Před pěti sty lety, přesněji 6.září 1522 se v přístavu Sanlúcar de Barrameda (severně od Cádizu v ústí řeky Guadalquivir, protékající Sevillou, což tomuto přístavu dodávalo v této době strategicky důležitý význam) objevila uboze vypadající loď. Přední stěžeň byl poškozený bouřkou, dřevo trupu bylo rozežrané červotočem a obrostlé mušlemi a řasami. Štěrbiny mezi trámy trupu propouštěly tolik vody, že musela být nepřetržitě odčerpávána, aby se loď udržela nad hladinou.
Posádku tvořilo sedmnáct mužů, to byli všichni, kteří přečkali cestu okolo světa, na kterou se o bezmála tři roky dřív 21. září 1519 vydalo 260 námořníků na pěti lodích pod velením admirála Francesca Magellana). Magellan na lodi nebyl, zemřel před rokem a půl 27.dubna 1521 v nesmyslné vojenské potyčce na filipínském ostrově Mactan. Velitelem Viktorie, jak se ona poslední loď jmenovala byl Juan Sebastian El Cano, který se tak stal prvním člověkem, který obeplul zeměkouli a dodal tak definitivní důkaz v té době už dlouho známého faktu, že je země kulatá.
El Cano se narodil v roce 1486 v Baskicku, v roce 1509 se zúčastnil námořní expedice proti Alžíru a Oranu, poté se stal v Seville kapitánem obchodní lodi. Příliš se mu ale v podnikání nedařilo, byl nucen kvůli dluhům prodat svou loď janovskému obchodníkovi, čímž ovšem porušil španělské zákony. Aby dostal královskou milost, přihlásil se k expedici Fernanda Magellana (portugalsky Magalhaese) která měla objevit jižní průjezd okolo nově objeveného světadílu – Ameriky – a dosáhnout ostrovy koření – Moluky – západním směrem.
Východní cesta okolo Afriky byla totiž Španělům uzavřena. Ve smlouvě z Alcácovas z roku 1479 se zavázali, že se jejich lodě nebudou smět plavit jižně od mysu Bojador (Boujdour v dnešní Západní Sahaře). Tuto smlouvu ostatně dodržel i Kryštof Kolumbus – do Ameriky se plavil severně od této hranice. Africké pobřeží na jih od tohoto mysu bylo doménou Portugalců a měli právo zde zajmout a zkonfiskovat jakoukoliv cizí loď.
Tato smlouva byla uzavřen ještě před objevením Ameriky Kolumbem. Po jeho návratu (musel při své návratu přistát v Lisabonu, což krále Jana okamžitě přimělo k tomu, aby vznesl nároky na všechny země na západě na jih od oné demarkační linie). Musel zasáhnout papež, kterým byl zrovna náhodou Španěl Alexandr VI. Borgia, a ten rozdělil svět mezi svá katolická dítka Portugalsko a Španělsko (aby se mezi sebou nervala) bulou „Inter caetera“ a omezil portugalské državy čarou procházející 100 mil západně od Azorských ostrovů. Portugalci protestovali a vytrucovali si nakonec ve smlouvě z Tordesillas z 4.května 1494 posun této hranice na západ 370 leguas (tedy 2282 kilometrů) západně od Kapverdských ostrovů čili na 46 stupeň a 37 minutu západní délky. Tato čára ležela uprostřed mezi Evropou a Karibikem, který objevil Kolumbus a v konečném důsledku odřízla od jihoamerického kontinentu Brazílii, která se tak stala Portugalskou. Severojižní hranice u mysu Bojador ale zůstávala v platnosti.
Paradoxem bylo, že velitelem španělské flotily, která se vydala onoho 20. září 1519 na cestu na západ, byl Portugalec.
Fernando Magellan, o kterém jsem už psal, měl vroubek u portugalského krále a když žádal, aby mohl vstoupit do služeb jiného panovníka, odpověděl mu portugalský král znechuceně „Dělejte si, co uznáte za vhodné“. Magellan uznal za vhodné vstoupit do služeb španělské konkurence, což Portugalce pořádně namíchlo. Portugalský vyslanec u španělského dvora Alvarez se snažil Magellana u španělského krále Karla očernit, nezabránil ale tomu, aby ho král přece jen nevyslal s pěti loďmi Trinidad, Victoria, Conception, San Antonio a Santiago a 260 muži na západ.
V expedici panovalo napětí už proto, že důstojníky byli převážně Španělé a admirál byl Portugalec. Magellan si byl vědom své vratké pozice a snažil se ji přebít autoritářským vystupováním, kdy odmítal jakoukoliv diskuzi a trval na absolutní poslušnosti. El Cano plul v hodnosti loďmistra na lodi Concepcion – třetí největší ve flotile se 44 muži posádky.
Flotila dosáhla pobřeží Jižní Ameriky a postupovala pomalu na jih. Po zklamání, když se z očekávaného průlivu do Pacifiku vyklubala řeka La Plata, postoupili 31.března k zátoce, kde je dnes argentinský přístav San Julián. Magellan se zde rozhodl přezimovat, zatímco jeho španělští důstojníci, kteří se už dávno vzdali naděje, že se tímto způsobem dostanou na bohaté ostrovy koření Moluky, se rozhodli pro povstání, aby si vynutili návrat. Zejména když se Magellan rozhodl racionalizovat příděly potravin (což jeho muže v budoucnosti mělo zachránit před smrtí hladem). Povstání vedl kapitán Juan de Cartagena. Mezi povstalci byl i El Cano. Magellan se ale o vzpouře včas dozvěděl a potlačil ji v zárodku. Jednoho z kapitánů dal rozčtvrtit a Cartagenu s jedním knězem vysadil někde na pobřeží v Patagonii. Nemohl si dovolit potrestat víc vzbouřenců, potřeboval každého muže. El Cano byl jen degradován a ztratil svou hodnost loďmistra.
Hned po zimním slunovratu se Magellan rozhodl pokračovat v cestě na jih. Vyslal na průzkum loď Santiago, ta ale ztroskotala u dnešního přístavu Santa Cruz asi sto kilometrů jižně. Posádka se zachránila, loď ale byla ztracena. Záchranné práce se protáhly, a tak byla už polovina října, když flotila vyplula ze Santa Cruz, aby o tři dny později doplula k Mysu panen (Cabo Virgenes) u kterého začínal průliv, kterým se flotila dostala do Pacifiku – dnešní Magellanův průliv. Ne ale celá. Loď San Antonio využila spletitých poměrů mezi skalami průlivu, obrátila se a dezertovala – odplula zpět do Španělska.
Zbývající tři lodi zažily nekonečnou dvouměsíční hladovou cestu Pacifikem, která si vyžádala v důsledku kurdějí hodně životů, než přistály na Marianách. Měli neskutečné štěstí, že za celou dobu nezažili žádnou bouřku – proto nazval Magellan oceán „Mare pacifico“, tedy „Klidné moře“.
Jenže poté, co námořníci dosáhli Filipín, narostl admirálovi hřebínek. Protože místní náčelník ostrova Cebo byl ve válce se sousedním ostrovem Mactan, nabídl mu Magellan ochranu a vojenskou pomoc za to, že se náčelník se svým kmenem nechá pokřtít – kněze vezly výpravy té doby vždy s sebou.
Náčelník Cebu to udělal a následovalo fiasko vojenské intervence na ostrove Mactan. Na rozdíl od Fernanda Cortéze, který se právě v té době vylodil v Mexiku a s dvěma sty vojáky dobyl obrovskou říši Aztéků, se Magellan neukázal jako dobrý vojevůdce. Přesto, že Španělé měli brnění a střelné zbraně, od nichž si slibovali odstrašující účinek na domorodce, tito se nezalekli a vetřelce zahnali, přičemž Magellan sám v boji zahynul (už od roku 1513, kdy utrpěl v Maroku zranění kolena kulhal a nedokázal se tedy dostatečně rychle z bitvy stáhnout).
Za jeho nástupce byli zvoleni Juan Serrano a Duarte Barbosa. Náčelník Cebu je pozval na poradu o dalším postupu. Ovšem díky porážce, kterou Španělé v boji s domorodci utrpěli, ztratil k nim jakoukoliv úctu a dal oba důstojníky zavraždit. Zbytek výpravy v panice uprchl, Novým velitelem si zvolili kormidelníka Joaa Lopese Carvalla, ale toho brzy nato sesadili pro neschopnost. Až teď přišla chvíle El Cana, který se stal kapitánem na lodi Victoria.
Protože už neměli dost mužů (zbylo jich už jen 115), aby dokázali obsluhovat všechny tři lodi, zapálili nejvíc poškozenou Concepcion a zbývající dvě lodi Trinidad a Victoria pluly k Molukám, ostrovům koření. Začátkem listopadu 1521 dorazily obě lodě na ostrovy Ternate a Tidor a dosáhly tak původního cíle výpravy. Tam doplnily zásoby potravin a naložily podpalubí drahocenným kořením.
Teď zbývala otázka – jak domů? Zpátky přes Tichý oceán se nikomu moc nechtělo, cesta na západ přes Indický oceán byla ale uzavřena Portugalci. Navíc byl Trinidad natolik poškozený, že oprava vyžadovala několik měsíců prací. Proto se dohodli, že se Victoria vydá na zpáteční cestu sama. (Trinidad se později zkusil vrátit přes Pacifik, ale nezvládl to a musel se vrátit na Moluky).
El Cano se rozhodl pro riskantní cestu napříč Indickým oceánem k Mysu dobré naděje a pak okolo Afriky na sever. Musel se vyhýbat portugalským přístavům a posádka hladověla a umírala na kurděje. Nakonec musel přistát na Kapverdských ostrovech, patřících Portugalcům a pokusil se zachránit vymyšlenou historkou, že jsou španělskou výpravou plující do Ameriky, kterou na jih zahnala bouře. Portugalci ale pojali podezření a zajali 13 mužů posádky. Zbytek utekl na loď a pokračoval balancujíc mezi životem a smrtí na sever do Španělska. Cestu nakonec přežilo 17 mužů.
El Cano byl dopraven jako hrdina do Sevilly, kde ho přijal sám král Karel V. Povýšil námořníka do rytířského stavu a daroval mu erb, ve kterém byly zkřížené snítky skořice, muškátové oříšky a hřebíčky, na helmě nad štítem byla pak zeměkoule s nápisem „ Primus circum dedisti me“, tedy „první, který jsi mě obeplul“.
Dostalo se mu tak slávy, které se měl těšit vlastně Magellan. Ale zaprvé byl Magellan Portugalec a za druhé vylíčila posádka lodi San Antonio, která dezertovala při proplouvání Magellanovým průlivem admirála jako diktátora a bezmála zločince. El Cano, který se povstání proti Magellanovi také zúčastnil, neměl důvod toto vyprávění korigovat, a tak zůstal pro španělského krále Portugalec Magellan padouch a Španěl El Cano hrdina.
El Cano se tedy dožil uznání, historie na něho ale téměř zapomněla. Nebo někomu z vás jeho jméno něco říkalo? Vinu nese mimo jiné i kronikář výpravy Ital Antonio Pigafetta. Ten „vzbouřenci“ El Canovi nikdy neodpustil a ve své zprávě o Magellanově výpravě El Cana ani nezmínil. A právě z tohoto spisu, Magellana rehabilitujícího, čerpali pozdější historici ve svých popisech výpravy, která se stala slavnou právě tím, že jako první obeplula zeměkouli.
Je známý i zajímavý fenomén, který byl tehdy poprvé objeven. V lodním deníku Victorie, který byl kapitán povinen denně vést, bylo datum 7.září, ve Španělsku měli ale teprve šestého září. Otáčením zeměkoule se stane, že na každém poledníku se čas cestujícího posouvá o čtyři minuty, 360×4 je 1440 minut, což se rovná přesně dvaceti čtyřem hodinám. Pokud pojedete na západ, jako to udělal Magellan, jeden den tak ztratíte, pokud se vydáte na východ, jeden den získáte. Proto se uprostřed Pacifiku nachází linie změny data. Tento fenomén využil ve svém románu „Cesta okolo světa za 80 dní“ Jules Verne či Umberto Eco v románu „Ostrov včerejšího dne“.
Hospodářské a politické důsledky Magellanovy výpravy byly na rozdíl od vědeckých mizivé. V roce 1521 dobyl Hernán Cortéz Mexiko a v roce 1532 vyvrátil Francesco Pizzaro říši Inků. Poklady, které byly dopravovány z dobytých území do Španělska, daly zcela zapomenout na zájem španělské koruny o ostrovy koření na dalekém východě. V roce 1529 postoupil španělský král Karel V. Moluky za 350 000 dukátů portugalskému králi. Jak se později ukázalo, mohl si Portugalec dokonce i tuto „směšnou“ sumu ušetřit, protože jak se později přesnějšími měřeními dokázalo, ležely Moluky v portugalské sféře vlivu – tato sahala až 295 mil východně od těchto bohatých ostrovů.
El Canovi se ale staly tyto ostrovy osudnými.
Žil po svém návratu v Seville, dokonce se i oženil a zplodil jednu dceru. Jeho zkušenosti chtěl ale využít admirál Garcia Jofre de Loaísa, který se rozhodl Magellanův kousek zopakovat. Výprava, která vyplula 24.července 1525, se stala osudnou jak Loaísovi, tak El Canovi. Oba zemřeli hladem uprostřed vod nekonečného Pacifiku.