Uvědomil jsem si, že mým českým čtenářům ještě dlužím články z minuloroční letní cesty do Itálie, které jsem v němčině dokonce už publikoval. A tak zkusím dohnat tento deficit.
Až vás budou přesvědčovat, že slovo pistole pochází ze jména pistoia, protože zde prý kováři v šestnáctém století poprvé ukovali tuto krátkou palnou zbraň, která umožnila používání střelných zbraní i jízdě, nevěřte jim. Když jsem si tuto teorii ověřoval, narazil jsem na tolik protichůdných tvrzení, (prý to bylo původně označení pro typ dýky, který byl v Pistoi používán, a dokonce se snad jméno města má odvozovat od slova pistole.) Prostě je to všechno za vlasy přitažené, spokojme se s tím, že slovo pistole má český základ v husitském označení palných zbraní „píšťala“. Myslím, že s tím můžeme dobře žít.
Pistoia si možná touto legendou snažila zlepšit pověst, protože toto město ležící mezi Florencií a Luccou trpí očividně komplexem méněcennosti, protože na rozdíl od slavnějších sousedů o ní sotva někdo něco ví. I já jsem se do Pistoie vydal „jen pro pořádek“. Chyběla mi ve sbírce navštívených italských měst a ležela svůdně na cestě mezi Florencií a Luccou, po které jsem cestoval.
Tak úplně marné to město není – pokud by bylo ochotno dát otvíracím dobám svých památek nějaké křesťanské dimenze. To ovšem nedělá, kdeco je zavřené, takže si z města odnesete jeden hlavní dojem – je to obrovský trh.
Skutečně, nejen na Piazza del Duomo a blízkém Piazza del Spirito, ale i ve všech uličkách stály stánky se zbožím, s potravinami (prvními hřiby, které jsem letos viděl) oblečením, botami, prostě se vším. Přes les stánků bylo staré město sotva vidět.
Hradby, které město stále ještě obklopují, dal postavit Cosimo I. velkovévoda Toskánský, protože Pistoia byla logicky součástí toskánského vévodství.
Ale její historie, ne tak slavná jako jejích sousedů, je o to starší. Jednalo se už o etruskou osadu, později o římské město. V roce 1115, když zemřela poslední markraběnka toskánská Matilda, vyhlásila Pistoia stejně jako ostatní toskánské komuny svou nezávislost a přijala vlastní ústavu. Jenže taková samostatnost není jen pozitivním samoúčelem, logicky se dostala Pistoia do konfliktů se svými sousedy as ti se ukázali být mocnějšími než Pistoia sama. Samozřejmě i v Pistoi řádil boj mezi ghibelliny a guelfy. Ostatně Niccolo Machiavelli ve svých „Dějinách města Florencie“ píše, že název těchto politických stran, tedy guelfů, jako příznivců papežské moci (podle jména severoněmeckého rodu Welfů, jejichž potomky jsou nejen Ernst August von Hannover, skandály proslavený manžel Karolíny z Monaka, ale i královna Alžběta Anglická) a ghibellinů, příznivců císařského rodu Štaufů, nazývajících se podle štaufského sídelního hradu Waiblingen) vznikl během tažení císaře Friedricha II. proti papeži Řehoři IX. právě v Pistoi. Když pak po smrti císaře Friedricha II. guelfové nabyli převahy, rozštěpili se hned na guelfy bílé, požadující autonomii komun na papežské moci a guelfy černé, požadující naprostou poslušnost papeži. Podle Niccoló Machiavelliho došlo k tomuto dělení na černé a bílé Guelfy opět právě v Pistoi okolo roku 1300 a to na základě sporu v rodině Cancelieri. Velké politické tragédie mají někdy malicherné příčiny. Dva členové této rodiny Guglielmo a Bertaccio se dostali do sporu, protože se jejich synové pobili při hře a jeden byl přitom lehce zraněn. Následkem neadekvátní reakce otce zraněného došlo k pouličním bojům a jedna ze stran dostala podle manželky pána Guglielma Biancy jméno bílí, takže příznivcům pana Bertaccia nezbylo než se začít nazývat černí. A rodinný spor se stal brzy sporem politickým až pistojští obě strany vyhnali z města, aby měli klid. Tito ale odešli do Florencie, kde si právě ve vlasech ležely rodiny Donati a Cercchi. Protože byl pan Corso Donati spřízněn s Bertacciem, přijal černé guelfy do své rodiny, což mělo za následek, že pan Cercchi přijal do svého domu guelfy bílé. A boje šly dál, až papež Bonifác VIII. pozval do Itálie na zjednání pořádku armádu pod vedením francouzského prince Karla z Valois (otce první manželky našeho otce vlasti Blanky), tomu se podařilo nastolit ve Florencii ustanovit vládu černých guelfů, což znamenalo doživotní vyhnanství pro Danteho Allighieriho, v Pistoi naproti tomu ovládli město guelfové bílí, což mělo za následek jedenáctiměsíční obléhání vojsky Moroella Malaspiny, markraběte z Lunigiany a následnou kapitulaci. Z této války se město už nikdy zcela nevzpamatovalo a bylo už jen vlečeno historickými událostmi, v roce 1401 se definitivně poddalo Florencii a ukončilo svou samostatnou existenci.
I co se týká slavných osobností, je na tom Pistoia dost slabě. Vedle Danteho přítele Ciny da Pistoia je to hlavně papež Klement IX. Papežem byl jen krátce v letech 1667–1669, nápadné na něm bylo ale to, že se jednalo o slušného člověka, což bylo v té době naprosté kuriosum.
Giulio Rospigliosi, jak se papež jmenoval svým civilním jménem, pocházel z urozené pistojské rodiny a na rozdíl od svých předchůdců a následníků ctil zákony a nezneužíval svého úřadu k nepotismu, tedy k obdarování svých příbuzných, což byla věc nevídaná a způsobila velkou nevůli především v jeho vlastní rodině. Jeho heslem bylo „Milosrdný k druhým a nikoli k sobě“, přičemž svou rodinu odmítal řadit k těm „druhým“: Snížil daně, u jeho stolu denně zasedalo třináct chudých z ulice, kterým osobně servíroval polévku. Navštěvoval pravidelně špitál v Lateránu a denně chodil ke zpovědi. Římané, kteří byli zvyklí na jiné papeže, byli jeho osobou šokovaní a uctívali ho jako světce. (Samozřejmě na rozdíl od řady různých dobrodruhů a násilníků na papežském trůně svatým vyhlášen nebyl). Klement měl štěstí, že v jeho době působil geniální Bernini, který byl na vrcholu své tvorby (sochy na sloupořadí na náměstí svatého Petra nebo most k Andělskému hradu.
Slušný papež byl v té době doslova šokující skutečností. Král slunce Ludvík XIV. tím byl šokován natolik, že se sám začal chovat – skoro – slušně. Dokonce svolil, aby se papež ujal mírových jednání se Španělskem ve válce o španělské Nizozemí. Vztah kurie ke králi slunce zlepšil natolik, že se Ludvík XIV. uvolil podpořit Benátky v boji proti Turkům o Krétu. Francouzi to udělali jen tajně, protože Turci byli jejich tradiční spojenci. Lodě musel dodat papež osobně a Francouzi na ně nalodili své vojáky vydávající se za Benátčany. Nesměli mít žádné francouzské znaky a Ludvík doufal, že Turek Francouze od Itala stejně nerozezná. Pokud vám to poněkud připomíná nedávné události z jistého poloostrova v Černém moři, je to jen důkazem, že dějiny se rády opakují. Jenže v roce 1669 to tak úplně neplatilo. Ani neoznačené vojenské jednotky nepomohly, Kréta v roce 1669 padla do tureckých rukou a dobrý papež Klement se nad ztrátou další křesťanské země usoužil k smrti. Kupodivu jsem nikde v Pistoji neobjevil pomník tohoto nejslavnějšího rodáka – slušní lidé mají prostě smůlu, lidé na ně rychle zapomenou. Mimochodem je tento papež možná dokonce známější pod svým civilním jménem jako libretista římské „Opery bufy“.
Když se k Pistoii blížíte po dálnici, zaujme vás už z dálky kupole, velmi podobná té z florentského dómu. Není to podoba čistě náhodná, autor kopule, slavný architekt a spisovatel Giorgio Vasari se nechal inspirovat Bruneleschiho dílem z Florencie. Ta pistojská kupole je sice menší než florentská, stále se ale jedná o třetí největší kopuli v Itálii. K mému překvapení to ale není kopule městské katedrály, zasvěcené veronskému světci svatého Zenovi (v Toskánsku vedle svaté Reparáty velmi oblíbenému svatému), ale kostela „Madonna dell´Umilta“ (Madony pokorné). V tomto kostele hraje centrální roli freska Madony na hlavním oltáři. Podle legendy se totiž v roce 1490 začala Madona na obraze potit. Z jejího čela se ronily kapky potu a padaly na hlavu Ježíška v jejím náručí. Zpráva o zázraku se rychle rozšířila a do Pistoie proudily davy poutníků, událost byla provázena celou řadou dalších zázraků, než pocení 17.července 1490 ustalo. Na počest toho zázraku dostala tato freska od roku 1495 nový chrám, ke kterému pak Vasari přistavil v roce 1561 onu slavnou kupoli.
Pistoia leží na poutní cestě svatého Jakuba do Compostelly a proto se s Jakubovou mušlí setkáme na mnoha místech, v den naší návštěvy vlála vlajka se zlatou mušlí na modrém poli dokonce na městské kampanile. Ta kampanila je podivný mix, spodní část je pozůstatek pevnostní věže, pak přijdou tři poschodí v pisánském románském stylu z 13.století a zvonice na vrcholu pochází až z roku 1576.
Nejslavnějším artefaktem připomínající svatého Jakuba je stříbrný oltář svatého Jakuba, který je v boční kapli katedrály. Sice je vidět přes mříž i z hlavní lodi, pokud ho ale chce obdivovat z blízka, musíte si koupit vstupenku, což není úplně snadné. I když otvírací hodiny před kostelem avizují nepřetržitý provoz do 17:30, není to pravda. Mezi 12:30 a 14:30 je kostel zavřený – siestu musí dodržovat i svatí. Ten oltář byl tvořen bezmála dvě stě let, začali s tím pistojští kovotepci v roce 1287 a dokončil ho Bruneleschi v roce 1457. Není divu, že to trvalo tak dlouho, na oltáři je celkem 628 postav ze stříbra, zobrazujících scény ze starého i nového zákona jakož samozřejmě i ze života svatého Jakuba staršího. Chrám samotný je poplatný pisánskému stylu, který byl v třináctém století populární v celém Toskánsku ale i na Sardinii – jde o typické prokládání pásů z bílého a zeleného mramoru.
Podobně je to i s obrovskou křtitelnicí ze čtrnáctého století i když ta už v důsledku svého pozdějšího vzniku kombinuje románské a gotické prvky. Vevnitř je překvapivě chudá, nejsou zde žádné fresky nebo jiná výzdoba, jen křtitelnice s bazénkem v jejím středu, stěny jsou zevnitř tvořeny jen prostými cihlami.
Náměstí před katedrálou – „Piazza dell Duomo“, je obklopena několika dalšími majestátními budovami, připomínajícími, že Pistoia ve svých ranných dějinách nebyla ani malá ani chudá. Je to biskupský palác, ve kterém je kapitulní muzeum, a pak „Palazzo del Podestá“, jehož arkádový dvůr je vyzdoben erby městských fojtů, dosazených z Florencie. Městské muzeum se nachází v krásné budově „Palazzo Commune“, postavené v letech 1294–1385, tedy ještě předtím, než město obsadila Florencie. Přesto je na fasádě budovy medicejský erb s papežskými klíči upomínající na papeže Lva X., vlastním jménem Giovanniho Mediciho, syna slavného Lorenza Magnifica (Nádherného) – papežem byl v letech 1513–1521. Tento papež byl symbolem smíru mezi papežským stolcem a medicejskou rodinou – v roce 1478 se totiž papež Sixtus IV. pokusil dát Medicejské vyvraždit a následně zkonfiskoval jejich veškerý majetek na území papežského státu. To samozřejmě nedělalo dobrou krev. Poté, co se Lorenzo, který na rozdíl od svého bratra Giula atentát přežil, dohodl s papežovým spojencem Fernandem v Neapoli, nezbylo papeži než se snažit si Medicejské usmířit. Giovanni se tak stal se tak už v sedmi letech apoštolským protonotářem a ve třinácti byl vyjmenován kardinálem. Papežem se stal ve věku 38 let, ale pokud si někdo od jeho věku sliboval dlouhý pontifikát, pletl se, papež zemřel po pouhých osmi letech vlády.
Dalším krásným kostelem ve stylu pisánské romantiky je kostel San Giovanni Fuorcivitas. (Ty kostely v Pistoji jsou s výjimkou ony Madony Pokorné tak trochu jako vejce vejci). Název kostela by neměl klamat, ono Fuorcivitas znamená před městem, ovšem to platilo v době langobardské nadvlády, kdy byla Pistoia mnohem, mnohem menší, dnes je tento kostel v městském centru. Než jsme stihli vypít kávu, zavřeli nám v 12:30 i tento kostel, takže jsem se jen dočetl, že bych tam mohl obdivovat díla od Giovanniho Pisana či Lucy de la Robii. Nestalo se.
Zlatým hřebem našeho zklamání byl pak pokus o návštěvu „Ospedale del Ceppo“. Je nedaleko od „Piazza del Duomo“ na „Náměstí Jana XXIII“ a jedná se o středověký špitál, založený už v roce 1277. Významnou roli hrál v době černé smrti, která postihla Pistoiu v roce 1348. Poté, co Pistoiu obsadili Florenťané, udělali z církevního špitálu městskou nemocnici. Otvírací hodiny muzea, které má prezentovat středověkou medicínu, jsou hodně obskurní. V zimě je to od deseti dopoledne do dvou odpoledne. V létě je to od tří odpoledne do šesti večer. Bylo léto a jedna odpoledne. Ale budova je zajímavá i zvenku. V roce 1502 dostala renesanční lodžii a v roce 1525 byla vyzdobena keramickými vlysy s obrazy sedmi činů milosrdenství od Giovanniho della Robia a jeho žáků. Mimochodem v části budovy se stále ještě provozuje medicína – vešli jsme totiž do špatných dveří a stáli jsme před vchodem do transfuzní stanice.
Kdo ještě stále nemá kostelů v pisánském stylu dost, může navštívit kostel svatého Ondřeje z 12 století, hlavní portál je z roku 1166 a kazatelna pochází od Giovanniho Pisana, přičemž se zde mladý mistr teprve cvičil pro své mistrovské dílo, kterým je jeho slavná kazatelna v dómu v Pise.
Celé staré město je obehnáno hradbami. Nejzachovalejší částí městského opevnění je „Fortezza Santa Barbara“ v jihovýchodním cípu starého města. Je součástí městského parku, kde by si člověk mohl odpočinout.
Neměli jsme čas. Zklamáni otvíracími hodinami pistojských pamětihodností jsme pokračovali v naší cestě do Luccy.
Takže se otvírá přímo Hamletovská otázka, Navštívit Pistoiu nebo nenavštívit? V podstatě ano, navštívit, ale v zimě dopoledne, v létě odpoledne a v ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ ne v poledních hodinách!
