21.srpen 1968 začátek konce komunismu

Vím, že jsem slíbil Sanderbega, ale bude si muset jeden týden počkat. Roky s osmičkou na konci mají totiž tu vlastnost, že oplývají jubilei, většinou nepříliš oslavnými, ale o to důležitějšími.

Na události, o kterých chci psát, mám jen málo vzpomínek. Bylo mi devět let. Pamatuji si ale, jak jsem si jednou zabrán do hry na okraji silnice všiml projíždějících ruských tanků, až když jel pás tohoto tanku metr ode mě a já jsem se zoufalým křikem běžel domů. Jak v srpnu 1968 byly poprvé přeloženy kolotoče na místní pouti od národního výboru na fotbalové hřiště, protože národní výbor stál hned u hlavní cesty, kudy projížděly ruské tanky. Jak v noci, když jsme zabíjeli prase, tloukli ruští vojáci na bránu našeho dvora a my se samozřejmě báli jim otevřít. Jak pani učitelka prvního září 1968 ve škole vyvěsila ve třídě podobiznu Alexandra Dubčeka, aby ji po několika týdnech v tichosti zase schovala. Byl jsem konfrontován spíše s důsledky toho data v podobě takzvané normalizace, než s okupací samotnou, přesto zůstává zážitkem, který se z paměti nedá vymazat. Aspoň ne z mé.

21. srpen 1968 patří mezi klíčová data naší historie a i když se část našeho národa tváří, že už zapomněla, co se tehdy stalo, rozhodně by zapomenout neměla. Krátká paměť se nevyplácí, vede k opakování tragédií a vpád vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 tragédií byl. Paradoxně se ale tragédie Čechů a Slováků stala tragédií komunistického systému. Komunismus si podepsal v tento den svůj rozsudek smrti. Aniž by o tom ale věděl.

Abychom pochopili tento význam, musíme se přenést do roku 1968. Tehdy to v západní Evropě doslova vřelo. Květnové studentské nepokoje  ve Francii začaly přerůstat  francouzské vládě přes hlavu a rebelující studenti našli politické zastání u francouzské komunistické strany. Italští komunisté překročili v průzkumech dvacetiprocentní hranici hlasů a v obou těchto nesmírně důležitých zemích tak byly na vzestupu komunistické strany, které hrozily vyhrát příští volby. Byl to výraz nespokojenosti mladé generace, která hledala své místo ve společnosti. Prvních dvacet let po druhé světové válce se nesl pod heslem obnovy, znovu vybudování válkou zničené země a západní společnost, podpořená Marshalovým plánem, byla přitom neobvykle úspěšná. Jenže tento prvotní plán se právě vyčerpával, mládež chtěla nový program, chtěla sociální spravedlnost a hlavně chtěla při příštích volbách dát volný průchod své frustraci. Možná by se tak i stalo, kdyby nedošlo k srpnovým událostem.

Nemám v úmyslu se v tomto příspěvku zabývat podrobně událostmi „Pražského jara“, to budou dělat mnozí političtí komentátoři. Jde mi spíš o globální pohled a na důsledky oné události, které se táhnou až do dneška.

Byl to právě ekonomický úspěch západního modelu společnosti, který frustroval země sovětského bloku. V poválečné obnově dokázaly ještě držet krok se svými západními sousedy, ekonomika byla orientována kvantitativně zde i tam, na kvalitě až tak nezáleželo, bylo třeba zajistit základní životní potřeby v dostatečném množství. Od konce padesátých let ale začalo záležet i na kvalitě a najednou nemohlo centrálně plánované socialistické hospodářství, kde měli hlavní slovo často naprosto ekonomicky nevzdělaní politruci, držet krok. V roce 1961 došlo poprvé k propadu ekonomiky. Vedení si samozřejmě nepřipustilo systémové chyby a hledalo za neúspěchem práci diverzantů. Odnesl to tehdy ministr vnitra a místopředseda vlády Rudolf Barák, který byl odsouzen na patnáct let vězení – to ovšem výsledky ekonomiky zlepšit nemohlo.

V Československu byla frustrace z ekonomických neúspěchů větší, než v ostatních zemích sovětského bloku. V meziválečném období byla československá ekonomika po německé druhá nejsilnější v Evropě a teď se náhle propadala a ztrácela tempo. V průběhu šedesátých let začal růst tlak na reformu režimu. Prezident Antonín Novotný nebyl silnou osobností – proto byl i do funkce zvolen, očekávala se od něj především poslušnost. Ne nadarmo se o něm říkalo „Antonín Novotný, ke všemu ochotný.“ Ovšem po srpnu 1968 nosili mladí lidé na klopách kabátů placku s textem „Sorry, Tony.“ Novotného nesvrhla jeho neochota jít s vývojem, spíše jeho neschopnost tento vývoj pochopit. Už od poloviny šedesátých let se prosazoval nový trend v umění – režiséři Jiří Menzel,  Miloš Forman, ale i spisovatelé jako Josef Škvorecký, Miroslav Švandrlík nebo Milan  Kundera začali vidět svět reálnýma očima a neváhali začít kritizovat zatím nekritizovatelné. Většina z nich byla členy komunistické strany a v mládí přesvědčenými komunisty (jako například Kundera), volali ale po prohlédnutí, čili jakési „Glasnosti“, která měla být novým fundamentem obrody společnosti a návratu k prosperitě. Na sjezdu českých spisovatelů 26 – 29. června 1967 to vřelo, došlo k otevřené konfrontaci s vládní mocí (za vládu a stranu zde byl Jiří Hendrych, který sněm rozzuřeně opustil, na příkaz prezidenta Novotného se ale musel vrátit). Nepomohlo ani, že svazu byly odebrány Literární noviny a přeřazeny přímo pod ministerstvo kultury. Proud volání po svobodě sílil a nedal se zastavit administrativními opatřeními.

Navíc – toto „Nové umění“ bylo společností v naprosté většině pozitivně přijímáno, což muselo logicky myslící lidi v komunistické vládnoucí straně přimět k přemýšlení. Buď se mohli postavit do čela tohoto nového vývoje, nebo museli proti němu tvrdě zasáhnout. Není divu, že se ve straně vytvořila dvě křídla právě s těmito programy.

Svržení Antonína Novotného a volba Alexandra Dubčeka novým generálním tajemníkem strany ale nebylo revolučním činem, jak je to mnohdy vykládáno. Dubček byl kandidát kompromisu, nepatřil k žádné z oněch zápasících stran. Jediné, co měl a mohl lidem nabídnout, byl sympatický poněkud nesmělý úsměv a schopnost ukázat se na veřejnosti v plavkách. Což stačilo, aby ho národ začal milovat. Zřejmě byl Dubček sám zaskočen faktem, že se stal ikonou hnutí, ke kterému nepatřil a které neměl a ani nemohl mít pod kontrolou. Vůdcovské schopnosti neměl a po absolutní moci ve straně a společnosti ani netoužil. Jeho volba v podstatě umožnila otevřený politický boj uvnitř komunistické strany.

Interpretace, že mělo dojít k demokratizaci společnosti, je mylná. Komunisté, i pod Dubčekovým vedením, nikdy nepomýšleli na to, že by se vzdali svého monopolního mocenského postavení ve společnosti, zakotveného ve čtvrtém článku ústavy. Povolení jiných stran, kromě těch, které tu už byly a nacházely se pod plnou kontrolou tzv. Národní fronty, se začalo plánovat až těsně před sovětskou agresí a i tak měla mít nově založená sociálně demokratická strana jen přesný počet členů, který měli povolovat komunisté. Tedy stejně, jak to bylo se stranou lidovou či socialistickou. Jestliže si lidé představovali, že jim nová reprezentace povolí svobodné volby, byli na velkém omylu. Ovšem co se stalo opravdu, to bylo otevření stavidel v svobodě názoru. Cenzura byla zatlačena, (a v červnu 1968 dokonce zákonem zrušena) náhle se mohly objevovat články a reportáže, které by byly ještě před dvěma třemi lety nemyslitelné, přesněji byly by označeny za velezradu a autoři by skončili ve vězení. Pražské jaro se tedy odehrávalo spíše v redakcích novin a ostatních sdělovacích prostředků a na ulicích než v kabinetech politiků. Ti byli vývojem spíše bezmocně vlečeni, jen někteří z nich si vůbec troufali postavit se do čela vývoje (jako Josef Smrkovský či Čestmír Císař) a pokusit se ho směřovat. Alexander Dubček k nim rozhodně nepatřil. Hřál se v přízni veřejnosti, užíval si své popularity. Ovšem jakoby si nikdo neuvědomoval, že Československo NENÍ samostatným politickým subjektem.

Můj otec tehdy několikrát vystupoval na mítincích. Než se u něj zastavil na návštěvě otec mé babičky, zkušený prvorepublikový politik, poslanec za agrární stranu a řekl mu: „Valentine, nedívej se, co se děje v Praze. To není podstatné. Dívej se do Moskvy, tam se všechno rozhoduje.“

Otec poté na žádném dalším mítinku nevystoupil, přesto ho jeho počáteční angažovanost v reformním procesu téměř stála zaměstnání.

Pro ruské vedení byl totiž vývoj v Československu nesmírně nebezpečný. V roce 1964 se podařilo politbyru zbavit se reformně orientovaného Nikity Chruščova a v čele stál teď stalinista Leonid Brežněv, hlavním ideologem pak byl Michail Andrejevič Suslov. Pod tímto vedením nastalo období Neostalinismu, které nehodlalo připustit jakoukoliv reformu systému. Československý vývoj jim byl solí v očích, zejména pak měli obavu, že by tento vývoj mohl nakazit další země střední Evropy, které byly z pohledu Moskvy považovány za nesvéprávné gubernie. (Když se můj přítel ve Volgogradě v roce 1982 ptal, kolik stojí poštovní známka do Československa, odpověděla mu dáma na poště „stejně jako do každé jiné gubernie.“ ) Takže stejně to viděli i prostí Rusové. A byli vývojem, který jim byl patřičně prezentován, uraženi. Koneckonců Čechy a Slováky za cenu početných obětí osvobodili od fašismu a očekávali vděčnost. Nechápali, že onen nový proces v Československu neměl ani stopu antisovětismu – až do 21. srpna byli Rusové nejoblíbenějším národem a pro všeobecně rusofilský český a slovenský národ byly srpnové události šokem, z něhož se neměl až tak rychle vzpamatovat. Daří se to až v posledních letech pod vlivem ruských internetových platforem a samozřejmě pana prezidenta Zemana.

Po manifestu „Dva tisíce slov“, který měl naprosto klíčový význam, dostaly věci novou dynamiku. Manifest byl publikován 27. června 1968, den poté, co byla zákonem 84/1968 Sb. zrušena cenzura. Proreformně orientovaní občané ho přijali s nadšením a po tisících ho podepisovali, u konzervativních komunistů vyvolal zděšení. Samuel Kodaj, pozdější velitel Východního vojenského okruhu v letech 1968 – 1982 označil ten text za kontrarevoluční a žádal zavedení stanného práva – prostě vojenské řešení. Nebyl v tom ale sám. Věci nabíraly konfrontační kurz, stalinisté ve vedení komunistické strany viděli řešení už jen v pomoci Moskvy. A napsali do Moskvy tzv. Pozývací dopis“, který měl charakter velezrady. Dopis odepsali soudruzi Indra, Kolder, Kapek, Švestka a Biľak. Zřejmě ho ruské straně předali během jednání v Čiernej nad Tisou. Dubček jako obvykle svou situaci nezvládal. Nedokázal se s vývojem ani ztotožnit, ani postavit se proti němu.

Setkání v Čiernej nad Tisou bylo dalším mezníkem. Místo krátkého plánovaného setkání trvalo tři dny. I to svědčilo o závažnosti situace. Sověti tentokrát už otevřeně hrozili invazí. A Dubček se nedokázal za vývoj postavit a obhájit ho, nebo se o to aspoň  pokusit. Snažil se slibovat věci, které nemohl splnit – totiž že vývoj zastaví a umravní podle sovětských představ. Jestliže si myslel, že tím Sověty uklidnil a získal čas, bylo to právě naopak. Brežněvovo vedení vědělo, že Dubček své sliby nemůže splnit – a jako odpověď na porušení slibů z Čiernej už v té době připravovalo vojenský zásah.

Už 12. července byl na Sokolovsku „objeven“ sklad amerických zbraní a mohutně tematizován jak v moskevské Pravdě tak i v novinách ostatních zemích socialistického bloku. Rusové si připravovali půdu na „boj s kontrarevolucí.“ Ostatně s tímto „nálezem“ se argumentuje v ruské historiografii i dnes – nebo přesněji už zase. I dnes se Rusové učí, že tehdy jeli do Československa zachránit občany před americkou krvavou agresí – a co horšího, oni tomu v naprosté většině i věří. Ty americké zbraně jsou opět téma.

Samotné události 21. srpna jsou dostatečně známy. Obsazení Československa bylo s pomocí páté kolony konzervativního křídla komunistické strany provedeno rychle a dokonale, země prakticky neměla šanci se bránit. (A abychom citovali klasika – v Blaníku se nepohnula ani myš) Sověti dokázali přesvědčit k účasti a invazi i své spojence Poláky, Maďary, Východní Němce i Bulhary. Jen Rumunsko se odmítlo na agresi podílet, a za to pak Ceausescu sklízel obdiv a podporu západních režimů po dalších dvacet let. Sice se nepodařilo zatknout předsedu vlády Štrougala a přesvědčit prezidenta Svobodu, aby vyjmenoval vládu z kolaborantů vedených Vasilem Bilakem, Milošem Jakešem a Aloisem Indrou, to ovšem oddálilo porážku reformního hnutí jen o málo. Zatčení a unesení komunističtí funkcionáři totiž postupně až na jednoho (Františka Kriegla) vyměkli – i díky nesmlouvavému nátlaku přicestovaného prezidenta Ludvíka Svobody a intrikám Gustáva Husáka, který se už okupantům nabízel jako alternativa. Podepsali moskevské protokoly o „bratrské pomoci SSSR“ o potlačení probíhající kontrarevoluce a popřeli tak samotné zásady „Pražského jara.“

Přes odpor prostých občanů bylo tím dobojováno. Komunisté zklamali naděje, které v ně obyvatelé vkládali, sklonili se před diktátem Moskvy. Alexandr Dubček byl vyměněn ve vedení strany Gustávem Husákem. Měl poslední možnost rezignovat a odejít se ctí. Neudělal to. Nerezignoval a podepsal ještě jako předseda federálního shromáždění takzvaný „obuškový zákon“ z 22. srpna 1969. (99/1969 Sb)  Až pak ho komunisté uklidili jako velvyslance do Turecka a pak zcela odstranili z politického života. Až do konce života nepochopil, jak tragickou roli hrál a jak politicky i morálně zklamal. V roce 1989 si dělal nemalé naděje na post prezidenta a jen trapnou rošádou, která ho dosadila do funkce předsedy federálního shromáždění, tedy do funkce, ve které v roce 1969 tak žalostně zklamal, ho přiměla, aby se těchto ambicí vzdal (na Slovensku měl ostatně obrovskou podporu, Václava Havla tam téměř nikdo neznal).

21. srpna 1969 už poprvé nepotlačovali demonstrace Rusové na tancích, ale československé bezpečnostní složky – a udělaly to s maximální brutalitou.

Důsledky pro společnost byly katastrofální. Kariéristé vytušili svou šanci. Režim mohl ještě vybruslit z prekérní situace, kdyby se tvářil, že se vlastně ani tak moc nestalo. Změna kursu, žádné tresty, tiché mlčení, to by bylo určité řešení. Jenže Rusové žádali exemplární potrestání viníků. Vznikly prověrkové komise. Jen ten, kdo zapřel sám sebe, kdo byl schopen lhát si sám do očí, mohl přežít a dělat kariéru. Právě tito lidé bez cti a bez respektu převzali na dalších dvacet let vedení. Morálka byla pochována, společnosti byla přeražena páteř. Nejhůř to postihlo skutečně přesvědčené komunisty, kteří byli navíc většinou rusofilové (viz major Šebek z filmu Pelíšky). Buď se nechali zlomit, nebo je vyloučili ze strany a potrestali jejich rodiny do třetího kolena. Společnost se měla učit žít na kolenou. Nejvíc paradoxně získali antikomunisté, kterým se potvrdila hypotéza, že komunismus se reformovat nedá, že nikdy nenajde cestu k demokracii a že je ho tedy potřeba ne reformovat ale odstranit. Režim si přál, aby tito oponenti emigrovali, rok držel hranice otevřené. Až když zjistil, že disidenti zůstávají, ale odborníci utíkají, zavřel hranice za jeden den.

Představa komunismu s lidskou tváří – možná chválabohu – zmizela z jeviště dějin, byla to stejně jen marná a falešná představa. Komunismus totiž lidskou tvář nemá, a pokud si ji nasadí, je to jen maska jakou nosili v antice herci na jevišti. Současní komunisté to dávají dostatečně najevo, když se netají svou nostalgií za obdobím normalizace. Jestliže by text: „V roce 1982 byl skvělý rok. Pivo bylo za 2,50, hranice byla zavřené a Havel taky.“ dala na svůj facebook soukromá osoba, je to jen špatný vtip. Jestliže to udělá organizace komunistické strany, je to vyjádření politického názoru, jedno, jak to pak předsedkyně organizace zlehčuje. Ostatně sám předseda strany Filip svým tvrzením, že Rusové za okupaci nemůžou, ale že se jednalo o akci Ukrajinců, otevřel jen otázku, kam jsou až komunisté ve své dezinterpretaci historie ochotni jít – a kdo je platí.

Zajímavá byla reakce komunistických stran v západní Evropě na srpnovou okupaci. Jak komunistická strana Francie vedená Emilem Waldeckem – Rochetem, tak italská pod vedením Luigiho Longa se od invaze distancovaly a odmítly ji jako nepřípustné vměšování do vnitropolitických záležitostí suverénního státu. Luigi Longo prezentoval dokonce svou představu takzvaného Eurokomunismu, který měl být třetí cestou mezi komunismem sovětského typu a sociální demokracií. Zatímco Luigi Longo tento čin politicky přežil a vedl italské komunisty až do roku 1972 (A Moskva ho překvapivě i nadále finančně podporovala až 5 miliony dolarů ročně), Waldecka-Rocheta stál tento čin jeho post předsedy strany. Francouzská komunistická strana byla totiž stále ještě stalinistická, svého předsedu odvolala a nahradila ho stalinistou Georgesem Marchaisem. Zaplatila za to vlastním zánikem. Jestliže v roce 1956 měli komunisté ve francouzském parlamentu 150 poslanců, v roce 1968 to bylo jen 34. A jejich vliv přes finanční injekce z Moskvy nadále slábl, až zanikl.

Na 21. srpen 1968 se nesmí zapomenout. Přes veškeré snahy ze strany komunistických pohrobků či pana prezidenta. Už proto, že je stále aktuální. Jak jsem už psal, ruské dějiny byly za Vladimíra Putina znovu přepsány. Putin se sice nehlásí ke komunismu, popírá samozřejmě vehementně, že by byl fašistou, protože s tím by v Rusku neprošel. Ale probudil ruský nacionalismus, který se nepříliš překvapivě ztotožňuje se sovětským imperialismem. A Rusové si jako následníci Sovětského svazu vyhrazují nároky na země, které k Sovětskému svazu patřily, nebo byly na něm závislé. Jestliže tedy SSSR argumentovala komunistickým internacionalismem, teď jsou to ruské národní zájmy. I když je to trochu schizofrenní situace, prostý Rus tento paradoxon nepozná. Jestliže se Boris Jelcin za okupaci Československa omluvil, Putinova administrativa označila tento Jelcinův čin za historicky největší chybu ruské diplomacie. Opět se vyučuje o stovkách zabitých sovětských vojáků, které zastřelili českoslovenští kontrarevolucionáři a jejich američtí instruktoři. Ruská televize dokonce v těchto dnech prezentovala dokument, který takto vpád do Československa ospravedlňuje. Pro politické analytiky si tak Rusko zapsalo další vroubek vedle sestřelu holandského letadla nad Ukrajinou a použití Novičoku. Jenže Rusku je úplně jedno, že mu už nikdo nevěří ani slovo. Důležitá je propaganda dovnitř země, prostí Rusové věří, protože jim není nabídnuta žádná alternativa. Jak pravil Joseph Goebels: „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou.“ Rusům už jejich pravdu nikdo nevezme. Ale podržme si aspoň tu naši. Už jako důkaz, že u nás pud sebezáchovy zcela nezanikl.

Nemírný konzum alkoholu ho totiž výrazně oslabuje a nechá ho dokonce zaniknout. Jsem velmi zvědav, jak se pan prezident Zeman k tomuto historickému mezníku vyjádří. Tak aby nenaštval obyvatelstvo, které ho volilo, ale aby si ani nepopudil svého mecéna v Moskvě.

To je skutečná výzva diplomacie.  Je důležité míti filipa. (Nebo Filipa?)

Dodatek 23. srpna.

Pan prezident to zvládl. Zahrál si na chytrou horákyni a neřekl vůbec nic. Jeho voliči mu za to ještě tleskají, v zahraničním tisku bylo jeho mlčení všeobecně hodnoceno jako pád na kolena před Moskvou. Ne 21. srpen 1968 není zapomenut a ovlivňuje naše jednání ještě i dnes.