Trhové hospodářství

Slovo, jež se stalo v součastnosti velmi neoblíbené. Všeobecně se ztotožňuje s heslem „trhni, co můžeš“ a člověk má skutečně pocit, že tomu i tak je. Jenže když jsme v roce 1989 svrhávali komunismus, šli jsem do toho právě s vědomím, že takové trhové hospodářství chceme budovat. Proč nás tak zklamalo? A zklamalo nás opravdu ono? Je volání po silném státu skutečně řešením na východisko ze současné krize?
Když zavzpomínáme, přijdeme na to, že stát žádný zvlášť dobrý hospodář nebyl. Plánovalo se neplánovatelné, rozhodovaly přitom většinou ideologické důvody. Jednoho zboží bylo pak nedostatek ať už proto, že se jeho potřeba špatně odhadla nebo proto, že na ně chyběly devizy (jako to bylo u banánů). Naproti tomu paměti mongolského vůdce se vydaly v 50 000 výtiscích a skoro stejné množství bylo pak zešrotováno. Řekneme, to byla ideologie. Jenže demokratické státy nejsou o nic lepší. Stát není totiž nic imaginárního, žijícího vlastním životem, ale je reprezentován politiky, jež chtějí svá místa udržet, protože je to jejich povolání. A proto si kupují hlasy vojičů bez ohledu na ekonomické ztráty. Dotace a daňové úlevy prší především vždy před volbami, jedno, kolik to bude stát. Pokud chce někdo zavádět úsporná opatření , jedno zda rozumná nebo nesmyslná, opozice se toho vždy chytí, kategoricky každé šetření odmítne a slibuje si od takového postoje vítězství v příštích volbách. A většinou se nemýlí. Nedělá to proto jen v dobách příznivých, ale dokonce i když se státní loď beznadějně potápí a každý by měl chápat, že se něco udělat musí. Tak se Nea demokratía v Řecku i teď odmítá podílet na odstraňování nesmyslných privilegií, důchodů a stíhání daňových úniků, i když to byla ona, kdo řecký stát během své dloholeté vlády přivedl do dnešní katastrofy. A důsledné torpedování všech snah o záchranu státu ji k moci zřejmě i přivede. Co tam po nějakém státu, hlavní jsou naše úřady! Ve Španělsku se konzervativci už k moci dostali – právě proto, že nekompromisně kritizovali úsporná opatření sociálně demokratické vlády. Svět postavený na hlavu? Vypadá to tak. Ve skutečnosti se každý honí za tím jediným, co v dnešní době má cenu – za penězi! A každý prostředek je k tomu dobrý.
V době, kdy rakouský stát hovoří o nutných úsporách ( s důrazem na slovo hovoří) stačilo zaměstancům kovoprůmyslu jeden den zastávkovat, aby si vymohli zvýšení platů o 4,5 procenta. Státní úředníci se chytili tohoto čísla a chtějí samozřejmě totéž. A dostanou určitě víc než 3 procenta. Za blbce jsou pouze lékaři, jenž už v březnu řekli, že chápou složitou situaci země a souhlasí s nulovým zvýšením (tedy nezvýšením) mezd. Teď se nám směje celý národ a dá se čekat, že už podobné porozumění zástupci lékařské komory nikdy víc neukážou. Být rozumný v nerozumné společnosti se opravdu nevyplácí.
Jenže trhové hospodářství přivedlo náš svět skutečně k prosperitě. Díky němu vznikla konkurence, vývoj, díky ní existovala spontánní cenová regulace a zaměstnanost a nakonec i blahobyt. Je to sice nedokonalý systém, jenž se ale odedávna snaží o pořádek, stabilitu a dokonalost, aniž by těchto věcí někdy mohl dosáhnout. Ale už sama snaha je pozitivní a přivedla svět k dnešní prosperitě. Kapitál a práce spolupracovaly – protože musely a obě strany z toho i profitovaly. Když se totiž v tomto procesu peníze smísí s prací a surovinou, vznikne zboží, jež přináší více peněz. Pak ale někdo vymyslel zkratku – peníze dělají peníze. Znáte toto heslo? Peněžní průmysl se pokusil vyrábět peníze z peněz a zasadil tak trhovému hospodářství zničující úder. Kdo vyrábí, je vlastně hloupý, protože volí k penězům a zisku delší a namáhavější cestu. Spekulace vedou naproti tomu k rychlému „zisku“. Místo investic do výroby, pracovníků a surovin je výhodnější investovat do spekulací a hnát cenu určitého produktu do nesmyslné výše, jedno, co to udělá s celým hospodářstvím. To není trhové hospodářství, to je bezbřehý, sobecký a zničující kapitalismus. A první jeho obětí je právě trh. Jestliže někdo vyhání cenu pohonných hmot do nesmyslné výše, krade tak peníze z kapes všem ostatním. A žene je do těžkostí, eventuálně ke krachu.
Trhové hospodářství a kapitalismus nejsou tedy totéž, naopak, jsou v přímém protikladu.
Trh vznikl už ve starověku a sloužil k výměně zboží. Lidé tu vystavovali své výrobky, aby je vyměňovali za jiné, jež potřebovali. Později byl vymyšlen směnný ekvivalent, podle něhož se výrobky směňovaly – peníze. Co vlastně nabízejí takzvané kapitálové (nebo finanční) trhy, by se mohly vůbec trhy nazývat? Jen peníze! Čili jen onen ekvivalent, jenž tím ztratil svoji původní a historií ověřenou funkci. Slovo finanční trh je tedy výsměchem a bohužel zesměšňuje i ono trhové hospodářství, jež trpí nejvíc. V současném kapitalismu panuje psychologie srážení hlav a soucit je tu považován za projev slabosti (Gabor Steingard).
Jenže kdo dal oněm kapitálovým trhům onu moc, že rozhodnují o bytí a nebytí politiků, o krachu či prosperitě jednotlivých zemí? Byli to politici sami. Když nabírali další a další dluhy aby mohli financovat nesmyslné programy, jako je řecká předimenzovaná armáda, rakouské eurofightery či lázně a lyžařská centra v každé vesnici. Když prodražovali každý kilometr dálnice na 300 procent potřebné sumy, jen aby si mohli rozebrat ony nadbytečné peníze do vlastních kapes. Když zřizovali pro kamarády a známé nová a nová (samozřejmě dobře placená) úřednická místa.Tím se vydali na milost a nemilost svým věřitelům. Státní dluhopisy mají většinou desetiletou splatnost. Pokud je stát dostane na tříprocentní úrok, nevypadá to opticky tak špatně, takže proč ne? Když ale dluhy dosáhnou výšky 75 procent ročního hospodářského výkonu, jako je tomu v Rakousku, 83 procent jako v Německu či dokonce 120 procent v Itálii, pak to znamená, že pokud by je chtěl stát splácet z vlastních zdrojů, musel by obětovat na splácení dluhu 10 procent ročního výkonu své ekonomiky. To se nedá. Musel by zavřít školy, nemocnice, policejní a požární stanice ( vládní úřady samozřejmě ne!!!) Takže na splácení dluhu si musí znova půjčit. A tehdy zasáhnou ratingové agentury se svými neznámými majiteli, jež řeknou samozřejmě půjčíme, ale ne už za tři, ale za sedm procent. Zdůrazňuji, že ratingové agentury jsou privátní, na zisk orientované společnosti s neznámými majiteli, a tři z nich, všechny sídlící v USA – Standard and Poors, Moodys a Fitch – mají na dané hodnocení od roku 1975 americkou vládou garantovaný monopol. A stát je v pasti, vydán na milost a nemilost. Bylo až trapné, že když byli přednedávnem zástupci ratingové agentury „Standard and Poors“ v Rakousku, plazili se před nimi politici doslova po zemi a byli ochotni slíbit cokoliv, jen aby jim agentura nesebrala jejich trojité A, jež znamená stále ještě přijatelné úroky ze státních dluhopisů. Byla to proskinéza přímo byzantského stylu.
Kdo trpí tímto vším nejvíc? Právě onen skutečný trh! Jestliže stát musí platit vyšší úroky z dluhopisů, musí propouštět zaměstnance, snižovat jim platy, tím pádem se nakupuje méně zboží a výrobci, tedy ony skutečné hnací motory společnosti, jdou do bankrotu. Jak kapitálový trh tak stát jsou stejným dílem nepřátelé toho, co vedlo kapitalistickou společnost po celá poslední desetiletí od druhé světové války k prosperitě a blahobytu. Ne tedy tržní hospodářství, ale bezbřehý finanční kapitalismus je naším nepřítelem a toužit po silném státu, jenž to vše uvede do pořádku ( jak se už děje v Maďarsku) je snaha utéci před skalami Scylly přímo do chřtánu Charybdy.
Proces posilování finančního sektoru na úkor výroby dosáhl kritického bodu. Výroba se stejně přenáší do rozvojových zemí a zdůvodňuje se snižováním nákladů a zvyšováním zisku akcionářů. Jistěže, jestliže se podíváme na původní rovnici zisku, vyjde nám následovné. Stoupá-li cena suroviny (jako například ropy) musí klesat cena práce, aby zisk zůstal stejný, pokud výrobce nechce zdvihat cenu. A v deformovaném trhu, kde se každý snaží konkurovat jen cenou, je zvednutí ceny výrobku věc na výsost nebezpečná. V Evropě bylo za posledních 20 let odbouráno 10 milionů pracovních míst – ty jsou teď v Bangladéši, Číně, Thajsku a Indii ( lidem v těchto zemích se ale nedaří o nic lépe než předtím). Ve společnosti, již založil Reagan a Tchaterová je výroba v podstatě nezajímavá. Jenže jak mohou bez vývozu a prodeje zboží státy skutečně přijít k penězům? Finančními transakcemi. I politika se snaží získat peníze z peněz zkratkou, protože výrobu jako zdroj bohatství už obětovala.
Politika zachraňuje banky tím, že jim půjčuje peníze, jež si předtím vypůjčíla od nich. Vzájemně si tak pomáhají z maléru. A oba tak ničí skutečný trh stejnou měrou.Německý ekonom Steingard píše: „To už není žádné trhové hospodářství, to je zrada jeho principů. Trhy se nevymkly kontrole, trhy přestaly fungovat. Poslední den, kdy trhové hospodářství fungovalo, byl den, kdy zkrachovala banka Lehman Brothers.“
Možná k tomu je třeba dodat jen, že tento zánik trhového hospodářství ratingovým agenturám zcela unikl, i když k jeho ochraně byly stvořeny. Lehman Brothers měli ještě den před svým krachem ten nejlepší rating. Možná by bylo dobré zeptat se proč a komu to sloužilo. Ukázalo se, že jsou pro tuto úlohu neschopné. Míč se vrátil politikům a oni mezitím zapomněli kopanou hrát. A marně listují v moudrých knihách a hledají zapomenutá pravidla míčové hry.
Ignorovat rating je samozřejmě nemožné. Tím, že budeme ignorovat teploměr, horečka samozřejmě nezmizí. Ale co kdyby dané agentury musely doložit seznam svých akcionářů a tito se pak nesměli podílet na nákupech akcií a státních dluhopisů, jejichž rating je agenturou určován? Je to má laická představa, pokud mi ji někdo kvalifikovaně vyvrátí, rád se jí vzdám.
Ne plánované hospodářství, ale obnova fungování skutečného trhu je úkolem současného státu. Bylo by hezké, kdyby si to naši politici uvědomili. Ale mají skutečně na to? Mají aspoň na to, aby problém aspoň chápali? Trhové hospodářství potřebuje jako každý spořádaný občan ochranu před zloději a násilníky. To může dokázat jen politika prostřednictvím zákonů a kontroly jejich dodržování. Dokáží mu ale tuto ochranu poskytnout politici, z nichž jsou mnozí od těchto zlodějů a násilníků placení? Doufejme, že ano. Že pochopí, že to je i v jejich vlastním zájmu a pokud nebudou moci nebo chtít nic dělat, že aspoň odejdou.
Ostatně víte, že existuje výjimka? Jen se o ní musí mlčet. Slyšeli jste v posledních dvou letech něco o Islandu? Tahle maličká země byla v době hospodářské krize v roce 2008 na pokraji státního bankrotu, do něhož ji zahnaly její nenasytné banky. Islanďané pak v referendu odhlasovali, že své dluhy prostě platit nebudou. A neplatí! Samozřejmě že nedostanou žádný nový kredit, musí hospodařit tak, aby žádné dluhy nenadělali. Ale za těchto podmínek jsou finančníci a spekulanti bezmocní. Skřípou zuby, ale mlčí. Proč mlčí? Aby islandský příklad nedělal školu. Island je maličký, žije tam 300 000 obyvatel. Kdyby ale stejnou cestu neplacení nastoupila Itálie nebo Německo, či dokonce Amerika? Pak by se svět financí zhroutil. A s ním životní pojistky a důchody, všechny jsou totiž kryty podíly na státních dluhopisech, jež by tak ztratily jakoukoliv hodnotu. A svět důchodců, stavitelů domů atd. by se zřítil do zkázy. Byl bych jeden z těch zničených, protože v okamžiku, kdy jsem se rozhodl postavit na dluh dům a zaručil se za něj svou životní pojistkou, kdy jsem si začal přispívat na soukromou penzi, začal jsem hrát podle těch surových kapitalistických pravidel. Podepsal jsem tím souhlas. I když ne zrovna informovaný, jaký se poddpisuje v nemocnicích.