Když si k narozeninám darujete válku

Vymyslet k narozeninám nějaký originální dárek není snadná záležitost. Zejména když vládnete rozlohou největší zemi na světě, máte absolutní moc a v podstatě všechno, na co vzpomenete včetně nádherných paláců, jacht a soukromých letadel (i když jsou oficiálně psány na oligarchy čili na poručíky v mafiánském systému, kde jste vy sám capo di tutti capi).

               Potom to chce něco opravdu výjimečného. Aby člověk mohl zářit štěstím a aby veškerý lid jásal s ním, aby se v nezměrném štěstí spojila duše vládce a milovaného i milujícího lidu.

               Dobrá, stačí!

               Vladimír Vladimirovič se rozhodl darovat si ke kulatým narozeninám Ukrajinu. Aby mohl vstoupit do šlépějí velkého dobyvatele Josefa Visarionoviče a stát se obnovitelem rozpadlého sovětského impéria. Věděl, že ruský národ, posedlý svým imperiálním myšlením a frustrovaný ztrátou odpadlých „gubernií“, přičemž prostý Rus nerozlišoval mezi svazovými republikami a východoevropskými satelity, přijme tento dárek s nadšením a Putinova popularita dosáhne hvězd – čili hodnot něco nad sto procent.

               Možná si teď čtenáři myslí, že tady jen bezcílně fantazíruji. Ano, to, co teď budou číst, je skutečně jen hypotéza, jenže všechno mluví pro to, že právě tato výše popsaná pohnutka byla hlavní motivací v okamžiku, kdy ruský diktátor 24.února zavelel k útoku na sousední zemi. Plán byl, že Kyjev bude dobyt buď prvního dne nebo nejpozději do tří dní. Ukrajinská armáda měla kapitulovat nejpozději do deseti dnů. Do konce léta měla být Ukrajina vyčištěna od partizánských skupin, kladoucích ruské okupaci odpor. A 7. října 2023 mělo být vítězství velkolepě slaveno, přičemž ještě nebylo určeno, zda oslavy vládcových narozenin proběhnou velkou vítěznou parádou na Rudém náměstí se stejnou pompou, jako se tam slavil konec druhé světové války, nebo dokonce v Kyjevě samotném za jásotu podrobeného ale šťastného ukrajinského obyvatelstva.

               Otázka je jen, kdy tento nápad vznikl. Určitě to nebylo nic náhlého, na tuto invazi se Putin a jeho nejbližší připravovali delší dobu. Troufám si říct, že od roku 2019. Samozřejmě, že Rusko bylo skrytě ve válce s Ukrajinou od roku 2014, ale něco jiného je kamuflovaná pomoc separatistům na východě Ukrajiny a něco jiného otevřená invaze. Od roku 2019 ovšem rapidně stouplo pronásledování vnitrostátní opozice. Podle Leonida Volkova, pravé ruky Alexeje Navalného, který byl právě v tom roce přinucen emigrovat, šlo o to, důkladně potlačit jakýkoliv vnitrostátní odpor, který byl mohl ohrozit všeobecné nadšení z války.

               Proč právě v roce 2019? V tom roce se staly dvě důležité události, obě na Ukrajině ale s důsledky pro rusko-ukrajinské vztahy. Jednou z nich byly prezidentské volby, které překvapivě vyhrál herec a komik (i když studovaný právník) Wolodymyr Zelenskij. Rusko sledovalo tyto volby s velkým zaujetím. Rusové doufali, že tehdejší prezident Petro Porošenko volby prohraje. Porošenko byl neúprosným odpůrcem dohody s východoukrajinskými separatisty, které nazýval bandity a ruskými teroristy. Byl to on, kdo dal koncem roku 2018 banderovcům statut válečných veteránů a konečně byl to on, z jehož podnětu došlo 15.prosince 2018 ke spojení tří pravoslavných církví působících na území Ukrajiny do jedné organizace, což bylo pro Moskvu, a hlavně patriarchu Kyrilla, něco jako červený hadr pro býka.

               6.ledna 2019 uznala konstantinopolská synoda autokefalii (čili svéprávnost) ukrajinské církve tedy její nezávislost na moskevském patriarchátu. V říjnu 2019 ji uznala i řecká autokefalní ortodoxní církev a v listopadu stejného roku následovala i koptská církev v egyptské Alexandrii. Jen ruská ortodoxní církev nebyla v žádném případě ochotna uznat odštěpení Ukrajinců, patriarcha by tak ztratil třetinu svých věřících.

               Nevíme, kdy se Vladimír Putin dozvěděl o svém zhoubném onemocnění. (Oficiálně o něm vlastně neví nikdo, protože ho nemá). Nicméně se dá předpokládat, že to bylo někdy v roce 2019. Jinak by se sotva dalo vysvětlit jeho panické skrývání se před covidem a jakoukoliv jinou infekcí ve svém podzemním bunkru, kde strávil bez jakéhokoliv kontaktu s veřejností dva roky. Každý, kdo ho měl navštívit, se musel napřed podrobit třítýdenní karanténě a mnohonásobnému testování (mnoho olympijských vítězů z Pekingu se proto této pochybné cti být prezidentem přijat raději vzdalo). Svědčí to o tom, že věděl nebo aspoň předpokládal, že jeho imunita je oslabena.

               Na Putina sáhla smrt a zřejmě od této chvíle začal hrát v jeho životě rostoucí úlohu jeho zpovědník Tichon. Někdejší důstojník KGB, sloužící ateistickému komunistickému režimu, se totiž stal věřícím člověkem. Zpočátku zřejmě jen z oportunismu, aby si získal přízeň církve, která začala po roce 1991 hrát u ruského lidu stále důležitější úlohu, (chrám Alexandra Něvského v Tallinu je hlavním místem setkávání ruské komunity v Estonsku), později zřejmě stále více z přesvědčení. Stačilo, aby mu kolega z KGB, patriarcha Kyrill vysvětlil, že jedná v souladu s božími úmysly a těší se boží ochraně. Tak dostal Putin i svého zpovědníka a nejen tak někoho. Tichon Ševkunov je rozhodně zajímavá a velmi nebezpečná postava. Původně student kinematografie (díky tomu umí své myšlenky mediálně velmi účinně prodávat) dnes opat prestižního moskevského kláštera s titulem biskupa. V roce 2011 vydal knihu „Nesvatí svatí“ o své konverzi a osudech křesťanů za sovětské éry. Už v ní popisuje ruské pravoslaví jako obrodný proces křesťanství proti zahnívajícímu pasivnímu katolicismu na západě. V roce 2017 rozbouřil židovskou světovou komunitu, když označil vraždu cara Mikuláše a jeho rodiny za „židovskou rituální vraždu“. Tichon je považován za pravou ruku patriarchy Kyrilla a stejně jako patriarcha sám i současný ruský prezident působil v KGB (tam působili ostatně všichni kněží, kteří chtěli za sovětského systému vykonávat své povolání). Jestliže tedy Putin před sebou při sdělení diagnózy uviděl brány pekla, mohl mu jen jeho zpovědník dát naději na spasení a nebe – a tím mohlo být obnovení jednoty východní pravoslavné církve opětným přivedením ukrajinských odpadlíků do lůna moskevské církve a tím do náruče jeho bosse patriarchy Kyrilla, který Ukrajinu nejpozději od roku 2019 živelně nenávidí. Za to Bůh Putinovi odpustí všechny zlé činy, kterých se dopustil, všechny vraždy a války, protože ty všechny byly jen prostředkem k tomu, aby mohl vést svatou válku k zvýšení slávy boží.

               Nadějí na mírové ovládnutí Ukrajiny byly ony už vzpomenuté prezidentské volby v dubnu 2019. Porošenko skutečně drtivě prohrál (vyhrál jen v tradičně nacionalisticky orientovaném Lvově) a prezidentem se stal Zelenskij. Do něho vkládala Moskva velké naděje. Znali ho jako komika, vždyť vystupoval i v moskevské televizi a byl poměrně populární i v Rusku. Očekávali vstřícnost, podřízení se a naplňování minských dohod podle ruského diktátu. Byla to naděje, že se Ukrajina vzdá východních oblastí a Krymu a přijme svou úlohu ruského satelitu po vzoru Běloruska. Jenže přišlo rychlé vystřízlivění. Zelenskij se ukázal v otázce suverenity Ukrajiny jako věrný následník Porošenka. A bylo zřejmé, že jinou politiku ani žádný budoucí ukrajinský prezident dělat nemůže. Tak nějak ruským pozorovatelům uniklo, že je to proto, že Ukrajinci se naučili Rusy živelně nenávidět a snaha jim ustoupit by byla politickou smrtí, jakéhokoliv ukrajinského politika. Nicméně Putin uvěřil svým poradcům, že „nacistické“ vedení Ukrajiny je izolováno od přání obyvatelstva a rozhodl se pro silové řešení.

               Co ho ovšem znepokojovalo nejvíc, bylo pomalé ekonomické zlepšování ukrajinské situace. Zelenskij vyhlásil skutečně boj korupci, kterou byla (a ještě stále je) Ukrajina prolezlá. Korupce ovšem není na Ukrajině princip fungování státu jako v Rusku, ale faktor státní systém narušující. Pomalu se začal otáčet ekonomický vektor. Jestliže ještě kolem roku 2010 chodili Rusové žijící v Charkově za prací do Belgorodu a dalších ruských měst za hranicí, protože tam vydělali podstatně víc než doma, okolo roku 2019 se tento vektor začal otáčet. Rusko se nehýbalo z místa (ani nemohlo), Ukrajina se začala sice pomalu ale přece jen vzmáhat. To bylo vnímáno v Kremlu jako bezprostřední ohrožení ruského politického systému. Negativní příklad, kterému bylo třeba připravit konec.

               V prosinci 2019 byla ukončena stavba Kerčského mostu, který spojil Krym s ruským pevninským územím. Tento most byl strategicky nesmírně důležitý jednak pro obranu okupovaného poloostrova jednak pro možnost invaze z jihu. Možná že Putin plánoval útok na Ukrajinu už v roce 2020, ovšem do cesty se postavil Kovid. Ten způsobil ochrnutí života nejen v Evropě ale i v Rusku. Logistické problémy mohly být za těchto okolností pro útočící armádu nezvládnutelné. Putin se stáhl do svého bunkru a pokud i měl plány na útok, zatím je odložil.

               Rok 2020 mu nabídl příležitost, kterou musel považovat za dar nebes. Po zfalšovaných prezidentských volbách v Bělorusku se režim tamějšího diktátora Lukašenka bezmála zhroutil. Udržel se jen díky ruské pomoci (když například odmítli běloruští komentátoři v televizi podpořit Lukašenka, byli okamžitě z televize vyhnáni a nahrazeni „kolegy“ dovezenými z Moskvy). Bělorusko mělo pro Putina dva významy. Podle Volkova sloužilo Bělorusko Putinovi vždy jako jakási laboratoř, kde sledoval, co je všechno v diktatuře možné. V roce 2020 se přesvědčil, že diktátor se může udržet u moci, i když se proti němu postaví prakticky celý národ, pokud si udrží loajalitu represivních složek. Zadruhé se Bělorusko stalo na Rusku naprosto závislé. Lukašenko věděl, že jeho vláda i život visí doslova na vlásku, který drží Putin a byl ochoten dělat cokoliv, co mu z Kremlu poručili. Díky společným vojenským manévrům na začátku února 2022 se tak ruská vojska dostala do bezprostřední blízkosti hlavního ukrajinského města, které je v oblasti Černobylu vzdáleno od běloruské hranic jen několik desítek kilometrů.

               Určitou komplikací byly koncem roku 2020 prohrané volby amerického prezidenta Trumpa. Putin se spoléhal na americkou nečinnost, která by zřejmě v případě invaze na Ukrajinu i nastala. Trumpův slogan „America first“ a masívní zhoršení transatlantických vztahů s evropskými spojenci bylo velkou šancí. Putin se ovšem spoléhal na to, že Trump volby opět vyhraje, ostatně Rusové nemálo do těchto voleb investovali a nedovedli si představit, že by senilní Biden mohl dynamického diktátora typu Trumpa porazit a hlavně, že by se toto vítězství i uvedlo do politické praxe. Nakonec ale Trump prohrál, útok na Kapitol 6.ledna zůstal taky bez politických důsledků, ovšem Putin Američany pohrdal a nedovedl si představit, že by dokázali Ukrajinu prakticky podpořit. I když byla ztráta Trumpa bolestivá, nevedla ke korekci plánů.

               Putin byl totiž i jinak naprosto falešně informován. Od března 2020 prakticky nevylezl ze svého bunkru. Putin zásadně nepoužívá internet, protože se bojí hackerů. Jediným kontaktem s vnějším světem byly tak červené složky, které mu přinášejí jeho poradci. Nikdo z nich nechtěl diktátora rozčílit, a proto mu podávali pouze takové zprávy, o kterých předpokládali, že se mu budou líbit. Kdyby se zmínili, že na Ukrajině sílí odpor vůči Rusku, dostalo by se jim vzteklé prezidentovy reakce „Tak s tím něco udělejte!“ Lepší bylo referovat, jak je ukrajinský národ s novým prezidentem nespokojený (což byla pravda, popularita Zelenského klesla na začátku roku 2022 na 20 procent), že si přeje připojení k Rusku (což pravda nebyla) a že v ukrajinské armádě jsou vlivné síly, které dokážou přimět ukrajinskou armádu k okamžité kapitulaci případně přímo k přeběhnutí na ruskou stranu (což byl sice nesmysl, ale dobře se poslouchal). Putin se tak ocitl ve vlastním paralelním světě a vydával rozkazy na základě naprosto chybných premis. Jako když Stalin přikázal 23. června 1941, tedy v době, kdy se jeho armáda zhroutila pod německým náporem, ale jeho politruci mu ve strachu o vlastní život referovali o obrovských vítězstvích nad agresorem, protiútok. Tento fenomén je obecný, nepostihl tedy jen Putina. Ovšem žádný z Putinových poradců zřejmě nepočítal s tím, že díky jejich vymyšleným zprávám vyvolá prezident válku obrovského formátu.

               20. srpna 2020 došlo k pokusu o vraždu Alexeje Navalného, posledního opozičníka, který Putinovi znepříjemňoval život, protože poukazoval na systém korupce, který byl ale nosnou strukturou prezidentovy moci a fungování politického systému. (V této věci odkazuji opět jednou na knihu Leonida Volkova Putinland, rozpisovat se o této věci by znásobilo objem mého textu). Útokem na korupci podkopával Navalnyj přímo základy Putinovy moci. Vražda sice nevyšla, Navalnyj se ale vrátil z léčby v Německu a byl neutralizován vykonstruovaným procesem, v němž byl odsouzen k dlouholetému trestu vězení.

               V podstatě od konce roku 2020, když byla běloruská opozice definitivně rozdrcena a Navalnyj jako poslední zbytek domácí opozice eliminován, byly podmínky pro invazi na Ukrajinu dány.

               Možná tehdy se zrodila ona myšlenka správně invazi načasovat, aby si mohl prezident vítězství věnovat k narozeninám. Proč to nevyšlo, o tom příště.