Takové malé rozdíly (tentokrát v myšlení)

               Celý svět se teď zabýval kauzou Novaka Djokoviče. Zase jednou je možné postavit se na jednu nebo na druhou stranu, v Srbsku je životu nebezpečné postavit se proti němu, antivaxeři jásají, protože mají svého hrdinu a mučedníka, karikaturisté mají hody. Doktor Šmucler, který z pro mne nepochopitelných důvodů stále ještě zastává funkci prezidenta stomatologické komory, přirovnal Novaka k Václavu Havlovi, jiní dokonce ke Kristu.

               Nehodlám tu kauzu rozebírat, ostatně v čase, kdy ji zveřejním, už je po všem a Novak dorazil triumfálně s korunou mučedníka domů. Teď se bude diskutovat o tom, zda to bylo správně, zda měla australská vláda právo na takový krok či ne. Zda měl Novak Djokovič právo porušovat pravidla země, do které přijel či ne. V Česku má neuvěřitelně hodně podporovatelů, kteří chtějí dokonce Australanům odebrat právo pořádat Grand Slam. Zaujalo mě, že tyto problémy s akceptací určitých pravidel mají očividně mnohem víc lidé ze zemí postkomunistického tábora. Akceptace zákonů, směrnic, prostě jakékoliv činnosti úřadů je zde okamžitě zpochybňována. Samozřejmě i mezi takzvanými „západními“ zeměmi jsou velké rozdíly. Zatímco v Rakousku je skoro ostudou dodržovat přikázanou rychlost na dálnici (jen o něco méně než v Česku), ve Skandinávii nikoho ani nenapadne tuto rychlost překročit. Jednak jsou pokuty drakonické (počítají se z platu viníka podle zásady, že trest musí bolet) jednak si ale tamější lidé na život ohraničený směrnicemi zvykli a důvěřují svým vládám, že to s nimi myslí dobře. Možná je to i proto, že v těchto skandinávských zemích prakticky neexistuje korupce a vládě, která nekrade lidé důvěřují tak nějak přirozeně víc než té, která se obohacuje.

               Jenže proč vlastně lidé v postkomunistických zemích „tikají“ jinak? Je to zajímavá myšlenka, zejména proto, že od pádu komunismu uplynulo už víc než třicet let, tedy se vlastně už vyměnily generace. Generace ano, myšlení ne.

               Měl jsem možnost žít v zemích obou těchto typů, proto si dovolím nabídnout následující hypotézu:

               Na tzv. západě lidé v životě usilovali především o společenské uznání. Samozřejmě že nejjednodušší cesta k tomu vedla před zbohatnutí, v kapitalistické společnosti hrají a vždycky hrály peníze klíčovou roli. Ale po dlouhá desetiletí to nebylo jediné kritérium. Člověk mohl dosáhnout společenského uznání i jako sportovec (dříve sportovci nebohatli) umělec (ti už vůbec ne) nebo státník – v době do začátku osmdesátých let politici taky nijak zvlášť ze svých úřadů nebohatli, hlavní odměnou jim byly udělované řády a pohled na vykonanou práci. Jedním z hlavních a nutných atributů člověka, který toto všeobecné uznání dosáhl, byla ale i morální bezúhonnost. Samozřejmě, že se při bohatnutí i při politických bojích používaly i tehdy nekalé způsoby, není si třeba nic idealizovat, jenže se tyto musely dobře tajit (což bylo v čase bez internetu a všudepřítomných sledovacích kamer či telefonních odposlechů jednodušší než dnes). Navenek vystupovala společnost jako čistá a případné odhalení nekalých politických metod vedlo ke společenskému zavržení – jako se to stalo např. dlouholetému německému kancléři Kohlovi. Pravidlo, které bylo hlásáno (i když ne právě dodržováno) byla rovnost všech občanů bez rozdílu jejich společenského postavení před zákonem. Důsledkem tohoto pravidla bylo například i vyšetřování protikorupční policie v Rakousku přímo v úřadě spolkového kancléře Kurze, což nakonec vedlo k jeho politickému pádu. Když jsem vysvětloval v Česku důvody jeho pádu, tedy hlavně to, že aby nedovolil nárůst popularity svého stranického šéfa, kterého chtěl svrhnout, podařilo se mu zablokovat miliardu eur určených pro děti a jejich odpolední zabezpečení ve školách a školkách, dostalo se mi lakonické odpovědi: „To je přece politika“. Češi nechápali, jak mohla taková „prkotina“ vést k politickému pádu všeobecně oblíbeného premiéra. V Rakousku zveřejnění této kauzy vedlo k pádu preferencí jeho strany z 35 na 20 procent. V Česku by se zřejmě „ani lísteček nepohnul“. Na okraj poznamenávám, že Rakousko v žebříčku korupce a jejího vnímání zdaleka nepatří ve světě k špičkových zemím. Patří mu až patnácté místo, daleko za všemi Skandinávci, a dokonce i zřetelně za Německem (9). Mimochodem Česko se nachází aktuálně na 49 místě, těsně za Polskem ale zřetelně před Slovenskem a Maďarskem. Samozřejmě se naskýtá otázka, proč tomu tak je. Lidé, kteří vzpomínají nostalgicky „na staré zlaté časy“ komunistického režimu mají hned připravenou odpověď – protože se v devadesátých letech nechala země rozkrást. Jenže otázka zní jinak: Jak to bylo možné, že byla země rozkradena? Kdo to připustil? No přece voliči, kteří volili osoby typu Klause či Zemana a toto rozkradení dovolili.

               Na rozdíl od kapitalistického západu lidé v zemích komunistického bloku usilovali především o získání privilegií. Privilegia je postavila na vyšší stupeň společenské hierarchie, postavila je nad zákon, který platil pro „obyčejné“ lidi. Privilegia se dosahovala především službou režimu a tedy loajalitou. To byla motivace a režim tuto kartu velmi šikovně využíval. Když jistý mladý inženýr Andrej Babiš vstoupil do komunistické strany a poté se dokonce dobrovolně přihlásil k spolupráci se Státní bezpečností, otevřely se mu všechny dveře ke kariéře. Údajně do roku 2019 ani nevěděl, že ti „obyčejní“ museli žádat při výjezdu ze země o výjezdní doložku a měnili peníze s 250procentní turistickou přirážkou. Samozřejmě, agent Bureš je extrém, stejně jako jeho impozantní kariéra. Ale podobně jako on přemýšlelo hodně lidí. Víc, než nám je příjemné. Morální pravidla a zásady tedy nebyla vůbec vyžadována, naopak, byla přítěží. Obyvatelstvo toto pravidlo mlčky tolerovalo, každému byla dána jen volba, zda se této morální korupce chce účastnit, či chce zůstat stát stranou. V Rusku, nebo chcete-li v Sovětském Svazu byla tato privilegia dohnána do extrému. Auto či daču nemohl nikdo vlastnit, dostával je jen propůjčené od státu, dokud zastával svou funkci. Jestliže svá privilegia ztratil, znamenalo to pád do bezvýznamnosti včetně ztráty dopravního prostředku i víkendového domku. Tím si režim vynucoval od svých „privilegovaných“ naprostou poslušnost.

               Zdá se, že toto myšlení stále ještě přetrvává. Stále se najde dost lidí, kteří se snaží stát se „lepšími lidmi“, na které se nevztahuje zákon. A masa obyvatelstva tuto hru přijímá. Sice s nevůlí, opovržlivými úšklebky a krčením ramen, ale pasivně a odevzdaně – přece to tak vždycky bylo.

               Abych se na konec mé úvahy vrátil k Novakovi. Nemyslím si, že by se bál očkování, ať už vpichu jehly či nějakých potenciálním vedlejších účinků.  Samozřejmě už dnes víme, že především aktivní sportovci by si bezprostředně po očkování měli dát tréninkovou pauzu, aby snížili možné riziko zánětu srdečního svalu a týdenní pauza v tréninku by teoreticky mohla narušit přípravu na velké turnaje. Jenže problém je jinde. Novak je ve své zemi národním hrdinou a to právem. Srbsko ještě sportovce jeho formátu nikdy nemělo. Nestal se privilegovaným službou režimu či udáváním kamarádů a kolegů, ale svým talentem a tréninkovou dřinou. Postavení, které má, ho stálo hodně potu. V Srbsku je navíc zbožňování osobností výraznější než u nás. Žil jsem tam svého času dva měsíce v roce 1982 mezi Srby a zažil jsem, jakou úctu požíval pouhý plukovník, který přijel do rodné vesnice na dovolenou. A plukovník komunistického režimu je v hierarchii nekonečný počet poschodí pod národním hrdinou Djokovičem. Ale v okamžiku, kdy se Novak privilegovanou osobou stal, začal si o sobě myslet, že je nadčlověk. Kterému nemůže ublížit nějaký pitomý čínský virus, ale který stojí i nad zákony a vyhláškami nějakých úředníků či členů vlády, kteří mu přece nesahají ani po kotníky. Už v květnu 2020 organizoval v Bělehradě turnaj jako otevřenou provokaci a výsměch protiepidemickým opatřením. Svou aroganci ukázal zřetelně na olympijských hrách v Tokiu. Poté, co prohrál semifinále v singlu proti Alexandrovi Zverevovi a zápas o třetí místo proti Pablovi Carreno-Bustovi a poté i semifinále smíšené čtyřhry, nenastoupil v této disciplíně k zápasu o bronzovou medaili a nechal svou partnerku Ninu Stojanovic ve štychu. Prostě bronzová medaile v „podřadné disciplíně“ jako je smíšená čtyřhra, ho nezajímala. A jeho partnerka už vůbec ne. Ta byla pro něho jen bezcenným přívěskem v jeho cestě za úspěchem. Který se nedostavil.

               Do Austrálie cestoval s představou svého božství a ani ho nenapadlo, že by se k němu australské úřady mohly chovat jako ke každému „normálnímu“ člověku. Že by se ho vůbec na něco ptaly, nedejbože jeho vyjádření zpochybnily.  On přece patří mezi privilegované a ti stojí nad zákonem! Překvapení na celnici bylo obrovské. Následně vymýšlené výmluvy a lži, očividně naprosto nepřipravené a spontánní, jen odhalily ubohost jeho myšlení. Až ho australský televizní komentátor nazval (neoficiálně, když myslel, že jsou mikrofony vypnuté) „zákeřným kreténem.“ Jistěže, Djokovič má víc síly v pažích než v hlavě, tento fenomén není u špičkových sportovců až tak výjimečný (i když samozřejmě není pravidlem), stačí si vzpomenout například na Diega Maradonu nebo sledovat kariéru současné hvězdy Neymara. Problém ale nevidím v nedostatečné inteligenci nebo mozkové lenosti (můj kamarád Karel nazýval podobné lidi „duševními lajdáky“) ale ve způsobu jeho myšlení. Odhlédnouc od skutečnosti, že Novak má velmi blízko k extrémním srbským nacionalistům a nacionalismus na Balkáně má zcela jiný – totiž krvavý – význam než u nás. Ale jde o něco jiného. Novak se považuje za privilegovaného. (A doma taky je) Privilegovaní jsou nedotknutelní. Jeho rodina si to myslí samozřejmě taky, stačila jedna novinářská otázka na tiskové konferenci, která se rodině nelíbila a konference byla arogantně ukončena. Jak si může nějaký novinář dovolit klást takové otázky, když přece hovoří o NOVAKOVI! Bylo možné i vnímat, jak lehce přeskakuje postkomunistické myšlení k nacionalismu, když byl Djokovičův otec schopen obvinit Australany z toho, že nechtějí Novaka vpustit do země, protože je Srb.

               Připomíná vám to něco? Nereagoval úplně stejně jako Djokovičova rodina premiér Babiš nebo prezident Zeman, když jim byly položeny otázky, které se jim nelíbily? Oni přece byli privilegovaní, oni stáli nad zákonem a vysoko nad oněmi „normály“ tedy novináři a svými voliči! Se kterými se byli (a Babiš i bude) ochotni fotografovat v rámci předvolební kampaně, ne ale mimo ni. Protože jimi z hloubi duše opovrhují. To samo o sobě by nebylo tak strašné. Strašné je, že to polovině národa nevadí. A že to velká část národa dokonce považuje za naprosto normální. Srbský prezident Vukič nezapomněl vystoupit v televizi a nazvat vykázání neočkovaného sportovce ze země, kde je očkování povinností, honem na čarodějnice. Protože potřebuje hlasy svých voličů a ví, že většina srbského národa myslí přesně tak. Ruce pryč od našeho boha! Chovat se k němu jako k obyčejnému smrtelníkovi je opovážlivost volající po potrestání. Zřejmě dojde i k výměně diplomatických nót a ochlazení diplomatických vztahů mezi Austrálií a Srbskem, což může být Australanům víceméně srdečně jedno. Vukič šel tak daleko, že obvinil Australany, že Novaka mučili. Samozřejmě, že božstvo může považovat za mučení, když mu nějaký „normalo“ klade nepříjemné otázky, a dokonce trvá na jejich zodpovězení, pro člověka vyrostlého v demokracii nebo tuto demokracii akceptujícího vykonával onen celník jen prostě svou práci. A dělal ji dobře.

Zatímco je tedy Novak Djokovič pro australské občany podvodník, který se prostřednictvím hloupých lží snažil oklamat zákony, stanovené demokraticky zvolenou vládou, pro Srby ale i pro mnohé Čechy je bojovníkem za svobodu proti diktatuře vládních předpisů.

               Dokud se v postkomunistických zemích nezmění toto myšlení, nebude cesta k „normální“ demokratické společnosti možná. Protože základem demokracie je rovnost občanů před zákonem. Která je samozřejmě relativizovaná prostředky, které mají určití lidé na zaplacení svých advokátů. Ale to je jiná kapitola. Důležité je, aby podvodník, i když díky svým obhájcům nebude odsouzen, nepožíval společenského uznání. Aby byl tím, čím je – soukromou osobou hodnou odsouzení a opovržení. Aby se podvody nepovažovaly za legální prostředky ekonomické či politické soutěže.

Až pokud se dokážeme dopracovat sem, bude naše země zachráněna.