Především se to člověk musí naučit správně vyslovovat. Moje Bergámo Italy očividně znervozňovalo. Když mne popáté upozornili, že se důraz nachází na první slabice a správě se to tedy vyslovuje Bérgamo, začínali být jinak vždy velmi tolerantní a usměvaví hostitelé nervózní a podráždění. Nevím tedy, zda jsem oním špatným přízvukem neříkal něco neslušného. Neodvážil jsem se na to zeptat, dával jsem si ale poté pozor, abych zdůrazňoval onu první slabiku.
Všichni mi chválili rozhodnutí jet se do města podívat. Má pověst města krásného a hodlá se ucházet o titul hlavního kulturního města Evropy v roce 2019. Očekávání byla tomu odpovídající, tedy vysoká. Jenže do hry vstoupil střevní virus.
Nejdřív jsem si myslel, že to byl oběd v Miláně, jenž moje střeva odmítla přijmout. Už po cestě z Milána jsem musel hledat nouzově toaletu a to byla voda na mlýn mé ženy, která mi vyčetla všechny ony mořské příšery, jež jsem požil jako předkrm, protože je miluju a ona je nesnáší. Když to ale postihlo následně i ji a pak jsme se dozvěděli, že ve stejný den měl stejné problémy i náš syn, který opustil Graz ve směru na Berlín současně s naším odjezdem do Itálie, musela i ona přiznat, že mořské potvory v tom byly nevinně, vinný musel být nějaký zlý virus. Opravdu zlý.
Bydleli jsme v městečku Lovere (vyslovuj Lóvere) na úpatí hor nad jezerem Lago d´ Isolo. Na mapě jej najdete mezi jezery Lago di Como a Lago di Garda. Je menší jež tato dvě slavná jezera, není ale méně krásné. Uprostřed jezera se tyčí hora – čili ostrov, samozřejmě s klášterem na svém vrcholku, jak jinak. I v samotném Lovere je obrovský kostel Santa Maria in Valvendra – na velikost osady naprosto předimenzovaný, zastavit u něj autem se ale rovnalo při místním provozu sebevraždě a tak jsem se prohlídky místního svatostánku vzdal.
Bydleli jsme nad městečkem a měli jsme mít vlastně krásný výhled na jezero a okolní hory. Neměli. Strávil jsem noc vsedě s výhledem na umyvadlo a ráno jsem byl nevyspalý a ačkoliv můj trávicí trakt musel být naprosto prázdný, odmítal tvrdohlavě cokoliv přijmout. Ani daný stav nás ale nemohl odradit od plánované cesty, na jejímž konci měl být – jako už tolikrát – nákup capollina, tedy kloboučku pro naši vnučku Veroniku.
Přijet do Bergama a najít tam parkoviště ve středu města není opravdu problém. Staré město vidíte totiž už zdálky. Tzv „Horní město – Citta alta“ se tyčí na vysokém kopci nad městem moderním „Citta bassa“, rozlézajícím se do roviny a je obklopeno nenarušeným pětikilometrovým prstencem hradeb ze šestnáctého století. Odstavili jsme auto v podzemním parkovišti a vyrazili se zachránit před virovou otravou, jež hrozila skoncovat s naším životem. Navštívili jsme supermarcato a koupili tam lánev grappy. Láhev jsme hned před obchodem otevřeli a oba si z ní vydatně přihnuli. Připadal jsem si tak trochu jako ruský mužik v čase před Gorbačovovou reformou, ale hanba nehanba – šlo o život. A grappa opravdu pomohla. Díky ní jsme prošli Bergamem, aniž bychom museli odbíhat na intimní místa, na jídlo jsme ovšem neměli celý den pomyšlení. Což byla možná škoda. Jak už jsem se vícekrát zmínil, rád ochutnávám místní speciality a Bergamo jednu takovou slavnou má.
Bergamo je svou kuchyní známé po celé Itálii, hlavně proto, že hlavním – podle mého dojmu jediným – chodem je zde polenta. Kukuřičná kaše na slano, na sladko, s cukrem, s kakaem, s nejrůznějšími dalšími přísadami, jako koláč, jako dort, s masem, bez masa, vařená i opékaná. Některé obchody nabízely výhradně jen produkty z polenty. Protože jsme ale byli varování, že to jídlo je hodně syté a naše žaludky se děsily při pomyšlení i na jídlo sebelehčí, polentu jsme neochutnali. Snad někdy příště. Bergamo se totiž určitě vyplatí navštívit.
Bylo to vždycky město bohaté a hrdé. Přes Bergamo totiž vedla cesta (přes naše Lovere) až ke dvěma alpským strategickým průsmykům. Jeden na Bolzano a pak tedy na Brennerský průsmyk, což byla po staletí hlavní cesta do Německa, v případě potřeby (pokud někdo proti takové cestě něco namítal) ale člověk mohl odbočit i na západ a projít přes Splügenský průsmyk do Švýcarska a pak do údolí Rýna a k Bodamskému jezeru. Díky této strategické poloze se Bergamo dostalo krátce po vyhlášení samostatné signorie v polovině dvanáctého století do sporů s blízkou Bresciou, jež si monopol na cestu přes Brenner nárokovala pro sebe. Proto v následující době nacházíme Bergamo vždy v opačném táboře, než ve kterém byla Brescia. Ve dvanáctém století bojovalo město jako člen lombardské ligy proti císaři Friedrichu Barbarossovi a tento boj skončil – jak už jsem se zmínil v článku o Milánu – úspěchem, totiž uzavřením Kostnického míru z roku 1183, jenž uznal samosprávu městských komun. V roce 1237 už ale bergamští bojovali na straně císaře Friedricha II. u Cortenuovo, zřejmě proto, že Brescia byla na straně protivné, tedy v řadách lombardské ligy vedené Milánem. Bergamští si tedy mohli u Cortenuovo vychutnat sladkost vítězství nad nenáviděným sousedem, radost ale netrvala dlouho. Císař Friedrich II. totiž v roce 1251 zemřel, rod Štaufů nato brzy za vydatné pomoci papežů vymřel a v roce 1261 stály už pod Bergamskými hradbami vojska Milána a Brescie, prahnoucí po pomstě. V roce 1264 muselo Bergamo kapitulovat a přijmout milánského podestu. Štastní ale bergamští pod touto vládou nebyli. Když do Itálie v roce 1331 vtáhl král Jan Lucemburský, zvolili si ho za „Signore“ a očekávali od něj ochranu. Od našeho milého Jana se dalo očekávat leccos, ne ale skutečně účinná ochrana. Po několika měsících se města vzdal, protože nedokázal vzdorovat veronskému vládci Mastinovi II. de la Scala. Poté se o Bergamo přetahoval Milán s Benátkami a po válce velké koalice proti Milánu v roce 1428 přešlo město i se sousední Bresciou pod nadvládu Benátek, kde pak s malou pauzou, kdy je mezi lety 1509 – 1516 dobyli Francouzi, zůstalo pod křídly benátského lva (benátský lev křídla opravdu má!) až do roku 1796. Ten benátský lev je tady taky často vidět. Nejen nad barokní vstupní branou (přilepenou naprosto nepatřičně na středověkém opevnění, ale jak už jsem se zmínil v Turíně, oni Taliáni tak neradi něco bourají, co ještě stojí), ale například i na radnici na Piazza Vecchia či v pevnosti La Rocca.
Do „Citta alta“ vyjedete lanovkou a hned se před vámi otevřou úzké uličky stoupající a klesající na kopci starého města, s obchodíky se suvenýry a polentou. Došli jsme takto až na Piazza Vecchia. Staré náměstí stojí opravdu zato. Má až dvě katedrály, radnici s oním benátským lvem a řadu dalších krásných budov.
Jen jsme tam vkročili, oslovila nás dívka Samuela. Mladá sympatická Italka s neskutečně dlouhými vlasy (i svázané do koňského ohonu jí sahaly až pod (pěkný) zadeček. Oslovila nás anglicky, ale byla ochotna se s námi bavit i italsky či německy, podle potřeby. Nabízela prohlídku města – hodina intenzivní prohlídky za 35 euro. Skoro bych byl kývl – Samuela byla opravdu sympatická, studenty má člověk podporovat a už jen za své jazykové znalosti si zasloužila odměnu, ale manželka nesouhlasila. Nevím, jestli jí „Sam“ připadala příliš přitažlivá, než abych v její společnosti mohl strávit celou hodinu, ale v podstatě měla pravdu – naše žaludeční a střevní situace nebyla až tak stabilní, abychom si mohli následující hodinu v přítomnosti Samuely nerušeně užít.
Žena použila silnou artilerii argumentů, jeden z nich byl i ten, že za 35 Euro koupí tak krásný klobouček pro vnučku, žu jí ho budou všichni závidět. Kromě toho vyjádřila okamžitou ochotu opustit horní město a odjet během mé prohlídky města se Sam do Citta Bassa a jít na shopping. V podstatě to nebyl úplně špatný nápad, ale vzhledem k tomu, že se životzachraňující láhev Grappy nacházela v její tašce, pochopil jsem, že nemám šanci a prohlídku města jsme tedy absolvovali bez sličného doprovodu.
Bez průvodce jsme mohli aspoň sami určit tempo prohlídky a soustředit se skutečně jen na svědky dávné minulosti. Nejkrásnější z nich je basilika Santa Maria Maggiore, postavená už v první polovině dvanáctého století. Protože na bergamském kopečku nebylo dost místa na obvyklou fasádu kostela, má kostel fasády dvě, ale neobvyklé, sloupy nesou bílí lvi na jihu a červení na severu. Vnitřek barokního kostela je celý vyzdoben gobelíny. Přiznám se, že jsem něco takového ještě nikde neviděl, bylo to ale imponující. Každý centimetr stěny katedrály byl pokryt drahocenými koberci s biblickými motivy. Kostel měl původně pět apsid. V roce 1470 se nicméně úspěšný condotierre Bartolomeo Colleoni pět let před svou smrtí rozhodl nechat si postavit hrobku a vyhradil si pro ni nejkrásnější místo ve městě, kde ovšem už stála právě výše zmíněná katedrála. Protože ale Colleoni nashromáždil ve své vojenské kariéře víc než dost peněz, stalo se neštěstí. Katedrálu zachvátil požár a zničil jednu z apsid, šťastnou náhodou právě tu, kde chtěl mít Colleoni svou hrobku. A tak ji tam má. Přidávat se ve válce na stranu vítěze bylo očividně vždy výnosné povolání.
Bergamský dóm je sice imponující svou velikostí, ale strohá klasicistní budova na basiliku Santa Maria Maggiore nestačí. Na nejvyšším místě starého města na severu se nachází kněžský seminář, jenž nese jméno Jana XXIII. Giuseppe Roncali byl totiž rektorem v tomto semináři, než se stal patriarchou Benátským a posléze v roce 1958 papežem Janem XXIII. Tzv „Il Papa buono“, tedy „dobrý papež“ Jan XXIII. byl s Bergamem úzce spojen. Narodil se v bergamské provincii v Sotto Il Monte a v letech 1904 – 1915 byl sekretářem bergamského biskupa Radini-Tedeschi a vyučoval v bergamském semináři církevní dějiny. Za zmínku snad stojí i to, že do papežského úřadu byl po něm zvolen biskup z nedaleké a po celá staletí znepřátelné Brescie, Giovanni Battista Montini , známý pod svým papežským jménem Pavel VI.
Závěr výletu jsme nechali odeznít v městské pevnosti La Rocca – tedy skála. Mohutná pevnost z patnáctého století na jižní výšině města s parkem, kde byla výstava italského protifašistického odporu. V podstatě tedy dějiny druhé světové války po roce 1943, kdy se Italové neúspěšně pokusili zbavit Mussoliniho a přešli na druhou stranu barikády – k vítězícím spojencům. Tato klasická a po staletí úspěšná italská taktika tentokrát tak úplně nevyšla – s Němci nebylo radno žertovat. Tito poslalli plukovníka Scorzenyho, aby vysvobodil Mussoliniho a poté převálcovali italské jednotky jedno, kde se jim postavily na odpor. Jen na ostrově Kefalonii postříleli na deset tisíc italských vojáků jako zrádce ( o tom vyprávěl film „Corelliho mandolina“ s Nicolasem Cagem a Penelope Cruz v hlavních rolích). Když jsem viděl italskou výzbroj vystavenou v bergamském parku, pochopil jsem, že Italové neměli proti německým Tigrům nejmenší šanci.
Při pohledu z pevnosti La Rocca se mi pak zarazil dech. I když je příjezd do horního města přísně zakázán a kontrolován (ovšem italským způsobem), stálo tam na parkovišti auto s pražskou poznávací značkou. Nezbylo mi, než si povzdychnout s Karlem Čapkem „Tak už jsou i tady“ a vydali jsme se na zpáteční cestu do Lóvere.
Ach ano, jak to dopadlo s capollinem? Ve starém bergamském městě jsou obchody výhradně s polentou a suvenýry. Sice jsme objevili jeden obchod s oblečením, vzhledem k vystavovanému sortinentu jsme se ale ani neodvážili jít zeptat, zda capollino mají. Dolní bergamské město pak není zdaleka tak lákavé, aby po něm člověk bloudil a hledal obchod s oblečením. Proto jsme celkem jednomyslně rozhodli, že se capollino odkládá. Následující den jsme přece měli jet do Brescie. Naděje tedy ještě stále žila.