Samozřejmě – čtenáři mého článku z minulého týdne už vědí, oč v první řadě při návštěvě severoitalské metropole Milána šlo – samozřejmě o nákup kloboučku pro naší vnučku Veroniku, čiili capollina.
Měl jsem z návštěvy Milána autem trochu respekt, prostudoval jsem plán města, kde všude jsou podzemni (nadzemní, jiné) garáže a cesty, jak se tam dostat. Nakonec bylo všechno jednoduché. Milán má dokonale vybudovaný systém záchytných parkovišť, dokonce mne k nim zavedlo naprosto spolehlivě i mé jinak nespolenhlivé GPS – tedy žádný strach z návštěvy tohoto města, pokud náhodou pojedete kolem. A ono se vyplatí je navštívit.
Když jsem auto odstavoval na onom záchytném parkovišti, měl jsem v žaludku trochu divný pocit. Parkoviště je obýváno bezdomovci a před ním se jen hemžily desítky a možná i stovky rumunských Rómů s igelitovými taškami. Přesto se autu nic nestalo a parkovné dvě eura čtyřicet za celý den bylo skutečně velmi akceptovatelné. Od všech parkovišť pak jede metro přímo do centra. Vystoupili jsme u Castello Sforzesco, předtím než měl začít hon za capollinem jsem si totiž chtěl užít trochu milánské historie.
Milán je skutečně staré město s velmi bohatou a pohnutou historií. Původní keltskou osadu přebudovali Římané na město, jemuž dali poněkud málo nápaditý název Mediolanum, čili Střed roviny. Římané ovšem nebyli umělci, nýbrž vojáci a úřednící a tak nudný název městu neuškodil. Už roku 286 jej císař Dioklecián udělal v rámci své správní reformy jedním ze čtyř hlavních měst říše a sídlem jednoho ze dvou caesarů. Význam získalo zejména ve čtvrtém století, kdy zde císař Konstantin velký vydal roku 313 svůj toleranční patent, který legalizoval křesťanství jako náboženství rovnocenné starému pohanskému (zato byl později prohlášen jako jediný pohan svatým, ačkoliv on sám na křesťanskou víru nikdy nepřestoupil). Poté se moci ve městě ujal biskup Ambrož (Ambrosius) a přivedl svou čínností město k takovému rozkvětu, že se stalo hlavním městem západořímské říše a odstavilo do pozadí dokonce i věčné (a závistí zelené) město Řím. Když Ambož v roce 397 umíral, byl Milán opravdovou pyšnou metropolí. Ale pýcha předchází pád. Bohatství města přilákalo kořistníky. V roce 402 bylo město poprvé dobyto Západními Góty, o padesát let později Huny a v roce 539 jej definitivně zničili Východní Gótové, když se o Itálii natahovali s Byzantinci (a nakonec prohráli). Když sem přišli Langobardi, byl Milán bezvýznamnou zříceninou a hlavním městem země okolo Pádu se na dalších více než dvě stě let stala Pávia.
Jenže Milán stál přece jen ve středu roviny. Znovu se vzpamatoval a brzy už zase zlobil. Nejvíc císaře Fridricha Barbarossu. Ten vedl proti lombardské lize měst, v jejímž čele Milán stál, několik válek a v rce 1162 město dokonce dobyl a zboural mu hradby. V této bohulibé činnosti mu pomáhala i česká vojska knížete Vladislava (jenž se za tuto pomoc měl stát králem Vladislavem II). Češi prosluli svou krutostí a vysloužili si pověst, že pojídají děti. Údajně si pod hradbami uplácali z těsta figurky v podobě dětí a opékali je nad ohněm aby vyděsili obránce. Z této doby pochází prý i erb pánů z Pardubic. Jejich předkovi se podařilo proniknout až do města, jenže když se útočníci dali na loupení, milánští je zase z města vyhnali. Když onen pardubický prapředek prchal se svým lupem z města, spustili za ním obránci mříž, jež přesekla jeho koně v půli. Ta půlka koně je v městském erbu Pardubic dodnes. Milán se ale nechtěl pokořit ani po tomto svém novém zničení. Vstal z mrtvých, znovu se postavil do čela lombardské ligy a vymohl si konečně v Kostnici v roce 1183 na císaři mír a uznání práv severoitalských komun. (Tomu míru samozřejmě musela předcházet krvavá porážka císaře v bitvě u Legnana v roce 1176).
S touto situací se nehodlal smířit Barbarossův vnuk Friedrich II. Válka v Lombardii se táhla celá desetiletí, Milán vedl stranu tzv. guelfů a mohl si být jist podporou papeže, jenž podporoval každého, kdo dělal císaři zle, sám císař se mohl opřít o spolek ghibellinských měst s centrem v Cremoně. Když dnešní člověk porovná dnešní Milán s 1,3 milionem obyvatel s devadesátitisícovou Cremonou, je hned jasné, kdo vyhrál. I když milánští utrpěli od císařských vojsk katastrofální porážku v bitvě u Cortenuovo v roce 1237 a ztratili i svůj vlajkový vůz, jenž byl pak vystaven na římském Kapitolu, stáhli se za své nedobytné hradby a počkali si, až se císař rozloučí se životem. Dočkali se a byli zase velcí.
Tu velikost města jsme si mohli vychutnat v Castello Sforzesco. Obrovská stavba v renesančním stylu s vysokými zděnými hradbami se sgrafiti a s rozlehlým komfortním palácem, jenž slouží dnes jako muzeum. Vlastně jako mnoho muzeí, prý jich je v pevnosti celkem sedm. Některé z nich se ale navštěvují pravdu těžko. Nebyli jsme sami, kdo zoufale bloudil po nádvoří a hledal vchod do muzea hudebních nástrojů a zbraní. Několikrát jsme dorazili až ke skleněným dveřím, za nimiž se nacházely exponáty, všechny byly ale zamčené. V muzejních prostorech bez návštěvníků postávali zaměstnanci a bohorovně sledovali naše zoufalé pokusy proniknout dovnitř. Nepodařilo se to ani nám, ale ani většině ostatních turistů. Jednoho návštěvníka jsme ale mezi exponáty přece jen zahlédli. Jak se dostal dovnitř, to nevím, byla to ale určitě úloha hodná literárního z pracování Danem Brownem. Některá muzea se ale navštívit dala, co v celém rozsáhlém komplexu ale zoufale chybělo, byla kavárna. Věřte nevěřte, v celém Castello Sforzesco se nenachází ani jediná kavárna, restaurace, cukrárna či jen prodejna s vodou či jinými nápoji. Nechtěl jsem věřit, myslel jsem, že je to stejný trik, jako s oněmi utajenými muzei, proto jsem se na pokladně zeptal. Odpověděli mi, že se opravdu nic takového v celém komplexu nenachází. Nevím proč, to jsem se nedozvěděl. Ale něco takového by se v Rakousku stát určitě nemohlo.
Každopádně jsme tedy opustili milánskou pevnost rychleji, než jsme pvodně chtěli a dali jsme si kávu a zmrzlinu (výbornou) na začátku Via Roma, jenž spojuje pevnost s Piazza del Duomo. Ona dominantní pevnost se sice jmenuje po rodu Sforzů, kteří vládli v Miláně od patnáctého století, stavět ji dali ale už Viscontiové. Tito proměnil někdejší demokratickou komunu na svou rodinnou diktaturu a přinutili obec, aby se s tímto faktem smířila. Mezi lidem jim začalo být těsno a měli zřejmě dost strachu ze zákeřné dýky nespokojených občanů, aby se vysunuli mimo tehdejší město a opevnili se proti nepříteli zevnímu i vnitřnímu. Jeden z Viscontiů – Gian Galeazo – vymámil na našem Václavovi IV. vévodský titul. Když tento rod vymřel, nastoupil v roce 1450 na milánský trůn Francesco I. Sforza, condotierre, tedy nájemný žoldák, jenž se dobře oženil s dcerou posledního Viscontiho Filipa Marii.
Když jsme jeli do Milána, divili se naši známí, co tam chceme vidět. Prý je tam jen dóm a to je všechno. Ano, dóm tam opravdu je, ale to není zdaleka všechno. Milán je pěkné město. Nemá sice historické památky rannného či pozdního středověku, ty všechny musely ustoupit budovám modernějším, ale má svůj flair. Před zničením v druhé světové válce jej zachránil milánský arcibiskup Schuster, jenž byl zato vyhlášen Janem Pavlem II (kým jiným?) za blahoslaveného. Milán je město módy a dává to najevo na každém rohu a v každém okamžiku. A není to jen tím, že tam přímo na chodníku v centru města parkují Lamborgini a Ferrari. V Miláně jsou centrály módních gigantů jako Versace, Armani, Prada atd, atd. Italové jsou, jak už jsem vícekrát připomněl, prostě kreativní a zde v Miláně našla tato jejich vlastnost své nejlepší vyjádření.
Korso Vittoro Emannuelle je impozatním nákupním střediskem, kde jsou zastoupeni snad všichni giganti evropské módy – ani zde však neměli capollino, dětské věci se v centru Milána nenosí. V galerii se člověk může zatočit na Torinovi – na býčkovi z erbu města Turína, jenž je tam jako projev vděku za osvobození Milána a celé Lombardie z područí Rakušáků, na podlaze zobrazen. Jestliže se na něm člověk otočí dokola, splnil hned dva důležité body. Zaprvé si tím zajistil, že se do Milána ještě někdy vrátí. Zadruhé k velké radosti přítomných milánských pošlapal erb nemilovaného severoitalského souseda a konkurenta – Turína. Vděčnost ano, ale odtud potud!
Až teď jsem pochopil, že ono finále Champions League 28.května 2003 AC Milan proti Juventusu Turin (ve kteremžto zápase se tehdy nemohl kvůli dvěma žlutým kartám zúčastnit Petr Nedvěd – díky čemuž „Stará Dáma z Turína“ nevyhrála), v němž si nakonec pohár po nudných 0:0 v prodlouženém hracím čase a vítěztví na penalty 3:2 odvezl Milán, nebyla vnitroitalská selanka, jak jsem se tehdy domníval, ale bratrovražedný boj nejvyššího významu.
My jsme navštívili starou milánskou universitu, opět jednou úžasný mix architektonických stylů – od románského, přes gotický, renesanční až po barokní, prostě průřez milánských stavebních dějin. Katolická universtita, jež zde té městské úspěšně konkuruje, byla zavřená. Školy jsou v Itálii drahé a ne každý si může dovolit studovat. Školné se sice vypočítává z příjmu rodičů, ale pro chudé vrstvy je prostě příiš vysoké. Určitou šanci dává církev se svým paralelním školstvím. Ta refunduje část poplatků studentům zpět, zato ovšem může působit ideologicky na své chovance a činí to skutečně bez skrupulí metodou vymývání mozků.
V Miláně není jen Dóm. Je zde i řada jiných kostelů, některé z nich jsou i slavné. Dan Brown proslavil zejména kostel Santa Maria delle Grazie, kde se nachází známá poslední večeře Leonarda da Vinciho. Díky onomu spisovateli nemáte šanci se k obrazu dostat. Je třeba se přihlásit několik týdnů předem a pak být na minutu přesně u vchodu, jinak dostane lístek hned někdo jiný. Protože jsem to nevěděl a nepřihlásili jsme se, mohli jsme navštívit pouze kostel, Leonardův obraz v budově hned vedle nám unikl. Byli jsme i v kostele svatého Ambrože Basilica Sant´Ambrogio, kde je patron města pochován. Jeho mrtvola nějak unikla všemu tomu řádění Západních Gótů, Hunů, Východních Gótů i Friedricha Barbarossy a jeho českých spojenců. Možná si to opravdu zasloužil.
Leonardo da Vinci je tu cítit všude. Sochu mu postavili přímo proti slavné opeře La Scala (proč se ta opera jmenuje „Schodiště“ mi nedokázal vysvětlit ani můj přítel Stefano, jenž je jinak profesionálním hudebníkem). Asi to opravdu nikdo neví a možná to ani nikoho nezajímá. Hlavně, že tu ta opera, již dala stavět Marie Terezie, je a má svou úžasnou akustiku, jež jii proslavila na celém světě.
Leonardo byl po svém vyhnání z rodné Forencie dlouho ve službách Viscontiů a svými vynálezy prospíval městu. Milán totiž nemá řeku. Budete ji hledat marně a je to šokující, protože ve středověku se obchod provozoval především po vodě, pozemní cestování bylo totiž pomalé a nebezpečné. Prý okolo Milána protékaly řeky Olona a Lambro. Jenže kde jsou? Leonardo prý propojil obě říčky systémem kanálů, jenž umožňoval převážení zboží po městě i mimo ně. Dnes jsou tyto kanály ovšem všechny skryty pod zemí. Ve své době, kdy je geniální Leonardo projektoval, měly posloužit dopravě stavebního materiálu na stavbu největší stavby tehdejšího světa. V roce 1386 dal Gian Galeazzo Visconti příkaz ke stavbě katedrály, do níž se mělo vejít 40 000 lidí – tolik obyvatel tehdy Milán měl. Stavba trvala skoro pět set let, je ale opravdu impozantní. Obrovská pětilodní gotická katedrála, zvenku naplňující člověka úžasem, vevnitř úzkostí. Poslechli jsme si pod oblouky katedrály mši, zněla v těch protorách přímo fascinujícně, ale při pohledu na nebetyčnou výšku oblouků a neskutečný objem nosných sloupů jsem si uvědomil, že boha člověk nemá provokovat. Po takovém projevu pýchy, jakým milánský dóm je, mohl následovat už jen pád.
Milán dal najevo své bohatství a mocní tehdejšího světa na ně dostali chuť. Už koncem patnáctého století vyslovil francouzský král Ludvík XII nárok na Milán a na začátku století šestnáctého si to zde rozdali francouzský král Fratišek I. s španělským králem a římským císařem Karlem V. Poté, co František ztratil bitvu u Pavie a upadl sám do zajetí, připadl Milán Španělsku a když španělští Habsburkové vymřeli, přešel po další krvavé válce o španělské dědictví v roce 1714 k Rakousku. Italským se stal – po krátkém napoleonském francouzském intermezzu 1796 – 1814 – znovu až v roce 1861 po krvavé bitvě u Solferina, jež ukončila rakouskou vládu v severní Itálii.
Ach, skoro bych zapomněl – to capollino!
Samozřejmě jsme ho nekoupili. Kdepak v Miláně! Kde tak asi? U Versaceho, Gucciho, Armaniho nebo Dolce e Gabbana? Kloboučky pro šestiměsíční mimina tam nevedou nebo jsme je aspoň nenašli. Popravdě řečeno, ani jsme je zvlášť horlivě nehledali. Jen při představě, kolik by takový klobouček mohl stát… Žena ovšem zklamaná nebyla. Náš výlet totiž příštího dne pokračoval do Bergama. A tam určitě klobouček budou mít! A tak jsme opustili Milán v dobré náladě, plní pěkných zážitků a odhodlaní klobouček v Bergamu definitivně koupit. Ale o tom zas až někdy příště.