Svoboda nebo stabilita?

               Přeruším moji reportáž ze severní Itálie, i když tam bylo krásně, protože už zase jednou ztrácím trpělivost a mám potřebu se k určitým věcem vyjádřit.

               Demonstrace, na kterých se demonstruje se sovětskými a ruskými vlajkami a se znaky Wagnerovy skupiny jsou daleko přes čáru, kterou by měla státní moc tolerovat, pokud si vůbec ještě chce říkat státní moc. Dovolil by si snad někdo v Británii, kolébce evropské demokracie, demonstrovat v roce na podporu Hitlera? Útok na soud, vylomení dveří a vyhnání soudkyně z jednacího sálu už přímo připomíná praktiky SA v dvacátých letech dvacátého století v Německu. To, že si stát netroufá exemplárně zasáhnout, je znak slabosti. Kam to vedlo v Německu víme. Chceme něco podobného nebo dokonce stejného – jen s ruským nátěrem?

               Ptám se sám sebe, jak tito lidé myslí a zda vůbec myslí. Adorovat ruskou zločinnou válku, demonstrovat proti tomu, aby se Česko mohlo případné agresi účinně bránit, to je přece něco naprosto nelogického. Nebo aspoň na první pohled.

               Na druhý pohled už to vypadá trošku jinak. Z velké části jde o lidi frustrované, kteří se nedokázali sžít s polistopadovou demokracií. Ta nebyla přijata všeobecně a všemi. Bylo zde hodně lidí, kteří z normalizačního režimu po roce 1968 profitovali. Kteří se dostali na místa, kam by se svými schopnostmi nikdy nedostali. To neznamená, že všichni, kdo zastávali v Husákově režimu lukrativní posty, byli na vedoucích místech jen díky své loajalitě a postrádali jakékoliv schopnosti, ale i takových bylo nemálo. Komunismus jim pomohl k výnosným funkcím a důležitému postavení ve společnosti, na které by svými schopnostmi nikdy nedosáhli. Stačila loajalita a chybějící páteř. Ti se po revoluci 1989 ve společenském žebříčku propadli. Jiní byl zaměstnanci ve fabrikách s minimální kvalifikací a s polistopadovým ekonomickým vývojem se stali nepotřebnými. Znám jednoho takového. Naučil se pracovat na jednom stroji a za komunismu tak dobře vydělával. Po revoluci už jen přežíval, protože jeho kvalifikace byla stále více nepotřebná. Dnes je nadšený zastánce Okamury, Putina a Zemana. Na současném společenském zřízení nenajde nic dobrého. I když díky své manželce procestoval kus světa, kam se za komunismu nikdy podívat nemohl. Ten nový systém má v sobě totiž pro tyto jedince něco ďábelského. Vedle svobody přinesl i zodpovědnost. Každý je zodpovědný za to, co v životě dosáhl, není se moc na co vymlouvat. To je vysoce frustrující a lidé, kteří neuspěli, ať už skutečně nebo ve svých vlastních očích, tento nový systém nenávidí, protože jim nastavil zrcadlo vlastní neschopnosti. Proto demonstrují, a proto sní o tom, že přijde velký ( i když postavou malý) Putin a tento nenáviděný systém zničí. Potom budou spokojeni.

               Tito lidé jsou už z větší části v důchodovém věku, ale ještě ne úplně staří a hlavně – ještě jsou tady. Ti tvoří podhoubí shromáždění organizovaná komunisty Kateřiny Konečné, Jindřicha Rajchla či Ladislava Vrábela. To jsou voliči, o které usiluje Andrej Babiš, a proto chodí na shromáždění k Viktorovi Orbánovi, známému svým nepřátelským postojem k demokracii, Ukrajině a vstřícným vztahem k putinovskému Rusku.

               Na Slovensku je už proruská polovina obyvatelstva, na tom se podílela nejen ruská propaganda, ale i političtí dobrodruhové typu Roberta Fica nebo senilní panslavisté jako Ján Čarnogurský.

               Jejich dikce převzala ruskou propagandu, že válu na Ukrajině vyprovokovaly (pokud přímo nezačaly) USA. Věří tomu kupodivu i lidé, o nichž jsem si myslel, že jsou inteligentní. Ale nenávist k Americe jim byla zasévána do duše od útlého dětství. A když paní učitelka ve škole říkala, že USA jsou zlí a Rusko dobré, tak to bude určitě pravda. Paní učitelka, která je už na pravdě boží, by přece nikdy nelhala.

               Když mi někdo začne vyprávět o zlých Američanech a dobrých Rusech, naučil jsem se jim odpovídat jednou větou. „Já vím, ty ses to tak učil ve škole.“ Poradil jsem tuto odpověď i mamince, která na setkání důchodců opravdu trpí.  Jsou tam i takoví, kteří vykřikují, že „Putin je jednička!“

               Problém je ale zřejmě hlubší. Proč chce volit 30 procent Rakušáků stranu FPÖ, kterou kdysi založili bývalí nacisté, která se netají svými sympatiemi k Rusku (má ostatně se stranou „Jednotné Rusko smlouvu o spolupráci a dostává za svůj lobbyismus z Moskvy peníze) a která se shlíží v iliberální demokracii Viktora Orbána a celkem otevřeně káže orbanizace rakouské společnosti? Poslanec FPÖ v evropském parlamentu Vilímský (Je to divné, ale ti nejagresivnější fašisté v Rakousku mají z velké části česká jména) za tuto stranu označil právě dnes Maďarsko za demokracii hodnou následování. Všichni přece nejsou dementi nebo nacisté!

               Na určité vysvětlení mě navedl ukrajinský autor Andrej Kurkov ve své knize „Deník invaze“. Jsou to články autora z doby bezprostředně před ruskou invazí a pak v prvních měsících války. Kurkov je Ukrajinec, jehož rodnou řečí je – stejně jako u prezidenta Zelenského – ruština, a před válkou byl jedním z nejuznávanějších ukrajinských spisovatelů – nejen na Ukrajině ale i v Rusku. Publikuje ostatně v ruštině. Cítí se ale být Ukrajincem.

               Ve své knize vysvětluje, že rozdíl mezi Rusem a Ukrajincem není v jazyce, ale v jeho nastavení k životu.

               Co si žádá prostý volič od politiky? Svobodu a stabilitu. Jenže v tom je právě ten malér. Politika nikdy nemůže nabídnout obojí. Demokracie nabízí svobodu, ne ale stabilitu. Demokracie je svou podstatou nestabilní, směrování společnosti se mění po každých volbách a konání politiků je až příliš často ovlivněno volebními preferencemi v průzkumech veřejného mínění. Diktatura může nabídnout stabilitu, ovšem žádnou svobodu. Diktátor – ať už jedinec nebo vládnoucí strana – určí směr vývoje, jedno zda je tento správný nebo špatný a tím směrem se pak jde. Za zpěvu budovatelských nebo vojenských písní, podle toho, co má diktátor v úmyslu. Kritika není dovolena a je okamžitě zlikvidována, pokud se objeví třeba jen v náznaku. Společnost je pod diktátorovým vedením stabilní, jakékoliv nestabilní prvky se odstraní – buď odejdou do emigrace, nebo skončí ve vězení nebo na popravišti. V Rusku se nepopravuje, tam lidé páchají sebevraždy, skáčou z oken či vraždí celé své rodiny v nevysvětlitelném amoku.

               Lidé v Evropě samozřejmě touží po stabilitě, tuto touhu zesílila poslední doba pandemie Covidu nebo současná inflace, které nestabilitu v demokratických zemích dále prohloubily a lidi znejistily. Většina z těchto voličů ochotných volit strany pokukující po diktatuře ruského nebo aspoň maďarského či tureckého typu od vůdců, kterým adoruje, právě onu stabilitu očekává. Svobodu považují tito lidé po třiceti letech demokracie za něco samozřejmého, co jim nikdo nevezme. A právě v tom se hrozně mýlí. Ten omyl je tragický, návrat k demokracii a svobodě je totiž dnes v době pokročilých technologií použitelných k sledování občanů prakticky nemožný. Vidíme to v Iránu, kde existuje velký odpor ve společnosti proti režimu náboženských konzervativních vůdců, ale stejně lidé nedokážou tento režim svrhnout. Stejně tak tomu bylo po zmanipulovaných prezidentských volbách v Bělorusku. Pokud diktátorovi zachovají věrnost silové složky, nedokážou ho žádné lidové protesty ohrozit, i kdyby proti němu povstal celý národ. Navíc současní diktátoři postupují rafinovaně. Nespoléhají se na oficiální policii a armádu, protože ty by mohly přejít na stranu revoluce, jako se to stalo například právě v Iránu v roce 1978, kdy lidé revoltovali proti režimu šáha Páhlavího. Diktátor si vytvoří ilegální struktury, které jsou na něm životně závislé, které páchají v jeho jménu zločiny, které by je v případě politického zlomu stály život. Tyto struktury zůstanou diktátorovi za všech okolností věrné, ať je to OMON nebo Iránské revoluční gardy.

               Ale ještě zpět k rozdílu mezi Ukrajinci a Rusy, jak to vidí Andrej Kurkov. Rusové podle něho nadevše milují stabilitu. Je to národ mužiků, poddaných, kteří nikdy svobodu ani demokracii nezažili. Vyrostli z lidí, kteří byli vždy nuceni poslouchat. Zvykli si na to a nevadí jim to. Neuvažují o tom, zda je vůdce vede správným směrem. Důležité je jen to, že je vede. Pokud se pak vzepřou, jde o krvavou násilnou revoltu, která končí vždy tragicky buď pro povstalce (Pugačov, Razin) nebo pro vládce (Mikuláš II.) Ale ani po svržení carské diktatury nebyli Rusové schopni vybudovat demokratický systém, ale jednu diktaturu nahradili jinou, mnohem horší a brutálnější. Ruská režisérka Marina Davydova (žijící v rakouském exilu) říká, že Rusové berou politiku jako přírodní fenomén. Když prší, nepůjdete přece proti tomu demonstrovat, ale vezmete si deštník. Anebo nevylezete z domu. Taktika, která se většinou osvědčí a umožní přežití. Kvalita přežití není důležitá, důležitý je jen její fakt.

               Ukrajinci vznikli z kozáků bojujících na hranicích mezi Polskem, Ruskem a Tureckem o svou svobodu a práva, která si sami určili. Oděsa, Cherson, Podolí, Dněpropetrovsk nebo Doněck patřily tehdy ke Krymskému chanátu jako vazalovi Turecké osmanské říše. Na sever odtud brázdili ukrajinské stepi svobodní kozáci, bojující za svou svobodu proti Turkům, Tatarům, a posléze i Polákům. Obraz Ilji Repina „Záporožští kozáci píší dopis tureckému sultánovi“ je znám po celém světě a když se na obličeje oněch kozáků podíváte, nejsou krásné ani trošku, ale v jejich smíchu cítíte nespoutanou svobodu. Že kozácký ataman Bogdan Chmelnický podepsal spojeneckou smlouvu s ruským carem, mu Ukrajinci neodpustili dodnes. Naivně se domníval, že mu Rusko zabezpečí svobody, které si vydobyl na polském králi. Ale už po podpisu mu ruští vyslanci řekli jasně „V Rusku nejsou žádná práva, jen car.“ Zřejmě proto Ukrajinci stále rebelovali a nezlomil je ani umělý hladomor, kterým se je Stalin pokusil vyhubit. Paradoxně nepomohlo ani osídlení ruského obyvatelstva na pobřeží Černého moře – tzv. „Novaja Rossia“. Tito noví osídlenci převzali časem zvyky ukrajinských obyvatel, začali si cenit osobní svobody a dnes bojují odhodlaně proti ruské invazi, i když je jejich rodným jazykem ruština. Jako i u Andreje Kurkova či Volodymyra Zelenského. Ukrajinci mění při každých volbách prezidenta, jejich politický i ekonomický systém je vrcholně nestabilní, ale přesto si ho cení a dokážou za něj umírat. Korupce je na Ukrajině všudypřítomná, ale je pro ekonomiku i řízení státu destabilizujícím faktorem. V Rusku je korupce systémem vlády. Na Ukrajině se snaží korupci potlačit (se skromnými úspěchy) v Rusku je pěstovaná, protože zajišťuje stabilitu fungování státu. Stejně, jako například v Číně. Není to evropský systém fungování společnosti, Rusko se řadí do Asie. Ukrajina, jedno jak moc nám její nestabilita leze na nervy, je evropskému chápaní hodnot o světelné roky blíž než asijské, ortodoxní a despotické Rusko.

               Ruský státní systém je Evropě a jejím hodnotám naprosto cizí. Evropa má za sebou osvícenství, sekularizaci, francouzskou revoluci a staletou tradici svobodných demokratických voleb. Ti, kteří bojují za Putina a nejraději by viděli ruské tanky opět na Staroměstském náměstí nebojují za zájmy Česka, i když se tím ohánějí. Bojují za své vlastní zájmy. Jsou to politici, kteří pochopili, že se vlastními silami k vládě nikdy nedostanou. Ale jako správci země z Putinovy milosti by vládnout mohli. Samozřejmě neustále ohroženi pádem z okna nebo metabolickým selháním – novičok je sviňa. Ale i tak se to vyplatí. Touha po moci je hrozná, že, pane Okamuro? Že, pane Rajchle? Že, soudružko Konečná? 

               Na závěr text onoho dopisu záporožských kozáků sultánovi. Údajně teď napsali i Putinovi. Dal bych nevím do za to, abych věděl, co v něm stojí. Musíme se ale spokojit s dopisem z roku 1676.

               Ó sultáne,
čerte turecký, příteli a potomku ďábla, tajemníku samotného Lucifera. Co jsi ty k čertu za rytíře, když holou prdelí ani ježka nezabiješ? Ďábel ať tvoje vojsko sežere. Nebudeš, ty zkurvysynu, nad námi vládnout; nebojíme se tvojí armády a budeme proti ní bojovat na zemi i na moři, matkomrde. 
Ty babylonský kuchařský pacholku, makedonský zloduchu, sládku z Jeruzaléma, ovcomrde z Alexandrie, pasáku prasat z Horního a Dolního Egypta, arménské prase, podolský zloději, tatarský pohádkáři, popravčí z Kamence a hlupáku celého světa a podsvětí, ty kašpare před Bohem, vnuku hada, vřede na svém ptákovi. Prasečí rypáku, kobylí prdeli, jateční pse, nepokřtěná hlavo, přeřízni vlastní matku! 
Tak prohlašujeme my, záporožští, ty ubožáku. Nebudeš pást ani křesťanská prasata. Tím končíme. Datum neznáme, nemáme kalendář; měsíc je na nebi, rok ve hvězdách, ten samý den jako každý jiný, takže si polib prdel! 
Ataman Ivan Sirko s celým záporožským vojskem