Demokracii zvoní umíráček

V mém nedávném článku jsem napsal, v souvislosti s vlnou utečenců, zaplavujících Evropu:

„Samozřejmě, že nebezpečí plynoucí z vlny utečenců cítí celá Evropa a tento strach má nedozírné následky v podobě sílící popularity extrémně pravicových populistických stran, které mají jediný cíl – roztrhat scelenou Evropu a zavést znova národní diktatury.“

Promiňte, že se sám cituji, ale netušil jsem sám, jak rychle mi dá osud zapravdu. V neděli jsme totiž měli ve Štýrsku volby.

Výsledky jsou katastrofální a důsledky zatím neodhadnutelné. Sociální demokrati a lidovci, tedy dvě velké demokratické strany, ztratily dohromady 16 procent hlasů, které získala FPÖ, tedy Rakouská strana svobodných, kteráí se zcela právem řadí k extrémní evropské pravici. Celá jejich volební kampaň se nesla v tónu: „Cizinec ve vlastní zemi“, „Více nových bytů místo nových mešit“ atd.atd.  Strana slibuje blahobyt jednoduchými recepty: vyhnáním všech cizinců, vystoupením z Evropské Unie a zrušením Eura.  Lidé, zejména ti jednoduší, na to slyší. Byl jsem s tím konfrontován v poslední době častěji, sestřička z endoskopie agitovala pro podpisovou akci za vystoupení z Evropské Unie slovy, „V osmdesátých letech nám bylo všem tak dobře, ale potom jsme vstoupili do EU.“ Že se změnil celý svět, že získal moc finanční kapitál na úkor občana i podnikatele-výrobce, že se v rámci globalizace přesunuly miliony pracovních míst do Asie, to samozřejmě není schopna pochopit. Když jsem se snažil argumentovat přinejmenším svobodou cestování, odvětila: „Já stejně nikam nejezdím, mně je nejlíp doma a moje děti aspoň budou sedět na zadku taky a nevystěhujou se mi někam na konec světa.“ Argumentace naprosto srozumitelná, s kterou se hodně těžko polemizuje.

Mně ovšem zaujala i jiná otázka. Ne, proč Svobodní volby vyhráli, ale proč sociální demokrati a lidovci prohráli. Oni sami to vztáhli na reformy, které v poslední době provedli a které byly bolestivé a ne každému se líbily. Reformy obsahovaly slučování okresů, obcí do větších celků (české vesničky střediskové dávají zdravit), zavírání nemocničních oddělení a nemocnic (byl jsem tím sám postižen).  Ovšem když se ptali občanů Štýrska, zda s reformami souhlasí, odpověděly dvě třetiny, že ano. Přesto volily proti reformním stranám. Reformami se zřejmě opravdu žádné volby vyhrát nedají. A už vůbec ne v Rakousku, žijícím stále ještě krédem Františka Josefa I. “všechno se musí zlepšit, ale nic se nesmí změnit.” Ale otázka je, zda SPÖ a ÖVP prohrály volby, protože dělaly reformy, nebo protože je dělaly tak, jak je dělaly. Totiž od zeleného stolu, bez kontaktu s postiženými občany.

Když zavírali naše oddělení na Stolzalpe, nepřišla se příslušná ministryně ani jednou podívat na místo či zde diskutovat. Oznámila, že ji výkony oddělení nezajímají. Když přesunula gynekologii a porodnictví z centrálně položené nemocnice ve Wagně do v kopcích na korutanské hranici lokalizovaného Deutschlandsbergu, nemohlo to vzbudit nic jiného než negativní emoce. Plody sklízí zemská politika právě teď. V Deutschlandsbergu se rozpadá chirurgie (malá spádovka), chirurgie ve Wagně s novým šéfem expanduje. Jenže gynekologie je teď v Deutschlandsbergu, znovu ji budovat ve Wagně by bylo spojeno s obrovskými náklady. A otázka klíčová, co teď s anestesiologií, kde má zůstat? V Deutschlandsbergu s gynekology nebo ve Wagně s chirurgy? Potřebují ji oba, ale dvě se udržet nedají. Tak to dopadá, když se dělá reforma bezhlavě, aniž by se zapnul zdravý rozum.

Podobně to bylo u obcí. Nikdo se nezeptal občanů, s kterou vesnicí by chtěli fúzovat a s kterou ne. Aspoň částečně se to určitě při rozhodnutích dalo zohlednit. Nestalo se, nové hranice se kreslily v kancelářích v Grazu. A podobně to bylo i se spojováním okresů – měnit je, aniž by se změnily jejich hranice, bylo opět jen podrážděním obyvatelstva. Najednou mají někteří okresní město vzdáleno 40 kilometrů, zatímco okresní město sousedního okresu je vzdáleno pouhých 15 km. Ale tam za vyřizováním svých věcí jezdit nemůžou. Některé obce žádaly o možnost provést referendum o změně příslušnosti k danému okresu. Bylo to odmítnuto, prý by to bylo příliš nákladné. Může být, ale všechny tyto obce  zmodraly

Prostě vládnoucí strany hnaly pravicovým radikálům vodu na mlýn.

Pro mě jsou volby zajímavé ještě z jiného aspektu. V Leibnitzu, kde pracuji a v Gössendorfu, kde žiji, získali Svobodní vůbec nejvyšší počty hlasů 38 a 37 procent a v obou obcích volby suverénně vyhráli. A samozřejmě se musím zeptat, zda to bylo proto, že tady žiji nebo PŘESTO, že tady žiji. Možná mám prostě jen smůlu. To nejspíš, nemůžu své osobě přikládat žádnou větší důležitost. Každopádně mé angažmá pro zdraví obyvatelstva na jihu Štýrska nedokázalo nedůvěru či nenávist k cizincům nijak podstatně oslabit.

Zde hrály ale roli očividně jiné aspekty. Hlavní kandidát strany Svobodných s pravým germánským jménem Mario Kunasek, žije v Gössendorfu, pořádá zde pravidelně modré plesy (modrá barva je barva této strany jako připomínka oblíbené květiny kancléře Bismarcka – polní chrpy) a má zde samozřejmě hodně kamarádů, kteří dali jeho straně hlas. Je ale pravda, že do Gössendorfu se stěhují mnozí příslušníci grazské střední vrstvy a mnozí z nich mají imigrační původ – na naší ulici nejen my, ale i přítel Petr Fišera či Chorvat Marič. Což místní starousedlí sedláci právě nevítají Co když hrálo roli i toto?

A v Leibnitzu samozřejmě ještě stále nestrávili zavření porodnice a gynekologie – v tom se jim ani moc nedivím, to se tráví opravdu těžko.

Hlavním tématem voleb byli ale utečenci. Ti se valili do Rakouska a do Štýrska v tisícových vlnách právě v době předvolební kampaně, jako by si je páni Kunasek a Strache (šéf, strany Svobodných v Rakousku, jehož dědeček, pocházející z Liberce – pardon z Reichenbergu  se ještě jmenoval Strach) objednali. Bez nich by tolik hlasů přes veškerou zpackanou reformu nezískali. A tím se vracím na začátek svého článku.

Vlna utečenců znamená skutečné ohrožení naší kultury, naší společnosti založené na demokracii. Ne proto, že by se sem hnaly miliony teroristů, ale proto, že miliony chudáků ženou hlasy radikálním pravičákům, kteří si z demokracie hlavu moc nedělají. Hlásají takzvanou přímou, čili lidovou demokracii (to dělal i Muamar Kaddafi) totiž vládnout prostřednictvím referend. Pokud se zvolí správná otázka, nemůžeš prohrát. Takt to dělá i Viktor Orbán v Maďarsku. Zkuste odpovědět na otázku, kterou dostali před nedávnem  občané Maďarska: „Chcete mít v zemi více utečenců nebo chcete vyšší příspěvky na vzdělávání pro maďarské rodiny?“ Znázornil jsem úskalí přímé demokracie dostatečně zřetelně? My můžeme počítat s otázkou: „Chcete, aby zlevnily byty nebo chcete aby se stavěly nové  mešity?“ Výsledek bude naprosto jednoznačný. Jak jsem už psal, pokud se tyto strany na hřbetech utečenců dostanou k moci, nejprve zatočí s demokraty, pak se svobodou tisku, pak s ostatními politickými opozničníky a až pak, pokud jim na to ještě zbude čas a síly – se začnou starat o utečence a cizince. Což mi dává určitou šanci na přežití.

Samozřejmě, žiji v Rakousku už bezmála dvacet let, jsem Evropan a křesťan, tedy pokud neotevřu hubu a není slyšet můj český přízvuk, jsem neodhalitelný. Bohužel mi moje povolání neumožňuje tu hubu držet a jak moji čtenáři jistě už i pochopili, držení huby není můj životní styl.  Čili můžu počítat s problémy. Na Slovensku na mě Mečiarovi příznivci vytáhli fakt, že jsem Čech, až když na mě nenašli nic jiného.

Valná část členstva strany Svobodných totiž stále vyznává Hitlerovu rasovou teorii (například syn poslankyně rakouského parlamentu Winter hlásal ve škole – byl spolužákem mého syna – že člověk vznikl ve Skandinávii jako čistý Árijec a postupnou migrací na jih – tedy do Afriky – zdegeneroval. Myslel to naprosto vážně.) Je pravdou, že Heinz Christian Strache vliv těchto Hitlerových pohrobků a buršenšaftů ve straně omezil ( zbavil se například třetího místopředsedy parlamentu Grafa nebo rodiny Rosenkranz) ale rozhodně nevymýtil. Samozřejmě že pánové Kunásek a Strach mají s rasovou teorií o méněcennosti slovanské rasy trošku problém. Bude zajímavé sledovat, jak ten problém vyřeší. Protože v jejich tahu za mocí se zřejmě zastavit nedají.

V Burgerlandu, nejmenší z rakouských spolkových republik, právě Svobodní vstoupili do vládní koalice se sociálními demokraty. Ve Štýrsku s nimi o tvorbě vládního kabinetu jednají lidovci. Žijeme v čase změn. Miliony utečenců jsou jen rozbuškou, pouhým katalyzátorem nahromaděné frustrace.

Kdysi se ptali rádia Jerevan: “Kdy už konečně bude dobře?“

Odpověď byla jednoduchá a očividně nadčasová: „Už  bylo.“