Málokterá historická osoba si užila posmrtně tolik z velké části nezasloužené slávy, jako tento uherský magnát. Slovenská romantická literatura devatenáctého století ho představovala jako hrdého Slováka, chránícího slovenské etnikum v Horních Uhrách, tedy na území dnešního Slovenska proti maďarské expanzi. Slovensko tehdy nutně potřebovalo národní hrdiny, kterých se jim zoufale nedostávalo, orientace na dějiny Velké Moravy byla nedostatečná a k poznání, že Slováci, zejména jejich šlechta, tvořili v Uherském království důležitý státotvorný prvek a Slovensko může tedy klidně uherské dějiny interpretovat i jako dějiny svého národa, dospívá slovenská historiografie svízelně teprve v posledních desetiletích. Tím došlo k vystřízlivění, co se týká mocného oligarchy, sídlícího na hrdém hradě nad řekou Váhem, který už s jeho jménem zůstane navždy spojen.
Od smrti Matúše Čáka (nebo Csáka) uplynulo dnes, 18.března, sedm set let.
Jak už se to výjimečným lidem stává, byli dětmi své doby a dokázali využít příležitosti, kterou doba nabízela. Matúš se narodil symbolicky v roce 1260, tedy v roce, kdy v bitvě u Kressenbrunu proti českému králi Přemyslu Otakarovi II., která skončila pro uherské vojsko katastrofální porážkou, definitivně skončila uherská snaha o expanzi západním směrem. Od tohoto roku už se Uhersko omezilo na obranu svého území, jehož integrita měla být stále znovu ohrožována. A současně s tím začala i destrukce centrální, tedy královské moci. Uherští baroni byli vždy hrdou uzavřenou skupinou zhruba padesáti rodin, které tolerovaly královskou moc jen se skřípěním zubů a nerady. Mezi nimi se pak vytvořila malá skupina oligarchů, bažících po nezávislosti. Rodina Csákovců patřila vedle pánů z Kyseku na západě nebo Omodejovců na východě, mezi ně.
Zakladatel slávy rodu Matthäus (Matúš) I. Csák měl centrum své rodové moci v okolí Ostřihomu, v dokumentech je dochován jako správce pokladu v letech 1242–1245. Měl nejméně tři syny Marka, hraběte z Honthu, Štěpána, který to dotáhl na královského stolníka a Petra (1240–1284), který přenesl své sídlo do hornouherského Trenčína a založil tak trenčínskou větev rodu. Kromě toho měli tito bratři ještě sestru, provdanou za moravského šlechtice Zdislava ze Šternberka, který se proslavil nejen v bojích proti Mongolům na Moravě v roce 1240, ale i odražením útoků Uhrů (Kumánů) na Olomouc v roce 1253.
Matúš se nikdy nepovažoval za Slováka, ale za příslušníka „Natio Hungarica“, tedy uherského národa. To bylo národnostně velmi různorodé společenství, do kterého patřili vedle Maďarů i Slováci, Rumuni, Chorvati, Němci, Italové a řada dalších národnostních menšin žijících na území rozsáhlého Uherského království. Ne nadarmo zde byla až do osmnáctého století úřední řečí latina a v ní se vystavovaly všechny úřední dokumenty. Na královském dvoře se hojně používala italština či francouzština, maďarština se prosadila jako úřední řeč až v průběhu několika povstání proti habsburské moci v osmnáctém století. Na poradách šlechtických grémií tedy seděli baroni, kteří jednací řeč neovládali ani zdaleka a u každého musel sedět mnich překladatel, který pánovi šeptal do ucha, o čem se jedná. Jinak by se páni mezi sebou nedomluvili. Jenže etnická různorodost sváděla k odstředivým tendencím a v Uhersku bylo vždy třeba silné osobnosti na trůně, aby tyto separatistické tendence dokázala zkrotit.
Béla IV. zvaný obnovitel, tuto sílu měl a dokázal vyvést Uhersko, zpustošené mongolským vpádem v roce 1240, z bídy. Po jeho smrti 1270 ale věci nabraly nešťastný směr. Jeho syn Štěpán, sám nepříliš schopný a s násilnickými sklony, zemřel už v roce 1272 a po něm nastoupil na trůn jeho jediný syn Ladislav, tehdy desetiletý. Tato tragická postava se zapsala do uherských dějin pod přezdívkou „Kumán“, protože se zcela odklonil od evropských a křesťanských kulturních tradic, o které se uherská státnost opírala. Jeho poddaní hledali před královskými výstřelky ochranu, kde se dalo a král sám si na potlačení nepokojů několikrát pozval na pomoc dokonce Tatary. Bratislava se západním Slovenskem přijala ochranu Habsburků a nejmocnější uherské rody se prostě „udělaly pro sebe“. Na západě páni z Kyseku se statky v Zadunajsku a Slavonii, Jakub Borša Lysý v Zátisí, Abovci na severovýchodě země, Štěpán Ákoš západně od Abovců, sedmihradský vévoda Ladislav Kán, Jiří Šubič v Chorvatsku, Dalmácii a Bosně, Baboničovci na jih od řeky Sávy a Frangepanovci na pobřeží Jadranu. Csákovci si vytvořili svou enklávu na severozápadě země, na území dnešního západního a středního Slovenska.
Královu násilnou smrt v roce 1290 (ubodali ho v hádce opilí kumpáni) přijali Uhři jako vysvobození. Problém byl, kde sehnat nového krále. Arpádovci jakožto členové vládnoucího rodu, se stali nedostatkovým zbožím.
Kdo hledá, najde. Uhři měli úspěch v Benátkách, kde žil syn prince Štěpána Ondřej. Byl to trošku sporný kandidát. Jeho otec Štěpán vzešel z třetího manželství krále Ondřeje II. (otce Bély IV. a tedy pradědečka Ladislava Kumána) s Beatrix d´Este. Král se ženil už šedesátiletý a nemocný a Štěpán se narodil až po jeho smrti. Protože uherští šlechtici nebyli ochotni uznat, že by král v jeho zdravotním stavu byl ještě schopen zplodit potomka, připisovali královnino těhotenství palatinovi Dionýzovi. Proto si musela čerstvá vdova Beatrix rychle sbalit věci a zmizet – její syn Štěpán přišel na svět v roce 1236 v Itálii jako pohrobek. Podařilo se mu ale v Benátkách dobře oženit s Tomassinou z rodu Morosiniovců (dva z tohoto rodu dosáhli dokonce funkce benátského dóžete). A zplodil s ní v roce 1265 syna Ondřeje.
Toho teď Uhři přivedli do Uherska a 23.července 1290 slavnostně korunovali v Székesféherváru svatoštěpánskou korunou.
Nového krále korunoval ostřihomský arcibiskup Lodomér, šťastný, že po letech Ladislavova barbarství má konečně za panovníka vzdělaného a dobře vychovaného krále. Jenže doba vyžadovala něco jiného, než uměnímilovnost a dobré vychování, a to byla tvrdost. Uherští baroni si sice přivedli nového panovníka, nepočítali ale s tím, že by jim chtěl skutečně vládnout. Jeho pozice byla přece díky nejistému manželskému původu jeho otce slabá.
Někteří ale vycítili svou šanci, mezi nimi i mladý Matúš Csák. Poprvé se s ním setkáváme v bitvě na Moravském poli, kde vedl lehkou uherskou jízdu. Teď se mu jeho válečné zkušenosti vyplatily, pomohl králi dobýt Bratislavu a vytlačit Habsburky ze západního Slovenska. Král pověřil správou Chorvatska a Slavonie svou matku Tomassinu, která se ukázala jako nečekaně tvrdá a schopná správkyně, on sám ale nedokázal zkrotit své neposlušné oligarchy a v roce 1292 skončil dokonce na několik měsíců v zajetí pánů z Kyseku (Köszeg). V roce 1295 zemřela královna Fenena, která mu porodila pouze jednu dceru Alžbětu a svatba s Agnes Habsburskou přinesla sice bohaté věno, ale politicky spíše jen dodatečnou zátěž (podpora bratra Agnes Albrechta Habsburského v jeho boji o římský královský trůn s Adolfem Nassavským, který Habsburk skutečně v roce 1298 vyhrál). Navíc Agnes nedokázala najít ve svém novém manželovi zalíbení, manželství zůstalo chladné a bezdětné.
Matúš Csák ztratil z nějakého důvodu důvěru v panovníka. Stáhl se v roce 1296 do Trenčína, královské vojsko, které ho chtělo přinutit k poslušnosti, odrazil.
V roce 1300 provolaly jihouherské rody Šubičovců, Frangepánů a Baboničovců uherským králem neapolského prince Karla Roberta. Jeho babička Marie byla dcerou krále Štěpána a sestrou Ladislava Kumána). Na stranu krále Ondřeje se postavili šlechtici ze severu a západu země, páni z Kyseku a Matúš Csák. Jenže v prosinci 1300 zemřela náhle paní Tomassina a 14. ledna 1301 ve věku 35 let i král sám. Arpádovci jako vládnoucí uherská dynastie definitivně vymřeli. Tato dvě rychlá úmrtí po sobě vyvolávala už tehdy nepříjemné dohady, ale nikdy nebyla objasněna.
Ani teď ale nebyli severouherští páni ochotni jen tak přijmout kandidáta svých jižních konkurentů Karla Roberta. Nabídli svatoštěpánskou korunu českému princi Václavovi, který byl od roku 1298 zasnoubený s princeznou Alžbětou, a kromě toho byla jeho babička Kunhuta také vnučkou Bély IV. stejně jako babička Karla Roberta (její matkou byla Bélova dcera Anna). Matúš měl největší zásluhu na korunovaci jedenáctiletého českého prince, který přijal jméno Ladislav V., v Székesféherváru 27.srpna 1301. A dostalo se mu i přiměřené odměny – 1.února 1302 se stal královským dekretem pánem Trenčanské a Nitranské stolice, ke které přibyla později i stolice Komárňanská.
Karel Robert se ale nehodlal svých nároků vzdát a měl v ruce jeden významný trumf, totiž podporu papeže Bonifáce VIII. Ten si nárokoval světovládu (nazýval se Imperator verus) a právo jmenovat krále a císaře, jak se mu zachce. Když se Karlovi v září 1302 nevydařil vojenský útok na Budín, uvalil papežský legát Mikuláš Bocassino (pozdější papež Benedikt XI.) na Budín církevní klatbu. Ovšem budínský děkan Ludvík se nelekl a dal do klatby všechny příznivce Anjouovců včetně samotného papeže. Papež pak 31.května 1303 v encyklice „Spectator omnium“ uznal Anjouovce za právoplatné dědice Arpádovců. Matúš Csák poté přešel na stranu Karla Roberta, aby se vyhnul církevní klatbě. Tehdy by mu ještě vadila, v budoucnosti se to mělo hodně změnit.
Jenže 11. října 1303 papež Bonifác zemřel (ukousl si příliš velké sousto, když se začal plést do francouzských záležitostí, čímž naštval krále Filipa Sličného. Papež nepřežil potupu, když ho královský notář Nogaret vyvlekl z jeho paláce v Anagni a na náměstí ho veřejně zfackoval). Jeho nástupce Benedikt XI., který v podpoře Anjouovců pochopitelně pokračoval, ho následoval na onen svět 7.července 1304, poté, co si dovolil Nogareta vyobcovat z církve. Jeho nástupce se dlouho nepodařilo zvolit (chyběli odvážní) a v Uhersku zavládl naprostý chaos. Matúš Csák učinil nejdůležitější rozhodnutí svého života. Protože v Uhrách teď jakákoliv královská autorita chyběla, udělal se sám pro sebe a začal vystupovat jako nezávislý vládce.
Bylo to oportunistické, ale zřejmě správné rozhodnutí. Uherskému králi Ladislavovi přišel na pomoc s vojenskou výpravou jeho otec Václav II, jenže tomu zase vpadl do zad římský král Albrecht Habsburský, který zaútočil na Čechy. Protože se Karel Robert vojenskému střetnutí se silnějším protivníkem takticky vyhnul, muselo se české vojsko v srpnu 1304 vrátit do Čech. Přibalilo na cestu nejen krále Václava/Ladislava ale i svatoštěpánskou korunu. Navíc poté, co zemřel jeho otec, zrušil Václav III. nejprve zasnoubení s uherskou princeznou Alžbětou (která potom vstoupila do kláštera v Tössu) a odevzdal onu korunu Ottovi z Wittelsbachu. který se jí nechal 6. prosince 1305 korunovat (Otto byl vnukem krále Bély IV, synem jeho dcery Alžběty, čili prastrýčkem obou ostatních kandidátů.) Nebylo tedy nejlepší řešení vybudovat si samostatnou (nebo přinejmenším autonomní) enklávu na severozápadě země a do nepřehledných vztahů v bojích o trůn se nemíchat? Bylo!
Jenže všeho do času. Karel Robert se nakonec přece jen prosadil a napotřetí byl korunován 27. srpna 1310 v Székesféherváru ostřihomským arcibiskupem a svatoštěpánskou korunou čili právoplatně a nezpochybnitelně.
Matúše Csáka si nový král snažil získat vyjmenováním za palatina, čili králova zástupce (Karel Robert ovšem nevyjmenoval jednoho, jak bylo zvykem, ale hned tři, zřejmě v naději, že se mezi sebou poperou). Csák odpověděl tím, že se nezúčastnil oné slavnostní korunovace, kde by musel králi složit lenní přísahu. Král ho za to na začátku roku 1311 zbavil všech funkcí, což ovšem Matúša nijak nemrzelo. Dalo mu to volné ruce v jeho expanzivních plánech. V letech 1311–1312 se zmocnil Zvolenské župy (velmi důležité, protože byla střediskem těžby drahých kovů (zlatá Kremnica, stříbrná Banská Štiavnica a měděná Banská Bystrica), jeho vliv sahal až na Spiš, nově osídlenou Bélou IV. saskými Němci a patřil mu dokonce i symbolicky nesmírně důležitý hrad Višegrád. Ano, právě ten!!! Na vrcholu jeho moci mu patřilo 14 žup a 50 hradů a pod jeho přezdívkou „Pán Váhu a Tatier“ ho známe dodnes. Koncem června 1311 zaútočil dokonce na Budín. I když se město nepodařilo dobýt, útok na pomazanou hlavu spojený s pleněním celého budínského okolí byl důvodem, proč papežský legát Gentilis uvalil na Csáka a celou jeho enklávu církevní interdikt. Což Matúš okázale ignoroval.
Pokud chtěl král dosáhnout nějaké autority a nedopadnout jako jeho předchůdce Ondřej III. musel jít s všemocnými oligarchy do konfrontace. Rozhodl se začít rodem Abovců, vládnoucích na východním Slovensku. Potom, co košičtí měšťané zabili patriarchu rodu Omodeje, vyprovokoval král s jeho šesti syny válku. K rozhodující bitvě došlo u Rozhanovec. V nesmírně krvavé bitvě ztratil král zpočátku svou armádu, a dokonce i zástavu, ale uchýlil se ke svým spojencům Johanitům a když padlo všech šest bratrů Abovců (bojovali podle tehdejšího zvyku v první řadě), povstalecké vojsko se rozpadlo. Matúš Csák se bitvy nezúčastnil, dodnes není jasné, zda nestihl přijít Abovcům na pomoc nebo je nechal vykrvácet úmyslně.
Karlovi Robertovi vítězstvím u Rozhanovec narostla křídla. Poté, co zemřel další z jeho oponentů sedmihradský vévoda Ladislav Kán, vyvolal konflikt s posledním z „palatinů“ z roku 1310 Jakubem Boršou Lysým a v roce 1316 ho u Debrecína porazil a ve stejném roce dobyl i statky pánů z Kyseku včetně jejich sídelního hradu Köszeg.
Na Matúša Csáka to neudělalo žádný dojem. Dělal dál vlastní politiku, uzavíral dokonce spojenectví a vedl války bez souhlasu uherského panovníka. V roce 1314 vpadl jako spojenec Friedricha Sličného Habsburského na Moravu a odrazil u Holíče vojsko Jana Lucemburského. V roce 1317 dobyl a vypálil Nitru, kde shořel i místní archív, za což ho nitranský biskup dal do klatby (už zase, asi si už zvykl!)
V roce 1318 dokonce vyjmenoval vlastního palatina, což bylo právo, které bylo propůjčeno Zlatou bulou Ondřeje II. jen uherským králům. Palatinem se stal Felicián Zach, který se měl o dvanáct let později nezdařeným atentátem na krále Karla Roberta hérostratovským způsobem zapsat do dějin. S jeho dřívějším působením ve službách Matúše Csáka ale neměl tento čin žádnou souvislost. Snad je to jen znamení, jakými lidmi se bezohledný Matúš obklopoval.
Právě v době, kdy se cítil být na vrcholu moci a choval se jako samostatný panovník, postihla ale Matúša Csáka osudová rána. Zemřel jeho jediný syn Matúš. Plán na vytvoření nezávislého území v západní části Slovenska, jehož uskutečnění se zdálo být na dosah, tak v jediném okamžiku ztroskotal.
Matúš vyjmenoval svým nástupcem svého synovce Štěpána ze Šternberka, ale to byla už jen labutí píseň. Jeho kasteláni nebyli ochotni za „Čecha“, jak Štěpánovi přezdívali, riskovat životy. Matúš Csák zemřel 18. března 1321. Král neváhal ani chvilku a během několik týdnů obsadil celé jeho území. Až potom se obrátil proti posledním autonomním baronům na uherském jihu. V roku 1322 se vypořádal se Šubičovci a o rok později s Baboničovci, kteří ho kdysi dovedli na uherský trůn. Rozpad země byl odvrácen, začínala nová éra uherské státnosti, éra Anjouovců. A Slovensko čili Horní Uhry zůstalo integrální součástí uherského království.
Je otázkou, co by se stalo, kdyby se Matúšovi Csákovi skutečně podařilo vytvořit na území Slovenska (i když ne celého, východní část do sféry jeho vlivu nikdy nepatřila) nezávislý státní útvar. Zda by jeho potomci dosáhli vévodského nebo dokonce královského titulu a hlavně – zda by se centrální moc v Budíně smířila s odštěpením hornaté a tím pádem obtížně ovladatelné, ale těžbou drahých kovů strategicky nesmírně důležité oblasti. I když se Matúš necítil být Slovákem (to slovo ostatně tehdy ani neexistovalo) doba jeho vlády napomohla konsolidaci kulturní a jazykové slovanské oblasti (i budoucí císař Zikmund se během svého mládí, které strávil z velké části v Lučenci, naučil „slovanskému jazyku“, čili místnímu dialektu, předchůdci dnešní slovenštiny.) Matúš Csák ale zřejmě takové ambice neměl. Období národních států bylo ještě vzdáleno mnoho staletí, středověk na národnostní hranice a zájmy nebral žádný ohled. Aspoň v tom bodu byl Csák zcela určitě dítětem své doby a považovat ho za předchůdce slovenské státnosti je víc než přehnané.
Byl to ale jistě nesmírně schopný a politicky obratný člověk, který se dokázal stát jedním z oligarchů na území uherského státu – a jako jediný si dokázal toto nezávislé postavení na státní moci udržet až do smrti. Za to mu určitě patří obdiv.