Korupce na rakouský způsob

V Rakousku právě objevují Ameriku. Je to tak překvapivý proces, že novinářům zůstává rozum stát. Objevují něco, co prostý občan věděl už před lety. Ale chválabohu za to, že na to páni novináři přišli aspoň teď, se zpožděním mnoha let. Přišli totiž na to, že politika v Rakousku byla (nebo je?) zkorumpovaná. To je překvapení, že?
Ale zpět ke kořenům. V roce 1999 vyhráli volby v Rakousku sociální demokraté. Jejich obvyklí spojenci lidovci ale spadli na třetí místo za Haidrovy „Svobodné“. A vznikly problémy s tvořením koalice. Předseda strany Lidovců Wolfgang Schüssel totiž vyhlásil, že pokud jeho strana skončí ve volbách jako třetí, odchází do opozice a ve vládě jej nikdo po celé následující období nikdo neuvidí. A třetí skončil. Sice jen o nějaké půl promile hlasů – údajně to bylo asi 400 hlasů, ale byl třetí. A zatímco se sociální demokraté usilovali jej přece jen přemluvit, aby do té vlády šel, za jejich zády sjednal smlouvy se Svobodnými a najednou byl nejen ve vládě ale dokonce premiér. Červení utřeli nos a vznikla první černo-modrá vláda. Schüssel se ukázal jako opravdový mistr moci. Po dvou letech rozmontoval Haiderovy modré, takže se rozpadli a Haider sám založil novou oranžovou partaj (proč zrovna oranžovou, to se mne neptejte, ale právě na Ukrajině probíhala oranžová revoluce a tato barva byla v Rakousku ještě volná a jaksi neopotřebovaná).
Schüssel dal vypsat nové volby, ty s obrovskou převahou vyhrál a vládl další čtyři roky, než jej voliči pro jeho stoupající aroganci konečně odvolili.
Jak jsem řekl, byl to mistr moci. Rozuměl pákám, jenž znamenají moc lépe než kdokoliv před ním a kdokoliv po něm. Byl to jediný premiér, jenž měl svou vládu skutečně pod kontrolou. Mocenskou kontrolou. Na to potřeboval dva typy ministrů, jež spojuje jedna vlastnost – poslušnost. Jak je ale možné vyprodukovat poslušného ministra? Nejlépe vzít hloupého, jenž nemá o politice a zejména o svém sektoru ponětí. Takový poslouchá na slovo. Jenže se samými hlupáky se politika dělat nedá, pár schopných se prostě hodí, ba jsou nepostradatelní. K tomu, aby i oni byli poslušní, vede jen jedna cesta. Nechat je zkorumpovat, aby byli vydíratelní.
Během vlády této černo-modré a poté černo-oranžové koalice se děly skutečně věci. Byly nakoupeny bojové letouny eurofightry, ačkoliv nikdo nevěděl, nač je Rakousko na sledování svého vzdušného prostoru potřebuje. Ale byly nejdražší ze všech nabídek. Jistý ministr dostal pro svou agenturu, jež měla za úkol spracovávat veřejné mínění ve prospěch těchto letadel, tři miliony euro. Jeho agentura se ovšem skládala z něho a jeho manželky, bohužel dodnes nedokáže vykázat ani jeden telefonní účet či nájem za místnosti, v nichž by ona agentura seděla. No, prostě asi pracoval doma. Příslušník staré šlechtické rodiny pan Mensdorff-Pouilly (rodina má hodně co do činění i Českem a jeho manželka je bývalá rakouská ministrině zdravotnictví, samozřejmě za lidovce) dostal milionů dokonce několik, může vykázat aspoň pořádání honu pro politiky za 150 000 Euro (To se muselo vystřílet munice! Div, že to všichni přežili.) Za nečisté praktiky při svém lobování na něj byl vystaven mezinárodní zatykač a on skutečně v Británii i zatčen. Britské zákony ovšem umožňují, že když obviněný přizná vinu a dosáhne finančního smírného vyrovnání, trestné stíhání se zastavuje ( a toto rozhodnutí je závazné i pro ostatní země Evropské unie, kde takové zákony nejsou). Zbrojní koncern přiznal vinu, zaplatil 20 Milionů Euro pro smírčí vyrovnání a pan Mensdorf-Pouilly byl propuštěn na svobodu – i když prokazatelně vinnen. A protože bylo stíhání zastaveno, zažaloval Británii za ten týden který strávil „nespravedlivě“ ve vazbě. A div se světe, vyhrál odškodnění ve výšce 650 000 Euro – zřejmě je to jeho týdenní plat.
Černomodrá vláda objevila kouzlo slova privatizace. Při privatizaci bytů patřících armádě nabídl jeden zájemce o 0,01 procenta více než druhý. Učinil tak v posledních deseti minutách a vzápětí přeteklo na spolužáky a nejlepší přátele ministra financí Grassera, jenž měl v té věci rozhodující slovo, od vítěze konkursu 10 milionů. Hloupé bylo, že je „zapomněli“ zdanit a tak se na ně přišlo poměrně záhy. Nějak si nedokázali vzpomenout, za co ty peníze vlastně dostali. Při telefonátu s ministrem Grasserem se totiž onen jeho kamarád ptal „poslouchej, co jsem vlastně za ty peníze udělal? (Was war meine Leistung?)“ Grasser se ukázal jako kamarád a doporučil mu, aby trochu posurfoval na internetu a zjistil, čím se ta firma, co mu zaplatila, vlastně zabývá.
Zajímavé je, že přes to, že tyto telefonáty byly odposlechnuty a že už několik let běží proti těmto lidem proces, nehýbe se tento z místa. Podvodníci se zřejmě nemusí ničeho se bát, k rozsudku zřejmě nikdy nedojde. Připomíná vám to něco?
Telekom, tedy rakouská telefonní společnost byla taky privatizována. V rozhodující chvíli na burze začal jeden – neznámý – investor nakupovat akcie společnosti a tím prudce stoupla cena podniku. Manageři si rychle vyplatili milionové odměny za vynikající výsledek a pak se vypařili. Onen investor nakoupené akcie zase hodil na trh, ty klesly na třetinu původní ceny, ale odměny už byly vyplacené a tím byla věc vyřízena.
Prakticky denně se objevují nová jména ministrů tehdejší vlády, kteří dostávali jednorázové odměny či měsíční pravidelné platby od Eurofightrů či od Telekomu. Pan Schüssel se konečně rozhodl odejít z politiky a zůstává jen privátní osobou v dozorčí radě německých atomových elektráren ( v době své politické kariéry samozřejmě bojoval s plným nasazením proti atomové energii, protože je to v Rakousku móda i tradice současně) ale peníze zřejmě nesmrdí, ani když jsou radioaktivní.
Zemská vláda ve Štýrsku, která musí z nedostatku financí zavírat nemocnice, vydala 23 Milionů Euro za poradenské služby, přičemž více než devadesát procent úkonů, na něž byly ony služby objednány, spadaly do kompetence zemských úředníků. Hodinové mzdy oněch „poradců“ činily až 350 Euro. Inu, dobrá rada drahá. Zda byly tyto drahé rady ale opravdu i dobré, je otázka, protože se zemí Štýrskem to jde nějak od deseti k pěti.
Výsledkem všech těch odhalení je – div se světe – nezájem především mladých voličů o politiku. K volbám nechce jít už skoro polovina, divíte se jim? A nejen v Rakousku. V Berlíně získala v zemských volbách 9,7 procent strana Pirátů, strana, která si svou recesí prostě dělala legraci ze současné politiky. Teď má v berlínském zemském sněmu 15 poslanců a modlí se, aby při přesném sčítání hlasů nedostali ještě jeden mandát navíc. Měli totiž na volební listině jen 15 kandidátů, protože si mysleli, že jejich recesi někdo prohlédne. Frustrovaní Berlíňané jim dali důvěru. Uvidíme, zda se z Pirátů nestanou české Věci veřejné.
Rakouská paní ministryně financí ovšem míní, že vinu na nezájmu mladých na politice nese štvavá kampaň proti bohatým a úspěšným, bankám a úspěšným burzovním „podnikatelům“, kterou přirovnává k nacistickému štvaní proti Židům. Víc drzosti už snad ani není možné.
Politická mapa Rakouska představuje v součastnosti spálenou zemi. Proč o tom ale píšu na českém webu? Abych povzbudil ty, jež pláčou nad stavem české politiky. Ne, přátelé, nikde to není lepší, u sousedů se krade stejně jako u vás doma. Možná i víc. Protože je ještě z čeho.
Korupce je největším morem současné politiky. Řecko se nehroutí, protože by tam lidé nepracovali, jak si myslí pan prezident. Řecko se hroutí, protože ho sežrala korupce. Poslední vláda, mimochodem konzervativní, když byla odvolena ve prospěch současných sociálních demokratů, zřídila ještě narychlo 60 000 dobře placených a úplně zbytečných úřednických míst pro své věrné. Diví se někdo Řekům, že se jim nechce platit daně, když vidí, že peníze odváděné státu jsou takovým způsobem rozkrádány? Že se pak většina prací se odvádí načerno, je jen logickým důsledkem. Tahle řecká cesta se ale více či méně výrazně objevuje všude, v každém evropském a nejen evropském státě. Korupce vede k neochotě platit daně a daňovým únikům. To vše pak k finančnímu kolapsu.
Řecko ukazuje cestu do pekel, snad se z ní politici ostatích zemí poučí. Pak by to nebylo zbytečné. Takže ještě nepropadejte panice. V politice sice nepanuje a ani nebude panovat hezké počasí. Určitě ne v nejbližší době. Ale právě v tom má Česká republika přece jen co nabídnout. Totiž premiéra s přiléhavým jménem! Jdeme do nečasu, pane Nečas!
Člověk si klade otázku. Jak to ti Češi věděli? Už zase měli náskok před ostatními.