Předně se chci omluvit, že jsem text nedal na web už včera, kdy to výročí skutečně bylo. Ale zapomněl jsem svůj počítač v letadle a dostal jsem ho až dneska. Takže s jednodenním zpožděním, ale tím se historické téma nijak nemění.
25.duben je v Portugalsku jeden z největších svátků. Jméno „25 dubna“ nesou náměstí, ulice, bulváry i most přes řeku Teju, který spojuje lisabonské staré město k druhým břehem, kde se vypíná socha Krista Spasitele.
Jméno „Karafiátová revoluce“ dostala událost z roku 1974 podle červených karafiátů, které si vojáci, účastnící se na svržení diktátorského režimu, dali do hlavní svých zbraní jako znamení, že nemají v úmyslu střílet do demonstrujícího obyvatelstva. Samozřejmě, červený karafiát je květina sociální demokracie a v tomto kontextu je třeba toto gesto vnímat – ten převrat byl levicový a přivedl k moci levicové vlády. Ovšem revoluci 25 dubna v Portugalsku nevyvolal lid na ulicích, ten jen podpořil vojáky části armády, kteří zaútočili na Lisabon a převzali nad ním kontrolu. Davy lidu zaútočily jen na centrálu portugalské nenáviděné tajné policie PIDE, kde při střelbě do útočícího davu zahynuli čtyři lidé – jediné oběti portugalské revoluce. Portugalská StB, obklíčená ve své budově, se druhý den nato vzdala a předala – na rozdíl od StB československé – kompletní archívy, vypovídající o její represivní činnosti v době diktatury, která trvala od roku 1926, tedy čtyřicet osm let.
Přesto není Antonio Salazar, zosobnění této diktatury, v Portugalsku vnímán jen negativně, i dnes se k jeho odkazu hlásí ještě značná část obyvatelstva i politických sil v zemi.
Kořeny má tento souhlas v tradičním štěpení portugalské společnosti na liberální a konzervativní katolické křídlo. Tento politický boj začal už v době reforem markýze de Pombal, který se snažil v letech vlády krále Josefa I. (1750–1777) znovu postavit zemětřesením z roku 1755 zničený Lisabon a posunout tradičně katolickou zemi ve směru k osvícenství. Mimo jiné zakázal v roce 1759 jezuitský řád i inkvizici. Od té doby se nepřetržitě střídala období, kdy byli u moci králové nakloněni pokroku a naopak vládci (jako například už dcera onoho osvíceného Josefa I. Marie, která onoho osvíceného markýze po nástupu na trůn hned zbavila funkce a poslala ho do domácího vězení), kteří se snažili za každou cenu obrátit kormidlo dějin do minulosti a opírali se přitom o katolickou církev a majitele latifundií.
Portugalsko bylo v šestnáctém století díky svým objevitelským cestám a obchodem s Afrikou a Indií nejbohatší zemí Evropy. Bohatství bylo ale závislé od příjmů z kolonií. Zemi velmi poničily napoleonské války (válka mezi francouzskými generály na jedné a Portugalci s Angličany pod generálem Wellingtonem na druhé straně zuřila v Portugalsku v letech 1807–1811 a zanechala po sobě spálenou zemi). Poté vyhlásila nejbohatší kolonie – Brazílie – nezávislost. Portugalská královská rodina totiž utekla před Francouzi do Brazílie a pokoušela se několik let vládnout z Ria de Janeiro. Král Jan VI.se sice – poněkud nedobrovolně, protože v Brazílii se mu líbilo – vrátil v roce 1822 zpět do Portugalska, udělal ale osudovou chybu, když v Brazílii nechal svého syna Pedra, který obratem vyhlásil Brazílii za nezávislou a sebe za jejího císaře. Potom ho to ale v Brazílii přestalo bavit, hlavně proto, že jeho bratr Miguel zbavil v Portugalsku moci Petrovu dceru Marii. Zavěsil tedy císařování na hřebík a vrátil se do Portugalska. Miguela ze země po několika letech občanské války vyhnal, dosadil na trůn svou dceru a zemřel na tuberkulózu. Pod jeho shovívavým dohledem byla přijat liberální ústava v září 1832 (od té doby se liberálové v Portugalsku nazývali vždy Septembristé a konzervativci Karlisté) a v roce 1834 nechal svého radiálního premiéra Aquieru zrušit všechny náboženské řády. Na malér a politickou konfrontaci bylo zaděláno. Ze všech těchto ran se země nedokázala vzpamatovat, začala jí cloumat hospodářská krize, ze které se Portugalsko vlastně tak úplně nevzpamatovalo dodnes. Každopádně má hodně daleko k období šestnáctého století, kdy se ve zlatě koupalo.
V Portugalsku se nespokojenost obracela právě proti královské rodině, jedno, jak se králové z poslední saské dynastie Coburg Gotha (zase jednou ona durynská rodina, která měla své lidi prostě všude) snažili získat lásku lidu liberálními reformami. V roce 1908 byl v centru Lisabonu na „Praca do Comercio“ zastřelen král Karel I. i se svým nejstarším synem Ludvíkem Filipem a jeho druhorozený syn Emanuel II. byl o dva roky později přinucen abdikovat. Portugalsko se toho roku stalo republikou.
Zda to bylo skutečně rozumné, o tom se dá dnes pochybovat, ale tehdy jako ostatně skoro vždy dokáže revolucionářský zápal zcela zatemnit mozky lidí. Po pádu královské dynastie následovaly totiž roky naprosté politické nestability a dalšího hospodářského úpadku. Za šestnáct let se vystřídalo u moci 45 vlád a 9 prezidentů, než tomu chaosu udělala v roce 1926 přítrž armáda pod vedením generála Antonia Oscara de Fragoso Carnosy. Tento generál pak o dva roky pověřil vedením financí státu, ve kterých se nevyznal a které byly naprosto rozvrácené, Antonia de Oliveiru Salazara, tehdy mladého 39letého absolventa university v Coimbře. Jeho studium ekonomie financovala církev, ke které měl blízký vztah. A ona k němu, protože v něm viděla svou naději. Salazar dostal od svého tutora Carnosy naprosto volné ruce se všemi kompetencemi a zavedl takzvanou „finanční diktaturu“, která pak v roce 1932, kdy se Salazar stal předsedou vlády přešla v diktaturu skutečnou. Opřel se přitom o podporu společenských vrstev, které odmítaly republikánské a socialistické ideje – tedy o církev, monarchisty, aristokracii a armádu. To jsou ostatně vrstvy, které vzpomínají s nostalgií na Salazarovu vládu dodnes.
V roce 1933 vydal Salazar novou ústavu takzvaného „Estado novo“, tedy „Nového státu“. V něm byla povolena jen jedna apolitická strana Uniao Nacional (Národní jednota), byla potvrzena už v roce 1926 zavedená cenzura, zakázány byly stávky, demonstrace, odborové hnutí a samozřejmě i jiné politické strany. Nad dodržováním „pořádku“ bděla tajná policie PVDE, přejmenovaná v roce 1945 na PIDE (Policia internacional e de defesa do Estado), postupující krajně brutálně proti politickým oponentům – vězněním, mučením, popravami nebo prostě „zmizením“ nepohodlných osob. (Jako například Salazarova oponenta generála Humberta Delgada, kterého PIDE vylákala v roce 1965 do Španělska, kde bylo jeho tělo nalezeno u města Badajozu – dnes se po něm jmenuje lisabonské letiště). Mnoho opozičníků uteklo do ciziny, například vůdce socialistů Mario Soares nebo vůdce komunistické strany Alvaro Cunhal (ten žil v exilu od roku 1960, poté, co se mu po třináctiletém věznění podařilo utéct z vězení v Peniche, nejprve v Moskvě a poslední roky prožil u nás v Praze).
Přesto mají historici potíže nazývat Salazarovu diktaturu fašistickou a nazývají ji spíše autoritativní diktatura s klerikálně fašistickými rysy. Když si uvědomíme, že velkým obdivovatelem Salazara po druhé světové válce byl Ivan Alexandrovič Iljin, tedy hlavní ideolog současného putinovského režimu, vyvstávají podobnosti mezi oběma režimy mnohem plastičtěji. Salazar založil „Legiao Portuguesa“, jakési paramilitaristické milice podobné německé SA a „Mocipade Portuguesa“, podobající se nejen Hitlerjugend ale i Putinově Jungagmii.
Salazar dokázal velmi chytře vybalancovat druhou světovou válku. Spolu s Francem uzavřeli v roce 1939 takzvaný „Neutrální pakt“ zvaný i „Iberský blok“. Nechal sice Němce těžit v Portugalsku (za tučný peníz) strategicky důležitý wolfram, ale spojencům poskytl přístavy a letiště na Azorech a na Madeiře. Proto zůstal i po válce u moci a v roce 1949 vstoupilo dokonce Portugalsko, jako jediná diktatura mezi zakládajícími členy, do NATO.
Salazar se snažil úmyslně potlačovat vzdělání, aby uchránil svůj lid před „Hnusem moderny“, (připomíná vám to něco?) odboural zadlužení státu a stabilizoval finance, ovšem za nesmírně vysokou cenu. Na konci jeho vlády mělo Portugalsko nejnižší HDP na hlavu, nejvyšší vojenské výdaje, nejvyšší kojeneckou úmrtnost a čtyřicetiprocentní negramotnost. Zatímco západní Evropa zažívala ekonomickou renesanci, potáceli se Portugalci na hranici existenčního minima. Celou zemi ovládalo 30 nejbohatších rodin, jejichž zástupci seděli i ve vládách „Nového státu“. Protože zoufalá hospodářská situace měla za následek útěk lidí ze země, vyhlásil Salazar v roce 1967 zákaz opuštění země.
Navíc v roce 1961 vypukly koloniální války. Portugalské kolonie v Africe Guinea Bissau, Angola a Mosambik začaly bojoval o nezávislost. Portugalská armáda postupovala proti povstalcům ale i proti civilnímu obyvatelstvu s nesmírnou krutostí, která přinesla celosvětové odsouzení, nikoliv ale vítězství. Kolonie pohlcovaly stále více finančních prostředků, místo aby do státní pokladny přispívaly.
Antonio Salazar utrpěl v roce 1968 krvácení do mozku a prezident Americo Tomas vyjmenoval za jeho nástupce Marcella Caetana. Když se Salazarův stav zlepšil, nikdo si mu netroufl říct, že už není předsedou vlády a tak dál svolával její zasedání. Zemřel v roce 1970.
Caetana čekal stejný osud jako mnohé následníky velkých diktátorů – pokoušel se pokračovat v jeho politice, ale chyběla mu autorita, konspirační síť, zkušenosti a šarm. Ekonomická situace se stávala neúnosnou, a dokonce i v armádě vzniklo levicové křídlo (zejména mezi mladšími důstojníky nižších hodností). Rozbuškou bylo vydání knihy velitele generálního štábu armády, a tedy druhého nejvyššího generála Antonia de Spinoly „Portugalsko a budoucnost“. Vyšla v únoru 1974. Kniha byla odsouzením tehdejšího režimu, Spinola žádal ukončení koloniálních válek, poskytnutí nezávislosti koloniím a připuštění lidu k politickým rozhodnutím. V armádě se vytvořilo tajné „Hnutí ozbrojených sil“ připravující změnu režimu. Když Caetano zorganizoval setkání nejvyšších vojenských představitelů a Spinola a šéf generálního štábu da Costa Gomez nebyli pozváni, a navíc se rozšířila zpráva, že se připravuje zatčení 22 vysokých důstojníků, přišel čas k akci.
Domluveným signálem byla naprosto nevinná píseň. Zpěvák Paulo de Carvalho se s ní zúčastnil na Song Contestu 1974, kde s ní obsadil 14.místo (jak už víme, vyhrála ABBA). Její vysílání ve státní rozhlase 24.dubna v 22:55 hodin bylo signálem pro povstalce, aby se připravili. A pak po půlnoci zazněla revoluční a režimem zakázaná píseň „Grandola Vila Morena“. Vojáci nasedli do připravených tanků a dalších vozidel a vyrazili na Lisabon. V poledne obklíčili ústřední policejní kasárna, kde se ukryl Caetano. Povstalci mu nabídli svobodný odchod, což přijal. Ochránili ho před lynčem, kterému by jinak zřejmě od shromážděného davu neušel, i tak se mu dostalo dostatek nadávek a plivanců. Převezli ho na vojenské letiště v Lisabonu, odkud odletěl do exilu na Madeiru a pak do Brazílie.
Pod dohledem armády se tedy začalo s demokratizací země. Prvního května 1974 se konala velká demonstrace, na které mohli promluvit Mario Soares a Alvaro Cunhal. První svobodné volby se konaly ve výroční den revoluce 25.dubna 1975 a bylo v něm zvoleno Ústavodárné shromáždění. Socialisté v něm získali 118 mandátů, konzervativní strana 81 a komunisté 30. Nová ústava byla vyhlášena 2.dubna 1976 a znovu na výroční den revoluce 25.dubna 1976 se konaly první svobodné parlamentní volby a poté 27. června i volby prezidentské. Jak Portugalci žíznili po demokracii dokládá fakt, že prvních voleb v roce 1975 se zúčastnilo 92 procent voličů, a i parlamentní volby 1976 zaznamenaly neopakovatelnou účast 83% oprávněných voličů.
Ve volbách roku 1976 se etablovaly čtyři politické strany, které měly na dlouhá desetiletí ovládat portugalskou politickou scénu. Vyhrála „Socialistická strana“ Maria Soarese s 35 % hlasů, druhá skončila konzervativně liberální demokratická strana (PPD) a 24 % hlasů, která se právě v roce 1976 rafinovaně přejmenovala na sociální demokracii, třetí pravicově konzervativní „Sociální a demokratické centrum“ se 16 % hlasů a čtvrtí Cunhalovi komunisté s 14 procenty.
Zajímavé bylo, že se Mario Soares, poté, co byl nově zvoleným prezidentem Ramalhem Eanesem pověřen vytvořením vlády, rozhodl pro menšinovou vládu své socialistické strany s účastí armády a nezávislých odborníků. To bylo zřejmě lepší garancí stability, než nějaké koalice s konzervativními pravicovými stranami nebo dokonce s komunisty. Tento tah vyšel. Portugalsko nakročilo k politické stabilitě, která ho v roce 1986 – spolu se Španělskem, kde roku 1975 skončila Francova diktatura – přivedla do Evropské Unie.
Ačkoliv Portugalsko stále poněkud hospodářsky zaostává za ostatními západními demokraciemi, obchod s EU je klíčový, 71 procent vývozu jde do EU a odtud přichází 75 procent importovaného zboží. Portugalsko mělo co do činění s těžkým dědictvím dlouholeté diktatury, a navíc textilní průmysl, který byl hlavním průmyslovým odvětvím, z velké části Evropu a tím i Portugalsko opustil. Přesto se země dokázala obdivuhodně dostat z hospodářské krize roku 2008 a to zcela jinou cestou než například Řecko. V porovnání s prakticky stoprocentní alfabetizací u nás, je v Portugalsku stále ještě asi 350 000 dospělých lidí, (alfabetizace 96,8 % v roce 2021) kteří neumí číst a psát – to jsou poslední dozvuky politiky diktátora Salazara, která skončila právě dnes (tedy vlastně už včera) před padesáti lety.