12. ledna uplyne 500 let od smrti této významné postavy světových dějin, zakladatele slávy „Habsburského domu“ – opravdu právě od doby vlády Maxmiliána se hovořilo, zejména ve Francii, která měla s tímto vládcem věčné problémy „Maison d´Autriche“, čili o „Rakouském domu.“

               Předpoklady pro světovládu Habsburků, kteří se až do roku 1437 museli krčit ve stínu mocnějších Lucemburků, sice vytvořil už Maxmiliánův otec Friedrich III, ale až Maxmiliánovi se podařilo tuto ideu realizovat. Žil na přelomu věků, považujeme-li za počátek Novověku rok 1492, pak jeho vláda v letech 1486 – 1519 překlenuje právě přechod ze středověku do novověku a Maxmilián tento přechod svou osobou přímo symbolizuje. Zakotven v rytířské tradici středověku a přece připraven uskutečňovat reformy, potřebné pro novou dobu, která směřovala k renesanci a baroku.

Exif_JPEG_PICTURE

               Maxmilián se narodil ve Wiener Neustadtu (Vídeňském novém městě) 22.března 1459. Jeho otci císaři Friedrichovi III. bylo už 44 let, jeho matka Eleonóra, portugalská princezna, neměla ještě dvacet let. Protože jeho starší bratr Christof narozený o čtyři roky dříve, zemřel jako čtyřměsíční nemluvně, stal se Maxmilián arcivévodou a následníkem trůnu. Eleonóra zemřela už v roce 1467,když měl Maxmilián 8 let, chlapec po ní ale zdědil jako její krásu, tak i temperament. Což vedlo ke stálým konfliktům se jeho nerudným a asketicky žijícím otcem, kterému jeho poddaní přezdívali „Erschlafmütze“, tedy „Arcispací čepice.“ Po otci zdědil Maxmilián jen převislý dolní ret, dědictví po babičce – mazovské princezně Cymburce. Ten ret už měl Habsburkům zůstat na věčné časy a stát se tak jejich dominantním znakem. Habsburský ret tedy pochází z Polska.

               Legenda praví, že když nemluvně přinesli poprvé ukázat matce, pravila Eleonóra: „Milý chlapče, jestli budeš jako tvůj otec, nikdy si neodpustím, že jsem tě přivedla na svět.“

               Naštěstí se chlapec „pomamil“ a vyrostl v krásného silného blonďatého a temperamentního muže. Co mu historici vyčítají, je, že oplýval plány, které pak nebyl schopen realizovat. Bylo jich příliš mnoho na čas, který mu život vyměřil i na finanční prostředky, které měl k dispozici. Ale jestliže ze sta plánů uskutečnil deset, stálo to v konečném účtování zato.

Od smrti své matky vyrůstal „jako dříví v lese“. Což, jak vědí mí čtenáři, kteří četli „Zločiny českých králů“, je ten nejlepší předpoklad k budoucímu úspěchu. Otec se o výchovu chlapce vůbec nestaral, jeho přítomnosti se spíše vyhýbal a Maxmilián zažíval jednu stresovou situaci za druhou. Jako například dvouměsíční obležení ve vídeňském Hofburgu od 17 října do 4.prosince 1462, kdy císaře obléhali jeho vlastní poddaní, vedení jeho bratrem Albrechtem a kdy císařská rodina skoro vyhladověla k smrti. Stejně jako jeho otec, vyhýbal se i Maxmilián po celý svůj život Vídni, očividně dětské trauma tak zcela nepřekonal. S Vídeňáky vyrovnal tento otevřený účet až jeho vnuk Ferdinand v roce 1522. Stejně tak zažil Maxmilián útoky Maďarů, kteří pod králem Matyášem Korvínem vytlačovali politický vliv císaře a několikrát dokonce obléhali Wiener Neustadt (nakonec se Korvínovi podařilo dobýt velké části Rakouska a do své smrti v roce 1490 sídlil pak ve Vídni, odkud císaře vyhnal, to už ale zažil Maxmilián jen nepřímo a zdálky.

               Už od roku 1473 probíhala jednání ohledně možného spojení habsburského a burgundského domu. Burgundští vévodové, pocházející z vedlejší linie francouzského královského rodu Valois, vybudovali mezi Francií a Německem téměř souvislé kompaktní území, sahající od Severního moře až k Alpám. Vévodovi Karlovi Smělému chybělo ke štěstí už jen jedno – královská koruna. To měla být cena, za kterou byl ochoten provdat svou dceru Marii za rakouského následníka římského císařského trůnu. Friedrich váhal, jako obvykle své rozhodnutí odkládal a to se vyplatilo. V roce 1476 se vévoda Karel dostal do konfliktu se Švýcary a utrpěl katastrofální porážku. V tísni podepsal svatební smlouvu, aby se už 6. ledna 1477 nechal od Švýcarů zabít u města Nancy. Obrovské a hlavně nesmírně bohaté burgundské dědictví se stalo okamžitě předmětem politického boje.

               Na uvolněné province totiž okamžitě vznesla nároky Francie – Burgundi byli přece vedlejší větví Valois a jejich leníky. Francouzský král Ludvík XI. proslul svou bezcharakterností a dalo se od něj čekat cokoliv. Maxmilián musel pospíchat, aby se mohl se svou nevěstou opravdu oženit. Ludvík totiž devatenáctiletou Marii nutil k sňatku se svým vlastním synem, sedmiletým, ne právě hezkým a na následky dětské obrny trpícím synem Karlem. A všichni věděli, že Ludvík se nezastaví před ničím. Času bylo málo. Maxmiliánovi se přes odpor francouzské strany podařilo uzavřít 21. dubna 1477 sňatek „per prokurationen“, tedy v zastoupení. Když pak se svým průvodem dorazil do Brugg a tam se do sebe oba mladí lidé, ačkoliv si ani slovo nerozuměli (Maxmilián hovořil jen německy, protože jeho otec se o synovo vzdělání nijak nestaral a Marie pouze francouzsky a latinsky) na první pohled zamilovali. Jak už jsem psal, Maxmilián zdědil svou krásu po mamince a Marie zase po tatínkovi, takže se k sobě skvěle hodili. 19. Srpna 1477 slavili bez velkých okázalostí svatbu.

               Maxmilián miloval nádheru, zřejmě zdědil i tuto vlastnost po své matce a Burgundsko mu nabídlo právě to, co v životě hledal a co mu skromný skoro barbarský dvůr ve Vídeňském novém městě ani v náznaku nemohl dát. A k tomu měl teď krásnou, vzdělanou a milující manželku. Co si mohl přát víc?

               Vzápětí ale stáli oba zády ke zdi. Ludvík XI. nebyl ochoten přejít tuto politickou porážku nečinně a francouzské jednotky vpadly do Burgundska, rabovaly, pálily a vraždily, cílem bylo přinutit mladomanžele, aby své území odevzdali francouzské koruně.

               Maxmilián se přes své mládí projevil jako skvělý voják. Od Švýcarů odkoukal novou vojenskou taktiku, která vedla i k smrti jeho tchána. Do patnáctého století platila jízda za hlavní vojenskou sílu a tvrdilo se, že jeden jezdec má hodnotu deseti pěšáků. Jak Francouzi, tak i Karel Smělý ještě žili v této představě, ačkoliv právě v té době střelné zbraně měnily poměry na bojišti. Maxmilián vybudoval armádu zcela nového typu. Byli to pěšáci s dlouhými píkami, které je dostatečně chránily před útokem jízdy a mušketýři, kteří pod ochranou těchto pík sestřelovali útočící jezdce ze sedel. Tato nová taktika mu přinesla překvapivé vítězství nad francouzskou armádou v bitvě u Guinegate  7. srpna 1479. Maxmilián údajně bojoval v první řadě jako pikanýr, což strhlo burgundské žoldnéře, kteří mladému pánovi stále ještě tak zcela nedůvěřovali, k hrdinským skutkům. Tato taktika se měla v následujících desetiletích prosadit a byla pak způsobem vedení války ještě v prvních letech třicetileté války o sto padesát let později, než ji reformoval švédský král Karel Gustav. Maxmilián se poprvé projevil jako úspěšný reformátor. Bitva sice nepřinesla rozhodnutí (Ludvík mu vzkázal, že když tedy opanoval bitevní pole, může na něm zasadit fazole), ale zvýšila jeho kredit a u jeho nepřátel stoupl strach z něho. Maximilián zavedl do válečné taktiky úspěšně i další nový vynález, u Konstantinopole v roce 1453 poprvé maďarským inženýrem Urbanem sestrojená obléhací děla, která umožnila dobývat do té doby nepřekonatelné hradby měst. Když se v roce 1504 před nedobytnou pevností Kufsteinem objevily dva do té doby nevídané kanóny s výmluvnými jmény Purlepass a Weckauf, stačilo několik výstřelů, aby pevnost padla do Maximilánových rukou.

               Maxmilián dbal na tradice, rychle se přizpůsobil burgundským zvykům, které byly od rakouských diametrálně odlišné. Od léta 1478 byl hlavou „Řádu zlatého rouna“, řádu pro vyvolené šlechtice z nejvyšších kruhů, založeného v roce 1429 Mariiným dědečkem, burgundským vévodou Filipem Dobrým.

               Když se zdálo, že rodinnému štěstí Marie a Maxmiliána nestojí nic v cestě (Marie mu porodila tři děti), zemřela náhle jeho manželka 27. března 1482 na následky pádu z koně. Maxmilián tuto ztrátu nikdy nepřekonal. I když se v roce 1494 oženil podruhé s milánskou vévodkyní Biancou Marií Sforzou, svou první ženu nepřestal nikdy milovat (ve svém testamentu určil, že jeho srdce má být přeneseno do Brugg a pochováno v Mariině sarkofágu, což se pak v roce 1519 skutečně stalo.) K své druhé ženě ostatně nikdy žádný vztah neměl. Vzal si ji jen pro její věno, choval se k ní velmi opovržlivě a často ji ponechával jako zástavu za své dluhy, které dělal, kudy chodil.

               Pro Maxmiliána se smrtí jeho ženy zkomplikovala situace ale i politicky. Dědici Burgundska se staly jeho děti Filip a Markéta a on byl pouze jejich poručníkem. Což burgundské stavy nechtěly uznat a chtěly dětem vládnout samy. Pro Maxmiliána nastaly těžké časy. Aby si zajistil neutralitu Francie, obětoval vlastní dceru, dvouletou Markétu. Ta byla zasnoubena dauphinovi Karlovi a ve věku tří let odevzdána na vychování do Francie. Naštěstí ve stejném roce 1483 zemřel lstivý Ludvík XI. a jeho třináctiletý syn nebyl schopen Maxmiliána úspěšně ohrožovat. Na Maxmiliána čekala dlouhá válka s vlastními poddanými, kteří se mu nechtěli podřídit a nechtěli platit daně (zejména nově zavedenou daň z piva) Trvalo až do roku 1500, než se mu podařilo nizozemské provincie ovládnout. A pak už do nich raději nejezdil. Usídlil se v Tyrolsku a svým poddaným nechal vládnout svou dceru Markétu, která to s nimi uměla mnohem lépe.

               V roce 1486 dokázal Maxmilián přinutit svého otce Friedricha, aby ho nechal zvolit římským králem a tedy svým nástupcem. Ani to ho ale po návratu do Burgundska neuchránilo, aby ho měšťané v roce 1488 nezajali a nedrželi tři měsíce ve vězení. Až intervence jeho otce císaře Friedricha ho osvobodila.

               Mezitím ale ve Francii dospěl Karel VIII. a chtěl se vyrovnat svému otci. V roce 1491 zrušil svůj sňatek s Markétou, protože manželství ještě nebylo naplněno a oženil se s dědičkou bretaňského vévodství Annou, se kterou byl od roku 1490 zasnouben sám Maxmilián. Markétu si ale zrádný Karel podržel ve Francii jako rukojmí. Až v roce 1494 se děvče, teď už čtrnáctileté, smělo vrátit domů, do Burgundska.

               Maxmilián se stal mezitím po smrti svého otce v roce 1493 římským králem a dal se s velkou vervou do práce. Provedl reformu správy dědičných habsburských zemí, podařilo se mu zavést úřednickou správu, která nahradila svévoli šlechticů, kteří zatím země spravovali podle své libovůle.

Samozřejmě, že tato pravidla účinné a efektivní správy odkoukal v Burgundsku, kde tento systém přivedl zemi k blahobytu, on se ale rozhodl i proti odporu prosadit je na území Římské říše, zmítající se v chaosu.

Na říšském sněmu ve Wormsu vyhlásil císař „Věčný zemský mír.“ To byl velký čin, až do té doby totiž existovalo právo „Fehde“ tedy otevřeného sporu, kterým mohli věřitelé vymáhat své dluhy pomocí zbraní. Maxmiliánův otec měl s tímto právem velmi zlé zkušenosti, boj s císařovým věřitelem a vojevůdcem Andreasem Baumkircherem zpustošil v letech 1470 – 1471 celé Štýrsko. Od teď bylo vyhlášení nepřátelství nezákonné a obyvatelé říše se museli odvolávat k říšskému soudu, který Maximlián založil. Mimo to zavedl i jednotnou říšskou daň, takzvaný „obecný pfenig“. Tím se okamžitě dostal do války se Švýcary, kteří byli tehdy stejně jako dnes velmi citliví na své peníze a odmítli tuto daň platit. Ani Maxmiliánovi se nepodařilo přinutit Švýcary k poslušnosti. V roce 1499 se musel daní ze švýcarského území vzdát a k říšskému soudu se mohli Spříseženci odvolávat jen dobrovolně. Švýcarsko se tak prakticky v tomto roce vymanilo z Římské říše.

Král ovšem potřeboval nutně peníze, a rozdíl od svého otce totiž pochopil, že chudý vládce je všem jen pro smích. I jeho sňatek s Biancou Marií Sforzou byl motivován penězi, nevěsta obdržela od svého otce Giana Galeazza věno 300 000 dukátů. Maxmiliánův životní styl byl bezpříkladně rozhazovačný. Byl velkým podporovatelem umění, dával například zakázky na své portréty umělcům jako Albrechtovi Dürrerovi, znal se osobně s Nikolou Machiavellim (který mu nevystavil právě příznivý posudek). Sám napsal nebo dal sepsat dva autobiografické spisy „Weißkunig“ a „Theuerdank.“ Mistrně využíval pilně nového vynálezu – knihtisku – pro svou propagandu, jak v Německu tak i ve Francii. Pořádal velkolepé rytířské turnaje, na nichž se sám – a velmi úspěšně – účastnil. Obklopoval se sekretáři, kteří byli především poslušní (Maxmilián iniciativy svých úředníků moc nesnášel, chtěl všechno dělat sám) ale zato se dokázali okázale obohacovat z císařské pokladny.  Korupce bujela, jako klasický vedlejší příznak úřednického státu. A věčné války polykaly neskutečné sumy peněz. Celkem mu historici napočítali 25 válek, ve většině z nich nedokázal vyhrát, protože mu došly peníze.

               Maxmilián se chytře spojil s bankéřskými domy Fuggerů a Welserů, kteří mu byli ochotni poskytovat úvěry, následkem toho se stalo město Augsburk, kde oba tyto domy sídlily, městem říšských sněmů, z čehož opět bankéři mohutně profitovali. Kromě toho se Fuggerovi podařilo s královou pomocí dostat pod kontrolu prakticky všechny evropské doly na měď (v době, kdy se odlévala děla!) a získat tak na měď monopol. Jako třešničku na dortu pak obdržel Fugger i tyrolské stříbrné doly a později se mu podařilo ovládnout i doly a stříbro a zlato na území dnešního Slovenska.  Za každý nový kredit dostával nová privilegia, dokonce i na vybírání odpustků, z nichž si mohl velkou část ponechat. Když bylo nejhůř, neváhal Maxmilián platit půdou. Fugger se jednak chtěl stát šlechticem a jednak potřeboval pozemkové zázemí. A král se dostával k odumřelým lénům, za které byli bankéři ochotni platit horentní sumy. Tato symbióza pomáhala Maxmiliánovi udržet se na trůně, přestože k tomu musel vést mnoho válek a války požírají peníze.

               Poté, co se mu podařilo získat hrabství Goricia a tím přístup k tehdy už habsburskému Terstu a k moři, dostal se do konfliktu s Benátkami. Kromě toho tu byl nevypočitatelný Karel VIII. a po jeho brzké smrti jeho nástupce, ještě nevypočitatelnější Ludvík XII. V severní Itálii se bojovalo prakticky bez přestání. Na svou císařskou korunovaci do Říma se Maxmilián nikdy nedostal, v cestě stály Benátky a nedovolily mu průjezd. Nakonec se nechal vyhlásit se souhlasem papeže Julia II. v Trentu „Zvoleným římským císařem“. Jeho otec Friedrich byl posledním císařem, který se nechal korunovat v Římě. Maxmiliánův vnuk Karel si došel pro císařskou korunu jen do Bologni, jeho nástupci se tohoto aktu vzdali úplně (čímž oslabili pozici papeže) a nazývali se podle Maxmiliánova vzoru „zvolenými římskými císaři“ I v této věci byl Maxmilián reformátor.

               Jeho nejgeniálnějšími činy byla ovšem jeho sňatková politika, v níž šikovnost svého otce několikanásobně překonal. I když možná je zde kouzlo nechtěného. V letech 1496 a 1497 se uskutečnila dvojitá svatba jeho dětí se španělským královským dvorem. Španělsko se Španělskem teprve stávalo, bylo vlastně jen personální unií Kastilie s královnou Isabelou a Aragonií, reprezentovanou jejím manželem Fernandem. Fernando měl strach z mocné Francie a hledal spojence. Maxmiliánovi se Španělsko jako budoucí domov jeho dětí moc nelíbilo, ale nakonec souhlasil. Dcera Markéta, zavržená francouzským králem, se provdala za následníka španělského trůnu Juana a syn Filip (zvaný sličný, čili očividně podědil krásu po obou svých rodičích – po kom byl měl být taky škaredý, že?), který od roku 1496 převzal od otce vládu nad Holandskem, se oženil se španělskou princeznou Johannou, zvanou později šílená. Zbláznila se ovšem až po Filipově náhlé smrti v roce 1506, protože svého krásného manžela tak šíleně milovala.

Juan zemřel ještě v roce svatby (chudák Markéta dopadla bídně už podruhé, i třetí manželství s vévodou Savojským skončilo po třech letech tragickou smrtí manžela a potom už další sňatky kategoricky odmítala) a Johanna se stala následnicí trůnu. Po smrti Isabely se tedy stal Filip králem kastilským toho jména prvním a po smrti tchána Fernanda, který ho přežil, nastoupili své dědictví v už sjednoceném Španělsku Filipovi synové Karel a Ferdinand. Protože Španělsko v té době budovalo své kolonie jak v Americe, tak v Asii, měl Maxmiliánův vnuk Karel opravdu vládnout říši, nad kterou slunce nezapadalo.

               Maxmilián si ale brousil zuby i na království České a Uherské. V obou vládl od roku 1490 Vladislav Jagello. V té době bezdětný. Maxmiliánovi se z něj podařilo vymámit slib, že by v případě, že byl Vladislav zemřel bez potomků, připadly jeho země římskému králi, tedy Maxmiliánovi. (To nebylo těžké, ne nadarmo byl Vladislav nazýván „král bene“, protože na všechno přitakával slovem „Bene“ tedy „dobře.“) Když Vladislav nakonec přece jen zplodil dvě děti, Ludvíka a Annu, usiloval Maxmilián o sňatek těchto dětí se svým potomstvem. Maxmilián sám ruku české princezny odmítl. Byl sice od roku 1510 podruhé vdovcem, nevěřil ale, že by byl ještě schopen zplodit s mladičkou dívčinou (bylo jí patnáct let) potomstvo a tak zabezpečit České království novou dynastií. Jeho diplomatovi Sigmundovi z Dietrichštejna se podařilo domluvit dvojitou svatbu. Ludvík Jagello se oženil s Maxmiliánovou vnučkou Marií a Annu si vzal Maxmiliánův vnuk Ferdinand. Bylo to hodně složité jednání, protože napřed musel Maxmilián získat svolení Ferdinanda Aragonského, který byl poručníkem svých vnuků a zemřel až v roce 1516, ale bylo nakonec úspěšné. Ferdinand zplodil s Annou dětí patnáct.  Po smrti Ludvíka Jagellonského v bitvě u Moháče připadly tedy Habsburkům v roce 1526 i české a uherské země. Toho se ovšem císař už nedožil.

               Rok 1519 zastihl Maxmiliána ve stavu vyčerpání. Tělesného, (následkem mozkové příhody právě v namáhavém roce 1515) duševního (už roky na všechny své cesty s sebou vozil vlastní rakev) i finančního (dluhy dosáhly výšku nesplatitelných 6 milionů dukátů – pro porovnání roční výnos z Tyrolska byl 200 000, z celého Nizozemska okolo jednoho milionu a město Vídeň platilo ročně 2000 dukátů – a ještě se mu to hrozně nelíbilo a žádalo slevu. Co je proti tomu současné zadlužení Řecka nebo Itálie, že? Maxmiliánovy dluhy se pohybovaly někde okolo 300% HDP jeho zemí.  Město Innsbruck, ve kterém si nechal stavět monumentální hrobku se sochami svých předků, jakož i předků své burgundské manželky, ho ani nevpustilo do svých hradeb, dokud nezaplatí své dluhy (a ty obnášely jen směšných 24 000 dukátů, tedy jen 20 násobek ročního daňového výnosu města! Taková malichernost občanů dokázala císaře jen rozzuřit, ostatně po celý svůj život měšťany i sedláky opovrhoval). Do Lince, kde chtěl Maxmilián svolat zemský sněm, už nedojel.

               Zemřel ve věku nedožitých 60 let ve Wellsu v roce 1519. Insbručané odmítli přijmout ve svých hradbách třeba i jeho mrtvolu a tak byl pochován ve svém rodném městě Wiener Neustadtu.

Exif_JPEG_PICTURE

Svým dědicům nezanechával právě jednoduché dědictví. Císařské dluhy dosáhly astronomických výšek a jeho vnuci je museli splácet po celá desetiletí. Obyvatelstvo bylo zchudlé a mezi rolníky a horníky to vřelo a tato nespokojenost se měla v roce 1525 vybít v německé selské válce.  A ve Wittenbergu přibil jistý Martin Luther v roce 1517 na dveře místního dómu svých 99 tezí, které měly změnit politický systém Evropy. Turci se chystal zahájit novou expanzi do Evropy a v roce 1529 stáli poprvé před Vídní.

               Přesto zůstalo za Maxmiliánem úžasné dílo.

               Získal pro habsburskou rodinu Burgundsko, Španělsko se zámořskými koloniemi a brzy k tomu mělo přijít České království a Uhry. Císařská koruna už měla zůstat na habsburských hlavách s krátkým přerušením v letech 1742 – 1745 až do rozpadu Římské říše národa německého v roce 1804.

               Zreformoval a zastabilizoval rozkládající se Římskou říši tak, že zabezpečil její fungování na dalších 130 let – až do Vestfálského míru upevnil vedoucí úlohu císaře v Evropě. Po této m írové smlouvě, která ukončila třicetiletou válku nahradil tento ještě středověký způsob vlády systém politické rovnováhy.

               Zreformoval Říši i své korunní země, které naučil platit daně a poslouchat svého vládce. Položil zde základy moderního úřednického státu.

               Zreformoval vojenství a podle způsobu, jakým porážel Francouze ve svém boji o dědictví své ženy, se bojovalo dalších 150 let.

               Vysloužil si titul „Posledního rytíře“. Hrdinný, cílevědomý, chytrý a krásymilovný, rozhazovačný, ale i láskyschopný, tak jak si minnesengři pravého rytíře představovali. Byl poslední svého druhu.

Doba po něm už rytířství nepřála.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.