Pokud jsem v článku o Wiesbadenu psal o mladém městě, jehož význam sahá maximálně dvě stě let zpět, nachází se na druhé straně Rýna další německé zemské hlavní město (opravdu dělí hlavní města zemí Hessen a Rheinland-Pfalz jen řeka), jehož historie sahá až do dob před narozením Krista.
14. září roku 9 před naším letopočtem tady spadl s koně adoptivní syn císaře Augusta (syn jeho manželky Livie) Drusus a na následky toho pádu zemřel. Tento jeho neslavný konec připomíná takzvaný Drusův kámen, který stojí v městské Citadele – momentálně přikrytý otřesnou zelenou sítí, zřejmě aby se pod vlivem počasí nerozpadl úplně. Drusus byl spálen a pochován v Římě, jedná se tedy jen o takzvaný Kenotaf.
Mogontiacum (zřejmě odtud pochází český název města Mohuč, zatímco Němci mu říkají Mainz) se vyvinulo ve významný opěrný římský bod, což mělo více důvodů. Zde totiž ústí do Rýna řeka Mohan, německy Main (odtud Mainz) jako brána do barbarské Germánie a proto byla Mohuč významným římským říčním přístavem. Dále je zde oblast, kde se dá dobře pěstovat víno – to známé „rýnské“ pochází právě z regionu okolo Mohuče, jsou zde obrovští producenti vína jako Kupfenberg (který má v Mohuči i svou reprezentativní restauraci v „Kupfenberg Terassen“ na terase nad starým městem) nebo Henkel – největší výrobce německého sektu. A na druhém břehu vyvěraly teplé prameny, po nichž byli Římani přímo posedlí. Proto právě v Mogontiacu postavili jediný rýnský most, který byl na pravém břehu chráněn pevností – ještě dnes se tato městská čtvrť jmenuje Kastel – z latinského „castrum“.
Na římskou minulost města upomíná vedle už vzpomenutého Drusova kamene ještě římské divadlo pod citadelou, které místní vykopali, když se rozhodli stavět Jižní nádraží a hlavně skvělé muzeum římské námořní plavby. Po pravdě řečeno jsem tolik nečekal, ale Němci dokázali z nálezu několika trupů římských říčních lodí vytěžit víc než maximum. Muzeum vystavuje nejen ony dřevěné zbytky, ale jsou zde modely římských lodí ve skutečné velikosti, podrobně popsaný vývoj výroby lodí od starého Egypta až podnes, podrobné informace o římských flotilách s popisem jednotlivých funkcí ve flotile i na lodi, dokonce i s příslušným platem. Opravdu je na co se dívat a pokud se někdo o římské dějiny zajímá, lepší muzeum jsem zatím nikde neviděl.
Ovšem v pátém století Germáni Rýn překonali a z Mogontiacu zbyly jen dýmající trosky. Město muselo začít doslova z nuly a to se mu podařilo. Velkou zásluhu na tom mělo biskupství, které bylo v osmém století povýšeno na arcibiskupství a mělo ve středověku a začátku novověku hrát pro rozvoj města naprosto esenciální roli.
Prvním mohučským arcibiskupem se stal svatý Bonifác. Jeho sochu můžete vidět před mohučskou katedrálou.
Tento světec se původně jmenoval Winfried a byl Angličan. Jméno Bonifác (tedy „dobrá tvář“) mu dal papež, když ho vyslal na misi právě do Mohuče, aby tam dal do pořádku germánské křesťanství. Bonifác se snažil, získal si významné místo u franského královského dvora a vsadil na správnou kartu, když podpořil majordomy z rodu Karlovců proti bezmocným králům rodu Merovejovců. Podle legendy, která bývá ale zpochybňována, byl to on, kdo v roku 751 korunoval králem prvního panovníka nové dynastie Pipina krátkého. Protože mu byl post mohučského arcibiskupa málo, rozhodl se zemřít mučednickou smrtí a na stará kolena ve věku 80 let se vydal křtít Friesy. Ti na to neměli ani nejmenší chuť a tak misionáře utloukli u Dokkumu. Bonifácovo tělo není pochováno v Mohuči, ale v klášteru ve Fuldě, který pomáhal zakládat.
Mocenské oblasti jednotlivých arcibiskupství rozdělil Karel Veliký a byl k Mohuči velmi štědrý. Toto arcibiskupství se stalo největším na sever od Alp a patřila k němu až do roku 1346 i Praha.
Dominantou Mohuče je románská katedrála, jedna ze čtyř nejslavnějších v Německu. Je to stavba z jedenáctého století, tedy s výjimkou určitých pozdějších gotických úprav skutečně monumentální homogenní budova ve stylu vrcholného románského stylu.
Dal ji stavět císař Jindřich IV., který se právě nacházel v boji s papežem o investituru a chtěl biskupovi v Římě očividně vytřít zrak. Výsledek je impozantní. Katedrála působí zejména ráno ponurým dojmem, v jejích třech lodích mezi obrovskými sloupy se člověk cítí být ztracen, ale v okamžiku, kdy okny prorazí první sluneční paprsky, dostává neuvěřitelný flair. Zajímavé jsou vystavené náhrobní kameny mohučských arcibiskupů. Zejména čísla 1 a 2 patří takzvaným „tvořitelům císařů“. Jedním z nich byl Petr z Aspeltu, kterého dobře známe jako kancléře krále Václava II. Tento basilejský měšťan udělal skutečně neuvěřitelnou kariéru – stal se na intervenci Václava II. mohučským arcibiskupem, zasloužil se o zvolení Jindřicha VII. Lucemburského císařem a poté měl rozhodující slovo při volbě jeho nástupce Ludvíka Bavorského. Na jeho náhrobním kameni vedle obrovského arcibiskupa se pod jeho pravou rukou krčí tito dva císaři, zatímco pod levým loktem stojí český král Jan Lucemburský, kterému taky pomohl k jeho královské koruně. Proto Aspeltovi je kámen Siegfrieda III. z Eppsteinu. Ten nechal proti tehdejšímu císaři Friedrichovi II. zvolit až dva protikrále, nejdřív durynského landkraběte Jindřicha Raspeho a když mu tento příliš brzy umřel, dal zvolit jeho nástupcem Viléma Holandského. Oba se krčí pod jeho pažemi a jsou svému dobrodinci patřičně vděční. V oknech katedrály jsou ze skla vytvořené portréty arcibiskupů, tato praxe ovšem končí právě Aspeltem. Od dalšího arcibiskupa Balduina Lucemburského jsou zde už jen erby nových mohučských pánů. Byla přijata zásada, že arcibiskupem se může stát pouze šlechtic, který může dokázat svůj šlechtický původ nejméně v šesti generacích. Tím bylo řádění měšťanů typů Petra z Aspeltu učiněna přítrž.
Mohučští arcibiskupové patřili mezi říšské kurfiřty, tedy pány s právem volit nového římského krále. Zatímco český král volil jako první a mohl tím určit směr volby, mohučský arcibiskup dával hlas jako poslední, což mu při rovnosti hlasů dávalo neobyčejný význam. Město s okolím ovládali až do roku 1792, kdy do města napochodovaly francouzské revoluční jednotky a udělaly s církevním knížectvím rázný konec. Ne vždycky byl knížecí koruna arcibiskupa pro město požehnáním. Mohučský trůn byl příliš lákavý a tak nejednou stáli proti sobě dva kandidáti bojující o toto privilegium. V roce 1462 bylo město dobyto a vyrabováno vojsky papežského kandidáta Adolfa II. z Nassau a ztratilo všechna svá práva. Tehdy musel město opustit i jeho nejslavnější rodák Johann Guttenberg. (Později se ale mohl domů vrátit)
Ostatně i Lultherova reformace má nepřímo co do činění s Mohučí. Albrecht z Brandenburgu byl v roce 1514 arcibiskupem v Magdeburgu a administrátorem v Halberstadtu. To mu ale nestačilo, zatoužil po titulu kurfiřta, nebyl ale ochoten vzdát se příjmů z Magdeburgu. Spravovat dvě arcibiskupství najednou (a hlavně konzumovat dvojité příjmy) bylo proti tehdejším církevním zájmům. Papež Lev X. byl ale ochoten přimhouřit oko a udělat výjimku – pokud za to dostane dost peněz – byl to přece jen zástupce rodu Medici, tedy finančníků a peníze se hodily na dostavbu svatopetrského chrámu ve Vatikánu. Albrecht dal tedy v celém Německu vybírat odpustky, dokonce pověřil jejich vybíráním největšího bankéře té doby Jakuba Fuggera, který si za to mohl podstatnou část vybraných peněz ponechat. Tato nestoudnost přiměla Martina Luthera k jeho vystoupení 31. října 1517 ve Wittenbergu. Albrecht se přesto arcibiskupem stal, zůstal jím až do roku 1545 a navíc se stal kardinálem a arcikancléřem Římské říše.
Upomíná na něho kašna na trhu před katedrálou a jeho náhrobní deska v katedrále na niž autor pod portrétem arcibiskupa poněkud zlomyslně zobrazil ďábla
Nad starým městem ční městská citadela.
Tuto pevnost dal stavět po Vestfálském míru v roce 1648 arcibiskup Johann Philipp ze Schönbornu (pokud to jméno někomu připomene současného vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna, není to samozřejmě podobnost čistě náhodná). Poté, co pevnost nedokázala vydržet nápor francouzských vojsk ve válce o dědictví falcké, nechal ji do dnešní podoby dostavět Lothar Franz ze Schönbornu, ketrý zde vládl do roku 1729.
V roce 1792, po dobytí Francouzi byl z brány pevnosti vyškrábán erb arcibiskupů, dnes je v pevnosti vedle už vzpomenutého Drusova sloupu muzeum historie města s milými dobrovolnými průvodci – vstupné je taky dobrovolné.
S Mainzem je spojen jeden z největších vynálezů lidstva, vynález, který ukončil středověk a zahájil novověk – knihtisk. Johann Gutenberg (vlastním jménem Gensfleisch) byl mainzským patricijem. O čest být místem zrození moderní doby bojuje s Mohučí Štrasburk. V letech 1434 – 1444 nebo dokonce až do roku 1448 žil totiž Gutenberg v Štrasburku a zde konal své pokusy, kde se snažil najít litinu na výrobu svých pohyblivých písmen, která by vydržela tlak tiskařského stroje. Proto najdete Gutenbergův památník i ve Štrasburku, město tvrdí, že Gutenberg udělal svůj vynález v jeho hradbách. Skutečností ale je, že si až po svém návratu do Mohuče vzal kredit od mohučského měšťana Johana Fusta ve výšce 800 zlatých a rozhodl se uvést svůj vynález do reality. Projekt, který si předsevzal, byl obrovský. Mělo jít o tisk 500 kusů bible – starého i nového zákona. Knihu představil na frankfurtském veletrhu v roce 1455 – a změnil navždy dějiny. Zajímavé je, že se ve Frankfurtu na veletrhu právě zdržoval Aeneas Silvius Picollomini, sekretář císaře Friedricha III. a pozdější papež Pius II. Ten okamžitě poznal význam nového vynálezu a snažil ses dosáhnout církevní monopol na tisk knih. Nepodařilo se, právě knihtisk dal křídla Lutherově reformě a rozhodným způsobem oslabil moc papežů. Z ekonomického hlediska bylo vydání bible pro Gutenberga katastrofou. Špatně odhadl cenu knih, nechal si přes Alpy dovézt nejlepší papír z Itálie (protože v Německu se tehdy ještě nevyráběl) a náklad byl rozprodán už před vydáním, takže nebylo možno zvýšit cenu. Gutenberg nebyl schopen vyplatit Fustovi jeho investici, pánové skončili u soudu a Fust si založil vlastní tiskárnu. Gutenberg se specializoval na tisk letáků a odpustkových potvrzení, čímž se nakonec přece jen stal zámožným občanem.
Na jeho působení upomíná Gutenbergovo muzeum v poněkud nesourodém městském centru. Vedle půvabných historických budov a supermoderních prosklených obchodních center, jsou zde i neforemné moderní domy s obchody, (nejstrašnější je prodejna Douglasu před městským divadlem, která je skutečným architektonickým zločinem). Mohuč přece jen nedokázala zcela zahladit katastrofální škody, které utrpěla v druhé světové válce. V muzeu je v suterénu replika historické Gutenbergovy tiskárny, kde probíhají ukázky tisku v původní podobě, na poschodích pak dějiny vzniku knih od ručních kopií po tisk a to i historie v Číně a v Japonsku, kde se vývoj bral vlastní cestou. Nejcennějším exponátem jsou tři výtisky Gutenbergovy bible z roku 1455. Jestliže v roce 1926 přišel první exemplář této bible ještě na 50 000 říšských marek, dvousvazková bible byla v roce 1978 v New Yorku vydražena už za 6 milionů marek. Mohučský starosta ale nehleděl na náklady, chtěl mít tuto bibli ve svém městě za každou cenu. Důsledkem je tlačenice v trezoru, kde je bible vystavována, muzeum je stále přelidněnější (byl jsem tam už počtvrté a pokaždé je tam víc lidí, zejména Asiatů), ale stojí to za to. V prodejně suvenýrů se dají koupit kopie stránek z Gutenbergovy bible, cena se pohybuje mezi 35 Eury a 20 000 eury, sice jsem neodolal, ale rozhodl jsem se pro levnější variantu.
Guttenbergův hrob v Mainzu nenajdete. Pochován byl ve františkánkém klášteře který ale padl za oběť francouzskému ostřelování města v roce 1793. A pod sutinami budovy zmizel hrob jednoho z nejvýznamnějších vynálezců v historii lidstva navždy.
Po Guttenbergovi byla pojmenována místní universita, která v roce 1977 slavila pět set let svého trvání, ačkoliv byla mezi roky 1802 a 1946 mimo provoz (ale nebyla oficiálně zrušena)
Abych nezapomněl, kde se dá v Mohuči dobře najíst? Dobře a v zajímavém prostředí? Pak doporučuji „Heilig-Geist-Spital“ blízko rýnského nábřeží s otřesnými budovami mohučské radnice, Rheingoldhale jako velkého konferenčního centra a konečně do třetice hotelu Hilton, které společně nenapravitelně hyzdí obraz města, pokud se na ně díváte od řeky. Tato restaurace je právě naopak půvabná. Někdejší středověký špitál pro nemocné a chudé, provedený v gotickém stylu byl upraven na elegantní restauraci s velmi dobrou italskou kuchyní. Duše historika i gurmána plesají společně.
V Mohuči je samozřejmě pamětihodností víc, než které jsem vzpomenul. Je zde kostel svatého Štěpána, s okny, která navrhl Marc Chagal. Umělci bylov roce 1982, kdy svá úžasná okna navrhl už 95 let, ale výsledek stojí za to. Modrá barva oken naplňuje celý kostel modravým odleskem, dokonce i varhany se zdají být modré, i když nejsou.
Kostelů je v Mainzu samozřejmě dostatek – ne nadarmo bylo město sídlem arcibiskupa a kurfiřta. Kostel Jana Křtitele přímo u katedrály patří teď evangelíkům, kostel svatého Quintinia, monumentální čistě barokní kostel svatého Petra, který člověka osloví svými jemnými barvami vnitřní výzdoby, či kostel kláštera karmelitánů, přímo proti hotelu Hilton, který byl za války zcela zničen, ale posléze obnoven v gotickém stylu. Méně štěstí měl kostel svatého Christophora, nedaleko Karmelitánů. Po válečných hrůzách z něho zůstala ruina, obnovena byla jen kaple svatého Jana, zbytek zůstal upomínkou na hrůzy, které s sebou válka přinesla a v hlavní lodi zničeného kostela je muzeum obětím národního socialismu
Jako vzpomínka na slavné římské časy Mogontiaca jsou ve městě římské kameny jako zbytky někdejšího akvaduktu. „Römisch germanisches zentralmuseum“ v někdejším kurfiřtském paláci vedle dnešního zemského sněmu je německým centrálním archeologickým institutem pro zkoumání římského období. Navštívit se nedá, expozice, kterou je možno navštívit se přesunula do už vzpomenutého muzea římské námořní plavby. Naturhistorisches Museum je zajímavé především impozantní budovou ve které se nachází – je to někdejší klášter Klarisek, zrušený při sekularizaci v roce 1791, zvenku je to nádherná stavba gotického kostela typická pro žebravé řády. Z původního městského opevnění se zachovalo několik bran, Eisenturm na rýnském břehu či Holzturm rovněž v jižní části města.
Mohuč je půvabná i přes jizvy, které ve městě způsobilo válečné řádění. A je pevně svázána s českými dějinami. Kdo má čas a náladu může navštívit i arcibiskupský zámeček v Eltville na břehu Rýna, který dal stavět Balduin Lucemburský a kde uzavřel 26. května 1349 Karel IV. mír se svým posledním protivníkem v boji o římský královský trůn, smrtelně nemocným (zřejmě otráveným) Güntherem ze Schwarzburgu. Když se posadíte na břeh řeky a sledujete, jak kolem vás projíždí jedna nákladní loď za druhou, pochopíte, jaký význam měl (a stál ještě má) Rýn pro německé hospodářství. Blízko Mohuče se nachází i klášter Eberbach, kde se točil film „Jméno růže“ se Seanem Connerym v roli Williama z Baskervillu. Když navštívíte ložnici mnichů, která ve filmu sloužila jako skriptorium, máte pocit, že se každou chvíli otevřou dveře a vstoupí velký sir Sean. Asi padesát kilometrů po proudu Rýna mezi nekonečným i vinicemi je pak městečko Bingen, kde působila svatá Hildegarda, kousek dál skála, n které zpívala legendární Lorelei, a na druhém břehu pak městečko Rüdesheim, místo výroby německého koňaku Asbach s čtvrtí vináren i bordelů. Ostatně v Rüdesheimu jsem jedl zřejmě nejlepší kachnu v pomerančové omáčce v mém životě. Přece jen sem na území mohučského arcibiskupství reformace, zejména ta kalvínská, nezasáhla.