Mrtvola je vlastně definitivně konečný produkt medicínské práce. Nejsme na takový výsledek samozřejmě zrovna hrdí, ale smrt je to jediné jisté v lidském životě. Nicméně i s mrtvolami může člověk zažít veselé zážitky.
Pacient Josef Stamm byl Němec, který se do okresu Murau přistěhoval už v podkročilém věku. Proto nevím, zda byl někdy jiný a méně protivný. Každopádně já jej už zažil jen naříkajícího. Na všechno. Na kříže, na záda, na srdce, na plíce, na klouby, na žaludek, jednou měl řídkou stolici, jednou zase tvrdou, nejhorší bylo samozřejmě, když ji neměl vůbec, o nic lépe se nám ale nevedlo, když ji měl dvakrát za den. Pokud dokáže někdo lézt člověku na nervy, pak to byl on.
A pak se to stalo. Jednoho odpoledne nouzové volání, že se panu Stammovi daří velmi špatně. Vyrazila rychlá, v ní kolega Laszlo, jenž pana Stamm velmi dobře znal. Přesto uháněli stokilometrovou rychlostí po cestičkách mezi poli, protože hlas paní Stammové zněl zoufale. Zastavili před domem, Laszlo vyskočil z vozu a pádil do domu. Naskytl se mu mysteriózní pohled. Stamm ležel oblečen v černém obleku v posteli, ruce sepjaté na prsou. Kolem postele v pravidelných odstupech svíce v svícnech, paní Stammová klečící u postele, ponořená v modlitbách.
Laszlo zůstal stát ve dveřích a i když přednedávnem vystoupil z církve, pokřižoval se, tak ho to divadlo vzalo.
„Přišel jsem pozdě?“ zeptal se zadrhnutým hlasem.
V té chvíli se mrtvola, ležící v posteli vzpřímila a zvolala mocným hlasem. „Ne!“
Zahalme rouškou milosrdenství zbytek této scény. Ne, doktor Laszlo pana Stamma nezabil, ten žije dodnes.