Předesílám, že jsem byl vždy příznivcem vládních opatření na omezení virové pandemie, pokud se dala logicky zdůvodnit a dalo se jim porozumět. Jsem zastáncem očkování, protože je to podle mého soudu jediná cesta, jak pandemii překonat. Samozřejmě se to dalo dělat rozumněji a například místo mnohatýdenního zatloukání, že Astra Zeneca žádné trombózy nedělá přiznat, že dělá, ale prakticky výhradně u žen před menopauzou a tuto skupinu z očkování touto vakcínou prostě vyjmout. Nebo očkovat ty, kteří chorobu už prodělali a jsou tedy imunní, až nakonec.

               Byl jsem i příznivcem nošení FPP 2 masek v uzavřených prostorech a jsem přesvědčen, že kdyby se přes léto nakoupilo nebo vyrobilo dostatek těchto masek a hned v říjnu se přikázalo jejich nošení, mohli jsme si velkou část lock downu a velký počet mrtvých ušetřit.

               Nikdy jsem zcela nepochopil uzavření obchodů, pokud by tam lidi ty masky nosili ani zákaz ubytování v apartmánech na sjezdovkách, které v provozu byly (teď mluvím o Rakousku). Tady zřejmě hrál svou úlohu strach, že by se lidi v apartmánech navštěvovali a společně opíjeli. což bylo dost možné. Dost dobře jsem nepochopil, proč se nesmí hrát pod širým nebem tenisová čtyřhra, když je pro skoroseniora jako já nebezpečí zranění při dvojhře tisíckrát větší než nebezpečí nákazy virem. Ale dobře, je to zakázáno, nehrajeme.

               Přesto jsem byl stále i přes tyto výhrady pro dodržování pravidel. Až jsem se rozhodl navštívit mamku. Za tím účelem totiž musím přes rakousko-českou hranici. A protože jsem spořádaný občan, rozhodl jsem se to udělat podle předepsaných pravidel. A pochopil jsem absurdnost celého systému.

               Předesílám, že jsem od února proti koronaviru naočkovaný – zasloužil jsem si toto privilegium prací na JIPce s koronavirovými pacienty. Mám potvrzení o přítomnosti protilátek proti koronaviru, tedy o dostatečné imunizaci a jak víme, očkování snižuje i pravděpodobnost se koronavirem nakazit a dál ho roznášet o 96 procent. Tato skutečnost není ale nikde zohledňována, nehraje tedy při předpisech omezujících volnost pohybu osob žádnou roli.

               Přechod hranice je možný s antigenním testem z posledních dvaceti čtyř hodin. To nebyl až tak velký problém, i když jsem v přímo šíleném pracovním stresu zachytil laboranta Laszla, který tyto testy v pátek prováděl, v posledním momentu, když už své pracoviště opouštěl. Byl milý, test udělal a já jsem nezapomněl před odjezdem vytisknout potvrzení o negativním výsledku.

               Už ve čtvrtek jsem vyplnil na stránce českého velvyslanectví v Rakousku online formulář o úmyslu jet do České republiky. Bylo to docela veselé. Když jsem zadal místo, kam hodlám jet Starojicka Lhota, napsal mi počítač, že to místo nezná. Dobrá, pomyslel jsem si, má rodná vesnička je přece jen díra, která možná nestála za zaznamenání. Zadal jsem tedy obec střediskovou Stary Jicin. Opět negativní výsledek. Zadal jsem město okresní Novy Jicin. Počítač neznal ani toto město ale vyžadoval po mně o to naléhavěji, a abych zadal cíl cesty. Ze zoufalství jsem zadal Ostrava, tedy město krajské a hle, počítač ji znal. Další otázka byla, zda se mnou cestuje dítě pod osmnáct let. Klikl jsem na „ne“ a dotazník jsem odeslal. Kolonka výhružně zčervenala a žádala, že „minimálně jedno dítě pod osmnáct let musím uvést“.  To mě znejistilo. Podíval jsem se, zda jsem omylem nekliknul při otázce, zda vezu s sebou děti na „ano“. Nebylo tomu tak. Aktivován byl bok „ne“. Odeslal jsem dotazník znova a napsal mi to samé. Bez dítěte pod osmnáct let mě prostě do Česka nepustí. Začal jsem přemýšlet, kde si mám to dítě půjčit a zda se mnou bude chtít cestovat.

               Spásnou myšlenkou bylo vystoupit ze stránky a potom tam znovu vstoupit. Teď už po mně formulář dítě nevyžadoval. Tehdy mě napadla spásná myšlenka přehodit německou klávesnici na českou, čímž jsem měl k dispozici čárky a háčky. Zadal jsem Starý Jičín a hle – ono to fungovalo. Jak to dělají Němci, kteří na počítači nemají českou klávesnici, nevím. Musí zřejmě jezdit jen do Prahy nebo do Brna, tedy do měst, která žádné háčky a čárky nemají.

               Mohl jsem se vydat na cestu. Na hranici mě nikdo nekontroloval, pohraničník nebyl v dohledu ani na rakouské ani na české straně. I když jsem měl na sedadle spolujezdce připravený jak vytištěný formulář, tak i potvrzení o negativním antigenovém testu a pas s očkovacím průkazem.

               Až na benzinové pumpě jsem pochopil, že to nebude tak snadné, když jsem chtěl koupit dálniční nálepku. Velmi milá paní mi sdělila, že to nejde, že je to možné jen online. Upozorňuji, že jsem analogový typ a internet na mobilním telefonu nenávidím – už proto že je to tam všechno hrozně maličké a já na to nevidím. Ona velmi milá paní mi sdělila, že se dálniční nálepky dají koupit na pumpách Eurooil, ovšem žádná taková se v okruhu sto kilometrů nenachází. Pak mi ale prozradila, že když pojedu zpět na hranici a tam zabočím na odstavné místo kamionů, je tam automat, na kterém se nálepka koupit dá. On je sice „schovaný, aby ho lidi nenašli“ – konec citátu, ale dala mi náčrtek, díky kterému (JEN DÍKY KTERÉMU) jsem ho našel. Nákup dálniční nálepky byl jednoduchý i pro analogovou osobu mého typu a – první pozitivní překvapení, nálepka platí na dobu jednoho roku, tedy ne na rok kalendářní! Překvapení to bylo milé, jen nevím, jak si s tou situací poradí rodilý Rakušák nebo Němec. Ale to není můj problém. Česko přece není žádná země vítačů!

               Dojel jsem k mamince a nastoupil povinnou pětidenní karanténu. Navzdory negativnímu testu, očkování a důkazu protilátek. Samozřejmě existuje možnost se z karantény nechat vytestovat negativním PCR testem. Při nejlepší vůli jsem ale v celém Severomoravském a Olomouckém kraji nenašel ani jediné testovací místo, které by testovalo mezi pátkem večer a pondělím 16 hodin. Takže jsem se přes rezervaci nahlásil na test v Novém Jičíně na 16 hodin v pondělí. Do té doby jsem oficiálně nesměl opustit maminčin dům, což ovšem usnadňovalo deštivé počasí. Jako bych si ho objednal, ven by ani psa nevyhnal. Ani toho Blatného PSA zřejmě ne.

               V pondělí jsem se tedy dostavil k testu a po jeho výsledku jsem získal volnost pohybu. Teoreticky. V praxi ne. Výsledek totiž člověk dostane do 48 hodin. Takže jsem vlastně ani jindy než v pondělí na test jít nemohl, protože jinak bych do středy, kdy jsem nejpozději musel zpátky, nedostal výsledek. Ještě že je ten test platný 72 hodin, takže jeden den byste se mohli cítit volní. Ale necítíte, protože ve středu nejpozději musíte zpět, abyste do neděle odseděli povinnou karanténu v Rakousku. Důvod? Navzdory očkování, protilátkám a negativnímu aktuálnímu PCR testu jsem musel na dalších pět dní do karantény. Při nástupu do této karantény ve středu mi tato končila v neděli, abych se musel v neděli nechat opět otestovat a v pondělí mohl nastoupit do práce. V případě, že bych z důvodu karantény do práce nastoupit nemohl, není zaměstnavatel povinen mi vyplácet za dny, kdy bych musel zůstat doma, plat. Odhlédnouc od faktu, že by za mě neměl kdo pracovat neřkuli nastoupit do nočních služeb.

               Samozřejmě jsem byl povinen před odjezdem do Rakouska opět vyplnit příjezdový formulář. Na hranici mě zastavili rakouští celníci a svědomitě zkontrolovali cestovní pas, výsledek PCR testu a ptali se na registraci. Přitom zjistili, že jsem vyplnil špatný formulář. Kde je na internetu ten správný, netuším. Byli ale velmi milí a slíbili, že ten formulář na základě údajů, které jsem uvedl ve „špatném“ formuláři, ten správný vyplní. Stačilo podepsat a vyrazit na cestu do Rakouska – do oné pětidenní karantény

               Daná opatření, kterým se musí podrobit i očkovaná osoba, nemají se zdravým rozumem nic společného. Je to prostě mocenská hra a buzerace občana. Ze strany české stejně jako ze strany rakouské. Dokonce i rakouští ústavní právníci se vyjádřili, že taková omezení osobní svobody jen na principu solidarity (s neočkovanými) nejsou ústavně zdůvodnitelná. Zřejmě to není náhoda, že obě vlády na obou stranách hranice mají permanentní problémy s ústavou a s ústavními soudy. Je zřejmé, že kdo by všechna tato pravidla skutečně přesně dodržoval, si musí sám o sobě myslet, že je blbec (to je můj případ). Nedivím se, že naprostá většina lidí na taková pravidla kašle. Ale fatální je jiná věc. Jestliže už kašle na pravidla, která se prostě chápat ani dodržovat nedají, kašle i na všechna ostatní. Protože je určili ti stejní lidé – tedy naši milovaní politici. Kteří se budou ucházet o naše hlasy. Říkám už teď, že marně.

               Nevolím blbce a už vůbec ne lidi, kteří dělají blbce ze mě. Protože mě to uráží.

PS: Už po dopsání tohoto článku jsem se dozvěděl, že se prý bude rozvolňovat. Zřejmě proto, že si polovina Rakouska už na nadcházející svátek Božího těla objednala ubytování v Itálii. A za daných podmínek by tam prostě jet nemohla. Pro mne příliš pozdě.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.