Asi nikdo se nemýlil tak fatálně v předpovědi budoucnosti lidstva jako Francis Fukujama, když v roce 1992 vydal svou knihu „End of history and The Last Man“. V českém překladu vyšla u Rybka Publishers v roce 2002. Je zajímavé, že Rybka vydával dvě si protiřečící knihy (Opakem Fukujamy byla kniha Samuela P. Huntingtona „Střet civilizací“ kterou autor zveřejnil čtyři doky po Fukujamovi, tedy v roce 1996, u nás ale vyšla už v roce 2001) v opačném pořadí než vznikly.
Do jisté míry se dá Fukujamův omyl pochopit. S nezlomnou americkou naivitou se domníval, že každý člověk, který jednou ochutná plody demokracie a s ní spojené svobody, už nikdy nebude chtít žít v jiném politickém systému, než v demokratickém. A na začátku devadesátých let dvacátého století se pokoušely vydat na demokratickou cestu nejen státy středí Evropy, ale s demokracií koketovalo dokonce Rusko a v Číně potlačila komunistická vláda hnutí studentů jen masakrem na Náměstí nebeského pokoje a optimisté se domnívali, že takto nedokáže ani čínský politický systém potlačovat volání po svobodě navždy. Na posledního evropského diktátora Lukašenka v Bělorusku bylo pohlíženo jako na exota s omezenou životností. Fukujama tedy měl prameny, z nichž mohl svůj optimismus čerpat.
Nakonec dopadlo všechno jinak. V Číně se komunismus nejen udržel, ale dále prohloubil v kult jednoho muže stejěn jako tomu bylo v časech Mao-ce-tunga. V Rusku převzal po krachu pokusů zavést v zemi demokracii moc Vladimír Putin a zavedl tam pozvolna diktaturu jednoho muže, podobně jako v Číně. Pokus o zavedení demokracie v arabském světě v roce 2011 skončil nezměrnou tragédií, která stále ještě neskončila a paradoxně vedla k oslabení demokracie i v zemích, kde už měl být tento systém zažitý. V Turecku, kde panovala demokracie od roku 1924, se zmocnil absolutní moci nový sultán Erdogan a v samotné Eropské Unii se od demokratických principů odklání stále víc země jako Maďarsko nebo Polsko.
Fukujamova vize se tedy nenaplnila, právě naopak, vývoj vzal právě opačný směr. Dokonce i americký prezident Donald Trump je s demokracií na štíru, k jeho zoufalství je ale americký politický systém natolik odolný a vybavený tolika pojistkami, že se mu přes veškerou snahu nedaří tento systém změnit k obrazu svému. Proč ale tedy demokracie zklamala? Proč se nedokázala prosadit jako všeobecně uznávaný ideální model vlády? Kde se stala chyba? Ve většině zemí, které se od demokratických principů odklonily, rozhodli o tomto trendu voliči ve svobodných volbách – ať už to bylo na začátku Putinovy či Erdoganovy vlády, demokratickými volbami se k moci dostali i Orbán a Kaczynsky, až potom začali její principy otesávat. Což znamená, že demokracie nebyla pro jejich dostatečně přitažlivá. Ostatně kromě Mečiara v roce 1998 byli všichni tito rádobydiktátoři vůlí voličů v dalších volbách potvrzeni. Ale demokraticky byl k moci přece vynesen i Adolf Hitler. Což vedlo k největší tragédii našeho kontinentu v dějinách, z které si vlastně Evropa už nikdy tak docela nevzpamatovala.
Přesto jen v Rakousku, tedy v zemi od roku 1945 žité demokracie by 24 % obyvatelstva preferovalo před demokracií vládu „umírněné diktatury“. Rozuměj, diktatury ruského typu. Kde sice nefunguje ani svoboda projevu ani nezávislost justice, ale kde nejsou – aspoň oficiálně – žádné koncentrační tábory, a lidé s jinou orientací, jako například homosexuálové, smějí být sice beztrestně vražděni, neděje se to ale v k tomu určených zařízeních. A člověk se s hrůzou ptá, co se to s těmi lidmi stalo? Kde se stala chyba?
Stala se. A pořádná. Bylo to na začátku devadesátých let, kdy se demokracie vzdala kontroly finančních toků a nechala za sebe vládnout peníze. Peníze, jak známo, nemají žádnou morálku, což logicky vedlo k morálnímu rozvratu celé společnosti. Po roce 2010, tedy o dvacet let a jednu generaci později, dostává demokracie za toto své selhání vystaven účet. Že se od ní nejvíc odvracejí lidé v nových zemích EU, tedy v takzvané Višegrádské čtyřce má svůj důvod ve zklamání, které jim nový politický systém způsobil. Ale nejen v tom.
Další velkou chybou bylo, že liberalismus vystoupil z břehů. Ochrana práv jednotlivce dosáhla absurdních rozměrů, které jsou už škodlivé pro fungování společnosti. Tři příklady z Rakouska, kde byla nedávno odsouzena nemocnice za to, že kolečkové křeslo, v němž seděl tělesně postižený nesvéprávný pacient, mělo zatažené brzdy – soudcem to bylo označeno za nedovolené omezení osobní svobody. Ještě lepší rozsudek z roku 2005, kdy byla odsouzena k úhradě škody nemocnice ve Welsu v Horním Rakousku, protože pacient, který bil své kolegy na pokoji a házel po nich různé předměty, dostal na uklidnění injekci diazepamu a po ní usnul. I to bylo soudcem ohodnoceno jako nedovolené omezení osobní svobody a v zdůvodnění rozsudku stojí doslova: „bití jiných pacientů a házení předmětů není důvodem k omezení osobní svobody jednotlivce.“
Na druhé straně se justice snaží už víc než deset let usvědčit z korupce bývalého ministra Karla-Heinze Grassera a nepodaří se jí to, protože telefonní odposlechy, kde se jeho komplic nepřímo k podvodu přiznal, nebyly v tom okamžiku ještě povoleny. Připomíná vám to něco? Kausa Rath nechává pozdravovat.
Není divu, že prostý člověk takové justici nerozumí, nemá k ní důvěru a nemá pocit, že ho tato chrání. Naopak bojí se jí a hledá ochranu jinde. Když se pak Kaczynsky rozhodne podrobit ji politické kontrole, nevystoupí na její ochranu.
Jestliže si člověk v těchto zemích sliboval od svobody tisku kontrolu politických elit, po krátké době ho začala pluralita názorů unavovat. Po dlouhé době, kdy mu Rudé právo a televize a rádio komunistického Československa servírovalo zprávy, kterým z principu nevěřil, se najednou dozvídal věci rozmanité, viděné z rozdílných úhlů a měl si vybrat, kterému z těchto pohledů chce uvěřit. To způsobilo jen nejistotu a po krátké době jednoduchý úsudek, že jsou všichni podvodníci a věřit nelze nikomu. Internet pak dokonal dílo zkázy. Jestliže si od internetu politici původně slibovali necenzurovaný přístup k informacím a tím poslední smrtelnou ránu světovým diktaturám, zcela se zklamali. Stal se pravý opak, internet se stal zbraní diktátorů. Internet se totiž cenzuruje snadněji než noviny, v Turecku zakázali dokonce i Google, a tak se k zakázaným informacím dostane jen hrstka technických nadšenců – a navíc jsou ihned vystopovatelní. Navíc se internetu zmocnily síly demokracií opovrhující a jí nepřátelské. Šíření demagogie a účelových lží je totiž internetem mnohem snadnější než v tisku. Svoboda tisku se dá omezit například zákonem o urážce veličenstva, kde je jakákoliv kritika vládce trestným činem – tak je to teď v Číně, kde se jakákoliv rozhodnutí prezidenta Si Ťi-pchinga rovnají ústavním zákonům a jsou tedy nekritizovatelná. Tureckým způsobem se novináři prostě pochytají a zavřou do vězení. Odtud nepíšou a neotravují. Jde to i ruskou cestou, kde se nepohodlná tiskovina buď přímo zakáže, nebo se do redakce pošlou vyšetřovatelé, kteří mají NĚCO najít – daňové úniky, podplácení nebo třeba pohlavní zneužívání nezletilých a oni TO najdou. Protože vědí, že to najít musí. Ale jde to i maďarskou cestou. Vládě kritické tiskoviny se nechají finančně vyhladovět. Jde to samozřejmě pokutami a soudními procesy, na které si redakce musí platit advokáty, ale nejlepší cesta je ta, že pokud nějaký podnikatel v takových novinách zveřejní svůj inzerát, nemůže už nikdy počítat se státní zakázkou. Bez reklam nepřežije dnes žádný časopis – a tak hned po volbách skončily jediné kritické maďarské noviny Magyar Nemzet. Pikantní na tom je, že je to EU, která pomáhá takto likvidovat svobodu tisku v Maďarsku – při oněch státních zakázkách jde hlavně o rozdělování dotací z Eurofondů.
A tak se velká část obyvatelstva na své novodobé diktátory vlastně ani nezlobila, když svobodu tisku zrušili a začali je zásobovat opět jen oficiální propagandou. Spíše to většina obyvatelstva přivítala s úlevou. Odměnou Viktorovi Orbánovi za tento krok bylo ohromující volební vítězství. Lidem nevadí, že Orbánovi kamarádi rozkrádají stát tak, jako ještě nikdo před nimi. Oficiálně o tom nikdo nepíše a šeptandě můžete, ale nemusíte věřit. Ostatně velký Viktor všechny takové zprávy označuje za štvavou kampaň ze zahraničí, ať už z Ameriky od krajana Söröse nebo z Bruselu. Což mu ovšem nebrání čerpat z Bruselu dotace ve výšce 25 miliard!!! eur ročně a tyto rozdělovat svým kamarádům, z nichž všech jsou už milionáři. A Brusel? Platí dál, blahopřeje Orbánovi k volebnímu vítězství a netroufá si tok peněz o nichž dobře ví, že jsou rozkrádány (ale nemá důkazy, protože vyšetřování konzumace dotací podléhá místní justici, kterou má maďarský vládce zcela pod kontrolou) přerušit. Korupce v Maďarsku neprolézá politický systém, ale stala se sama politickým systémem podobně jako tomu bylo v Zimbabwe prezidenta Mugabeho – ten rozděloval rozvojovou pomoc svých věrným a tím se držel u moci. Orbán může argumentovat svým silným mandátem, který mu voliči dali – a má v tom pravdu. 48,5 % maďarských voličů dalo přednost „diktatuře umírněného typu“ před „chaosem“ demokracie. Ten mandát je opravdu velmi silný. Maďarští voliči se nehnali v obrovském počtu k volebním urnám, aby Orbána odvolili, jak doufala opozice, ale aby ho pro sebe podrželi. Nevolili tedy „menší zlo“, jak to často bývá, ale volili z přesvědčení. Samozřejmě. Kdo jiný by dokázal tak nestoudně EU obírat o peníze a ještě se jí vysmívat do tváře. Že se ty dotace rozdělují podivně? Že Orbánův zeť dostane zakázku na veřejné osvětlení, které pak nesvítí. Ale prosím vás! Vždyť to byly peníze z Bruselu a z cizího krev neteče. Díky evropským dotacím Maďarsko hospodářsky prosperuje, i když ho opustila celá mladá generace a soukromí investoři se drží zpátky, protože nejsou pro své projekty schopni sehnat kvalifikované lidi. A bezmocná EU, která se stále více mění z politického útvaru v diskusní klub, nemá tušení, co má dělat s politikem, který šlape po základních principech, na nichž by mělo evropské společenství stát. V čase euforie zapomněla zabudovat do své bezprecedentně kompĺikované ústavy bezpečnostní mechanismy, které by ji proti takovému zneužívání chránily. A tím si podepsala rozsudek smrti – i když se s jeho vykonáním ještě otálí.
V Polsku není situace jiná, Jaroslav Kaczynsky byl první, kdo Orbánovi k jeho volebnímu vítězství blahopřál. Zbavil už justici nezávislosti a podřídil ji vládní moci, aby soudila podle „osvědčeného“ rozuměj komunistického systému.
Na Slovensku se probudila občanská společnost po smrti novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky, přinutila k odstoupení premiéra Fica, nevynutila si ale změnu politického systému, stojícího na korupci.
A Česko? Po pravdě řečeno jsem poslední tahy Andreje Babiše tak zcela nepochopil. Očividně přivedl jednání se sociální demokracií, ke kterému ho jakož i ČSSD přinutil prezident Zeman, úmyslně ke krachu. Pokud totiž vyjednáváme s někým o budoucí spolupráci, nemůžeme ho současně pře facebook urážet. Tedy, pokud to s tím vyjednáváním myslíte vážně. Přepočítal se nebo to byl úmysl? Počítat Andrej umí, takže to zřejmě vážně nemyslel. Samozřejmě s podporou komunistů a Okamury bude mít silnější vnitrostátní pozici, protože obě tyto strany jsou v zahraničí nežádoucí a nemůžou si tedy zas až tak vyskakovat. Nicméně jim Babiš bude muset nabídnout ústupky, aby si koupil jejich podporu a bude to muset dělat stále znova a znova. A musí počítat s tím, že zejména komunisté budou ve svých požadavcích stále drzejší. Ondráček byl jen malý překrm. Že se nejedná o strany demokratické, není třeba připomínat. Česko se v takovém případě posune na východ, kam se už odebralo Maďarsko a Polsko, dál od Bruselu a blíž k Moskvě. Což zřejmě – aspoň podle prezidentské volby – je přání sice těsné ale přece jen většiny českého obyvatelstva. Tedy diktatura umírněného typu by zřejmě této části obyvatelstva taky nevadila. A Zeman teď díky slabosti roztříštěného parlamentního spektra i podivných Babišových hříček dostal do rukou zase jednou nečekaně velkou moc, tedy věc, po které vždycky toužil. Byl to důvod, proč z vlády odešel ministr vnitra Pelikán, který ukázal páteř a vydal hackera Nikolina do USA, čímž pana prezidenta rozzuřil. Jenže stejně ho rozčílil i Babiš vypovězením tří ruských diplomatů či Okamura, když jeho poslanci hlasovali, že Zemanův kancléř Minář má povinnost prokázat bezpečnostní prověrku. Moc ve státě teď leží v rukou do sebe zamilovaného a chorobně mstivého starce.
Kontrolu sdělovacích prostředků si Babiš kupuje, nezískává ji násilím jako Orbán nebo Erdogan, ale penězi. Úplnou kontrolu ale nezískal, nejvíc rebeluje médium nejvlivnější – Česká televize. Nepochybuji, že premiér v demisi s panem prezidentem projednávali už nejednou, jak na ni. Ostatně víme, že jak Zeman, tak Trump či Fico svobodná média a nezávislé novináře přímo nenávidí a omezení svobody tisku je jejich nejvroucnějším přáním. Zatím se to podařilo jen Orbánovi – a samozřejmě Putinovi a Erdganovi, ale to je jiná liga.
Evropská Unie se dostala na rozcestí. Otcové zakladatelé žili plně pod vlivem Fukujamova optimismu a proto vůbec nemysleli na to, že by některá země, když už jednou demokracii okusí, ji demokratickou cestou zase opustila. Ztráta demokracie je většinou rychlá a bezbolestná, její znovudobytí ale dlouhé a často krvavé. Fukujama se očividně mýlil, mýlili se tedy i zakladatelé EU. Společenství postavené na mylných premisách je odsouzené k zániku. EU, pokud chce dále působit jako ochránce demokratických hodnot, se musí buď reformovat nebo, pokud to nebude možné – a to nebude – rozpustit a založit se znova. Pak by ale měly do tohoto společenství patřit nejen země, které chtějí ze spolužití ekonomicky profitovat, ale takové, které jsou ochotny zastávat základní morální a politické hodnoty svobodné demokratické společnosti. Každá by se mohla rozhodnout svobodně, zda chce k takovému společenství patřit. Pak by to nebyla volba prezidenta Zemana „protože tak krásně mluví“ ale rozhodnutí o směřování země na další desetiletí či staletí. Na západ či na východ, rozhodnout by musela většina obyvatelstva. EU bude k takovému kroku jednou přinucena. Pokud to neudělá, bude to právě ona, která bude pilně zvonit umírající demokracii umíráčkem – a ještě to i zaplatí.