Bylo to v předvečer třicetileté války, tedy v pohnutých časech, když na nátlak štýrského vévody Ferdinanda, jinak i českého krále Ferdinanda II., uzavřeli svatební smlouvu tehdy 31 letý hrabě Georg Ludwig Schwarzenberg s 83 letou Annou Neumann z Wasserleonburgu, paní v Murau.
V podstatě se jednalo o způsob adopce, která tehdy ještě ve Štýrsku nebyla právně možná. Jenže pro obě strany byl tento sňatek výhodný.
Anna Neumann, dcera bohatého měšťana z Villachu se do Murau provdala ve svém druhém manželství – jejím manželem byl Christoph z Lichtenšteina, poslední potomek štýrské linie Lichtenštejnů – ta moravská, která se usídlila Jindřichem z Lichtenštejna v roce 1260 na jižní Moravě, existuje, ja víme, ve svém Vaduzu dodnes. Christoph Lichtenštejn zemřel v roce 1580 (údajně byl homosexuál a jeho manželství s Annou Neumann, které mělo především vyřešit problém jeho dluhů, zůstalo nenaplněno). Anna Neumann se jako protestantka dostala v čase rostoucího tlaku rekatoliziace do stále obtížnější situace.
Zejména po roce 1590, kdy vládu ve Štýrsku převzal mladý arcivévoda Ferdinand, byla situace protestantů ve Štýrsku nezáviděníhodná. Protestanti byli v celé zemi nuceni ke konverzi nebo k emigraci. Samotná vdova – jedno jak zámožná – nebyla schopna své poddané chránit. Proto se Anna Neumann provdala znova a znova – a její manželé umírali jeden za druhým. I její pátý manžel pan z Teufenbachu zemřel příliš brzy. Stará paní se tedy rozhodla k zoufalému kroku. Souhlasila se sňatkem s katolíkem a přítelem zemského vládce Ferdinanda s podmínkou, že její poddaní budou ponechaní v klidu. Zemřela v roce 1623 a mladý hrabě převzal celý její obrovský majetek. (Jen lesy, patřící k panství, mají ještě dnes 18 000 hektarů. Pokud půjdete lyžovat na Turracher Höhe, je celé okolí schwarzenberským majetkem, oblast žila dlouho z těžby železa, kterou zde Schwarzenberkové zahájili a na niž upomíná muzeum ve vesnici Turrach.)
Skurilní problémy nastaly i po smrti Anny Neumann ohledně jejího pohřbu. Protože byla přesvědčená evangelička, odmítali ji katoličtí kněží pochovat v jednom z murauských kostelů. Nicméně její popularita mezi obyvatelstvem, kterému byla po celá desetiletí ochránkyní a dobroditelkou, byla tak velká, že by se kněz, který by jí pohřeb odmítl, dostal do životu nebezpečné situace. Ovšem Rakušáci byli už tehdy mistry kompromisu. Anna Neumann byla nakonec pochována v Elisabethkirche, ovšem pod kostelní stěnou a to tak, aby hlava, ve které byly ony kacířské myšlenky, ležela mimo kostel. Tak je tam pochována dodnes.
Georg Ludwig Schwarzenberg pocházel z rodu, který měl své kořeny ve Francích, přesněji v Dolní Falci, kde stojí hrad Schwarzenberg nedaleko českých hranic dodnes. (Zakladatel rodu Erkinger ze Seinsheimu, kterýžto rod je poprvé dokumentován jménem alemanského knížete Erkingera už v roce 917, přijal predikát „svobodný pán ze Schwarzenberga v roce 1429) Už Georgovi předkové se vyznamenali jako vojevůdci či diplomaté, Adolf ze Schwarzenberka se proslavil překvapivým dobytím města Ráb 19.března 1598 z turecké moci v takzvané „Dlouhé válce“ 1593 – 1615. Za to byl jeho rod povýšen do stavu říškých hrabat (o jeden stupínek výš než svobodní páni či baroni) a do erbu dostal tureckou hlavu, do které klove havran(Györ – tedy Ráb znamená v maďarštině havrana). Tuto nepříliš hezkou část erbu mají Schwarzenberkové dodnes.
Problém byl v tom, že hrabata Schwarzenbergové byla stále ještě chudá jako kostelní myši. Sice se vyznamenávali na válečném poli či v diplomatických službách, ale do kapsy měli hluboko, což samozřejmě limitovalo jejich společenský vzestup. Získání Murau bylo rozhodujícím zlomem. Georg Ludwig, první Schwarzenberk v Murau, nezapomněl přebudovat středověkou tvrz na kopci uprostřed městečka na výstavní renesanční zámek, který zde stojí dodnes (a je ho možné v rámci organizované prohlídky navštívit)
Když po sobě Georg Ludwig nezanechal mužské potomky, odkázal svůj majetek v roce 1646 svému příbuznému Johannu Adolfovi. Tomu se v roce 1670 podařilo získat titul říšského knížete, který nosí Schwarzenberkové dodnes.
1698 se Ferdinand ze Schwarzenberka oženil s dědičkou hrabat ze Sulze a Klettgau, čímž tyto země v jižním Německu přešly do držení schwarzenberské rodiny. Od tohoto data mají všichni Schwarzenberkové švýcarské občanství. Jd to tím, že hrabata z Klettgau obdržela kdysi za pomoc městu Zürichu proti Habburkům čestné občastnví města pro sebe i všechny své potomky. Z toho důvodu nemusel náš Karel Schwarzenberk po odchodu z Československa 1947 žádat o rakouské občanství, v důsledku čehož by byl ztratil občanství české. Rakouským občanem se nikdy nestal, podržel si prostě své občanství švýcarské, se kterým se už narodil.
Dědic Georga Ludwiga Johann Adolf byl dobrý hospodář. 2.ledna 1660 koupil panství Třeboň od zadluženého arcivévody Leopolda Viléma, bratra císaře Ferdinanda III. Tento vojevůdce se vyznamenal několikrát v závěrečné fázi třicetileté války, za což mu jeho bratr císař v roce 1647 daroval Třeboň, která byla od roku 1622 v důsledku pobělohorských konfiskací v císařském držení. Leopold Vilém rozuměl ale válčení lépe než hospodaření a tak nakonec, aby se zbavil dluhů, prodal Třeboň Schwarzenberkům, kteří tak vstoupili na českou půdu, kam přesunuli postupně i hlavní sídlo rodu.
Jejich hvězdná hodina ovšem udeřila v roce 1710, kdy zemřel poslední člen české větve rodu Eggenberků Johann Christian a jeho manželka Marie Ernestína ze Schwarzenberka odkázala celé obrovské jmění Eggenberků (ke kterému se dostali v rámci pobělohorských konfiskací) v roce 1719 svému synovci Adamovi Františkovi Karlovi ze Schwarzenberka. Do majetku rodu se dostala panství Krumlov a Netolice, později získali i Hlubokou a Rožmberk. Od roku 1719 patřil rodině i Orlík a schwarzenberský palác na hradčanské náměstí – svůj palác ve Vídni se Schwarzenberkové postavili už o tři roky dříve v roce 1716.
Nejslavnější období prožil rod Schwarzenberků v polovině 19.století, kdy v době vlády neschopného Ferdinanda I. Dobrotivého převzali diplomatické řízení říše tři bratři z rodu Schwarzenberků Johann Adolf II., Felix a Fridrich. Johann Adolf II. (nebo spíše jeho žena Eleonóra) se zasloužil o vznik nejkrásnějšího klenotu mezi českými zámky – české kopie anglického Windsoru, zámku Hluboká nad Vltavou.
V roce 1804 vznikla tazvaná sekundogenitura. Titul říšského knížete mohl až do té doby nosit jen nejstarší člen rodu. Johann I. Nepomuk (1742 – 1789) předal tento titul svému synovi Josefu II. Jenže Josefův mladší bratr Karel I. Filip (1771 – 1820) se vyznamenal v císařských službách – mimo jiné velel císřské armádě jako generalissimus v bitvě národů u Lipska v roce 1813, a byl tedy povýšen rovněž do knížecího stavu.
Tato mladší větev se sídlem na Orlíku (a s nepoměrně menším majetkem) se vyznačuje především tím, že její vládcové používají prakticky výhradně jméno Karel (náš kníže je už toho jména sedmý). Ovšem jeho syn se jmenuje Johann a tak si člověk dělá oprávněné starosti, jak to s tím rodem teď půjde dál ( i když se bezmála padesátiletý a stále bezdětný Johann, zvaný Aki, právě letos oženil na zámku v Murau s nevěstou ze slavného italského šlechtického rodu Franceskou Riario- Sforza. Je to už jeho druhý pokus, poprvé byl ženatý s baronkou Dianou Orgovanyi-Hanstein).
Karel VII. se sice pojistil ještě druhým synem Karlem Filipem, nicméně se ukázalo, že tento syn není jeho, ale pochází ze vztahu jeho manželky s podnikatelem Thomasem Prinzhornem. Takže Karel VIII. ze Schwarzenberka asi nebude. Karlova dcera Anna Karolína byla provdána do roku 2014 za známého spisovatele a senáristu Petra Morgana (Queen, Last King of Schotland, The other Boleyn girl, Rush, v současnosti píše seriál Crown pro HBO) ten ji ale zřejmě v rámci krize středního věku i s pěti společnými dětmi opustil a randí teď údajně s americkou herečkou Gilian Andersonovou – i když se přiznám, že v té věci nejsem možná úplně up-to date.
V roce 1979, kdy vymřela primogenitura, se obě Schwarzenberské větve v osobě Karla VII. opět sjednotily do jedné linie – Karel byl adoptován Jindřichem Schwarzenberkem z Krumlova. A po roce 1947, kdy byli Schwarzenberkové v Čechách zákonem Lex Schwarzenberg vyvlastněni, vrátili se na svou mocenskou základnu v Murau. Murau bylo sídlem Karla Schwarzenberga až do roku 1990, kdy se vrátil zpět do Čech, zámek v Murau patří teď jeho synovi.
Na dějiny schwarzenberské přítomnosti v hornoštýrském městečku Murau, kde jejich společenský vzestup vzal svůj počátek, připomíná teď výstava v trvání od 17.června do 14. října 2017
Karel Schwarzenberk je osobně přítomen 14.srpna zhruba od 16 hodiny, kdy po něm bude pojmenováno náměstíčko na Schwarzenbergstrasse, má zde být odhalen i jeho portrét od štýrského umělce Štefana Glettlera.
Pokud se tedy ocitnete toto léto v Horním Štýrsku, bylo by možná zajímavé malebné městečko Murau, kde jsem prožil 16 let svého života, navštívit.
Prohlídky výstavy, která je rozprostřena po celém městečku, s průvodcem jsou v neděli a ve středu v 10:30 hodin, zámek sám se dá navštívit ve středu a v pátek a toto léto i v sobotu ve 14 hodin.
Podrobnosti o programu výstavy se všemi organizovanými podniky na stránce
Zřejmě se teď na nejméně dva týdny odmlčím – odjíždím na dovolenou a budu zřejm off-line.
Takže pěkný začátek léta, po návratu se zase ozvu.