Co si budeme povídat, jsou to nervy. Zejména pro lidi, kteří nepatří k digitální generaci – ovšem nemyslím si, že by to měli „digital native“ až o tolik snazší. Možná je pro ně jednodušší převést si své certifikáty na mobilní telefon, ovšem napřed se musí dostat k očkování – a to není pro mládež vůbec snadné. A mutace delta řádí.
V Rakousku zavedli takzvané pravidlo tří „G“. (Geimpft, genesen, getestet), tedy očkovaný, vyléčený nebo testovaný. První týdny ho dostávali jen testovaní a vyléčení, protože se řešil problém, zda informace o tom, zda je člověk očkovaný, nepodléhá ochraně osobních dat. Dobrá, konečně se dostali do systému i očkovaní, ale jak se dostat k certifikátu, který by mi umožňoval vycestovat přes hranici? Mladý kolega mi doporučil, abych si opatřil „občanskou kartu“ nebo „digitální signaturu na mobilním telefonu – německy „Handysignatur“. Dobrá rada. Tu občanskou kartu už jsem si kdysi před lety vyřizoval, protože jsem ji potřeboval v době, kdy jsem měl soukromou praxi, po těch letech jsem ovšem už neměl ani tušení, jak se to používá, ba dokonce ani co to je. Rozhodl jsem se tedy pro onu Handysignatur. Stránka ministerstva vnitra uváděla dvě možnosti – buď si ji opatřit online na finančním úřadě nebo vyhledat místo v blízkosti bydliště, kde se ta registrace provádí. Našel jsem místo – bylo to ve vedlejší vesnici Hausmannstätten. Poněkud mě zarazila pracovní doba – od pěti do sedmi večer, a to jen v pondělí. Zavolal jsem tam v tuto dobu, ale nikdo mi telefon nezvedl. Pomyslel jsem si, že je třeba si termín pro tuto dobu vyřídit v normální pracovní době. Zavolal jsem tam tedy druhý den dopoledne, telefon vyzváněl do prázdna. Tudy cesta nevedla.
Rad nerad rozhodl jsem se pro online cestu a vstoupil jsem na stránku finanzonline. Ztroskotal jsem poměrně brzy. Když jsem se chtěl zaregistrovat, oznámila mi ona stránka, že už zaregistrován jsem a požadovala po mě nekompromisně PIN. Snažil jsem se jí – digitálně – vysvětlit, že PIN neznám, protože jsem naposledy dělal daňové přiznání sám někdy v roce 2005. To nepomohlo. Zkontaktoval jsem mého daňového poradce a poprosil jsem ho, aby pro mě mé údaje z finančního úřadu zjistil. Odpověděl, že to není potřebné a požadované informace mi finanční úřad neposkytne.
V době, kdy jsem si už zoufal, objevil jsem náhodně v obchodním centru, že Handysignatur poskytuje bezplatně síť A1 a to i zákazníkům jiných sítí. Zašel jsem tam, milý mladý muž mi pomohl rychle celou věc vyřídit a já jsem si doma mohl konečně vytisknout můj certifikát o očkování. Sice to není ta krásná PDF na displeji telefonu, která po osvícení celníkem krásně zezelená, ale přece mezinárodní certifikát s kódem, který je povinen jakýkoliv úředník v EU uznat.
Takže s certifikátem hurá do Itálie. Předešlu hned, že ten certifikát ode mě během celého pobytu nikdo nechtěl, ani na hranici, ani v hotelech, neřkuli v restauracích.
Italové mě překvapili i tím, že ještě stále platila povinnost nosit roušku nebo respirátor v exteriéru čili na ulici, a to i když teploty přesahovaly 37 stupňů ve stínu a pod respirátorem to bylo na udušení. Ještě víc mě ale překvapili, že když od pondělí 28.června byla povinnost nošení roušek omezena na vnitřní prostory, starší Italové nosili roušky na veřejnosti dál. A když jsme se k nim blížili, obcházeli nás obloukem o poloměru několika metrů. Strach byl tedy všude přítomný, očividně italská společnost šok z první vlny pandemie, která si vybírala spousty lidských obětí (i když ne tolik, jako v Česku za moudré vlády premiér Babiše a jeho mnoha ministrů zdravotnictví) ještě nepřekonala.
Nakolik byly kovidu přizpůsobeny otvírací doby muzeí nedokážu posoudit, každopádně nám ubytovatel ve Florencii kladl na srdce, abychom se na návštěvy muzeí přihlásili online, že se jinak nemusíme dovnitř dostat. Rozhodl jsem se jeho rady neignorovat a dal jsem se do toho. U „Palazzo vecchio“ proběhla rezervace online vcelku bez problémů, musel jsem jen na mobil nahrát novou aplikaci a ta pak nabídla vstupenku do muzea. Horší to bylo s Bargelem. Jednak jsem musel vyhrabat starý PIN, protože ho při platbě VISOU vyžadovali. Poté se objevila rezervace na jméno Antonín Polách bytem na Broadway New York. Současně s upozorněním, že se nejedná o vstupenku, tu že si musím vybrat na pokladně v Bargelu. To jsem dostal šok v přesvědčení, že jsem sedl na lep podvodníkům, kteří teď vysávají moje konto přes kreditní kartu, kterou jsem při platbě musel zadat. Moje pochyby se rozhodně nezmenšily, když jsme dorazili do Bargela a paní na pokladně prohlásila, že to číslo rezervace, které mi poslali mailem, je určitě špatné, protože žádné takové ona nemá. To jsem se začal potit. Poté se ale zeptala na moje jméno a zjistila, že rezervaci na jméno Polách tam má. Naštěstí nekontrolovala můj pas – určitě by musela vyžadovat americký, ale Italové nejsou chválabohu až tak důslední. Takže jsme dostali vstupenky, mohli muzeum navštívit a já se zapřisáhl, že už takové experimenty s online rezervací nikdy nebudu dělat.
Pozitivní na koronavirové pandemii – nesmějte se, ani nevztekejte – i korona má své pozitivní stránky – byla skutečnosti, že turistů nebylo nadbytek ani na nejfrekventovanějších místech. Ani Florencie, a dokonce ani Cinque Terre nebyly zavaleny davy turistů, všude se dalo poměrně rozumně pohybovat. Samozřejmě za stálého – roušku nasadit, roušku sundat. Lezlo to na nervy, ale dalo se to vydržet.
Po návratu do Rakouska se žena rozhodla, že bychom mohli navštívit Klosterneuburg. Nádherný klášter u Vídně, o němž jsem jí pěl ódy už roky. Navštívil jsem ho někdy v letech 2002 nebo 2003, když jsem rešeržoval na můj román o Elišce Rejčce. (Schoval si ji tam tehdy její milenec Friedrich Sličný Habsburský) Tehdy jsem tam měl prohlídku s paní Otavou – byli jsme sami dva, ona jako průvodkyně a já, prodebatovali jsme hodinu a čtvrt, ačkoliv měla za hodinu už další skupinu, která na ni musela kvůli mně čekat. Všechno bylo tehdy v pohodě, hned u kláštera byla malá restaurace s dobrým a levným jídlem, prostě měl jsem nejkrásnější vzpomínky, zejména pak na Verdunský oltář, který považuji za jedno z nejgeniálnějších děl světové kultury a který v Klosterneuburgu mají. Tak jsme tedy se ženou vyrazili a taky dorazili, i když mě můj GPS vedl podivnými cestičkami přes Vídeň – ale za to koronavirus (snad) opravdu nemůže.
Překvapilo mě obrovské podzemní parkoviště, které tam před bezmála dvaceti lety nebylo. Míst na parkování bylo víc než dost, cena za parkování 2,50 Euro za hodinu, ovšem s poznámkou, že v případě koupení vstupenky do kláštera je parkování čtyři hodiny gratis. Pochválil jsem organizátory – to byla taky moje poslední pochvala.
U prodeje vstupenek mi slečna sdělila, že další návštěva s průvodcem je v 15:15. Byla jedna hodina, pochopil jsem, že blažené časy návštěv každou hodinu byly z nějakého důvodu zrušeny Protože jsme měli pořádný hlad, zeptal jsem, se, kde se během čekání na vstup do kláštera můžeme najíst. Ukázala mi na bar Egon hned vedle vstupní haly. Tam nám ale číšník sdělil, že on má pouze frankfurtské párky, toast nebo guláš z konzervy. Ovšem máme jít na nádvoří a tam je restaurace s menu a s nabídkou jídel. Šli jsme tedy na nádvoří. Byla tam malá restaurace, nabízela ale pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Myslel jsem si, že je to trochu málo. Přece bezprostředně u Vídně a ve frekventovaném turistické lokalitě musí být nějaká dobrá restaurace! Vždyť tu přece před dvaceti lety byla! Hledali jsme a našli jsme směrovku ke klášterní restauraci „Stiftkeller Leopold“. Ovšem to upozornění na onu restauraci tam bylo jen jednou. Prošli jsme celé okolí, a nakonec jsme ji už napůl mrtví hlady našli – stálo tam, že bude otevřena od pátého srpna. Na mobilu jsme našli Hotel restaurant Anker. Měl být vzdálen od kláštera jen 200 metrů, nabízel ale jen jídla na odnos – očividně tedy ještě nepřešel z koronavirového do normálního provozu. Poslední šancí tedy byla ona restaurace, kterou jsme kvůli její skromné nabídce minuli. Jmenuje se Caféhaus Holler. Silně demotivovaná číšnice potvrdila, že mají skutečně v nabídce pouze rajskou polévku a noky s rajskou omáčkou. Když si všimla nespokojeného výrazu v mé a vražedného v tváři mé manželky, připustila, že bych mohl ještě dostat řecký selský salát s houskou. Souhlasil jsem, žena si objednala polévku. Salát se skládal z padesáti procent z červené cibule. Ještě nikdy jsem tolik cibule nesnědl, v důsledku toho odpadly pak polibky při vítání se snachou, kterou jsme následně navštívili. V čase kovidu se ale lidi stejně líbat nemají. V salátu bylo i trochu papriky, několik oliv a kousky řeckého sýra, z rajčat tam byly ovšem maximálně čtyři kousky – očividně poté, co kuchař uvařil rajskou polévku a omáčku na noky, už mu rajčat nezbylo. Ostatně ta polévka byla tak hustá, že jsme se právem domnívali, že je používána ve stejné podobě i jako ona omáčka na noky. Poté, co ji manželka snědla, oznámila, že se jí něco pohnulo ve střevech. Nastaly obavy, zda to dovezeme až k synovi, ale podařilo. Pročistila se až u syna na návštěvě a měla poté velmi dobou náladu. Minimálně lidé trpící zácpou by mohli být s pobytem v Klosterneuburgu spokojeni.
Vlastně bylo za daných okolností štěstím, že jsme vstupenky do kláštera nedostali. S Audioguidem se dala navštívit pouze pokladnice kláštera, do kláštera vpouštěli jen s průvodcem. Chtěl jsem koupit lístky na oněch 15:15, jak mi avizovali původně, dozvěděl jsem, se ale, že to je pouze prohlídka vinného sklepa, do kláštera vpouštějí turisty až o půl páté odpoledne. Vzdal jsem to a opustil klášter, aniž bych ženě ukázal Verdunský oltář. Zřejmě by si to ale s ohledem na pohyb ve střevech v důsledku požití rajské polévky stejně neužila.
Šok z této návštěvy jsme ještě úplně nepřekonal. Čím to je, že je určitá kulturní památka dělána turistům tak odpudivou? Je v tom úmysl? Jak je možné, že člověk nedostane nic k jídlu? V Rakousku, kde je gastronomie kult? Připomínalo mi to hodně stav v čase komunismu, kdy bylo problematické u kulturních památek najít restauraci s jídlem a člověk na výlety jezdil se smaženými řízky. Samozřejmě je za tím korona. Který Rakušák by se už postavil do kuchyně v hnízdě jako je Klosterneuburg? Raději bude brát podporu v nezaměstnanosti. Kuchaři, číšníci, to všechno byl personál, který do Rakouska jezdil z Maďarska, Slovenska eventuálně i z Česka. Teď prostě nejsou. Po zavření restaurací byli posláni domů. Tam si mezitím z větší části našli nějakou práci. Teď se Rakušáci marně snaží přilákat je zpět. Nevaří se. Nejsou kuchaři, nejsou číšníci. V místech jako je Klosterneuburg, tedy mimo velká města, je ten problém nejvypuklejší a přímo fatální. Lepší to zřejmě v dohledné době nebude.
Průvodci sice byli Rakušáci, ale v čase zavřených památek si zřejmě taky z velké části našli jiný džob. Prohlídky se zredukovaly na dvě denně. Až v Klosterneuburgu jsem pochopil, že se zřejmě turistika vzpamatuje z korony – pokud to mutace delta a další, které budou následovat vůbec dovolí – jen velmi pomalu. Pro Rakousko špatná zpráva. Pro nás, zvědavé turisty, ještě horší.
Klosterneuburgu se raději vyhněte. A pokud už tam pojedete, zabalte si podle dobré staré české tradice chleba s řízkem a nakládanými okurkami. Potom možná tu návštěvu přečkáte s méně nabuzeným adrenalinem, než to bylo u mě a mé ženy.
Den nato jsme jeli na Slovensko. Bohužel právě poté, co Slováci z obavy z delta varianty viru přitvrdili. Údajně na určitých hraničních přechodech, které zavírali, stavěli bariéry, takže Moravák, který si zajel do hospody za kamarády se už neměl jak vrátit domů. Syn mě vybavil zeleným pasem, konečně jsem tedy měl na mobilu vše tak, jak jsem si to představoval. Stejně tak i moje žena a syn s manželkou. Plni optimismu jsme dorazili na slovenskou hranici. Ukázali jsme naše zelené pasy a mysleli jsme, že je přechod hranice vybavený. Chyba lávky!
„Ste elektronicky zaregistrovaní?“ ptal se přátelský ale nekompromisní celník.
Skoro mě trefil šlak. Zatím jsem se vždycky registroval. Do Česka, do Itálie, nikdy to zatím nikdo nechtěl vidět. Tentokrát jsme se samozřejmě nezaregistrovali. Už proto, že poslední noc před přechodem hranice jsme nestrávili doma, ale na návštěvě u syna. Takže žádný přechod hranice! Zacouvali jsme na jedno parkovací místo přímo na hranici a následovala registrace přes mobil. Já bych byl zřejmě na mrtvici. Na počítači jsem sice tuhle koronavirovou registraci prováděl už několikrát, ale na mobilu je to pro mě stále mnohem komplikovanější – už proto, že displej je nepoměrně menší. Naštěstí jsme měli v autě syna a snachu, tedy dva digital native, ti nás zaregistrovali a pak už stačilo jen čekat na SMS, která potvrdila, že můžeme na Slovensko vstoupit a že máme výjimku ze čtrnáctidenní karantény. Mně přišla hned, ženě vůbec. Ale zato jsme tu zprávu objevili v jejím mail boxu. Mohli jsme tedy vyrazit. Samozřejmě bylo třeba koupit elektronickou dálniční nálepku. To dělávám vždy na prvním dálničním odpočívadle v Járovcích. Automat na dálniční nálepky nefungoval, zřejmě byl zavirovaný koronavirem. Platba kartou nebyla možná, zřejmě byl terminál zavirován koronavirem. Platba byla možná jen v hotovosti, jako za oněch zlatých komunistických časů. Hotovost ve výši deseti eur jsem měl. Začal jsem chápat, proč se Slováci toho viru tak bojí. Do Rakouska jsme se vraceli ještě týž den. Celník nahlédl do auta, žena se ho zeptala, zda chce vidět naše certifikáty. Usmál se a zeptal se: „Máte je všichni?“ Potvrdili jsme s důvěryhodným úsměvem, že je máme. „Tak pokračujte,“ usmál se a pustil nás přes hranici.
Tedy aspoň na závěr troška normality. Ale že bych měl chuť tu hranici překračovat častěji, to nemůžu říct. Koronavirus už zase nechal vztyčit hraniční ploty.