Co s Řeky?

V podstatě si Evropa klade tu otázku už od roku 2008, ale odpověď na ni ještě nenašla. A teď, když moc v Řecku převzal Alexis Tsipras se svou stranou Syriza, která nemá daleko ke komunistické ideologii (a která se hned postavila vehementně na stranu Putina ve sporu o východní Ukrajinu) nabyla tato situace na pikantnosti.
Možná bude nejlepší začít analýzou řecké finanční situace a pak se zamyslet nad jejími příčinami. Ty jsou samozřejmě nalezitelné především v řecké historii a s ní spojené řecké mentalitě. Řecký státní dluh dosahoval v roce 2008 360 miliard Euro, což znamenalo 150 procent HDP – čili hrubého domácího produktu. Víceméně nepředstavitelná suma, když si člověk představí, že roční rozpočet Řecka představoval něco kolo 60 miliard Eur ročně. V té chvíli Řecku hrozil akutně hospodářský kolaps a státní bankrot. Státy si samozřejmě pomáhají vydáváním státních dluhopisů, aby pokryly své rozpočtové deficity. Tyto státní dluhopisy jsou pak stejně jako jiné akcie bank či velkých firem posuzovány rantingovými agenturami (známe ony tři americké – Standard and Poor´s, Fitch a Moody´s), nakolik jsou rizikové a jak je velká pravděpodobnost, že dlužník, tedy v tomto případě stát, je schopen své dluhy splatit. Podle rizikovosti jsou pak určovány úroky, vysoce rizikové cenné papíry mají úroky velmi vysoké. Úroky z řeckých dluhopisů dosáhly v roce 2008 deseti procent, což znamenalo, že jen na úrocích mělo Řecko platit 32 miliard Euro ročně, tedy víc než polovinu svého ročního rozpočtu. Za těchto okolností nebylo schopno získat žádné další úvěry, nemělo peníze na vyplácení svých zaměstnanců a bylo by nuceno vyhlásit státní bankrot. Tehdy zasáhla Evropská Unie a její centrální banka. Potřebné peníze Řecku půjčila – za rozumný úrok okolo dvou procent. Těmito dluhopisy, tentokrát od centrální evropské banky, mohlo Řecko splatit své dopisy od soukromých investorů a zbavit se papírů zatížených vysokými úroky. Dnes je dluh Řecka pořád ještě 360miliard Euro, což dnes znamená 178 procent řecké ekonomiky, která se za těch krizových šest let pořádně scvrkla, z těchto 320 miliard ale sedí Evropská centrální banka na 240 miliardách. Státní dluhopisy jsou většinou splatné do deseti let, aby je mohlo Řecko splácet, musí si znova půjčit – a po volebním vítězství Alexise Tsiprase vyletěly úroky na řecké státní dluhopisy na světových burzách znovu na skoro deset procent. Tsipras ví, že se k penězům z privátních zdrojů dostane jen, pokud se zbaví svého dluhového zatížení, jinak mu nikdo nepůjčí. Těch 240 miliard je příliš lákavých. Tento horentní dluh by znovu mohli vytvořit až za nějakých dvacet, možná i třicet let. To je hodně času.
Tsipras pak chce, aby Evropská Unie těch 240 miliard prostě odepsala jako nevymahatelné pohledávky a tím se mu uvolní pole, aby se znovu mohl zadlužovat. Aby bylo jasno pro ty, kteří řecké komunisty považují za bojovníky proti bankovnickému sektoru a jeho moci – Tsipras chce, aby všichni evropští daňoví poplatníci zaplatili jeho 240 miliard, aby si mohl opět půjčovat u bank a spekulantů. Úředníky, propuštěné minulou vládou hodlá opět všechny zaměstnat (před krizí mělo Řecko největší počet úředníků na počet obyvatel – skoro milion a ze 300 poslaneckých mandátů ostatně nebyl v čase krize škrtnut ani jediný.
Řecký ministr financí Dianis Varoufakis posadil takzvanou Trojku, tedy komisaře dohlížející na řecké finance jednoduše před dveře a oznámil, že s nimi dále nehodlá spolupracovat. Peníze chce ale od Evropské unie dostávat nadále, jen nikdo nesmí kontrolovat, co se s nimi pak stane. Je zřejmé, že takové jednání by mohl akceptovat jen blbec. Počkejme si na to, jak hodně Evropa hloupá je.
Byla hloupá, už když přijala Řecko do Eurozóny. Je málo známé, že Řecko vklouzlo do Eura na poslední chvíli. Společnou měnu zavedlo v roce 2000 11 evropských států, dohodli se ale, že bankovky a mince se začnou vydávat až v roce 2002. A v roce 2001 oznámilo Řecko, že splnilo kritéria na přijetí do Eurozóny a blahosklonní bossové EU hned na přijetí Helénů kývli. A malér byl tady. Pro všechny. Pro Evropany, ale i pro Řeky. Pro ty hlavně. Že byly účty státního rozpočtu falšované, na to přišli evropští finančníci až o řadu let později, prostě národu Archiméda a Pythágora slepě důvěřovali. A to byli opravdu slepí. Vůbec je neiritovalo, že přijali do Eurozóny zemi, která vyhlásila za poslední století celkem 4 státní bankroty. Když chtěli Řekové v roce 2008 opět použít tuto starou osvědčenou metodou, která jedním šmahem smaže všechny dluhy i úspory, zjistili s hrůzou, že to nejde. Byli totiž už v společné evropské měně a ta kvůli nim bankrot nehodlala vyhlásit. Byli v pasti, z níž se dodnes nedostali.
Historie moderního Řecka totiž začíná v roce 1821 a nemá se slavnou minulostí helénské kultury, Alexandra Makedonského či Byzantské říše skutečně nic moc společného. Snad jen kromě řečí, která se prý od starořečtiny liší jen marginálně. Když se Řekové odvolávají na antickou kulturu, jejíž byli kolébkou, má to propagandisticky samozřejmě obrovský význam, ve skutečnosti má ale kultura antického Řecka se současným Řeckem společného asi tolik, jako moderní Slovensko s Velkomoravskou říší. Jak jsem pravil, propagandisticky je to v pořádku, a Řekové tento bonus kolébky evropské civilizase rádi při každé příležitosti využívají, v denním životě je taková paralela ale nezvládnutelná.
Řekové žili od roku 1453, tedy pádu Konstantinopole, pod osmanskou nadvládou. (Pro hnidopichy opravuji datum na 1460, kdy padla poslední část byzantské říše Morea – dnešní Peloponés.) Za čtyři sta let společného života se kultury ovládaných se svými vládci vzájemně mohutně ovlivňovaly, částečně srůstaly. Přímo symbolicky stál tehdy na athénské Akropoli bazar. Připomeňme si, jen jak se navzájem ovlivňovaly kultury česká a rakouská za čtyři sta let vzájemné koexistence, dodnes je ta příbuznost cítit na každém kroku.

Řecko využilo slabosti Osmanů k tomu, aby v roce 1821 zahájilo boj za osvobození. Statečný boj Helénů za svobodu tehdy fascinoval celou Evropu, holdující právě romantismu, i lord George Gordon Byron šel pomáhat řeckým povstalcům, v řeckém podnebí se ale nachladil!!! a zemřel. Když se Řecku pak v roce 1829 podařilo, samostatnosti dosáhnout, nemohlo se samozřejmě zcela zbavit tureckého správního systému. Se všemi neduhy, korupcí, pomalostí, nespolehlivostí, finanční labilitou. Tedy s těmi neduhy, které právě udělaly Turecko natolik slabým, že se Řekové mohli osvobodit. Řekové tedy nepřebírali správní systém zdravé expandující Turecké říše Sülejmana nádherného, ale slabý zkorumpovaný systém „Nemocného muže na Bosporu“, jak bylo Turecko v devatenáctém století nazýváno.
A navíc, Řekové tento systém jakožto vládu cizinců nenáviděli. Platit daně znamenalo odvádět peníze nepříteli. Tento pocit se z řeckých hlav nepodařilo dostat dodnes, neplacení daní je řecký národní sport – zkuste někde v Řecku dostat lístek z elektronické pokladny! Ostatně nejbohatší z Řeků Onasis dostal dokonce ÚSTAVNÍM ZÁKONEM povolení, že daně  nemusí platit vůbec. Zřejmě zaplatil tehdy jednorázově. Druhým sportem je zneužívání sociálního systému, to je znak chytrosti, jak obelstít nepřátelský stát. Jako by Řekům po celé dvě staletí unikalo, že ten stát je teď už jejich.
Dějiny moderního Řecka jsou tedy stejně labilní jako jejich politický systém. V roce 1832 si národní shromáždění zvolilo bavorského prince Otta za svého prvního krále. Ten se třicet let marně snažil zavést v Řecku aspoň částečně německý pořádek, 23. října 1862 to definitivně vzdal a abdikoval. Na jeho místo si Řekové zvolili jiného Němce Jiřího I. (civilním jménem Vilém z Glückburgu) Glückburg znamená přeloženo do češtiny „Štastný hrad“. Možná na něm měl Vilém zůstat sedět. Udržel se sice na řeckém trůně až do roku 1913, pak jej ale zavraždili a na jeho místo nastoupil jeho syn Konstantin I. Toho přinutili k abdikaci už v roce 1917, stejně tak i jeho syna Jiřího a vybrali si za nového krále druhorozeného syna Alexandra. V následujících letech se králové střídali skoro v ročních intervalech, Konstantin se na trůn ještě jednou vrátil, pak si zavládl krátce i jeho prvorozený syn Jiří II. Vládu v letech 1915 – 1932 měl ale převážně v rukou ministerský předseda Venizelos, který v roce 1924 dokonce vyhlásil republiku. Už mu to střídání panovníků zřejmě lezlo na nervy, i když to byl on, kdo je dosazoval a sesazoval. Venizelos prohrál v roce 1932 volby a poté, co se pokusil dostat k moci silou, byl přinucen uprchnout, volby vyhráli roajalisté a posadili na trůn zase jednou Jiřího II.
Během druhé světové války pak Řecko propadlo v úplný chaos. Poté, co Řekové odrazili italský útok, museli se sklonit před německým wehrmachtem. Tento útok na Balkán na jaře 1941 způsobil zpoždění akce Barbarossa, tedy útoku na Rusko o celé tři měsíce a možná rozhodujícím způsobem ovlivnil neúspěch německých vojsk pod Moskvou. Po celou dobu vlastně byla německá nadvláda omezena jen na města a nejdůležitější spojovací komunikace. Na řeckém venkově se vzájemně potíraly komunistický odboj E.A.M, řecké osvobozenecké armády E.L.A.S a protikomunistické E.D.E.S. Jen tak mimochodem bojovaly všechny tyto organizace i proti Němcům a občas i proti britským jednotkám, které přišly Řecku v o roce 1941 na pomoc a v říjnu 1944 se zde zase vylodily. Pokud se někdo chce pobavit, doporučuji vřele knihu Patricka Ryana „Jak jsem vyhrál válku“. Kapitola o působení Britů v Řecku je jedna z nejpodařenějších a člověk se směje až k slzám. Ryan totiž vystihuje řeckou mentalitu, a když ji postaví do kontrastu s anglickou, je to ještě zábavnější, než ve filmu „Tlustá řecká svatba“, kde Nia Vardalos,staví tuto řeckou mentalitu do kontrastu s mentalitou americkou.Vzpomínky biologa Geralda Durella na jeho mládí na Korfu jsou prostě k zamilování. Jako Řekové  všeobecně. Přátelští,klidní a bezstarsostní. Bezstarostní i tehdy, kdy by si podle našich představ starosti dělat měli.
Nejlépe ovšem Řeky vystihl Nikos Kazsantzakis ve své knize Alexis Zorbas, knihu která se objevila právě v roce 1946, kdy Řeckem zmítal největší chaos. Později si roli Řeka Zorba zahrál Anthohy Quinn a stal se tou rolí nesmrtelný. Přestože byli komunisté nakonec spojenými silami Britů a E.L.A.S poraženi, země se zmítala dále v chaosu. Nepomohlo ani přijetí do NATO v roce 1952. V roce 1967 nakonec převzali moc důstojníci a zavedli v Řecku vojenskou juntu, která vydržela do roku 1974. Udržela by se možná i déle, kdyby se nezapletla do dobrodružství na Kypru. Pokus o připojení Kypru k Řecku skončil tureckou invazí na ostrov a řecká vojenská vláda se zhroutila.
Od roku 1977 mají tedy v Řecku opět demokracii, v roce 1981 bylo Řecko dokonce přijato do Evropské Unie. Mnoho se ale na životě řeckých Zorbů nezměnilo. Neplacení daní, zneužívání sociálního systému a bezbřehá korupce hnaly stát dál do zhouby. Kupodivu samotná korupce Řekům nikdy až tak nevadila. Byla prostě součástí jejich života. Jinak by si nezvolili v roce 1993 ministerským předsedou Andreu Papandrea, který seděl ve vězení za zpronevěru 4,5 miliardy drachem.
Velmi dobře definoval řeckou povahu řecký spisovatel žijící v Německu, jehož jméno jsem bohužel zapomněl (a pokud by mi ho někdo připomenul, byl bych velmi vděčný) Napsal už v devadesátých letech, že Řek vydá dvakrát víc než má a slíbí pětkrát tolik. Nemá s tím problém. A nechápe, že s tím ( a tedy s ním)mají problém jiní.
To dnes nechápe ani premiér Tsipras. Ani nemusí. Má totiž mandát lidí smýšlejících stejně. A těch je očividně většina.
Počkejme si, co s tím Evropská Unie udělá. Zda se skloní a těch 240 miliard Euro škrtne. S nedozírnými důsledky, protože pak by se o stejná práva mohly hned hlásit i další zadlužené jihoevropské země. Vždyť jen italský státní dluh přesahuje vysoko jeden bilion!!! Eur. A kdyby se začaly dluhy škrtat masově (on ten nákup státních dluhopisů Evropskou centrální bankou, který vyhlásila před několika týdny, není nic moc jiného) pak se zhroutí celý důchodový a pojišťovací systém v Evropě. Všechny důchodové fondy a životní pojistky jsou totiž pokryty z největší části státními dluhopisy. Uložily si je tam, jako sice ne příliš výnosnou, ale jistou investici. Která se teď díky Řekům stává stále nejistější. Možná by bylo třeba Helény pustit, ať si dělají, co chtějí. Ať si zavedou svou drachmu, vyhlásí státní bankrot a smažou tím státní dluh jedním šmahem. Že to uvrhne spoustu lidí v Řecku do bídy větší, než jakou mají teď? To by už nás pak až tolik nebolelo. Jejich setrvání v Eurozóně a v Evropské Unii ale ohrožuje stále víc nás všechny.
Jsou prostě jiní než Němci nebo Švédové a to je vlastně dobře. Měli by zůstat takoví, jací jsou, měli by si podržet své krásné ostrovy a svůj klidný bezstarostný způsob života. Ale měli by si své hrady stavět na svém vlastním pískovišti a za své.