„Trója padla už před deseti lety,“ řekl jeden z mužů sedících před pastýřskou chýší. Byl pěkný den, pofukoval svěží větřík od moře a cuchal vlasy. Oba byli staří, ale zatímco ten, který právě čtvrtil sele a napichoval kusy na rožeň, byl zestárlý věkem prožitým při své práci, stáří toho druhého vypadalo falešně. Měl svraštělou kůži starců a solí vyhlodané hluboké rýhy kolem očí a úst. Ale jeho oči, i když unavené, měly mladší výraz, než jaký by odpovídal šedinám jeho vousů a vlasů. Mluvil málo, hleděl zasněně na pahorky ostrova, a tak bylo na tom druhém, aby udržoval rozhovor.
„Už deset let je tomu,“ pokračoval ten starší z nich, pastýř jménem Eumaios. „A všude se vypráví, jaká to byla válka. Řekové ještě takovou nezažili.“
„Válka je vždycky hnusná věc,“ řekl ten druhý. „Mrtví a pláč. Pobití lidé a nikdo neví proč, znásilněné ženy a zavražděné děti, ukrutnosti, za něž se člověk už druhý den stydí, aby mu ten stud vydržel až do konce života. Ale v šílenství bitevní seče se stává zvířetem, které neovládá své pudy a vraždí.“
„I ty jsi byl ve válce?“ zeptal se Eumaios.
Ten druhý jen přikývl. Neřekl nic a sklopil hlavu.
„Jsi tedy hrdina?“ nedal se pastýř.
„Hrdina?“ zdálo se, že jeho host to slovo vyplivl. „Hrdinové jsou ti,kdo zemřeli. Ti se už nemusí stydět za své činy a mohou se o nich zpívat oslavné eposy. Já jsem zůstal naživu.“
Pastýř byl se svou prací hotov. Položil rožeň s kusy selete nad oheň, přiložil velká borovicová polena a přisedl blíže k hostovi. Viděl, že je to nešťastný, unavený člověk a bylo mu ho líto. Byl by ho objal kolem ramen, aby jej utěšil, ale bál se tak velké důvěrnosti. Hledal slova.
„Válka je válka,“ řekl pak. „V ní zabíjí každý, aby nebyl zabit. Není třeba se proto trápit nebo si něco vyčítat. Jsou jiné zločiny, které se nedají omluvit. Neměl bys na to myslet.“
„Měl jsem mnoho času na přemýšlení,“ usmál se ten druhý s mladýma očima a šedinami. „Sedm let jsem žil u ženy jménem Kalypso na samém konci světa u Héraklových sloupů. Měl jsem vína a jídla, kolik jsem jen chtěl. Nemusel jsem pracovat, mohl jsem celé dny proležet na slunci a jen v noci pomilovat svou hostitelku. Nic víc nežádala.“
„Hezký příběh,“ usmál se pastýř.
„Jenže tu zahálku bylo třeba něčím vyplnit a to něco jsou myšlenky. Zahálka není vhodná pro někoho, jehož duši tíží zločin. Proto jsem z toho ráje uprchl a skoro jsem se utopil u ostrova Fajáků. Možná jsem i toužil po smrti, když jsem od Kalypso prchal, vždyť co jiného jsem mohl hledat ve vlnách nekonečného oceánu? Ale bohové nedovolí odejít tomu, jehož čas ještě nevypršel.“
„Možná máš před sebou ještě úkol,“ řekl pastýř a když viděl, že jeho host netrpělivě a nesouhlasně trhl hlavou, změnil téma rozhovoru. „Ve které válce jsi byl? Povídej mi o svých osudech, než se maso upeče. Pro člověka, který prožil celý život mezi svými vepři, zní všechny zprávy o cizích zemích lákavě. Byť by byly nasáklé krví.“
„Byl jsem v Tróji,“ řekl ten druhý. „To stačí, abys věděl všechno.“
„Tak v Tróji,“ zaradoval se Eumaios. „Tam byl i náš král. Největší z hrdinů! Nebýt jeho, nikdy by Trója nepadla, aspoň tak se vypráví. Náš král Odysseus měl rychlé nohy a ještě rychlejší mysl. Jeho syn se jen batolil, když pro něj přišli. Nechtěl jít do války, oral proto koněm a volem, takové spřežení si vymyslel, aby ho měli za blázna, a do brázdy sel sůl. Tak moc chtěl zůstat se svou mladou ženou a synkem. Ale přiměli ho jít, odhalili jeho lest. Teď by mu bylo už hodně přes čtyřicet let.“
„Copak on se ještě nevrátil?“ zeptal se ten druhý dutým hlasem.
„Vypadalo by to snad na Ithace tak, jak to vypadá, kdyby tu byl? Můžu ti nabídnout k jídlu jen selátko, protože všechny vypasené vepře musím odvádět do města. Hýří se tam už celé týdny. Desítky nápadníků se ucházejí o královnu Pénelopé, každý z nich chce ale hlavně království. Je to banda lupičů a podvodníků a není nikoho, kdo by je zkrotil,“ vybuchl pastýř, ale přerušil řeč, když si všiml, jakým pohledem jej cizinec sleduje.
„Odysseus měl přece syna,“ řekl přišelec a zachvěl se mu hlas.
„Ano, ten tu je, ale syn je syn a manžel je manžel. Télemachos je silný a statečný, ale jak může zakročit proti té bandě, která mu obsadila palác? Vždyť nemá důkaz, že jeho otec žije, aby mohl jednat jeho jménem. A není daleko chvíle, kdy si Pénelopé bude muset jednoho z nápadníků vyvolit za ženicha. Nemůže své rozhodnutí odkládat navěky.“
„Cožpak jsou všichni tak zlí?“ zapochyboval host.
„Nejsou, možná nejsou,“ řekl pastýř. „Eurymachos má moudrost, Antinoos zase sílu a bezstarostnost. Možná jsou jen příliš mladí, aby se zamýšleli nad životem. Nad tím, co dělají.“
„Mnoho lidí už muselo zemřít, protože se nezamýšleli nad tím, co dělali,“ řekl cizinec temně. „Někdy stačí tak málo, aby za slovy šla hned smrt.“
„Trápí tě tví mrtví,“ poznamenal pastýř tiše a obracel pomalu rožeň.
„Ne všichni,“ odporoval host. „Ty, které jsem zabil v boji, ty si nevyčítám. Byli by zabili oni mne, kdybych nebyl obratnější než oni. Jen jeden mrtvý mne trápí a nedá mi spát. Vlastně mrtvá.“
„Byla to žena,“ řekl pastýř, aniž se ptal. „Zabil jsi ji z vášně?“
Host zakroutil hlavou. „Ne, tak to nebylo. Nezabil jsem ji mečem ani jsem ji nezardousil. Zabil jsem ji slovem, ale o to byl můj čin hroznější. Protože její umírání trvalo příliš dlouho.“
„Vyprávěj mi svůj příběh, člověče,“ nabídl mu pastýř Eumaios. „Uleví se ti. Jistě jsi ho vyprávěl mnohokrát té ženě, jež se tě sedm let snažila usmířit ve svém klíně. Ale vyprávěj ho znovu bezvýznamnému starci, protože výčitky svědomí jsou jako číše žluči, která se po každém vylití znova doplňuje.“
„Jmenovala se Ifigenie,“ řekl cizinec.
„To bylo také jméno dcery nebohého krále Agamemnona z Mykén. Tu obětovali v Aulidě před cestou do Tróje,“ skočil mu Eumaios do řeči.
„To je ta, o níž hovořím,“ řekl tiše host a v jeho očích se zaleskly v plamenech ohně slzy. A jakoby nedokázal hovořit o tom, o čem začal, zeptal se bez souvislosti: „Agamemnon je mrtev?“
Pastýř přikývl: „Už deset let. Zavraždila ho jeho žena Klytaiméstra. Ještě v ten den, když se vrátil od Tróje.“
Cizinec sklonil hlavu. „Ano,“ řekl, „tak to muselo dopadnout. Tehdy ho začala nenávidět. Právě tehdy, když jsem já poslal jejich dítě na smrt. Myslela, že to udělal on.“
„Nerozumím ti, pane,“ vydechl užaslý pastýř.
„Byli jsme u toho tři, když velekněz bohyně Artemidy Kauleas přinesl věštbu. Strašnou věštbu! Agamemnon, Meneláos a já jsme si vyslechli, že si Artemis žádá jako oběť nejstarší Agamemnonovu dceru. Jen tak začne vát vítr, jenž nás dopraví do Tróje. Odpřisáhli jsme si navzájem, že se nikdo tu věštbu nesmí dozvědět. A já ji vojsku prozradil.
Nedovedeš si představit, co se tehdy dělo,“ pokračoval host po chvíli mlčení. „Tisíc a dvě stě lodí, na padesát tisíc mužů se tísnilo na plážích v Aulidě a už týdny čekalo na vítr. Byli mezi nimi snílkové, chtějící jen slávu, byli tam muži, chtějící zbohatnout trójským zlatem. Ale byli mezi nimi i chlapi, které žene do války jen touha po krvi a násilí. Nedovedeš si představit, jak pestrá, krásná ale i krutá je každá armáda. Ale armáda, která nebojuje, přestává být krásnou. A je jen krutá. V táboře se množily zločiny, každý den zahynulo ve rvačkách několik mužů. Nebyla naděje na zlepšení a morálka upadla natolik, že vojáci hrozili smrtí vrchnímu veliteli Agamemnonovi a nenáviděli jej stejně jako jeho bratra Méneláa pro jeho krásnou poběhlici Helenu. A tehdy přišel Kauleas a nabídl východisko. Za smrt Ifigenie začne vát vítr. Je třeba obětovat jeden život, aby jich potom mohly zaniknout tisíce.“
„Uvěřil jsi mu?“ zeptal se pastýř a v jeho hlase byla úzkost.
„Tehdy jsem ještě věřil v bohy,“ odpověděl nepravý stařec. „Byl jsem příliš mladý, abych o nich pochyboval. Ale přece jsem tehdy, když Kauleas vyslovil svou strašnou věštbu, zapochyboval. Snad se mu zachvěl hlas zadostiučiněním nebo špatně utajenou netrpělivostí, takže se mi na okamžik zazdálo, že ne jeho bohyně Artemis, ale on sám žádá krev Agamemnonovy dcery. Skryl se za bohyni, aby mohl ublížit největšímu z přítomných. Takový to byl člověk a dnes jsem si už jist, že jsme padli do léčky a že to nebyla Artemis ale Kauleas, kdo chtěl vidět téci dětskou krev.“
„A tys tu věštbu prozradil vojsku. Proč, když jsi pochyboval?“
„Možná jen proto, aby mne vojáci milovali. Možná i mne hlodala závist při pohledu na Agamemnonovu slávu. Najdi pohnutky všech svých činů! Ale asi jsem Agamemnona nenáviděl, i když jsem si to nepřiznával, protože k nenávisti k vrchnímu veliteli se nemůžeme přiznat ani sami před sebou.“
„Bylo to tak jednoduché,“ pokračoval. „Když král obětuje svou dceru, vítr začne vát. Tak jsem to tehdy řekl. A vojsko začalo ryčet nadšením. Nadšením nad nadějí, již jsem jim poskytl i v očekávání krutého divadla, na které se v tu chvíli začali těšit. Hleděl jsem na jejich nadšení, rozpoutané mými slovy a připadal jsem si mocný jako bůh. Tak velká to byla chvíle.“
„Bylo to tak jednoduché,“ vysvětloval, „protože Ifigenie byla v té chvíli jen neznámým jménem a nadšení vojska bylo přítomné a hmatatelné. Tehdy jsem byl přesvědčen, že jednám správně. Stačily ovace tisíců tupců, aby umlčely svědomí. A ono protestovalo! Až hodně později jsem si uvědomil, jak se tehdy bránilo tomu činu.
„Jenže pak se vše změnilo,“ řekl host pomalu. „Ve chvíli, kdy ji přivezli. Mladé děvče, ještě víc dítě než ženu. S bezelstným dětským pohledem, plným radostného očekávání. Neřekli jí, že ji zabijí. Její vlastní otec jí namluvil, že ji chce provdat. Proto se tak radovala, protože jejím ženichem měl být nejkrásnější z Řeků, Pelleův syn Achilles.“
„Byl to blbec,“ pokračoval muž a odplivl si do ohně. „Vždycky jsem to o něm věděl a před Trójou toto mé tušení stokrát potvrdil. Jenže byl přesně ten typ, kvůli kterému ženy omdlévají, když na ně pohlédne. Ženy nemohou za tuto zvrhlost svých citů. Nemají svaly ani meče. Vždy bojovaly lstí a jejich slabost byla jejich největší silou. Nemohli jsme tedy zazlívat malé Ifigenii, že se zamilovala do krasavce, který jí nebyl souzen.
Strašné to začalo být, až když se dozvěděla pravdu. Náhle tu byla jako skutečný člověk, plačící a naříkající. Prosila svého otce o život, ale on jí ho nemohl darovat. Od chvíle, kdy jsem oznámil božské poselství vojsku, byla už stejně mrtvá, jako kdybych jí sám prořízl hrdlo.“
„Bylo už pozdě na všechno,“ dodal muž trpce. „Stokrát jsem jí chtěl pomoci, vysvobodit ji, odvést ji pryč. Lámalo se mi srdce při pohledu na její zoufalství. Ale vyslovená slova se nedala vzít nazpět a za našimi zády se vzdouval nejstrašnější živel, jaký kdy byl na svět vypuštěn. Lidský fanatismus a touha po krvi, po ukrutnosti. Padesát tisíc lidí ji chtělo vidět krvácet, protože jsem jim poskytl omluvu pro jejich zločin. Vůle boží! A oni byli čistí a mohli se pást na mukách té dívky. Kdybych se k nim obrátil a řekl, že všechno je lež, kterou si vymyslel kněz Kauleas, byli by mne rozsápali. Proto jsem mlčel, když jí na hlavu kladli obětní věnec a vedli ji k oltáři. Mlčel jsem a vojsko ve mně vidělo svého vůdce. Největšího zločince z nich ze všech. I to je se mnou smiřovalo a proto mne v tu chvíli zbožňovali.
Zabili ji,“ řekl pak ztěžka. „To je celý můj zločin.“
Maso bylo upečené. Eumaios podal nejlepší kus hostovi a tiše jedli.
„Je to veliký příběh,“ řekl pak pastýř žvýkající pomalu maso.
„Za všechno platíme daň,“ odpověděl jeho host. „Za tu chvíli opojného štěstí před šílícím davem platím už dvaceti lety bloudění.“
„Co budeš dělat dál?“ zeptal se Eumaios.
Co budu dělat? Pomyslel si host. Co mám dělat? Myslel jsem, že jsem se konečně vrátil domů, byl jsem šťastný, když jsem se probudil na břehu tohoto ostrova a řekli mi, že je to Ithaka. Myslel jsem, že půjdu ke své ženě a obejmu svého syna. Tak jsem si to vysnil. A teď? Jako by to byl všechno jen klam. Syn je velký a schopný se o sebe postarat. Už mne nepotřebuje, když jsem mu nebyl otcem prvních dvacet let jeho života. A žena? Má ve svém domě dvacet nápadníků, vesměs mladších a krásnějších, než jsem já. Bezstarostnějších i neúnavnějších v milování. Pastýř tvrdí, že mi byla věrná celých dvacet let. Zasloužil jsem si to vůbec? Když půjdu k ní, budu celý život žít s pocitem dluhu. Co pro ni znamenám? Vzpomínku? Nebo jen pláštík pro její strach volit. Volit moudrého Eurymacha, jenž slibuje být věrným manželem, i když už ona bude stará a nežádoucí nebo silného a bezstarostného Antinoa, s nímž by se dalo nádherně užít těch několik posledních let, kdy ještě bude žádoucí. Co v tom mám dělat já? Jaké je mé místo v tom příběhu?
„Nevím, Eumaie,“ řekl konečně. „Budu se toulat dál. Kdybys mi opatřil loďku, odplul bych na pevninu. Chci dál hledat svůj domov. A zapomenutí.“
„Mohl bys zůstat zde,“ navrhl pastýř. „Nejsi zlý člověk a budoucí král Télemachos potřebuje muže, jako jsi ty.“
Zavrtěl hlavou. „Tady nemám co dělat. Cítím, že se tu bude zabíjet, že okolo královniných námluv poteče krev. Možná zabije Télemachos nápadníky, možná oni jeho. Ale já tu nemám nic do činění. Nechci už zabíjet, nedokážu už na člověka pozdvihnout meč. Vím, jak je to snadné a chci se vyvarovat pokušení. Pohár krve, již jsem prolil, je už plný. Nechci, aby přetekl.“
V pastýřově ohradě se rozštěkali psi. Jinak než když skoro roztrhali tohoto cizince při jeho příchodu. Teď zdravili někoho známého, v jejich hlase byla radost. Pastýř se zvedl od ohně a vyhlížel příchozího.
Přichází zřejmě dobrý člověk, pomyslel si host. Psi to dobré v člověku poznají, proto ho tak vítají. Mne chtěli roztrhat. Jenže co dobrého jsem já už v životě vykonal?
Pastýři se roztřásly ruce a nádoba s vínem mu vypadla z prstů. „Télemachos!“ zvolal. „Princ Télemachos.“
Člověk s předčasnými šedinami se rozechvěl. Přichází! Před osudem se tedy nedá uniknout. Kdyby se tu dnes náhodou neobjevil tento mladík, byl by vsedl do loďky a navždy odplul od břehů tohoto ostrova. Cítil, že teď to už nedokáže. Osud mu šel v patách, nedokázal na něj získat náskok.
Mladík stál nad ním. Byl to krásný chlapec, vysoký, s ještě trochu úzkými rameny. Vousy mu ještě jen vyrážely ale sebevědomí z něj jen čišelo. Snad jsem také tak vypadal, pomyslel si host. Tehdy, když jsem oral volem a koněm a do brázdy sypal sůl. Tehdy jsem byl krásný a mladý a nechtěl jsem opustit tohoto chlapce a jeho matku. A tehdy na mně ještě nelpěl zločin.
Zvedl se ze svého místa na kožešině, aby princi uvolnil místo.
„Seď, cizinče,“ zarazil jej Télemachos hlasem, jemuž se nedalo odporovat. „Posadím se jinam, místa je tu dost.“
Je sebevědomý, pomyslel si host. Naučil se vládnout, nebude už umět poslouchat. Nač tu tedy jsem?
Seděli u ohně sami dva, pastýř někam odběhl. Télemachos vyprávěl mezi jídlem o poměrech v paláci a o své neúspěšné cestě do Sparty ke králi Meneláovi s žádostí o posily. Ten druhý mlčel. Považoval za zbytečné podotknout, že Meneláos je stejný sobec jako byl vždy. Na rty se mu drala jiná slova, která potlačoval vší vůlí. Pak zápas prohrál. Promluvil:
„Télemachu,“ řekl. „Jsem tvůj otec Odysseus. Vrátil jsem se.“
Mladík strnul. Pak nedůvěřivě a opatrně pohlédl na svého společníka. Odysseus si všiml, že přitom držel ruku na meči. Nedůvěřuje, pomyslel si. Naučil se nedůvěřovat. Nikdy neměl nikoho, kdo by jej chránil před úklady. Naučil se s nimi bojovat sám, nikoho nepotřebuje.
Télemachos se nepohnul. Musel tedy vstát jeho otec. Otočil se k němu a sevřel ho v náručí. „Jsem tvůj otec, chlapče,“ opakoval, ale jeho hlas už nebyl radostný ani se mu z očí nehrnuly slzy štěstí. Cítil jen strašnou únavu.
Mladík stisk neopakoval. Až když od něj otec odstoupil, uklonil se a řekl „Vítej.“
„Je dobře, žes přišel,“ pravil potom. „Je nejvyšší čas. Potřebuji tvou pomoc, protože je třeba konečně zjednat pořádek v našem paláci. S tvou pomocí vyženu všechny ty ženichy, kteří se tam roztahují. Kdo se bude bránit, toho zabijeme. Vrátil ses, všechno tedy bude podle práva.“
„Hovoří z tebe nenávist, synu,“ řekl ten starší. „Nenávist, jaké je schopno jen mládí. Roky utrpení otupí takové city. Usedněme sem na kůži a promluvme si, zda by se ta věc nedala zařídit jinak.“
Télemachos se neposadil. Z jeho pohledu čišel údiv, který se měnil ve zlost.
„Ty mi nechceš pomoci?“ otázal se ještě udiveně, ale pokračoval už jinak. Jeho hlas syčel. „Pomůžeš mi. Musíš. Je to tvá povinnost a já ti nedovolím, aby ses jí vyhnul. Zabijeme je všechny. Za všechno to ponížení za všechna příkoří a křivdy, které na nás spáchali. S tvou pomocí to dokážu a ani jeden nepřežije.“
„Nechci už zabíjet,“ namítl chabě.
„Teď už musíš,“ řekl syn tvrdě. „Jinak vyhlásím, že ses vrátil. Oni sami tě půjdou zabít a vyhlásí tě za podvodníka. Zkus mne odmítnout a zemřeš. Se mnou se staneš znovu králem. Nemáš volbu. Nemáš ji od chvíle, kdy ses vrátil na ostrov a kdy jsem tě poznal.“
Hleděl na svého syna s úžasem. Tak takto si to tedy osud vymyslel. Vše se vrací. Za všechno platíme daň. On tehdy také nedal té dívence na vybranou. Musela zemřít ať už by se věci vyvíjely jakkoliv. Nechtěla umírat a musela. On nechce zabíjet a musí. Vše se vrací a nedá se uniknout. Nuž tedy, ať pohár krve přeteče.
„Dobře, chlapče,“ řekl pomalu. „Dobře. Půjdu s tebou.“