S očním lékařem neboli očařem je to jako se smrtí – musíme tam všichni.
Díky zdravé životosprávě a dobrým genům se můžeme vyhnout internistovi a při troše štěstí unikneme i chirurgovu skalpelu. Neurolog se stejně zajímá jen o malou skupinu obyvatelstva, kterým se může něco pokazit v hlavě a psychiatr se pak stará o ty, kde neurolog nic nenajde. Ne každý má močové kameny, aby potřeboval urologa, a ne každý ohluchne, aby musel k ušaři. A gynekologové se stejně starají jen o polovinu populace.
Ale s očima je to už prostě tak. Kdo náhodou nedostane krátkozrakost v dětství, toho dostihne dalekozrakost ve zralém věku. Pokud se i vyhnul tomu, že mu něco nebo někdo spadl do oka a dokonce se i ubránil zánětům spojivek či zelenému zákalu, nakonec stejně každého dostihne zákal šedý. Podle toho to vpadá v čekárnách očních praxí. Chodba na grazské oční klinice, kam jsem jednou musel doprovázet mou manželku, které se do oka zažral pásový opar, to vypadalo jako v grazském dómu o půlnoční mši.
Není divu, že oční lékař Fries, velmi jemný vzdělaný člověk původem z vysoko postavené rodiny v Mariboru i se svou manželkou vzdělanou germanistkou, která mu dělala v praxi administrativní práce, se rozhodli odejít do důchodu a v tomto důchodu odmítali vidět nějakou lidskou tvář. Milý Jörg si udělal kurs sýrařství, odešel na nějaký alm v Lungau a tam daleko od civilizace pase krávy. Měl toho prostě plné zuby – nebo možná plné oči.
Proto by se měl člověk snažit s očními lékaři vycházet v dobrém. Já se o to snažil, pro nově zřízenou operační jednotku v nemocnici v Poprad jsem vybojoval ještě ve funkci náměstka ředitele pro léčebně preventivní péči operační sál, bez ohledu na to, že primář gynekologie, kterému ten sál patřil předtím, držel před sálem protestní hladovku. Nepohnulo to se mnou, správně jsem předpokládal, že jeho osobně potřebovat nebudu.
Oční lékaři dokážou dělat věci, při kterých normálnímu smrtelníkovi (čili mně) běhá mráz po zádech, například do oka píchat jehlou či ho dokonce operovat. A když vám rozkapou zorničky, jste jim vydáni na milost a nemilost, protože z praxe utéct nemůžete, prostě nenajdete dveře.
Ovšem oční lékaři jsou přece jen specialisté a člověk by je neměl zatěžovat zbytečným balastem, který se týká zbytku lidské tělesné schránky.
Poslal jsem naší oční lékařce pacienta trpící infekcí virem Puumala. V roce 2019, se u nás rozmohla doslova epidemie. Jestliže v předcházejících letech jsme měli dva až tři případy ročně, v uplynulém roce máme průběžně dva až tři případy na oddělení současně a celkový počet přesáhl už padesát. Chorobu přenášejí myši, v jejichž stolici se virus nachází. Nemyslím si, že by lidé letos byli víc posedlí čištěním sklepů a kůlen než v jiné roky, zřejmě se ale zadařilo myškám, které se rozmnožily, hojně ony sklepy a šopy pokálely a obšťastnily majitele domů a kůlen oním zákeřným virem. Někdy má choroba docela nevinný průběh, ovšem může být i hodně dramatická. Většinou dojde k dočasnému selhání ledvin a poklesu trombocytů, čili krevních destiček v krvi. Nepříjemná je vysoká horečka a bolesti hlavy, zcela zřídka může virus postihnout plíce a pak se stává životu nebezpečným.
Přítel jedné naší sestřičky za ambulance měl smůlu, že u něho začala choroba bolestmi hlavy a horečkou a tím pádem skončil v rukou neurologů. Ti udělali punkci mozkomíšního moku (čímž jeho bolesti hlavy zhoršili) a když nic nenašli, poslali pacienta domů. Až pak se dostal se značným zpožděním k nám a našemu kolegovi padly do oka snížené krevní destičky v laboratorním profilu a následně správně diagnostikoval infekci virem Puumala (mimochodem, tento virus se vyskytuje ve střední Evropě, v oblasti středomoří se vyskytuje jeho bratr (nebo sestra) jménem Dobrava, oba patří do rodiny Hantaan virů). Jenže choroba nabrala velmi intenzivní průběh, pacientovy bolesti hlavy se sice podařilo odstranit, ne ale selhávání ledvin, únik tekutin z krevního oběhu do tkání a pak najednou hlásil, že nevidí dobře na pravé oko. V obavě, že na podkladu chybějících krevních destiček do oka zakrvácel, poslal jsem ho k oční lékařce do praxe.
Asi o hodinu později jsem obdržel vzrušený telefonát. Paní doktorce se třásl hlas, když mi řekla: „Jak mi proboha můžete poslat infekčního pacienta do mé přeplněné ordinace? Co mám teď dělat?“
Řekl jsem jí, že vůbec nic. Choroba není přenosná z člověka na člověka a pacientovy myšky ze sklepa jsme nepřibalili.
„To vím,“ vykřikla, ovšem nedá se říct, že by mě o této skutečnosti přesvědčila. „Ale jak to mám říct mým pacientům v čekárně? Tam vypukla panika.“
„Řekněte jim to jasně a hlasitě…,“ navrhl jsem.
„Ale když oni jsou někteří z nich hluší!“ vykřikla zoufale.
„… a hlavně se nezapomeňte usmívat,“ dokončil jsem své poselství.
Nějak mezi řádky se mi podařilo vybojovat informaci, že pacient opravdu zakrvácel do sítnice pravého oka. Paní doktorka mě zapřísahala, abych už NIKDY žádného pacienta s infekční chorobou neposílal, že raději přijde udělat konsilium k nám do nemocnice. S díky jsem její nabídku přijal.
Někdy je úzká specializace opravdu problém.