Rozvrat demokracie v Česku – plán “B” KGB z roku 1989?

               Přiznám se, že jsem o napsání tohoto článku přemýšlel už dlouhé týdny. Stále jsem váhal mezi pokušením a pochybnostmi, zda se do toho opravdu mám dát. Nemám rád konspirační teorie, protože je šíří kdekdo a vždy se pro ně najde dostatek argumentů. Ale mé pochybnosti postupně slábnou, a tak jsem se rozhodl článek napsat ještě před volbami do poslanecké sněmovny. Protože možná je třeba poskytnout aspoň těm několika lidem, kteří mé články čtou (a snad je posílají i dál) pohled, který je možná trochu neobvyklý, ale který nabývá stále jasnějších struktur. A má varovat!

               Podnětem bylo přečtení knihy „Převrat“ Olina Jurmana s kolektivem. Číst tuto knihu, která je z velké části nářkem komunistů za ztraceným rájem jejich někdejšího režimu, vyžaduje silné nervy. Číst o tom, jak byla za komunismu skvělá ekonomika, skvělá armáda a policie a jak je teď všechno hrozné, jde jen po premedikaci skleničkou whisky nebo vína. Ale jde to. Jenže zrnko pravdy v té knize člověk najde. Je to trochu jako těžba zlata. V tuně kamene je obsaženo deset gramů, a přesto se těžba při tomto množství vyplatí. Není jednoduché tu pravdu z balastu vylouhovat, pravda není zlato, aby se dala rozpustit v lučavce královské. Jenže pro mě tato kniha jen doplnila kamínek do skládanky, kterou jsem nosil v hlavě už měsíce. Skládanky do otázky, proč demokratizační proces v Česku (a nejen tam) dopadá po třiceti letech tak neslavně, jak dopadá.

               Je zřejmé a o tom asi nikdo nepochybuje, že samotný sedmnáctý listopad 1989 byl vyprovokován ze strany STB. Skutečnost, že byl průvod z Vyšehradu provokatéry veden do předem připravené pasti na Národní třídě, kde na něho už čekala policie (proč tam, když centrum města nebylo v plánu organizátorů, předpokládajících jen pochod z Albertova na Vyšehrad?) a předstíraná smrt studenta Martina Šmída, ze kterého se vyklubal agent StB Ludvík Zifčák, nikdo nepopírá. Přesto zůstávají čtyři nezodpovězené otázky.

1. Proč to STB dělala?
2. Byla iniciátorem skutečně STB nebo jednala na pokyny jiné moci?
3. Dopadlo to skutečně tak, jak chtěla, nebo se jí věc vymkla z ruky?
4. Měla STB nebo jiná tajná služba připravený pro případ neúspěchu svého plánu plán „B“?

Pokusím se načrtnout odpovědi na tyto otázky, protože mě ten problém už hodně dlouho zatěžuje. Nemůžu tvrdit, že to tak opravdu bylo, posouzení ponechám čtenářům. Ať sami posoudí, nakolik je následující hypotéza (konspirační?) pravděpodobná a nakolik odpovídá tomu, co měli a mají denně před očima.

K otázce první:

1) Nabízí se původní interpretace, že zásah na Národní třídě byl motivován tím, aby státní moc brutálním zákrokem definitivně ukončila protesty, které trvaly už od Palachova týdne, byly stále častější a nabývaly na stále větší intenzitě. Brutalita zákroku sice této interpretaci nahrává, ale nač by pak STB potřebovala zdánlivě mrtvého studenta? K tomu účelu by bylo třeba několik SKUTEČNĚ mrtvých – viz Čína a „Náměstí nebeského pokoje“ 4.června 1989, nebo současný Lukašenko. Češi jsou sice národ Švejků, ale až tak hloupí nejsou. Jednou by přece musel být onen mrtvý student identifikován a pochován. Bylo tedy jen otázkou času, kdy tento podvod vyjde najevo. Ale právě tento čas chtěl někdo využít. K čemu?

Kniha „Převrat“ nabízí lákavou alternativu, že celý brutální zákrok byl organizován, aby mohlo být svrženo gerontologické vedení tehdejší strany, tedy Jakeše, Indry, Fojtíka, Biľaka a spol. V roce 1989 bylo už jasné, že toto vedení „dělnicko rolnické vlády roku 1968“ není schopno jakýchkoliv reforem a není k nim ani ochotno. Funkcionáři jenom čekali a doufali, že se v Sovětském svazu najdou konzervativní síly, které Gorbačova odstraní. (Že takové síly existovaly se ukázalo v roce 1991) Ekonomická situace se rychle horšila. V Polsku, NDR, Maďarsku už komunisté jednali s opozicí a snažili se najít kompromis. Jen Česko trvalo na zakonzervovaném komunismu stalinistického typu a Miloš Jakeš se kompromitoval svým projevem z Červeného hrádku, který se dal okomentovat pouze lidovým moudrem: „Je lepší držet hubu a vypadat jako blbec, než ji otevřít a potvrdit to.“ Jakeš ale nebyl schopen pochopit, že by měl odstoupit, protože vede stranu do záhuby. Nepomohla ani návštěva Michaila Gorbačova v Praze v dubnu 1987. Gorbačov nedokázal stranické vedení pohnout ani k reformám ve smyslu Perestrojky, ani k abdikaci. Odjel znechucen. Mladým ambiciózním kádrům bylo ovšem zřejmé, že je změna nevyhnutná. Nejambicióznější byli předseda pražské stranické organizace Miroslav Štěpán a předseda Socialistického svazu mládeže Vasil Mohorita. Oba se pokoušeli hrát v listopadu 1989 významnou roli. 17. listopad se nabízel, akci bylo třeba provést před zasedáním ústředního výboru, plánovaného na prosinec 1989. Vedení komunistické strany bylo posláno na víkendový odpočinkový pobyt do Resortu Orlík (mimochodem velmi pěkný a zajímavý resort i dnes, který se vyplatí navštívit, byl jsem tam s mými spolupracovníky z nemocnice ve Wagně a ti byli návštěvou nadšeni) a dokonce i ideologický tajemník Jan Fojtík, který se v pátek 17.listopadu vrátil z Moskvy, byl na letišti překvapivě přivítán důstojníkem ministerstva vnitra a odtransportován na Orlík, aniž by ho pustili do jeho kanceláře.

Pokud ovšem konspirátoři Štěpán s Mohoritou (těžko říct, kolik jich skutečně bylo) počítali s převzetím moci, přecenili naprosto své síly. V Praze nebylo nenáviděnějšího komunisty, než byl Štěpán, a to věděla nejen STB ale i KGB. K reformnímu křídlu KSČ se dal počítat Lubomír Štrougal, ovšem ten byl už od roku 1987 odstaven. Aktivní v ústředním výboru byli kromě Štěpána snad jen Rudolf Hegenbart, Jozef Lenárt a Karel Urbánek, předseda vlády Ladislav Adamec nebyl členem UV a neměl skutečný vliv (ostatně se už několik měsíců tajně bez vědomí ústředního výboru setkával s představiteli opozice). Pučisté, pokud je tak možno nazvat, potřebovali symbol, za kterým by šli lidé. Někoho, kdo by ztělesňoval reformní snažení KSČ. A tu se nabízel Alexandr Dubček. Byl v podstatě politickou mrtvolou, sám se zahrál do autu, když v roce 1969 jako předseda federálního shromáždění podepsal „obuškový zákon“, ale jeho popularita byla stále velká, zejména na Slovensku. Lidé si v té době od případných politických změn slibovali především návrat k roku 1968, tedy k reformě socialismu, o změně politického systému ještě nebyla řeč. S Dubčekem v čele mohli reformisté existovat. Jenže tu se objevuje nelogická chyba, kterou je těžko vysvětlit. 17.listopadu 1989 byl totiž Dubček náhodou právě v Praze. Setkal se tu s členem italské komunistické strany Luigim Calajanim, předsedou levicové frakce evropského parlamentu.  Když se dozvěděl o demonstraci na Vyšehradě, šel tam a chtěl tam vystoupit. To by byla pro pučisty rozhodující šance! Kdyby Dubček na Vyšehradě promluvil, mohl se stát legitimním vůdcem opozice po plánovaném rozehnání studentské demonstrace. Tedy přesně to, co si Štěpán, Mohorita, Hegenbart a další mohli toužebně přát. Postavili by se za něho, vyzdvihli by ho do čela země – nejlépe jako prezidenta bez skutečné politické moci a pod jeho záštitou by mohli převzít kontrolu nad státem. Jenže Dubčeka zadržela po cestě na Vyšehrad STB, vyslýchala ho na MO VB v Paláci Kultury a propustila ho až v 20:55 hodin, kdy už byla demonstrace na Národní třídě rozehnána. Dubček tedy promluvit k národu nemohl a 18. listopadu odcestoval zpět do Bratislavy. Jeho šance stát se symbolem revoluce tím byla ta tam. Pracovala tedy STB tak nekoordinovaně a chaoticky nebo měla nejasné rozkazy – a měla vůbec nějaké rozkazy? Kdo jí nezakázal zadržet plánovaného budoucího vůdce reformovaného komunismu v ČSSR? Byla to jen neschopnost? Nepozornost? Promeškaná šance? Nebo úmysl?

Každopádně Jakeš a jeho blízcí nepochopili, co se od nich očekává, a to i když Jakešovi na sovětském velvyslanectví v Praze celé dny nikdo nebral telefony. 20. listopadu odmítl ústřední výbor Adamcův návrh na odsouzení zákroku pořádkových sil a na jednání s opozicí a vydal stanovisko odsuzující studentskou demonstraci jako provokovanou imperialistickou cizinou a schvalující zákrok pořádkových sil. Poté už nebyla cesta zpět. Pučisté v KSČ prohráli, KSČ ztratila poslední zbytky důvěryhodnosti, vedení v revolučním hnutí převzalo nově založené Občanské fórum okolo Václava Havla. Plán na převzetí moci reformním křídlem komunistické strany byl ztracen. Lubomír Štrougal to definoval přesně, když začátkem prosince řekl Miroslavovi Štěpánovi: „Tys to posral, tys to tak posral!“ Věci se komunistům vymkly z ruky a už nad nimi nikdy nezískali kontrolu.

2) Pracovala STB samostatně nebo na příkazy vyšší moci? Touto mocí mohla být jen KGB, tedy sovětská tajná služba, naší STB nadřízená. Je nápadnou „náhodou“, že právě 17. listopadu 1989 se v Praze nacházel v břevnovské vile, která byla sídlem ministerstva vnitra, náměstek velitele KGB Viktor Gruško a jednal s ministrem vnitra generálem Alojzem Lorencem. V zásahovém štábu proti demonstrantům, kterému velel plukovník Danišovič, zase seděl sovětský generál Genadij Tepenko z ministerstva vnitra Sovětského svazu. Gruško pak 18. listopadu odcestoval zpět do Moskvy. Je dost těžké věřit na náhodu. Jakešovo vedení československé komunistické strany lezlo Gorbačovovi hrozně na nervy, zbavit se ho bylo naprosto v jeho zájmu. Sovětské jednotky rozmístěné na území Československa pak mohly zajistit, že proti demonstrantům nezasáhne československá armáda, i když si to tehdejší ministr obrany Václavík zbožně přál. Plán byl tedy reálný, jeho provedení 17. listopadu povedené. Rozbuška byla odpálena, jenže bomba vybuchla úplně jiným směrem, než si iniciátoři přáli. Proč?

3) Naskýtá se rozhodující otázka. Že by Sověti svrhli vedení státu, aniž by za něho měli vybranou náhradu? Že to nemůže být Miroslav Štěpán, muselo být jasné každému. Mohorita už vůbec ne. Určitou šanci měl Rudolf Hegenbart, už proto, že byl široké veřejnosti neznámý. Rusům se ale zviditelnil rozhovorem pro noviny Izvestija v srpnu 1989, kdy hlásal potřebu přestavby (Perestrojky) v Československu. (Ve stejné době trávili Jakeš s Adamcem dovolenou na Krymu). Jenže Hegenbart prohrál boj v politbyru strany, nezískal v něm dostatečnou podporu. S Adamcem Gorbačov nepočítal. S kým pak? S come backem Lubomíra Štrougala? Pokud tedy KGB neměla připravenou důvěryhodnou náhradu za svrhnuté vedení strany, pak to byli – abychom to řekli slovy prezidenta Zemana – „čučkaři“ nejhoršího formátu. Šlo o hodiny a oni měli prázdné ruce? Otázkou je, nakolik mohla KGB pracovat nezávisle, nakolik jí Gorbačov důvěřoval a kolik volnosti jí ponechával. Gorbačov se údajně setkával se Zdeňkem Mlynářem (kolegou ze studií), který ale žil už od roku 1977 v rakouském exilu. Kuli snad spolu pikle, které nevyšly, protože Mlynář naprosto mylně odhadl situaci v Česku, kde se mezitím scéna od roku 1968 změnila? V Chartě 77 sice hráli stále bývalí komunisté hlavní roli, ale neměli charisma skupiny umělců kolem Václava Havla, která právě v osmdesátých letech výrazně zesílila. Navíc se pučistům stala při rozhánění demonstrace malá nehoda, která ale měla pro ně mít fatální následky. Část studentů totiž našla úkryt v divadle Činoherní klub. Přítomní herci, otřesení pohledem na zbité studenty, začali jednat. Mluvčími opozice se stali – určitě zcela nečekaně – herci. S tím nemohli organizátoři převratu počítat ani v nejhorším snu. A herci měli logicky mnohem blíž k Václavovi Havlovi než k reformním komunistům a Alexandrovi Dubčekovi. Havel přijel 18. listopadu do Prahy, zatímco Dubček odjel ve stejný den do Bratislavy. Byla to jeho fatální chyba. I při nejlépe naplánované revoluci může tato nabrat jiný směr a začít žít svým vlastním životem. To se právě stalo. Po dvacátém listopadu byli komunisté konfrontováni s nezvratným procesem, kdy si i lidé na ulicích začali stále víc přát změnu celého systému, a nejen korekturu ke komunismu s lidskou tváří. Pokud tedy chtěli Sověti udělat z Československa „výkladní skříň“ reformního komunismu (díky svým ekonomickým předpokladům a kontaktům na Západ se k tomu tehdejší ČSSR hodila ze všech sovětských satelitů nejlépe) plán už několik dní po 17.listopadu selhal. Pokud byla KGB iniciátorem událostí 17.listopadu, byla už čtyři dni později odsouzena do role pasivního diváka. Nebo snad přece jen ne?

4) Nabízím následující teorii. Netvrdím, že je pravdivá. Nakolik je pravděpodobná, ať posoudí čtenář sám.

Po dvacátém listopadu 1989 bylo zřejmé, že se vývoj ubírá pro Sovětský svaz nežádoucím směrem. Sověti sice neměli v úmyslu udržovat naživu skomírající režimy svých satelitů, protože měli dost práce se zachraňováním Sovětského svazu samotného. Nikdy se ale nehodlali svého vlivu ve střední Evropě vzdát! Gorbačovův zahraničně politický poradce profesor Šachmazarov řekl v roce 1999: „Kdybychom tehdy měli více času a konali s větším rozmyslem, a ne pod neúprosným tlakem, lítaly by tyto východoevropské satelity dodnes v orbitu Moskvy.“ Jestliže tedy už nemohli zadržet emancipační proces, směřující teď už jednoznačně pod vedením „buržoazního synka“ Havla k přiblížení ke „kapitalistickému“ západu a nemohli ani zabránit procesu demokratizačnímu, museli si v tomto procesu udržet aspoň vliv, aby tento proces mohli ovlivňovat a v případě potřeby nasměrovat. Prostě bylo třeba nasadit do nově vzniklého Občanského fóra, o němž už nemohli pochybovat, že bude určujícím prvkem dalšího vývoje, svoje lidi. Jaké ale? A jak? Zažil jsem vznik revolučních výborů na vlastní kůži. Vznikaly naprosto chaoticky, prostě tam pracoval, kdo chtěl a kdo měl čas. A v Občanském fóru se náhle objevili lidé, kteří s disentem a Chartou neměli nic společného – lidé z Prognostického ústavu. Stačilo při tvoření vedení OF jedno zvolání z publika „Jsou tam jen samí disidenti, potřebujeme tam i odborníky“ a už náhle na pódiu seděl Václav Klaus. Kdo tehdy volal? To se už nikdy nedozvíme. Prognostický ústav byl zvláštním útvarem. Působili tam ekonomové, kteří nutně neladili s oficiální ekonomickou politikou strany. Přesto mohli jezdit do zahraničí, na studijní pobyty. Bylo by to možné, aniž by o svých pobytech podávali hlášení? Jenže komu? STB to prokazatelně nebyla. A tak se na české politické scéně objevily dvě charismatické osobnosti, zcela odlišného charakteru a působení. Uhlazený a arogantní Václav Klaus převzal vedení nově vzniklé politické pravice a jeho kolega z „prognosťáku“ zemitý a vulgární Miloš Zeman ovládl politickou levici. (Chování odpovídalo přesně preferencím voličstva, jako by to zařazení těchto pánů někdo plánoval – ostatně Zeman měl nemalé problémy vysvětlit, co na politické levici vlastně dělá). Byla to prostě skvělá volba. V roce 1998 uzavřeli tito dva „soupeři“ opoziční smlouvu a rozkrádání státu nabylo nové nekontrolované podoby.

Jestliže bych chtěl někde rozvrátit politický systém, nejspolehlivější cestou k tomu je korupce. Její aktivní podporování, její provozování co možná nejveřejněji, aby ji lidé měli na očích. Bohatnutí zlodějů za nečinného přihlížení politiků (případně za jejich spoluúčasti) je nespolehlivější cestou, jak daný politický systém v očích obyvatelstva zdiskreditovat. V tom se páni Klaus a Zeman doslova předháněli. Jako by snažili naštvat lidi co nejvíc, a protože reprezentovali nový státní systém, současně vzbudit nedůvěru k celému tomuto systému. Čili k demokracii. Nápadný byl jejich stále větší politický příklon k Rusku, nástupnickému státu Sovětského svazu. Napřed víceméně nenápadně, pak ale stále agresivněji. I v tom se skvěle doplňovali a doplňují. Zatímco Klaus se nikdy netajil svým odporem k Evropské Unii, Zeman zase projevoval okázale svou lásku k Rusku. Skoro paralelně s tím, jak rostla agresivita Ruska pod vládou Vladimíra Putina se zvyšovala i jejich aktivita. Václav Klaus byl českým prezidentem v letech 2003–2013, čili jeho mandát překlenul rozhodující zlom v přechodu Putinova režimu od demokratury k otevřené diktatuře v roce 2012. Zeman se stal jeho nástupcem a jeho proruská politika je ještě servilnější. Je to až příliš okaté, jak se tito dva pánové předhánějí v projevech oddanosti k Moskvě a vnucuje se otázka – kdo to po nich vyžaduje? Je možné, že by se takovýmto způsobem zesměšňovali z vlastní vůle? Zejména u Klause je to nápadné, alkoholem zničený Zeman zřejmě už není schopen vlastního normálního úsudku. Klaus se ale zdá být plně orientovaný. Přesto slouží Rusku „do roztrhání těla.“

A výsledky jejich působení? Zničená morálka, kdy zlodějna je považována za „šikovnost“ a je prezidentsky amnestována. Zničená politická kultura, která se stala plnou vulgarit, urážek a lží, takže zasévá v lidech stále větší nedůvěru k současnému politickému systému, tedy demokracii. Systém, který mohl přivést k moci oligarchu typu Andreje Babiše, chovajícího se jako neotesaný buran a lhář, sázejícího na lidskou hloupost, nevzdělanost a znechucenost čili netečnost. Je nápadné, že oba prezidenti, ten bývalý i ten současný spolupracují s internetovými dezinformačními platformami placenými z Ruska, jako jsou například Parlamentní listy. A opět se vnucuje otázka – dělají to skutečně z vlastní vůle?

Pokud by tedy to byl plán „B“, kterým se KGB rozhodla znovu přivést své satelity na orbit Moskvy, pak přináší tato taktika velmi slibné výsledky. Znechucení demokracií, korupcí a politickou kulturou dosáhlo stupně, kdy je samotná demokracie a zařazení země na Západ a do Evropské Unie bezprostředně ohroženo. Stupeň tohoto ohrožení ukážou současné volby. Pokud se po volbách dostane k moci koalice ANO, SPD a komunistů, vrátí se Česko tam, kde ho Rusové chtěli vždycky mít – na jejich oběžnou dráhu.

Držím Česku palce. Aby to nebyly volby poslední.