Problém šátku

Někteří – a to mnozí – to jako problém nechtějí vidět. Možná proto, že je to tak pohodlné. Pštros taky strčí hlavu do písku, protože se mu nechce běhat. Argumenty, které tito lidé oplývající tolerancí používají, jsou naprosto srozumitelné, ale podle mého soudu přece jen poněkud naivní a povrchní.

Jistěže, i moje babička nosila šátek. Když šla na pole, měla na hlavě šátek, bylo to praktické i pro pohyb po vesnici, vítr jí necuchal vlasy a nemusel chodit tak často ke kadeřníkovi. Ovšem když šla do divadla nebo do společnosti, samozřejmě pak ke kadeřníkovi šla a divadlo navštívila s perfektním účesem.

I v naší kultuře bylo donedávna zvykem, že vdané ženy nosily šátek na hlavě – ne nadarmo se říkalo o nevěstě, že je „začepená.“ Proč tedy protestují rodiče ve školce v Leibnitzu, když se tam o jejich děti starají ženy zahalené v šátcích? Před sto lety by to považovali za naprosto přirozené, dokonce ještě před padesáti lety by si mysleli, že ta učitelka je prostě nějaká staromódní a zaostalá, ale nenapadlo by je, si na ni stěžovat.

Proč je tedy šátek, který nosí naše muslimské spoluobčanky, pro mnohé dráždidlem? Kdyby šlo o tak přirozenou věc, jak ji mnozí chtějí vidět, nebylo by třeba o ní ani mluvit. Jenže šátek se stal symbolem. A symboly jsou samozřejmě tématem diskusí. Jenže kdo z toho šátku symbol udělal? My jsme to nebyli.

Napadlo mě to, když jsem na kongresu v Mannheimu viděl některé německé lékařky muslimského vyznání, které běhaly po kongresovém centru a seděly ve vydýchaných seminárních místnostech zahalené do šátků a kapal z nich pot. Trpěly, ale trpěly rády. Protože něco demonstrovaly. O mnohem otřesnějším případu jsem se dočetl v článku českého lékaře v Británii, kde lékařka v šátku OPEROVALA! Předpokládám, že o sterilitě onoho šátku nemohla být řeč, ohrožovala tedy svého pacienta a údajně jí už jednou šátek dokonce spadl do rány. Přesto si nikdo netroufal ji upozornit, že existuje předepsané operační oblečení. Když to udělal onen český kolega, byl obviněn z rasismu. Před týdnem jsem v rádiu slyšel vídeňskou publicistku muslimského vyznání, která tvrdila, že šátek patří neoddělitelně k její osobnosti a muž, který by s ní chtěl žít, ji nesmí nikdy nutit, aby šátek sňala, protože bez něj by to už nebyla ona. Samozřejmě, že to bylo komentováno jako pozitivní příklad integrace a výzva na nás všechny, abychom to chápali a akceptovali. Abychom se MY PŘIZPUSOBILI, čili INTEGROVALI.

A tehdy jsem si taky vzpomněl, že jsem v tureckém Izmiru za celý den neviděl ANI JEDINOU ženu zahalenou do šátku. Tedy vlastně viděl, dvě žebravé cikánky šátky na hlavách měly. Kromě nich ale nikdo. Proč? Protože ve městě, kde jsou všichni muslimové, nemusí mladé muslimky nikomu dokazovat, že muslimky jsou. Proč mají tuto potřebu tedy muslimky, žijící v Rakousku či v Německu? Kdyby to dělaly jen přistěhovalkyně z východní Anatolie, kde ještě panují z našeho pohledu poněkud přežité poměry, věřil bych, že ona žena prostě chodí oblečená stejně jako doma na vesnici u jezera Van, či že ji k tomu nutí její dominantní muž. Jenže v těch šátcích chodí i emancipované, sebevědomé a neprovdané lékařky. Dělají to tedy úmyslně, aby něco demonstrovaly. Nebudu zřejmě daleko od pravdy, když v tom zahalování vidím znak takzvané pozitivní diskriminace, tedy snahy dokázat, že nositelka šátku je něco lepšího než všechny ostatní nezahalené – věří přece v toho lepšího, tedy pravého Boha!

Ve společnosti, kde v první třídě základní školy v Ottakringu ve Vídni neumí ani jedno jediné dítě ve třídě německy a kde některé školy přestaly vařit jídla z vepřového masa, (protože by je nikdo nejedl) je podobná symbolika samozřejmě něco, co budí emoce a co dráždí. Zejména, když v době klesající porodnosti evropských žen okolo každé takové ženy v šátku pobíhají tři až čtyři děti. A když víme, že svého času vyhlásil diktátor Muammar Kaddáfí program islamizace Evropy, kdy prohlásil, že není potřeba bomb, bomby jsou dělohy muslimských žen. Otázka je, zda si to nositelky šátků a jejich manželé, kteří je možná někdy k tomu nutí, uvědomují. Že ženou vodu na mlýn pravicovým radikálům, že ohrožují nejen sebe samy a své děti, ale nás všechny, kteří chceme žít v demokracii a svobodě. Protože když se lidé z pravého okraje politického spektra dostanou k moci – právě většinou rétorikou namířenou proti přistěhovalcům, proti muslimům či Rómům – nejsou tyto menšiny jejich prvotním cílem Tím se stanou intelektuálové, liberálové a demokrati. Protože ti představují politickou opozici a ti by je mohli ohrozit v příštích volbách. Ty je tedy třeba zlikvidovat, vyhnat nebo případně i zabít. Boris Němcov svou politickou pozici zaplatil v Moskvě životem (je zajímavé, jak utichly informace o vyšetřování jeho vraždy), Orbánovo Maďarsko opustilo na posledních pět let 350 000 (slovy tři sta padesát tisíc) mladých lidí. Budoucnost národa opustila zemi, ve které na svou vlastní budoucnost nevěří. Jak chce nějaký národ přežít bez své mladé inteligence? Diktátorům je to jedno, těm nejde nikdy o národ ale jen o vlastní moc. A k tomu účelu je jim dobré vše. I jinověrkyně zahalené do šátků. I když při tom o nic nebezpečného v podstatě nejde. Šátkem přece nikomu neublíží.

Ovšem jen do okamžiku, kdy se tato prostá pokrývka hlavy stane symbolem kulturního boje. A ten už zuří. A od 11.září 2001 nabírá stále krvavější podobu.

V okamžiku, kdy se šátek dostane na vlajku náboženské války, přestává být nevinným módním doplňkem. Ale my – Evropané, jsme ho tam nedali.

Mimochodem, ani jedna z manželek mých muslimských přátel šátek nenosí. Za svou víru se nestydí, ale nemají potřebu ji nikomu demonstrovat.