23.září 1122 byla podepsána smlouva, která měla rozhodujícím způsobem změnit uspořádání západoevropské společnosti. Jejími důsledky byl vzestup moci církve, trvalé soupeření svou mocenských center císařství a papežství, což rozhodujícím způsobem ovlivnilo vývoj společnosti, myšlení lidí v tomto kulturním prostředí žijících. Západ se definitivně oddělil od východu, okcident a orient šly každý vlastní cestou. A jdou jí dodnes.
Tomuto datu, kdy císař Jindřich V. a vyslanci papeže Kalixta II. podepsali v německém Wormsu tuto smlouvu, která vstoupila do dějin jako Wormský konkordát, předcházela desetiletí úporných bojů, válečných hrůz, intrik a vražd.
O začátku boje o investituru platí zřejmě skutečně věta, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Tyto dobré úmysly měl mnich Hildebrand ze Soany, který chtěl reformovat církev, zlepšit její morálku a zabránit prodávání církevních úřadů (simonii). Všechno to byla chvályhodná předsevzetí, ale jak nato v tehdejším světě? Takové úsilí znamenalo nutně změnu pravidel, podle kterých tehdejší Evropa žila.
Až do roku 1056, kdy zemřel císař Jindřich III., se mocenské poměry v Římské říši obnovené Karlem Velikým na západě jen málo lišily od poměrů ve Východořímské říši, kde byl patriarcha v Konstantinopoli bezprostředním podřízeným císaře. Na západě vděčil papež své určité emancipaci jen faktu, že sídlil v Římě a císař v Německu a Řím byl, zejména v zimě, kdy sněhem zapadly alpské průsmyky, pro císaře zatraceně daleko. Nicméně i tak považovali císaři otonské a poté sálské dynastie papeže za svého „dvorního kaplana“. A zasahovali rozhodujícím způsobem do jeho volby – investituovali nové hlavy církve – proto se následující desetiletí bojů nazývají „boji o investituru“. Císaři také uplatňovali právo jmenovat biskupy a přidělovat jim majetky na území, které ovládali, tedy v Německu (ale i Česku, které v době sálské dynastie stále více vrůstalo do říše) a v severní Itálii.
Jenže když Jindřich III. zemřel, měl jeho syn právě šest let. Hlavou regentské rady mladého panovníka se stala jeho zbožná matka Anežka a papežové zacítili šanci se emancipovat. Vlastně ne přímo papežové, ale lidé, kteří stáli v pozadí.
Nitkami moci v Římě, u papežského dvora a následně v celé katolické církvi, hýbala dvojice mužů, kteří se skvěle doplňovali. Hildebrand ze Soany byl skvělý diplomat, člověk s jasným politickým cílem emancipace církve od světské moci a jejího očištění od panujících zlořádů a člověk s touhou po moci. Jeho partner Petrus Damiani byl výřečný ideolog, vysoce morální člověk, který po moci netoužil ani v nejmenším, dokázal ale Hildebranda dokonale doplňovat dodáváním ideologických argumentů. (Později byli oba tito pánové katolickou církví vyhlášeni za svaté).
Hildebrandův učitel a tutor mnich Jan Gratian se stal v roce 1045 papežem pod jménem Řehoř VI. (Koupil si ten úřad od skandálního papeže Benedikta IX. který byl papežem celkem třikrát) Hildebrand se tak dostal jako jeho kaplan do Říma na papežský dvůr. Když Řehoř o rok později umřel, Hildebrand se stáhl do kláštera v Cluny, papež Lev IX. (1049–1054) ho ale povolal do Říma zpět, všiml si velkých schopností mladého muže. Církev zápasila v té době s velkými problémy. V roce 1054 došlo k definitivní roztržce s Konstantinopolí a ve stejném roce se Lev pustil do války proti Normanům, kteří rozšiřovali své panství v jižní Itálii. V bitvě u Civitate nella Capitonata ale papežské vojsko Normanům podlehlo a papež skončil v zajetí.
Po jeho smrti se stal Hildebrand hlavním politickým hybatelem na papežském dvoře. Nechal zvolit svého příbuzného papežem Viktorem II. a za dalšího nástupce – Mikuláše druhého – se už papežství pokusilo o první mocenskou provokaci – v bule vydané tímto papežem bylo právo volby papežů vyhrazeno pouze kardinálům biskupům. Tím byl vyřazen z volby římský lid, který do té doby často papeže svrhával a dosazoval většinou podle přání císařů, stejně tak i římská šlechta a nižší klérus – císař nebyl v tomto dokumentu takticky vůbec zmíněn. Aby si zajistil podporu proti císaři, s jehož nevolí musel počítat, usmířil se papež s Normany a v roce 1059 jim daroval všechna dobytá území na jihu Itálie jako dědičné léno. Půda pro přicházející konflikt byla připravena.
V roce 1061 pak HIldebrand nechal zvolit podle onoho Mikulášova dekretu novým papežem Anselma z Luccy, který přijal jméno Alexandr II., aniž by vyčkal vyjádření císaře, ke kterému byla papežská delegace na cestě. To už byla otevřená provokace. I když císařský dvůr proti zvolenému papeži nic nemohl mít, (Hildebrand nechal úmyslně zvolit člověka, který by byl zřejmě i kandidátem císařské strany, jen ignoroval císařské právo ovlivnit a schválit volbu) němečtí biskupové přesto zvolili protipapeže, který přijal jméno Honorius II. Demonstrativně přiznali desetiletému králi Jindřichovi titul „Patricius“, který ho formálně opravňoval k uznávání papežské volby. Němci vtrhli do Říma, vyhnali Alexandra a dosadili Honoria, který ale musel vzápětí utéct před Normany. V Německu mezitím došlo k mocenskému puči, když kolínský arcibiskup Anno svrhnul z čela regentské rady císařovnu Anežku, unesl jedenáctiletého Jindřicha IV. (který se při pokusu o útěk skoro utopil v Rýně), a uznal právoplatným papežem Alexandra II.
Když se Jindřich stal plnoletým a převzal vládu (což bylo tehdy ve věku patnácti let), zůstala v něm nedůvěra k velkým magnátům a rozhodl se opírat spíše o podporu svých ministrů, které jmenoval z nižší šlechty.
Knížata sice tiše nadávala, ale zatím neodporovala. Jindřich se seznámil osobně s Petrem Damianim v roce 1069, když mu přišel do Německa vysvětlit, že je rozvod s jeho ženou Bertou z Turína, se kterou byl oženěn tři roky předtím, je špatná věc. Jindřich se podřídil, ale začínal chápat, že má co do činění s novou situací, kterou jeho otec neznal. Že se v čase jeho nezletilosti něco změnilo, a to ne k lepšímu. A že s tím bude muset něco udělat.
V roce 1073 zemřel Alexandr II. a římský lid si vynutil volbu Hildebranda novým papežem (Petrus Damiani zemřel o rok dřív na cestě z Ravenny do Říma ve Faenze). Hildebrandova volba tedy odporovala Mikulášovu dekretu a ani on sám po papežské tiáře moc netoužil. Mnohem víc mu vyhovovalo řídit věci z pozadí, než sám stát „ve světle reflektorů“, jak bychom řekli dnes. Bylo totiž jasné, že teď, když se stal hlavou církve, bude muset do otevřeného konfliktu s císařem vstoupit. Jinak by zklamal ty, kteří ho papežem provolali, a to pro něho mohlo mít fatální následky. Jestliže chtěl potřít simonii, tedy prodávání úřadů a konkubinát, ve kterém většina německých biskupů žila, musel je zbavit císařské ochrany. Kterou oni požívali právě za ty peníze, které za své úřady panovníkovi zaplatili.
Papež se rozhodl jednat. Poslal dopisy všem křesťanským panovníkům, ve kterých jim vylíčil své odhodlání bojovat za nezávislost církve – až do té doby podléhala církev laické moci. Na rok 1074 svolal svůj první sněm. A na něm bylo rozhodnuto, že všichni klerici vysvěcení pomocí simonie nejsou nadále členy církve a všichni biskupové, kteří obdrželi své úřady za peníze, je musí pod hrozbou exkomunikace opustit. Král Jindřich slíbil svolat synodu německých biskupů a papežovo nařízení na ní prosadit (oficiálně přece žádné úplatky neexistovaly), ale její svolání stále odkládal. Papež suspendoval pět biskupů a zakázal Jindřichovi udělovat jakákoliv biskupství a poprvé mu pohrozil vyloučením z církve.
V březnu 1075 vydal bulu „Dictatus papae“. Jí vstoupilo papežství na kolbiště politické moci. Papež vyhlásil svrchovanost římské církve nad všemi ostatními církvemi v říši. Papež si vyhrazoval výhradní právo propůjčit císaři jeho insignie moci a právo ho odvolat z funkce a jeho poddané zbavit přísahy věrnosti. Byla to otevřená výzva na souboj se světskou mocí.
Jindřich, kterému bylo dvacet čtyři let a cítil se být dost silný, výzvu přijal. Považoval se upřímně za panovníka z vůle boží, a ne z vůle papeže. Zpochybnění svého mandátu cítil jako útok na samotnou podstatu královské moci – a tím „dictatus papae“ skutečně byl. Najednou se císaři hodila bula papeže Mikuláše, která kdysi císařský dvůr tak pobouřila. Odvolal se na ni s tím, že Hildebrand nebyl papežem zvolen legálně a jeho volba je tedy neplatná. Vyhlásil papeže za sesazeného a počítal očividně s tím, že jeho rozsudek uvede do praxe protipapežská opozice v Římě. Není zřejmé, zda za atentátem na Řehoře stál skutečně císař, ale na svátek vánoční 1075 vpadli ozbrojenci pod vedením prefekta Cencia do chrámu Santa Maria Maggiore, kde papež právě sloužil vánoční mši. Papeže srazili k zemi, zranili ho, odvlekli a uvěznili. Jenže římský lid, který svého papeže stále ještě miloval, ho na druhý den osvobodil. Papež se vrátil do chrámu Santa Maria Maggiore a pokračoval ve sloužení mše přesně od bodu, kde musel předcházejícího den skončit.
Hned na začátku ledna vyzval papež císaře, aby se dostavil do Říma a požádal o odpuštění. Jindřich odpověděl svoláním shromáždění magnátů do Wormsu. Obvinění, která zde proti papeži byla vznesena, byla tak nesmyslná, že jim nemohl věřit skoro nikdo. Ale pod nátlakem odhlasovali němečtí biskupové papežovo sesazení. Jindřich to hodně přehnal, když papeže nechal obvinit z čarodějnictví a hříšného obcování s toskánskou vévodkyní Matyldou, která byla hlavní papežovou oporou.
Papež svolal synodu na 22.únor stejného roku a vyobcoval Jindřicha z církve. Zajímavé bylo, že se na tomto aktu zúčastnila nejen toskánská vévodkyně Matylda, ale i Jindřichova matka Anežka, která se očividně od svého syna zcela odvrátila.
Nespokojení magnáti v Německu vycítili svou šanci. S vládou mladého císaře, který je odstavil od moci, nebyli spokojení a teď je papež zprostil přísahy věrnosti. Hrozili povstáním a papež se je uvolil přijít podpořit a slíbil návštěvu v Augsburgu. Tehdy se Jindřich v nouzi nejvyšší rozhodl jednat a vydal se na cestu na jih. Byl to odvážný a hodně riskantní tah. Ale šlo o všechno. Papež se obával, že císař přijede s vojskem a uchýlil se k Matyldě na její hrad Canossu u Reggia.
Císař ovšem dorazil 25.ledna 1077 v třeskuté zimě k hradu překvapivě jako poutník. Papež vpustil do hradu jen jeho manželku a syna, krále nechal stát tři dny v mrazu, bosého a v kajícném rouchu před branou. Zřejmě jen díky tomu, že se jednalo o mladého muže ve skvělé kondici, přečkal císař tyto tři dny bez výraznější zdravotní újmy. Po třech dnech válku nervů papež prohrál a pustil císaře do hradu. Ten tam vykonal pokání, slíbil poslušnost a amnestii pro papežovy příznivce v říši. Poté mu papež udělil absoluci a sňal z něho klatbu.
Jenže věci už dostaly svou vlastní dynamiku. Německá knížecí opozice měla pocit, že už nemůže couvnout a v březnu 1077 zvolila protikrálem švábského vévodu Rudolfa z Rheinfeldenu. Stalo se tak v přítomnosti papežských legátů, kteří měli takové volbě zabránit. Řehoř sám byl tímto vývojem očividně zaskočen. Rozhodl se ale zůstat neutrální, aby mohl hrát úlohu soudce. Zřejmě mu to připadalo v dané situaci moudré, byla to ale fatální chyba. Jestliže jednou udělil králi absoluci a uznal ho právoplatným panovníkem, pak za ním měl i stát. Svým postojem ukázal jasně, že mu nejde primárně o očistu církve, jak stále hlásal, ale o politickou moc. A pro německé barony a hrabata se stal křivopřísežníkem, na jehož slovo se nelze spolehnout. Jindřich se cítil být podveden a stejně to cítila i většina německých magnátů. Teď se přidali na císařovu stranu. Jindřich sesadil švábského vévodu a jeho vévodství přenesl na Friedricha štaufského – tím začal vzestup rodu Štaufů, kteří měli sálskou dynastii o několik desetiletí později vystřídat na císařském trůnu. Nejsilnější podporu našel Jindřich u českého knížete Vratislava – za odměnu ho v roce 1085 povýšil na krále. Jindřich se utkal s Rudolfem v několika bitvách a všechny prohrál. To byl jeho největší deficit. Byl schopný diplomat a odhodlaný politik, ale mizerný vojevůdce. S výjimkou té poslední těsně před svou smrtí prohrál všechny bitvy, které musel svést. Nicméně se vždy dokázal z prohrané bitvy stáhnout včas, aby mohl bojovat znova. V bitvě na řece Elster sice Rudolfovo vojsko zase jednou zvítězilo, ale jejich velitel přišel v boji o pravou ruku (tu, kterou kdysi přísahal císaři věrnost) a na následky zranění zemřel. Papež sice v roce 1180 obnovil nad císařem klatbu, ten ale seděl tentokrát pevně v sedle a nikdo se neodvážil proti němu znovu vyvolat povstání. Papežův úder šel tentokrát do prázdna. Odpovědí na něho bylo jeho opětovné sesazení na sněmu německých biskupů v Brixenu, kde si biskupové zvolili nového protipapeže jménem Kliment III.
A mělo být hůř. Jindřich se vydal na tažení proti Římu. Několik německých knížat sice ještě jednou zvolilo protikrálem Hermanna ze Salmu, ale ten nedosáhl žádného vlivu. Císař sice nedokázal v roce 1081 Řím obsadit, podařilo se mu ale šikovnou politikou stále víc obracet veřejné mínění římského lidu proti papeži. Nakonec Řehoře opustilo třináct kardinálů a císař vtáhl v březnu 1084 triumfálně do Říma. Papež se ukryl v Andělském hradě a bezmocně přihlížel, jak byl císař „svým“ papežem Klimentem i s manželkou Bertou korunován v lateránské bazilice. Jenže to už proti Římu táhl normanský vévoda Robert Guiscard. Císař si rychle uvědomil, že mu nemůže vzdorovat, a opustil Řím. Normani vtáhli do města a začali ho příšerně rabovat. Na dovršení neštěstí vznikl požár, který zničil dvě třetiny města, spousty kostelů a veřejných budov.
Papež, na jehož pozvání Normani přišli, se stal nejnenáviděnější osobou ve městě. Kdysi dávno lidem tolik milovaný Hidebrand musel Řím opustit a zemřel o rok později ve vyhnanství v Salernu, kde je i pochován. V roce 1606 ho vyhlásil papež Pavel V. (to byl ten, který dal slavit vítězství katolických zbraní na Bílé Hoře) za svatého.
Řehořova poslední slova měla být: „Miloval jsem spravedlnost a nenáviděl špatnost, proto umírám ve vyhnanství.“
Paradoxně měl pravdu.
Po jeho smrti boj mezi církví a císařstvím pokračoval. O tom ale příští týden.