Můj syn se vždycky směje, že Češi musí mít pro každé město v Evropě své vlastní jméno, s tím originálním nejsou nikdy spokojeni. Tak je z Wien Vídeň, z Grazu Štýrský Hradec, z Konstanze Kostnice či z Kopenhagenu Kodaň. Jenže někdy je české jméno to pravé a původní. Tak je tomu i z Lipskem. Původní jméno osady bylo Lipsk, tedy v srbském jazyce místo, kde rostou lípy. A celá severní strana Krušných Hor byla obydlena lužickými Srby, než je odtud vytlačili němečtí císaři Jindřich I. Ptáčník a jeho syn Otto I. zvaný Veliký.
Od té doby ale uplynulo už víc než tisíc let a slovanská minulost Saska se odráží jen v početných slovanských jménech osad a měst. Že to funguje i opačně jsem už psal, například Krumlov je až podezřele podobný německému „Krumau“, tedy „Křivý luh“ a když se člověk podívá, jakou smyčku Vltava u tohoto města dělá, nabízí se skutečně, že osada dostala své jméno původně od svých německých osadníků. O Šenově u Nového Jičína, který se opravdu původně jmenoval Schönau jsem už psal.
Ale zpět do Saska. V Lipsku jsem byl poprvé v roce 1982 a odnesl jsem si dojem šedého depresivního nehezkého města, které už nikdy nechci navštívit. Osud chtěl jinak. Nejprve zde byl můj syn a po noci strávené v Moritzově baště (v někdejším městském opevnění si studenti zřídili svůj klub a místo pro pořádání diskoték) se vrátil naprosto nadšený a tvrdil, že sem musím ještě jednou, abych si dojem opravil.
Udělal jsem to, dojem jsem si opravil, i když jen částečně. Lipsko určitě nikdy nedosáhne krásy a výstavnosti Drážďan či Kolína nad Rýnem nebo Cách. Bylo taky vždycky ve stínu Drážďan, či Míšně, nebylo nikdy hlavním, zato ale vždy obchodním městem. Dvě privilegia císaře Maxmiliána I. z let 1497 a 1507 daly městu privilegium pořádat veletrhy a Lipsko se tak stalo východoněmeckým Frankfurtem, který byl pro obchodníky nesídlící okolo Rýna jako hlavní německé dopravní tepny špatně dosažitelný. Zatímco do Frankfurtu se zboží dopravovalo po vodě, do Lipska po souši. Proto byly paláce v centru budovány s velmi širokými vjezdy do vnitřního dvora, aby tam mohla projet naložená fůra a náklad se nemusel překládat na ulici. Dnes jsou z těchto průjezdů nespočetné půvabné obchodní pasáže v centru města.
Lipsko byla a je i universita. Ta vznikla v roce 1409, ne bez konkrétního důvodu a s velmi dobrými podmínkami vzniku . 18.ledna 1409 totiž král Václav IV. vydal svůj Kutnohorský dekret, díky kterému opustili Prahu němečtí (ale i polští a mnozí další) studenti a profesoři – valná většina z nich odešla do Lipska, které na novou situaci pružně zareagovalo založením university 2.prosince 1409. Každá nová universita – platí to dodnes – má hlavní problém se zajištěním kvalitních profesorů. Lipsko tento problém tedy nemělo, ihned se zde usadili špičkoví pedagogové z Prahy. V roce 1519 se v Lipsku konala tzv. Lipská Disputace mezi katolickým učencem Johannem Eckem, a Martinem Lutherem a jeho přáteli. I tato skutečnost svědčí o tom, že Lipsko tehdy bylo vzdělanostním centrem Saska. Luther město nikdy neměl rád (nazýval je Sodomou a Gomorou) podařilo se mu je obrátit na své učení až plamennou řečí v kostele svatého Tomáše v roce 1539. Přesto přechovává právě lipské Muzeum městských dějin ve Staré radnici snubní prsten Lutherovy manželky Kateřiny z Bory.
Na lipské universitě studovalo mnoho slavných lidí, především v letech 1765 – 1768 Johan Wolfgang Goethe jeho socha jako mladého studenta stojí před krásnou rokokovou budovou burzy.
Právě z toho důvodu očividně umístil velký německý básník jednu ze scén svého Fausta do Auerbachova sklepa v Mädlerově pasáži , kde zřejmě milovník života Goethe vyprázdnil nejeden pohár. Dlouho jsem nechápal, proč tato scéna ve Faustovi je, protože tam – aspoň z mého pohledu – působí nelogicky a uměle. Až když jsem se dozvěděl o bouřlivých mladých letech mladého Johana Wolfganga ( žít on vždycky uměl) v Lipsku, rozsvítilo se mi, proč musel Mefisto i do tohoto lokálu. Ostatně Mephisto se zde jmenuje bar ve stejné pasáži jakož i další bar na Marktu, centrálním lipském náměstí.
Lokál Auerbachův sklep, vyzdobený u vchodu sochami doktora Fausta. Mefista i studentů vystupujících v tomto slavném dramatu je samozřejmě městskou atrakcí, vyzdobený faustovskými motivy, ovšem od saskou originální kuchyni bych raději nezkoušel – tedy já ji zkusil a zjistil jsem, že je to jen pro lidi se silným zažíváním, které nemám. Zelí a brambory jsou všudypřítomné, zelný zápach udeří do nosu hned po vstupu do této slavné hospody a saská strava může ve střevech vytvořit výbušnou směs.
Ovšem Goethe zde nechá své studenty pronášet:
„Tak vyzunkněte sklenice
a smějte se, co je to s váma?
Jste jako zmoklé slepice
a jindy hoříte jak sláma.“ (překlad Otokar Fischer)
Očividně tu tedy chodil rád.
Dalšími slavnými absolventy university byli například Richard Wágner,Karl Liebknecht, či Angela Merkelová. Ta jako studentská aktivistka pomáhala vykopávat Moritzovu baštu, místo, které stojí za návštěvu. Tyto část městského středověkého opevnění byla po bombardování za druhé světové války zasypána troskami. Studenti university si to místo vybrali v roce 1974 a po osmi letech kopání a stavebních úprav zde v roce 1982 otevřeli bar a diskotéku – a hned v tom roce navštívila Moritzovu baštu i moje manželka, která byla v Lipsku na výměnném studijním pobytu.
Richard Wágner je známý svým antisemitismem – zřejmě i proto se stal kultovním autorem nacistického režimu. Antisemitou se stal právě v Lipsku. On sám se v Lipsku v roce 1813 narodil v poměrně chudých poměrech, jeho otec zemřel ještě než mu byl jeden rok. S matkou a otčímem pak hodně cestoval a v roce 1827 se do Lipska vrátil. V roce 1831 nastoupil svá studia na universitě – studoval hudbu. V téže době byl ale v Lipsku hvězdou hudebního světa Felix Mendelssohn- Bartholdy, který v Lipsku působil v letech 1835 – 1841. Ten pocházel z bohaté židovské rodiny a vzhledem na svou slávu, vychování i majetek mu byly všechny dveře v lepší lipské společnosti otevřeny. Wágner naproti tomu bojoval s nepřízní osudu a marně se snažil tomuto zářnému vzoru vyrovnat. Po katastrofální premiéře své prvotiny „Das Liebeverbot oder die Novize“ nakonec Lipsko zfrustrovaný opustil a odešel do Königsbergu, dnešního Královce v přesvědčení, že kariéru v jeho rodném městě mu zničilo židovské spiknutí. Do konce života nepřestal Židy nenávidět.
Ostatně když nacisté získali v roce 1933 v Lipsku vládu, první, co odstranili, byla socha Mendelssohna-Bartoldyho stojící před průčelím kostela Svatého Tomáše. Dnes tam stojí znovu a navíc při 200-letém výročí skladatelova narození po něm byla pojmenována i fasáda kostela.
Jenže když se řekne Lipsko,měl by si člověk vybavit především Johana Sebastiána Bacha.
Tento vrcholný mistr barokní hudby byl totiž od roku 1723 27 let kantorem Chóru při kostele svatého Tomáše a je od roku 1950 v tomto kostele pochován. V Lipsku ostatně působili i Robert Schumann, Franz Liszt či Hector Berlios, všichni v oné pro Richarda Wágnera osudné době okolo roku 1840, kdy se do města přistěhoval Schumann – jeho dům je zachován jako muzeum.
Universita sídlila vždy v Augusteu na okraji centra města, po válce zde dali komunisté vybudovat nový kampus, přičemž ale byl kostel Svatého Pavla, který tvořil od založení university její stěžejní bod a Aulu(i když byla universita oficiálně založena při klášteře svatého Tomáše), stržen. Ve fasádě nové University postavené v roce 2004. nechal architekt Erick van Egeraat motiv průčelí kostela znovu ožít – působí to velmi zajímavě a avantgardně – lipská universita stojí určitě už z tohoto důvodu za návštěvu.
Původní budova vzala za své při bombardování Lipska během druhé světové války (Lipsko mělo velké štěstí, že se spojenci rozhodli v únoru 1945 srovnat se zemí Drážďany – Lipsko bylo totiž původním cílem). Stejně ale město zažilo celkem 14 náletů a oblast Augustova náměstí byla zničena nejvíc, proto zde dnes stojí opera z roku 1960 ve stylu komunistické architektury (ale se svým novoklasicistickým stylem nepůsobí vůbec zle) a Gewandhaus z roku 1981, moderní koncertní budova na opačné straně náměstí.
Lipsko mělo po válce smůlu. 18. dubna 1945 vstoupily do města americké jednotky (zda město dobyly či osvobodily, o tom se vedou dodnes spory, dané úhlem pohledu). Jenže Američané pak celé západní Sasko s Durynskem odstoupili Rusům a proto 2.července 1945 vstoupila do města Rudá armáda. Lipsko se tak stalo součástí Východního Německa a následkem toho NDR, založené v roce 1949. Z Lipska pocházel už vzpomenutý vůdce německé komunistické (neúspěšné) revoluce z roku 1918 Karl Liebknecht, dále i vládce NDR z let 1949 až 1971 Walter Ulbricht, jeden z hlavních propagátorů vojenského zásahu Varšavské smlouvy v Československu 1968 a žila zde Klára Zetkinová,jejíž iniciativě vděčíme za Mezinárodní den žen. Město mělo tedy díky svému průmyslu silnou rudou tradici.
Ovšem paradoxně právě v Lipsku se začal komunistický režim hroutit. V žádném jiném městě nenajdete tolik muzeí a expozicí, zabývající se komunistickým režimem a jeho pádem jako v Lipsku, hned vedle Mädlerovy pasáže je stálá výstava v „Zeigeschtliches Forum“ a zpřístupněna je i místní centrála STASI- německé tajné policie. A i v muzeu městských dějin ve staré radnici je komunistické epizodě věnován velký prostor.
Občané Lipska jsou totiž hrdí na to, že to byli právě oni, kteří zasadili komunistickému režimu rozhodující ránu. Vždycky byli trošku alternativní. Kde jinde by bylo možné, že by punková skupina jménem Wutanfall (Záchvat zuřivosti) našla útulek a možnost koncertovat v sakristii kostela svatého Mikuláše. A právě tento kostel se svými jemnými barvami vnitřní výzdoby růžovou a světle zelenou, tolik připomínající Frauenkirche v Drážďanech, měl při pádu komunistického režimu ve východním Německu sehrát rozhodující roli.
Vše začalo dost nevinně. V roce 1980 byla vyhlášena takzvaná dekáda mírové tolerance. Od roku 1981 se v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v pět hodin odpoledne scházeli lidé k modlitbě za světový mír. Pod biblickým heslem:“ Překovejme meče v radlice“,(Micheáš 4.3) heslo, které ostatně hlásala i komunistická propaganda.
Teď ale STASI a policie lidi, kteří nosili nálepku s tímto heslem bila, zatýkala a hodiny vyslýchala. Přesto lidí v kostele přibývalo. Co začalo několika desítkami lidí, přerostlo ve stovky a posléze v tisíce. V květnu 1989 si lipští aktivisté dovolili dokonce kontrolovat výsledky voleb a zjistili, že jednotná kandidátka nedostala proklamovaných 96,8 procenta hlasů, ale „jen“ něco málo přes devadesát. Pro ty, kdo režimu stále ještě věřili, to byla krutá rána. Když pak 3.června čínská vláda nechala na Náměstí nebeského klidu v Pekingu zmasakrovat přes 2000 studentů a celý svět ztuhl hrůzou nad touto bezhlavou krutostí, jediné dvě vlády, které oficiálně čínskému velení blahopřály byl Kim Ir Sen ze Severní Koreje a Erich Honecker z NDR. To otřáslo i posledními věrnými a lidí u svatého Mikuláše opět přibylo. 4.září žádal starosta Lipska faráře z kostela svatého Mikuláše, aby s modlitbami přestal. Tento to odmítl.
Na 9.října tedy připravila komunistická vláda odstrašující akci. V rádiu i v televizi varovala všechny občany Lipska před návštěvou kostela. Komunisté se netajili tím, že zmobilizovali 10 000 policistů a vojáků a že jim byl písemně udělen příkaz ke střelbě. Dozvěděl jsem se, že bylo připraveno 10 000 polních lůžek pro zraněné a 20 000 krevních konzerv. Německá vláda připravovala tedy opravdový masakr podle čínského vzoru. Přesto se 9.října k modlitbách dostavilo 70 000 lidí. Se svíčkami v rukou naplnili lipské ulice. Režim si nedovolil střílet do lidí, kteří v jedné ruce drží svíčku a druhou ji chrání před větrem. Těžko by mohl tvrdit, že takovíto demonstranti vyprovokovali srážku házením kamení, jak zněla dopředu připravená verze. A navíc – rozkaz ke střelbě přišel z nenáviděného Berlína – velitel lipského zásahu se stal náhle saským patriotem dal bezpečnostní síly stáhnout. Protest se tedy obešel bez krveprolití. 23 října pak bylo v ulicích Lipska už 320 000 lidí. 9.listopadu pak padla Berlínská zeď. Modlitby v kostele svatého Mikuláše každé pondělí v 5 hodin odpoledne se konají ještě i dnes – jako vzpomínka ale i jako snaha o dosažení míru ve světě, snaha dnes možná aktuálnější než před lety.
Lipsko si totiž na válečné události nemůže rozhodně stěžovat. Jeho poloha na křižovatce Via imperialis a Via regii udělalo město nejen centrem obchodu se svými veletrhy a do roku 1945 i centrem východoněmeckého bankovnictví, ale i místem početných vojenských konfliktů.
Během třicetileté války se před hradbami Lipska odehrály až tři rozhodné bitvy, dvakrát u Breitenfeldu (1630 a 1642) a jednou u Lützenu (1632), kde náš slavný Valdštejn sice utkání se švédským králem Karlem Gustavem prohrál, jenže švédský král v bitvě zahynul.
Nejslavnějším vojenským střetnutím je ale určitě „Bitva národů“ 16.- 19. října 1813. V této největší bitvě Napoleonských válek se podařilo pra-pra-pra…předkovi našeho knížete Karla Schwarzenberga (můžete si to spočítat sami, Karel je toho jména sedmý a onen generalissimus Karel Schwarzenberg byl samozřejmě první) porazit francouzského císaře tak rozhodujícím způsobem, že se z toho Francie už nevzpamatovala. Během oněch tří dnů bojů zahynulo před hradbami Lipska ale i v nich 90 000 vojáků (pro srovnání, Lipsko mělo v té době 90 000 obyvatel). Mimochodem Sasové bojovali v této bitvě na špatné straně – tedy ve francouzské armádě. Sasové mají vůbec vzácnou vlastnost bojovat vždy na straně poražených a když už jednou byli na straně vítězů – to bylo u Breitenfeldu v roce 1630 – utekli už na začátku bitvy a zastavili se až 20 kilometrů za bitevní linií, takže se o vítězství Švédů nad císařským generálem Tillym (který byl v bitvě zraněn a v Lipsku pak zemřel) dozvěděli až z doslechu. Ostatně v Lipsku zemřel následkem svých zranění po bitvě u Lützenu i slavný generál jízdy Pappenheim (který znal své pappenheimské) a konečně zde 18.října 1813 utonul polský maršál Poniatowski – je zde tedy pochováno hodně válečných „hrdinů“. V roce 1813 to Sasové udělali chytřeji, v rozhodující chvíli bitvy u vesnice Propstheida přešli k nepříteli a začali do překvapených Francouzů střílet. Inu není nad dobrého spojence.
Dnes stojí na místě oné někdejší vesničky obrovský „Památník bitvy národů“ (Völkerschlachtdenkmal). Byl tu postaven v roce 1913 při příležitosti stého výročí bitvy a slavnostně otevřen za přítomnosti německého císaře. To už se totiž svět řítil do další katastrofy, mnohem horší než ta předešlá, která začala v roce 1914 a měla skončit až obsazením Lipska americkými vojáky 28.dubna 1945.
Lipsko se určitě sovu krásou nemůže rovnat Drážďanům ale ani Kolínu či Cáchám. Historicky má ale dost co nabídnout a stejně tak i kulturně. Pořádá se zde pravidelně Knižní veletrh, hudební koncerty v Gewandhausu na Augustově náměstí jsou díky Bachovské a Mendellsohnovské tradici navštěvovány špičkovými světovými hudebníky. Letos postoupí fotbalový klub RB Leipzig do nejvyšší německé fotbalové soutěže, jejíž byl v roce 1903 (samozřejmě pod jiným jménem) historicky prvním mistrem. Za tento vzestup místního fotbalu ostatně Lipsko vděčí rakouskému podnikateli Didimu Mateschitzovi, majiteli firmy Red Bull. Fotbalový stadion na břehu řeky Elstery se tedy jmenuje Red Bull Arena, klub se tak ale oficiálně jmenovat nesmí – německý zákon zakazuje klubům nosit jména sponzorů – jednou výjimkou je Bayer Leverkusen, protože vznikl jako klub zaměstnanců farmakologického giganta, který se kdysi proslavil výrobou Aspirinu.
Takže proč vlastně ne Lipsko? Není to daleko a město je to zajímavé a i pro shoping velmi vhodné. Jen prosím, když už tam budete, jíst se dá v mnoha restauracích dobře a za rozumné ceny, ale nezkoušejte prosím místní speciality. Abyste dojeli v pořádku domů a nemuseli po cestě zastavovat. Město má v současnosti víc než dost restaurací s mezinárodní kuchyní.