Když jedete na dovolenou na jih, tedy dost hodně na jih, dokonce poměrně blízko k rovníku, přesněji na Kanárské ostrovy a úplně konkrétně na Tenerifu, očekáváte tak nějak, že tam bude hezky. Zejména tedy na jihu ostrova. Tenerifa je totiž rozdělena klimaticky na dvě části, na zelený sever, kde se pěstují banány a všechny možné ostatní druhy ovoce, protože tam někdy i prší a na suchý nehostinný jih, kde neprší vůbec. Proto tento jih využívají ke svému pobytu turisté, proto není hlavní mezinárodní letiště ostrova v blízkosti hlavního města Sanza Cruz de Tenerife – tam sice taky jedno letiště je, ale přistávají tam místní (rozuměj španělské) linky a levné letecké společnosti jako Rainair – ale na jihu na letišti královny Sofie. Protože v největším turistickém centru ostrova Playa de las Américas prší statisticky viděno pět dní v roce.
Z toho pohledu jsme tedy této destinaci vyčerpali bezmála celoroční srážkový kontingent. Odlétali jsme z Vídně, kde svítilo sluníčko a teploměr ukazoval dvacet stupňů – jak pravila Christa Kummer, rakouská rosnička, přílišné teplo na dané roční období – na Tenerifě nás přivítal déšť a vydržel nám až do úterka. (Další dny už bylo jen zamračeno, ale voda nahoře došla čili stoletý rekord deštivých dní po sobě jsme nepřekonali). Poctivě počítáno, sobota až úterý jsou čtyři dny, kdy bude ten pátý těžko říct, každopádně by každý další turista letící do této destinace měl být tento rok už v relativním bezpečí, v nebi jim už pro toto místo moc vody zůstat nemohlo. Zatímco jsme se tedy trápili s programem, z Grazu a Vídně nás děti provokovaly zprávami o slunečnu a teplu. Samozřejmě došlo k obratu – u nás přestalo pršet a v Rakousku začalo – to bylo v pátek, tedy den před naším návratem.
Měl jsem první dny takové deja-vu, přemýšlel jsem, kde jsem už takovou dovolenou zažil. A v pondělí jsem si vzpomněl – bylo to na Islandu. Ovšem byl to tak nějak obrácený poměr. Když jsem se ptal Islanďana v pláštěnce, zda mají na ostrově někdy i pěkně, pravil „Ano, pět dní v roce, ty byly minulý týden.“
Zažil jsem koneckonců v Albánii nejstudenější léto na posledních sto let (tedy přesněji od začátku sledování, a to bylo někdy okolo roku 1850), měl bych být tedy zvyklý. Jsem. Ale trošku si zanaříkat patří k středoevropské kultuře, takže proč se tomu bránit. Měli jsme přece v hotelu bazén s vyhřívanou mořskou vodou, a to vyhřívanou na dvacet devět stupňů Celsia a potom je vám v podstatě jedno, zda vám prší na hlavu – problém je pouze, když chcete z toho bazénu vylézt. Ta voda, co padá shora, je totiž studenější.
Dané počasí se nabízí, aby si člověk pronajal auto a vyrazil s deštníkem na poznávačku. Což jsme částečně učinili. Dva dny jsme pobřeží ostrova poznávali pěšky, dva dny jsme se po ostrově pohybovali ve vypůjčeném autě třídy „C“, i když jsem žádal o třídu „B“ protože mi céčko připadalo na ostrovní cesty příliš velké. Nebylo, cesty jsou na Tenerifě v překvapivě dobrém stavu. A třídu „B“ prý pro jednotlivé dny nepůjčují. Proč, to jsem nezjistil. Prostě nepůjčují.
Ten pěší turismus je možný mezi La Caleta a Los Christanos.
V Los Christianos je přístav odkud vyjíždějí trajekty k La Gomeře, vzdálené 40 minut lodí a kde pravidelně zastavoval na své cestě do Ameriky Kryštof Kolumbus, protože vdova po guvernérovi byla jeho milenkou. Dvakrát denně jezdí odtud i trajekt na La Palmu, ostrov letos tak hrozně zkoušený výbuchem sopky. Samozřejmě je to lákavý cíl, ale cesta tam trvá tři hodiny a trajekt jezdí jen o půl druhé odpoledne a v osm večer. Takže denní výlet trajektem prakticky nemožný. Promenáda po pobřeží má dvě části. Ta delší od Plaza del Duque přes Playa los Amerikas po Los Christianos měří asi deset kilometrů a je do posledního metru prostavěná obchůdky, restauracemi a bary. Ta druhá část směrem na sever na La Caletu je už trošku romantičtější s nádechem přírody. Jedno luxusní obchodní centrum je právě na Plaza del Duque (čili v překladu Vévodovo náměstí), větší je ale na Playa los Americas.
Jmenuje se Siammail a je přímo na dálničním výjezdu 73. Jen o kilometr dál, tedy na výjezdu 74 je místní Aquapark. To pro ty, jejichž děti se pobytem nudí. Jachtový přístav Puerto Cristobal Colon je od Plaza del Duque vzdálený asi jeden kilometr ve směru na jih. Na Playa Faňada v obchodní části El Litoral je nenápadný bar Orangecafé s českou restaurací.
Provozují ho tři česká děvčata, jedna z nich Pavla má manžela Petra, který po ostrově provádí. A čepují tam Budvar, Prazdroj je jen v lahvi. Ovšem jestliže domácí pivo Dorada stojí jedno euro za půllitr (španělsky Jara), české pivo je podstatně dražší, čtyři eura za půllitr jsou kompatibilní s cenami na evropské pevnině. Ale vyplatí se to stejně.
Skutečná historie na vás na Tenerifě taky nečeká, Španělé objevili ostrovy koncem patnáctého století a začali je dobývat (oni tomu říkají kolonizovat), přesto je toho na ostrově k vidění hodně a za ty dva dny v autě se dá uvidět jen zlomek toho, co by člověk vidět chtěl.
K sopce El Teide jsme se vydali hned první den, co vysvitlo slunce.
Nápad to byl dobrý, ale poměrně málo originální, stejně přemýšlela většina turistů, kteří ostrov navštívili, a tak jsme se s nimi všemi na náhorní plošině Las Caňadas potkali, Což vneslo zejména do hledání parkovacího místa nečekané adrenalinové situace. Jsem na sebe hrdý, že jsme vždycky nakonec zaparkovali, a to bez větších škod na našem vypůjčeném autě jakož i na majetku jiných, kteří se zoufale tlačili ve stejné snaze někam své auto odstavit, aniž by bylo kde. Tenerife vznikla někdy před sedmi miliony let, když vyvřela z mořského dna. Nevznikala najednou, těch sopečných výbuchů bylo hned několik, například pohoří Teno na severozápadě ostrova, kde všichni turisté nacházející se na ostrově chtějí navštívit malebnou vesničku Masca (všichni samozřejmě opět současně čili opět problémy s parkováním popsané výše) tvořilo dlouho samostatný ostrov, než ho další výrony lávy spojily s hlavním masívem Teide. Původní kráter sopky Las Caňadas má 16 kilometrů v průměru, ohraničen je horami – tedy zbytky někdejší sopky a ten obvod má 45 kilometrů, což je opravdu působivé. Dno původního kráteru – ploché a pokryté řídkou vegetací – může člověk vidět v blízkosti vyhlídky Los Roques, zbytek je zalit proudy novější lávy, poslední výbuch na jednom ze dvou centrálních sopečných kuželů jménem El Viejo se odehrál v roce 1798 – a černé masy poměrně čerstvé lávy jsou dobře identifikovatelné. Zajímavé je, že láva má nejrůznější barvy, je černá, žlutá, tmavě oranžová či okrová, podle těchto barev dostaly další vyvřelé sopky svá jména, jako „Hořčičná hora“ Montaňa Mostaza, nebo „Bílá hora“ Montaňa Blanca, i když bílá tedy rozhodně není. Vše je ale zastíněno obrovským kuželem El Teide. Je to s 3718 metry nad mořem nejvyšší hora Španělska (I když to pevninští Španělé nechtějí uznat a vnucují turistům myšlenku, že nejvyšší horou je Sierra Nevada v Andalusii (3482 m.n.m) a „praví“ Španělé, kteří Andalusii považují za africkou provincii, budou přísahat, že nejvyšší jsou samozřejmě Pyreneje s 3404 metry. El Teide je hodně mladá sopka, vyvřela uprostřed onoho kráteru Las Caňadas teprve před dvěma sty tisíci lety. Do výšky 3550 metrů se dá vyjet lanovkou, pokud tedy jezdí. Když jsme tam dojeli my, nejezdila, i když svítilo sluníčko. Prý byl nahoře příliš silný vítr. Docela bych tomu věřil, když jsem vyšel jen na malý vyhlídkový kopec, sfoukl mi vítr čepici. Ale i zespodu je ten kopec hezký, lístky na lanovku se dají koupit pouze na internetu on-line a není to úplně jednoduché – ovšem zřejmě jen pro analogové lidi, jako jsem já. Výstup na vrchol El Teide je možný pouze s průvodcem a je ho třeba objednávat čtyři měsíce dopředu. Výškový rozdíl, který je třeba překonat, je 1300 metrů, a to je ve výšce bezmála čtyř tisíc metrů nad mořem, kde už koncentrace kyslíku dost klesá, hodně namáhavý podnik. Ze svahů El Teide vystupují sirnaté páry o teplotě 85 stupňů Celsia jako důkaz, že někde hluboko v nitru sopky ještě úplný klid není.
Láva vyplavila cenné kovy, které se těžily v Las Caňadas v okolí dolů San José, ale i živiny, které dělají sopečnou půdu velmi úrodnou. Víno se pěstuje i v nadmořských výškách přes tisíc metrů, jako ve vesnici Vilaflor, ovoce ve sklenících dozrává po celý rok, jediným problémem je nedostatek vody (většina užitkové vody se získává odsolováním vody mořské, což jí dává jednak trošku slanou chuť a trošku příchuť rybiny).
Pokud chcete do města, pak zřejmě nejatraktivnější destinací je Puorto de la Cruz na severu ostrova. Je to někdejší překladiště cukrové třtiny, kterou zde začali Španělé po obsazení ostrova pěstovat. Jenže v devatenáctém století sem přišli Angličané a dostali nápad pěstovat zde banány. To přineslo ostrovu prosperitu a po úspěšných banánových podnikatelích se sem začali stěhovat či jezdit za odpočinkem bohatí Angličané. Vznikly první hotely a vily v koloniálním stylu, jsou zde stále ještě k vidění. Španělský koloniální styl domů je k viděni v La Orotava, údolí s mnoha prameny na sever od Puerta de la Cruz, kde se pěstovala cukrová třtina – bylo to údolí s největším množstvím použitelné vody – dnes se to tam hemží turisty, kteří chtějí vidět původní domy s dřevěnými balkóny, minimálně ty, které přežily velké zemětřesení v roce 1704. Banánové plantáže se nacházejí někdy i uprostřed města, jako v Icod de la vinos, kde je možné „Casa de Platanos“ navštívit.
„Plátano“ znamená k mému velkému překvapení „banán“. My známe platany jiného významu a těch tam bylo všude spousta a byly hodně impozantní. Podle slovníku používají Španělé i pro naše platany stejné slovo. Neptejte se mě proč a jak pak banán od platanu odliší.
Nejpopulárnějším stromem na ostrově je ale „Dračí strom“. Je to vlastně druh palmy. Když mu uřežete větev – a to činili domorodci často, protože pryskyřice toho stromu, která se na světle barví do tmavohněda, byla považována za léčivou a připravovaly se z ní léčivé nápoje a masti – doroste rychle znova, jako drakovi useknutá hlava. Proto dostal tento strom poetický latinský název Dracaena drago.
V městečku Icod de la vinos se nachází nejstarší dračí strom na ostrově. Má pět set let a obvod jeho kmene je šest metrů a výška 17 metrů, krásně se dá vidět z terasy místního kostela
Svatého Marka, kde se nachází údajně největší filigránový stříbrný kříž. I ona „Casa de Platanos“ je v bezprostřední blízkosti a v tomto městečku mysleli i na turisty. Nejen že je cesta k místním atrakcím skvěle označená, ale v jejich bezprostřední blízkosti je i podzemní parkoviště a čas parkování se odpočítává na minuty, a tedy naprosto spravedlivě.
Největší atrakcí na ostrově je Loro Parque v Puerto de la Cruz, zřejmě proto má reklamu na zadním skle každé auto z půjčoven po celém ostrově. I když Loro znamená papoušek, a těch je tam skutečně stovky různých druhů, je to obrovská zoologická zahrada a skutečně program na celý den. Děti budou určitě chtít navštívit všechna tři show, lachtany, delfíny a papoušky, jen na shlédnutí těchto tří programů si člověk musí návštěvu zoo natáhnout na minimálně čtyři hodiny.
Ale je tam co dělat. Obrovské akvárium, kterým člověk prochází tunelem, velké množství tučňáků, ale i lvi, tygři, panteři, opice a všechno, co k dobré zoologické zahradě patří. Parkovat se dá přímo v areálu u vstupu anebo v okolí v blízkých uličkách.
Prostě je toho na Tenerifě moc. Zřejmě se tam budu muset vrátit. Minimálně až přestane pršet a pojede lanovka na El Teide. A potom zbývá ještě botanická zahrada v Puerto de la Cruz (bohužel na zcela opačném konci města než Loro Parque), katedrála v Candelarii se zázračnou sochou panny Marie. Ta socha je sice fake, protože poté, co původní sochu, vyplavenou kdysi ještě před příchodem Španělů mořem spláchla povodeň, udělal novou v roce 1827 umělec Ferndando Éstevez, ale katedrálu patronky kanárských ostrovů by člověk vidět měl. Nestihl jsem to, žena se chtěla koupat. Ta zatracená voda v hotelovém bazénu měla už vzpomenutých 29 stupňů. A samozřejmě je tu ještě okolí La Laguna na severovýchodě ostrova, „Pekelná soutěska“ Barranco del Inferno u vesnice Adeje a určitě i leccos jiného.
Jedna návštěva je na tomhle ostrově prostě málo. A kdo by se tu chtěl stresovat? Domorodci určitě ne a svým klidem nakazí brzy i návštěvníky. Jako nás. Proboha, kdy já jsem naposledy spal do půl deváté???
