Byly časy, kdy jsem horské výstupy s výškovým převýšením pod tisíc metrů nepovažoval za pořádné túry. O mém příteli Vladimírovi ani nemluvě, jeho tělesné schopnosti jsem popisoval v článku Na horách s Vladimírem, kdy jsem ho podezříval, že se jedná o mimozemšťana. Aby totiž někdo po celodenní túře s výškovým převýšením 1800 metrů šel hrát hokej a pak dlouho do noci flámoval, aby potom ráno vstal a šel do práce, to přesahovalo naprosto mé chápání.
Jenže jsme mezitím zestárli (nebo vyzráli a zmoudřeli, to je úhel pohledu) a najednou jsou nám výstupy nad kilometr trošku moc a přijímáme oba s radostí, když nám podstatnou část horského výstupu převezme lanovka.
O to větší byl můj šok, když jsem krátce před odjezdem na výlet do východního Tyrolska na internetu zjistil, že lanovky v okolí Matrei nefungují, jedna celou sezónu (pod záminkou přestavby sjezdovek je prý zavřená už druhou sezónu) a druhá byla odstavena předčasně 3. září. Krve by se ve mně nedořezal, když jsem horečně tvořil nový program, ve kterém bychom se bez technické pomoci nějak obešli. Východní Tyrolsko bylo totiž v našem dlouhodobém plánu a nehodlal jsem se ho vzdát. Tenhle malý kousek Tyrol, oddělený od mateřské země s hlavním městem Innsbruckem od roku 1918, kdy byla z Tyrolska vytržena jeho jižní část a připojena k Itálii, za návštěvu totiž stojí. V podstatě se skládá ze dvou částí, z jižní okolo své „metropole“ Lienzu (kouzelné městečko s 12 000 obyvateli), odkud se chodí do východotyrolských Dolomit a severní okolo městečka Matrei s necelými pěti tisíci obyvateli, odkud se chodí do Vysokých Taur, čili nejvyššího rakouského pohoří s celkem 266 vrcholy nad tři tisíce metrů. My jsme bydleli v Matrei.
Je to centrální bod, kde se sbíhá několik údolí, přesněji Tauerntal ze severu s Virgentalem ze západu, aby vytvořily společně Iseltal, pojmenovaný podle nejdůležitější řeky v této oblasti – ledovcové Isely. Kousek níž po jejím proudu se pak odděluje ještě Kalser Tal směrem na východ ve směru k úpatí nejvyšší rakouské hory Großglockneru a na západ pak odtud míří Defereggental k průsmyku do Jižního Tyrolska na Staller Sattelu. Tato čtyři údolí tvoří tedy onu severní část Východního Tyrolska a všechna čtyři stojí za návštěvu. Měli jsme k dispozici tři dny.
Když nás přivítala milá paní Eva, nájemkyně apartmánového domu Rainer, zeptal jsem se ještě jednou pro jistotu, zda přece jen nějaká lanovka nejezdí a ona mi potvrdila, že všechny jsou zavřené. Tím mě uvrhla do deprese a přivedla k odhodlání napsat o Východním Tyrolsku článek, který by odpudil všechny turisty od návštěvy této oblasti, zejména pak muže v předdůchodovém a důchodovém věku se slábnoucí kondicí ale stále ještě velkou ctižádostí dívat se na svět shora. Nakonec bylo všechno jinak a o tom bude tento článek.
První den jsme se vydali na sever do Tauerntalu. Vede tudy centrální silnice Felberstrasse, vybudovaná v sedmdesátých letech dvacátého století. Během její stavby zahynulo patnáct dělníků, ale prokopáním Felbertauerntunelu o délce 5304 metrů se konečně podařilo vytvořit spojení východního Tyrolska se severním (i když přes salcburské Pinzgau). Než byla tato cesta vybudována, přenášelo se zboží na sever přes vysokohorský průsmyk a poslední stanicí před tímto namáhavým přechodem byl Matreier Tauernhaus. Dnes je to východisko k túrám do vysokohorského údolí Gschlösstal (pokud to nedokážete vyslovit, nic si z toho nedělejte, já taky ne – tyrolština je už jednou taková).
K almovým usedlostem v Aussengschlössu a potom dál k Innergschlössu vás zaveze buď taxík nebo Panoramazug, což je traktor táhnoucí vagón s turisty.
Cena je 6 eur za dospělého a tři za dítě, jedno zda v taxíku nebo za oním traktorem. Vyplatí se to, pěšky je to dvě hodiny a taxi vás zaveze až k Venedigerhausu ve výšce 1691 metrů. I tak toho budete mít při dalším výstupu plné kecky. V Außengschlössu je kuriozita, totiž kaplička vytesaná do skály – „Felsenkapelle“. Kousek odtud je pramen Frauenbrünnl, který údajně léči oční a gynekologické choroby. Podle legendy zde prý prala panna Maria Ježíšovy plínky. Nesnažte se Tyrolákům tuto legendu vyvracet, argumenty, že panna Maria neopustila Palestinu, by nepadly na úrodnou půdu. Na snahu vytlouct Tyrolákům jejich bigotní katolicismus z hlavy doplatili i Napoleonovi Francouzi. Po bratislavském míru 1809 bylo Tyrolsko odtrženo od Rakouska a přičleněno k Napoleonovu spojenci, Bavorsku. Že měli Tyroláci platit daně do Mnichova místo do Vídně, to ještě nějak zkousli. Že museli narukovat do francouzské armády je bolelo už víc, ale smířili se s tím. Že jim zrušili jejich tyrolskou ústavu zajišťující jim určitá privilegia a svobody, přivedlo jejich krev do varu, ale ještě ne k výbuchu. Ale v okamžiku, kdy jim Francouzi, nakažení osvícenstvím, začali zakazovat chodit do kostela, přetekl pohár trpělivosti. Tyroláci se pod vedením Andrease Hofera chopili zbraní a bylo z toho hodně krvavé povstání. Trvalo bezmála rok, než se spojeným francouzským a bavorským armádám podařilo povstání, které Vídeň nechala na holičkách, potlačit. Francouzi utrpěli několik krvavých porážek, na které opravdu nebyli zvyklí, než v třetí bitvě na hoře Bergisel u Innsbrucku (Dnes je tam skokanský můstek, na kterém se soutěží v rámci turné čtyř můstků na přelomu starého a nového roku.) Tyroláky konečně porazili, Andreas Hofer byl zajat a v Mantově popraven. Tyroláci jsou ale na toto své povstání, které je v jejich dějinách glorifikováno, neskutečně hrdí, i na průsmyku Staller Sattel je památník tyrolské vzájemnosti – východní Tyrolák z Defeggertalu drží společně s jižním Tyrolákem z Antholzertalu prapor a táhnou společně na zlé Francouze.
Hned vedle nesmí chybět Boží muka. Jsou věci, o kterých se v Tyrolsku nežertuje. Také bych nedoporučoval nazývat Antholzertal jeho dnešním jménem „Valle di Anterselva“, jedno, že se to lépe vyslovuje.
Ostatně i v Matrei, před obrovským klasicistickým kostelem svatého Albána z let 1776–1784 je vedle obvyklých památníků obětem dvou světových válek dvacátého století i vzpomínka na oběti tohoto povstání. Z Matrei pocházeli dva vůdcové povstání Anton Wallner, který vedl boj v salzburských okresech Pongau a Pinzgau a Johann Panzl, který bojoval u Saalfeldenu. Oba se pak stáhli do Východního Tyrolska a organizovali odpor v údolí Isely. Pop porážce povstání byli oba odsouzeni v nepřítomnosti k smrti. Wallnerovi se podařilo uprchnout, a i Panzla se podařilo z jeho úkrytu propašovat do bezpečí. Místo nich byla popravena rukojmí, která obec Matrei vítězným Francouzům vydala, místní řezník Johann Weber a Franz Obersammer. Dnes jsou na pomníku vzpomenuti všichni čtyři, oni dva vojevůdci tam mají své plastiky, poopravená rukojmí jsou připomenuta jen jejich jmény.
Ale zpět k našemu výletu. Innergschlöss je nádherné zelené vysokohorské údolí plné pasoucích se krav, jehož středem teče ledovcový potok Gschlösserbach. Tady začíná „Ledovcová naučná stezka“. Vede hodně nahoru, prvních pět set metrů je strmých, ale člověk je ještě na začátku cesty motivovaný a koncentrovaný, takže cesta nad vysoký vodopád až k prvnímu jezeru ve výšce 2240 metrů se dá zvládnout. Hned kousek dál je největší atrakce údolí, jezírko zvané „Auge Gottes“, tedy Boží oko.
A to trojúhelníkové jezírko s kruhovým ostrovem skutečně tak vypadá. Odtud se pak dělí cesta. Jeden směr vede dál po naučné stezce s možnou odbočkou na „Alte Pragerhütte“, která je ovšem mimo provoz a proměněná v muzeum. Tato „Stará pražská chata“ byla nejstarší v údolí a postavili ji někdy okolo roku 1870, když ještě při výstupu na horu Großvenediger šlo o život. Právě tato – podle mého soudu nejkrásnější rakouská hora – dominuje celému údolí. Váhali jsme, zda se vydat tímto směrem a nakonec k „Neue Pragerhütte“ nebo zdolat vrchol Innerer Knorrkogel. Výška to byla zhruba stejná, rozhodla touha po občerstvení, které jsme si od chaty slibovali a dohadovali jsme se, zda budou mít na „Nové pražské chatě“ Staropramen nebo přece jen komerčnější Plzeň. To jsme ještě netušili, jaké překvapení nás čeká. To jsme se dozvěděli, když jsme dorazili ke Staré pražské chatě, obklopené velkým stádem ovcí, které se k nám radostně vrhly a začaly nás olizovat, protože toužily po soli, kterou jsme byli díky potu danému výstupem na 2489 metrů pokryti.
Tam na nás totiž čekala Jobova zvěst – totiž, že je „Neue Pragerhütte“ z důvodu nedostatku pitné vody zavřena. Protože jsem toho měl už skoro dost navrhl jsem, abychom to sbalili, ale návrh neprošel. Pokračovali jsme dalších tři sta výškových metrů k „Neue Pragerhütte“, protože byla na dohled a ostatní účastníci výpravy, tedy Vladimír a jeho dva synové, mě přesvědčovali, že jak se na tu chatu dívají, nemůže to být v žádném případě dalších tři sta výškových metrů. Bylo!!!
Ovšem dojem z výhledu odtud byl úžasný. Byli jsme skutečně těsně pod ledovcem., který ještě stále pokrývá svahy Großvenedigeru, vysoko nad jeho ledovcovým splazem a ledovcovým jezírkem.
Tato krásná hora se zdála být na dosah a normálně i bývá. Právě na „Nové pražské chatě“, postavené v roce 1904, nocují turisté, kteří mají vrchol Großvenedigeru s výškou 3657 m.n.m za svůj cíl. Dostali jsme dokonce od „chatára“, který hlídal opuštěnou chatu po pivu v plechovce (nevadilo, že to nebyl ani Staropramen, ani Plzeň a že to pivo bylo už tři roky po expiraci). Dokonce nám nabídl přenocování. Ovšem výstup na Großvenediger přes ledovec je možný jen s horským průvodcem, který tam logicky nebyl. My jsme neměli příslušnou výstroj a představa dalších 900 výškových metrů dalšího dne nahoru a potom 2000 výškových metrů dolů přesahovala můj pud sebezáchovy. To by se totiž za ten jeden den muselo stihnout. A ona je ta hora nádherná i zespodu a z té chaty je doslova opticky na dosah.
Až když jsme se vrátili do údolí, zjistili jsme, že ta cedule s informací o tom, že je chata předčasně zavřená, tam byla, jenže na jiném břehu Gschölbachu, než jsme ráno šli. Chtěli jsme se totiž vyhnout davu turistů, které vychrlil onen Panoramazug. Kdybychom to byli věděli, šli bychom zřejmě na Innerer Knorrkogel – a to by byla velká chyba. Člověk prostě musí mít štěstí.
Sjeli jsme taxíkem (poslední jízda, jak nám řekl řidič) zpět k Matreies Tauernhausu a přišel na nás hlad. Hospoda nabízela hodně omezenou nabídku jídel, takže jsme váhali, ale nakonec jsme se rozhodli pro čtyřikrát vídeňský řízek, protože ten jde vždy. A při odchodu z chaty jsem na recepci viděl prospekt – knížku, která se otevřela sama od sebe na stránce, kde propagovali lanovku „Kalser Bergbahn“. A psali, že je v provozu do 24.září.
Nevěřícně jsem na tu informaci zíral a nějak jsem si netroufal pochopit, že nás má pánbůh přece jen rád. Trvalo mi to několik minut mým čtenářům ale na to nechám celý týden. Potom vám povím, co jsme s tím udělali.