Je to prastarý hrad na Dunaji, hrad, kde kdysi v internaci zemřel smrtelně zraněný uherský král Karel II., hrad, který má pro Uhry ale nejen pro ně symbolický význam. V roce 1335 se zde setkali uherský král Karel z Anjou, polský král Kazimír Veliký a český král Jan Lucemburský, aby urovnali své spory. Jan se tehdy vzdal prázdných titulů polského a uherského krále, které byly dědictvím po jeho přemyslovských předchůdcích, a obdržel za to Slezsko, kterého se vzdal král Kazimír. Výsledkem bylo ukončení dlouhodobého nepřátelského, bezmála válečného stavu.
Z toho důvodu se zde v roce 1991 uzavřelo Československo, Polsko a Maďarsko smlouvu o zóně volného obchodu mezi těmi třemi státy – po rozpadu RVHP to byl potřebný krok. Z trojky se po rozpadu Československa stala čtyřka, která hospodářsky i politicky stále více srůstala a společně i vstoupila v roce 2004 do Evropské Unie. A ona nešťastná EU si teď s těmito zeměmi neví rady. Protože zlobí.
V Maďarsku je už od roku 2010 u moci Viktor Orbán, který si s principy demokracie EU nedělá žádné starosti a přetváří svůj stát na diktaturu Putinovsko/Erdoganovského typu. Zavedl typ tzv.„neliberální demokracie“ čili „demokracie sloužící národním zájmům“, což vyvolává nepříjemné reminiscence. Ovládá sdělovací prostředky, na školách zavádí povinnou výuku nacionalismu a přijímá zákony, které nejsou v souladu s principy fungování EU – jako o vyvlastnění (bez náhrady) nájemců maďarské půdy. Tento zákon, který teď zneplatnil po pěti letech nejvyšší evropský soud, postihl jednak desítky rakouských sedláků, kteří za velké peníze pronajali pozemky na maďarské straně hranice, jakož i německé důchodce, kteří se rozhodli pronajmout si do konce života domy v Maďarsku, aby tu dožili. EU prokázala svou neschopnost, když si s Orbánovými nedemokratickými postupy nedokázala poradit (i díky podpoře, kterou dostal od rakouské ÖVP – mimochodem strany, která se tváří jako ochránce zájmů rakouských zemědělců, tedy těch, kteří byli Orbánem nejvíc postiženi). U moci se drží díky tvrdému postupu proti uprchlíkům a když mu došli, tak spřádáním konspirativních teorií o plánovaném státním převratu, za kterým má stát americký Maďar Gyorgy Sörös. Na kampaň proti tomuto emigrovanému krajanovi neváhal vydat desítky milionů Euro. Že se jeho země hospodářsky hroutí, že z ní odešlo půl milionu mladých produktivních lidí, je mu jedno. Hlavně že on a jeho kamarádi z rodné obce bohatnou. Jeden z nich před nedávnem koupil lyžařská rakouská střediska na Kreischbergu a v Lachtalu.
Pak přišel Kaczynsky v Polsku. Díky nesmyslné kampani paní Angely, která právě před polskými volbami přinutila tehdejší polskou vládu, aby souhlasila s povinnými kvótami na rozdělení utečenců, vyhrála Kaczynského strana „Právo a Spravedlnost“ polské volby a od té doby vyvádí hůř než Orbán. Destrukce nezávislosti soudního systému (který chce Kaczynský přestavět podle v jeho očích osvědčeného – rozuměj komunistického – modelu) omezování svobody slova a teď i přímo provokativní zákon, který hrozí vězením každému, kdo by se zmínil o polských koncentračních táborech. Že byl v Polsku antisemitismus mnohem dřív a mnohem silnější než v Německu, se nesmí říct, nebo člověk skončí ve vězení. Otázka je, kdy se začne kritika Jaroslava Kaczynského počítat za podporu terorismu, jako je tomu už v Turecku. (V Číně je to teď nejnověji ještě lepší, protože výroky prezidenta Si Ťin Pchinga mají platnost ústavních zákonů, je jakákoliv jeho kritika přímo protiústavním trestným činem – není divu, že má Si Ťin Pčhing v Miloši Zemanovi velkého obdivovatele) Ekonomicky se Polsko drží nad vodou díky zemědělským dotacím z EU, které tvoří 70 miliard Euro a EU mu je nedokáže zkrátit, i kdyby přímo zavedl diktaturu. Dohodli se přece s Viktorem v Zakopaném, že případné sankce budou vzájemně vetovat.
Slovensko se zdálo být dlouho oázou míru. Nejen, že se slovenští voliči dokázali zbavit v roce 1998 Mečiara, ale dokázali si zvolit i morálně silného prezidenta Kisku. Korupce tu byla vždy problém a podlamovala důvěru lidí v stát, ale to bublalo jen pod povrchem. Nikdy to nebylo jinak, jedno, kdo byl u moci (vzpomeňme na aféru Gorila, když vládla pravicová koalice premiéra Dzurindy), takže vyvádění premiéra Fica a jeho pravé ruky Kaliňáka nijak stabilitu vlády neohrožovalo. Až došlo k vraždě mladého idealisty, který se rozhodl nahlédnout pod hladinu páchnoucího rybníka, a došlo k explozi. Slováci měli vždycky blízko k činu. Zatímco v Česku pan prezident za potlesku poloviny české populace k střílení novinářů pouze vyzývá, na Slovensku je to už realitou. Slovákům se ale takové činy očividně nelíbí a vyšli do ulic, aby zúčtovali se zodpovědnými. Jenže zodpovědní nezodpovědní politici nehodlají převzít zodpovědnost za všechny lumpárny, které teď vyplouvají na povrch, drží se moci jako klíšťata a vymýšlejí dokonce i teorii o spolčení prezidenta se Sörösem. Zřejmě ve stresu chybí samostatné kreativní myšlení a tak si premiér Fico odkoukal recept od svého jižního souseda. Že si maďarská strana Híd teď vymohla odstoupení Kaliňáka, jako podmínku, že zůstane ve vládě, svědčí jen o tom, že už i ona vězí ve splašcích tak hluboko, že se bojí nových voleb a nových odhalení, kterým může bránit, jen dokud se podílí na moci. Vyčistění politické scény se na Slovensku ještě dlouho nechystá, a i kdyby se podařilo odstranit Fica, zbývá otázka – kdo ho může nahradit? Jeho alternativa, která vládla krátce v letech 2010 – 2012 a nechala si psát zákony od právníků investorské skupiny Penta, se taky právě nevyznamenala.
V Česku byl znovu demokraticky zvolen prezidentem Miloš Zeman, který chválabohu nemá ústavní pravomoci vládnout a může dělat jen ostudu a dvořit se ruským a čínským diktátorům. Ale také komunistická strana, který se nikdy nevzdala své stalinistické tradice a oslavuje únorový puč roku 1948, má dost voličů, aby se dostala do parlamentu a dost drzosti, aby vší silou prosazovala bývalého člena komunistických pořádkových jednotek za předsedu bezpečnostního výboru parlamentu. Úmyslně provokuje a provokuje ráda, ví, že si to může dovolit. Protože takzvaný „demokratický blok“ podělal, co podělat mohl. Celá desetiletí se pravicové strany utápěly v korupci, vyráběly deficity rozpočtu a podporovaly kradení a neplacení daní, až lidé zvolili ze zoufalství bývalého agenta STB v naději, že udělá pořádek aspoň on. A místo toho, aby pánové Fiala, Kalousek a Bělobrádek akceptovali skutečnost výsledků voleb a začali s vítězem voleb jednat, aby zabránili nejhoršímu, zachovali se jako trucovitá děcka a řekli, že s ANO oni NE a NIKDY! I když jim bylo jasné, že prakticky nebude možné sestavit vládu. Mnuli si ruce, jak udělali zemi neovladatelnou, to za trest „hloupým“ voličům. Že tím Babiše, který by samozřejmě s nimi jednal raději než s extrémními stranami, zahnali do kouta a on si kupuje podporu komunistů, jim tak nějak uniklo. Oni dali komunistům sílu – vlastní hloupostí. Průzkumy hovoří o tom, že se přepočítali. Kdyby došlo k novým volbám, získá Babiš ještě víc hlasů než jich má teď a například TOP 9 se do parlamentu vůbec nedostane. A taky tam nebude nikomu chybět.
Člověk nad tím vším tak trochu žasne a ptá se, jak je to možné. Jaké jsou důvody, že se tyto čtyři postkomunistické země stále více vzdalují od cesty, kterou kdysi v roce 1989 nastoupily. A to přesto, že ekonomicky sice pomalu, ale přece a to i navzdory korupci a rozkrádání, zbytek Evropy jak v úhrnném hospodářském produktu, tak i v životní úrovni dohánějí. Proč to tak je a jak to, že je to vůbec možné?
- Zklamání z ekonomického vývoje. Lidé očekávali s pádem komunistického systému rychlý růst životní úrovně na úroveň západních zemí, které jim byly vzorem. Že se tak nestalo, mělo řadu důvodů. Především chaoticky prováděná privatizace vedla k odlivu kapitálu a národního bohatství, víceméně platila taktika – urvi, co můžeš. Kupónová privatizace, od níž si pan Klaus sliboval Nobelovu cenu za ekonomiku, skončila katastrofou. Pozdní privatizace bankovního systému pak k vytvoření této nové vrstvy zbohatlíků postrádající morálku jen pomohla. K této skupině ostatně patří i Andrej Babiš. Svět se bohužel taky změnil právě v nejnevhodnější dobu. Právě na začátku devadesátých let odzvonilo odstartování divokého liberálního a globalizovaného kapitalismu blahobytné společnosti osmdesátých let. Postkomunistické země chtěly vstupovat do systému let osmdesátých a ocitly se v letech devadesátých, tedy ekonomicky a morálně naprosto odlišných.
- Politici, kteří vstoupili po roce 1989 do politiky bez patřičného politického vzdělání a kterým s výjimkou několika mezitím už dávno umlčených či zemřelých idealistů nešlo o skutečnou změnu systému ale jen o výměnu elit. Moc chápali jako zdroj obohacení a proto se drží na svých židlích zuby nehty, protože každý den může znamenat další přírůstek na jejich kontech. Kolem nich se vytvořily mafiánské struktury, které stát vykrádají, ať už je to Ndrangeta přes slečnu Troškovou na Slovensku nebo páni Nejedlý a Mynář přes prezidenta Zemana v Česku. Orbánovi spolužáci ze základní školy z Alcsútdoboz jsou nejbohatšími Maďary a jeho rodná obec nejbohatší obec v Maďarsku.
- Chybějící strach z totalitní ideologie (přežili jsme tehdy, přežijeme i teď). Mnohým ostatně totalitní ideologie docela vyhovovala. Kontrolovaný tisk a televize přinášely jen pozitivní zprávy o úspěších společnosti, ve které chodili do práce a podíleli se tedy na tomto „úspěchu“ a pokud něco nevyšlo, mohli za to zahraniční diverzanti a imperalisté. Nějaký nepřítel byl vždy po ruce a je i teď, pokud se na argumentaci postkomunistických a fašistických stran podíváme podrobněji, zjistíme, že ani nemuseli vymýšlet nové nepřátele – snad jen s výjimkou uprchlíků ze Sýrie a Afgánistánu. V Česku sice ještě nikdo nikoho takového neviděl, ale strach z neznámého je jak známo silnější než z něčeho, s čím člověk už přišel do kontaktu.
- Soudní systém, který je řízen soudci činnými už za starého režimu a proto poslušnými a snadno ovládatelnými. Nebylo tomu jinak po válce v Německu či v Rakousku, i tam měl každý soudce za Hitlera stranickou průkazku NSDAP a mnozí se s ideologií, které sloužili, dokázali i ztotožnit. Zatímco dezertéři z Wermachtu měli trestní záznam a museli čekat na rehabilitaci až do osmdesátých let, váleční zločinci, jako například Gauleiter z Voralbergu Anton Plankensteiner, byli těmito soudy osvobozeni a dožívali jako vážení funkcionáři. Podobně to bylo i v postkomunistických zemích. Polsko se už vrací k soudnímu systému bezprostředně závislému na politické moci, lidé sice protestují, ale většině obyvatelstva to nevadí. Zřejmě by to dopadlo stejně i u nás.
- Neschopnost EU, která nedokázala hájit své základní principy demokracie a svobody tisku. Přihlížela nečinně, jak Orbán odbourává základní principy fungování demokratického státu a nezakročila. Teď je už pozdě, v okamžiku, kdy si Orbán a Kaczynsky vzájemně kryjí záda, nemůže jim podle zákonů EU, které uznávají právo veta, nikdo ublížit. Jestliže EU vede nějaký proces proti Polsku a hrozí mu odebráním hlasovacích práv, jen se ještě více zesměšní, protože i kdyby soud tak rozhodl, Orbán bude tento rozsudek vetovat a tím pádem nevstoupí nikdy v platnost. A EU bude dále platit do Polska 70 miliard Euro subvencí ročně a skřípat zuby nad vlastní bezmocností. Mocenské mechanismy EU, pokud se tak vůbec dají nazývat, nejsou schopny prosadit ony základní principy, o které se EU má opírat. A kancléřka Merkelová se svým kolovrátkem o povinném rozdělování uprchlíků, které kdysi pozvala a teď neví, co s nimi, podrývá dál důvěryhodnost této instituce. Zejména pak u zemí trpících xenofobií, jako je například právě Česko.
- Nezralost chápání demokracie jako systému osobní zodpovědnosti a tím pádem náchylnost k populismu. Lidé volí, aniž by si uvědomovali zodpovědnost za tento čin. Volí z protestu, volí, aby mocné naštvali. To ovšem není jen specifita Višegrádu, který si zvolil Orbána, Babiše, Kazcynského či Fica. Stejně se už bohužel volí všude na světě, tak se k moci dostal i Trump, či Strache. Lidem se daří příliš dobře, aby se báli důsledků své volby. Války se neboj vůbec nikdo a to navzdory skutečnosti, že výroba zbraní jen v posledním roce stoupla o 10 procent. Mocní tohoto světa se připravují na velkou válku a malí jim hrají svou nezralostí do karet.
- Působení cizích mocností, zejména pak ruské propagandy, která se zaměřuje především na tyto státy, protože cílí jejich snadnou zranitelnost a jejich prostřednictvím si Rusko může vytvořit předpolí svým politických zájmů v rámci EU. Maďarsko je už plně v ruském vleku, ne nadarmo byl Putin v Budapešti jen v posledních dvou letech třikrát. Prezident Zeman dělá, co může, aby dostal Česko do sféry ruského vlivu, žasl jsem, jak přesně to vystihli jeho příznivci na Hradčanech po jeho zvolení, kdy rozjařeně volali do kamer české televize: „My doufáme, že nás pan prezident zavede z Prahy až do Buzuluku.“ V podstatě bych proti tomu nic neměl, kdyby tam zavedl jen ty své příznivce, Jenže on se snaží tam zatáhnout celý národ. V Polsku to mají Rusové tradičně těžší, ale kde nemůže čert, přijde Belzebub. Donald Trump využívá Polsko jako svou zbraň na rozvrácení EU, která mu nesmírně leze na nervy. Spoléhání se na spřízněnou mocnost, která nás ochrání a my ji za to odevzdáme část své suverenity je taky součástí myšlení minulosti, vždycky to tak přece bylo.
- A lidé, zejména ti mladí a vzdělaní mají alternativu. Místo aby zůstávali doma a snažili se změnit domácí systém. Volí raději emigraci. Je to tak pohodlnější (ne pohodlné, začínat v cizině není žádný med) ale jde to rychleji, než se po celá desetiletí snažit odstranit vládní mafie aby se člověk poté dozvěděl, že nadělaly dluhy, které bude třeba další desetiletí platit. Vím, že v té věci mám nejmíň co mluvit, na svou omluvu můžu snad říci jen to, že když jsem v letech 1993/1994 hledal místo v Čechách, odpověděly mi všechny oslovené české nemocnice, že o mé služby nemají zájem. Rakušáci zájem měli. Tímto fenoménem je ostatně Česko postiženo ze všech zemí Višegrádu nejméně. Zatímco Poláci a Slováci mají staletou tradici mobility za prací (do Ameriky ale i všude po světě, jen na Islandu stoupl v posledních deseti letech počet katolíků trojnásobně), Maďaři objevili svou zálibu v cestování až za Orbánových časů, zato jsou ale momentálně v emigraci na prvním místě. Češi si přece jen raději zanadávají doma v hospodě u piva, než by se tahali po světě (a mají pravdu, tak dobré pivo nikde jinde není). Špičkoví odborníci ale odcházejí. Na Islandu jsem se potkal s českým párkem, který studoval v cizině nanotechnologie – tedy opravdu špičkové mozky aplikovaného výzkumu. Možnost že by se vrátili domů do Česka ani nezvažovali. Země, kde na hradě sedí Miloš Zeman, nemůže takové lidi nijak lákat, nedokážou se identifikovat se zemí takto v zahraničí reprezentovanou.
Višegrád je tedy problém. Problém velký. Problém, který hrozí vydrobit v hrázi držící pohromadě Evropskou Unii první kameny. A pokud pak přijde Beppe Grillo a Liga Nord – a ti už jsou tady, tak s pánembohem.