Zlobiví chlapci

Znáte je. Jsou postrachem někdy už ve školce, ale určitě už od základní školy. Neposlouchají, dělají si, co chtějí a hlavně hodní hoši jsou pro ně pouze vítanou kořistí. Už proto, že se s nimi nechtějí kamarádit. Většinou od vyššího stupně základní školy mají tendenci se sdružovat do skupin či gangů. Už proto, že tak se necítí osamoceni, v partě mají stejně smýšlející jedince, kteří jim kdykoliv potvrdí, že vlastně nejsou tak zlí a dělají vše správně. Je sice třeba vyřešit otázku šéfa gangu, což vede často ke konfliktům a někdy i k rozštěpení skupin, ale nakonec se stejně vždy prosadí alfa-samec, který je ochoten páchat lumpárny, na které by si ostatní netroufli a tak se mu tito podřídí.

Proč o tom píšu?

Protože se to zlobivými chlapci v politice jen hemží. A co horšího, přibývá jich, a to přímo explozivním způsobem. Stále více vyhrávají a dostávají se k moci. A zlý kluk si moc nad třídou dokáže patřičně vychutnat. Jak se zpívalo ve filmu „Starci na chmelu“ „po hodných hoších se vždycky veze prevít.“

15. listopadu 2014 na setkání G 20 v Austrálii byl Vladimír Putin zcela sám. Nikdo s ním nechtěl hovořit, dokonce si k němu ani nikdo nechtěl sednout ke stolu. Na společné fotografii jej umístili až na samý okraj vedle jihoafrického prezidenta Zumy. Taková potupa pro někoho, kdo byl zvyklý stát vždy ve středu! Psychicky to nevydržel, nezůstal ani na pracovní snídani a konferenci předčasně opustil. Cítil se jako vyděděnec, ve společnosti hodných hochů a děvčat, uznávajících principy demokracie a mezinárodní spolupráce, byl prostě cizí těleso a nikdo neuznal za vhodné s ním konzultovat, či se s ním dokonce ukázat na veřejnosti.

Tato situace se může tento rok výrazně změnit. Vladimír Velký už navázal přátelství s jiným hodně zlobivým chlapcem Erdoganem a přesto, že si občas sestřelí nějaké to letadlo, chuť páchat stejné lumpárny a opovržení vůči „hodným“ Evropanům je spojuje a je základem nového přátelství. Podle hesla nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Teď společnými silami udolali Sýrii, což není zas až tak úplně špatné, protože nějaké řešení nekonečná válka v této zemi už prostě nutně potřebovala. Je to už jednou tak, než žádné řešení, pak raději špatné. Jak to nakonec dopadne, je ovšem otázka, protože Putin by rád do spolku zlobivých chlapců přijal i Bašára Assada, ale Erdogan ho tam mít nechce. Samozřejmě, byl by mu konkurencí. Putin to bude muset rozseknout, ostatně v této partě je kápo on, ostatní mu nesahají ani po kotníky.

Jenže dvacátého ledna vstupuje na politickou scénu další rošťák jménem Donald Trump.  Naprosto nevypočitatelný, nicméně už ohlásil, že na zákony či morální principy nehodlá brát zřetel a moc rád by se s tou partou uličníků skamarádil, zejména pak s Vladimírem. A to už začíná světové, ale hlavně evropské veřejnosti běhat mráz po zádech. Pakt Trumpa s Putinem by mohl být životně nebezpečný, zejména pro Evropany, už proto, že ani Trump ani Putin tuto společnost nesnášejí. Ani jeden nemá zájem na zachování EU pohromadě, už proto, že tento spolek, nakolik slabý a nejednotný, přece jen představuje určitou mocenskou a ekonomickou sílu, která se jim nehodí do krámu. Oba tedy budou mít eminentní zájem na tom, aby se Evropská Unie rozpadla na hromádku malých státečků, které by nebyly schopny klást velmocím odpor. Kdysi se tak dohodli Josef Visarionovič Stalin s Franklinem Delanem Roosweltem. Prostě Evropu v Jaltě rozštípli na dvě poloviny a každý si nechal jednu. Jak se dařilo té polovině, kterou si ponechal Stalin, víme všichni, mnozí z nás to zažili na vlastní kůži. Obdiv Donalda Trumpa k Vladimírovi Putinovi se obdivu Roosweltovu vůči Stalinovi nebezpečně podobá.

Není si třeba dělat iluze. Rusové už znovu nabyli své rozpínavosti, rozpad Sovětského svazu je stále častěji a z oficiálních míst označován za největší historickou tragédii a svůj vliv ve střední Evropě a Pobaltí považují za své historické právo. Otázka invaze 1968 do Československa je ruskými historiky znovu zpracovávána, znovu nazývána bratrskou pomocí a Jelcinova omluva interpretována jako omyl. A možná by Trump dokázal přesvědčit i Jaroslava Kaczynského, že je jeho povinností Vladimíra milovat a když už ne milovat, tak aspoň poslouchat.

Naskýtá se jediná, ovšem zásadní otázka – kdo bude velitelem gangu zlých kluků? Nárok na tuto pozici budou chtít na sebe strhnout jak Vláďa, tak i Don. Před rokem 2005 by byla věc jasná. Putin tehdy obdivoval George W. Bushe jako válčícího vládce světa a byl by se mu podřídil.  Jenže od roku 2005 je všechno jinak. Hurikán Katrina, který zničil New Orleans, zničil i popularitu amerického prezidenta a ten ji nedokázal nikdy obnovit. Od toho okamžiku byl pro Putina loser. Co je to za prezidenta, který nedokáže zfalšovat průzkumy veřejného mínění a zakázat kritické televize. Vyhodit novináře, kteří se odvážili zmínit o tom, že při pomoci zatopenému městu naprosto selhal, přece nemůže být z ruského pohledu žádný velký problém. Stejně tak Putin nikdy nepochopil, že mu britský soud v roce 2003 nevydal Borise Berezovského. Právě skutečnost, že britský soud rozhodl tohoto emigranta ruským soudům nevydat, znamenala konec přátelství Tonyho Blaira a Vladimíra Putina, které se zdálo být až do té doby neotřesitelné. Putin prostě nepřijal argumenty Blaira o nezávislosti britských soudů – něco takového je v Rusku naprosto neznámou věcí. Putin mu nikdy neuvěřil, že v Británii není pro předsedu vlády možné zavolat příslušnému soudci a přikázat mu, jaký má vynést rozsudek.

V roce 2017 bude chtít zaujmout pozici vůdce tlupy Vláďa. Je silnější, bezohlednější a má mnohem více politických zkušeností. Ostatně jsou to ruští hackeři, kteří dokážou ovlivnit americké volby (ve prospěch kamaráda Donalda), zatímco američtí v tom beznadějně zaostávají – ti nejsou schopni ani zjistit skutečné výsledky ruských voleb a musí se spolehnout na ty oficiální, která jsou vydávány až poté, co jsou nezávislí pozorovatelé z volebních místností vyneseni za ruce a za nohy. (Jako tomu bylo při parlamentních volbách 4. prosince 2011, kdy po vyhození posledního nezávislého pozorovatele stouply volební výsledky Putinovy strany Jednotné Rusko z 35 procent na 49. Tehdejší prezident Medveděv nedokázal svůj obdiv k předsedovi Ústřední volební komise Čurovovi vyjádřit jinak než slovy: „Vy jste prostě kouzelník“). Američané jsou prostě z ruského pohledu neschopní babráci a samozřejmě nemůžou mít nárok na vedoucí roli ve světové politice. Otázka je, zda se bude Donald ochoten Vláďovi podřídit – minimálně z tohoto hlediska bude rok 2017 určitě hodně zajímavý.

Za zprostředkovatele se už nabídl poněkud odstrkovaný zlý chlapec Miloš, který by do tohoto gangu rád patřil, jenže nikdo jej nebere vážně. Třeba se to zlepší a zažije v tomto roce aspoň malou chvilku slávy. Což by samozřejmě výrazně zvýšilo jeho šance na znovuzvolení českým prezidentem. Jak zareagují Viktor či Jaroslav, na to je třeba si počkat, určitě se ale podřídí tomu, kdo ve smečce urve vedení.

Jde z toho trochu strach? Mě skutečně mrazí. Nezbývá než doufat, že třeba přece jen nebude tak zle. A že do party nepřibude zlobivé děvče Marie Le Pen. To už by bylo skutečně skoro moc.

Aspoň v Rakousku musí rošťák Norbert ještě čekat – pokud se nestane nic nepředvídaného dokonce celých šest let. Aspoň tady se podařilo dostat do Hofburgu slušného kluka. Který to ale v současné světové situaci nebude mít vůbec lehké. A možná stále těžší.

Co se proti tomu dá dělat?

Přemýšlet, ovšem z toho bolí hlava. (Ovšem mozek není mýdlo a používáním ho neubývá)Teď nemluvím o voličích, kteří volí často emocionálně a určitým skupinám amerického obyvatelstva, které už dávno ztratily naději na lepší zítřek, se člověk vlastně ani nediví, že volily, jak volily. Právě o to jde. Získat si tyto skupiny, nabídnout jim perspektivu přijatelného života. Pak nebudou volit zlé chlapce, kteří pro ně tyto nároky mají prosadit násilím. Násilí má v sobě vždycky něco špatného. A násilí nemá budoucnost, je to vždy jen program pro bezprostřední přítomnost s trvalými negativními důsledky.

Snažme se mu tedy zabránit, jak to jen půjde. Snad to ohrožení z východu i západu přece jen přinutí Evropany, aby hledali víc to, co je spojuje než to, co je rozděluje. Protože pokud se nesrazí do odhodlaného hloučku hodných hochů a děvčat, ochotných bránit své morální principy, (opravdu bránit, nejen o tom žvanit) nemají proti zlým chlapcům nejmenší naději. Ti si je pak dají k snídani. A nás s nimi.