Humor jako zbraň

Není to jen zbraň bezmocných, i když ti jej používají nejčastěji. Pamatujete se přece ještě na vtipy „O zlatou mříž“, které kralovaly době komunismu? Totalitní režim byl vděčným cílem a reagoval patřičně podrážděně. Jako každý totalitní systém. Humoru nerozuměli komunisti ani nacisti, s panem Putinem se člověk taky zrovna nezasměje a džihadisté zakazují smích jako dílo ďáblovo.
Proč se všichni lidé, toužící po naprosté kontrole společnosti, smíchu tolik bojí?
Antika humor a satiru znala, dokonce hodně štiplavou. Řekové vymysleli pojem komedie – ne nadarmo tam byla demokracie a zdi v Římě byly neustále pomalovány karikaturami mocných (i v dobách císařství tedy diktatury, ale i Řím byl pět set let demokratickou republikou). Ani Caesar ani Augustus proti tomu ale mnoho nedělali, měli dost sebevědomí, aby věděli, že jim to neublíží, hůř se už dařilo jejich věrným služebníkům a milenkám. Hůř už bylo, když se moci ujal takový Caligula, Nero nebo Domicián, kteří byli na svou čest vládce mnohem citlivější. Pak nastoupil zákon o urážce veličenstva.
Když moc nad světem ve čtvrtém století po Kristu převzala katolická církev, smích lidem zamrzl v tváři. Smích byl považován za něco nepatřičného. Kdo četl „Jméno růže“ od Umberta Eca (a kdo to ještě neudělal, měl by tento deficit rychle odstranit), ví, že se tam jednalo v první řadě o smích. O to, zda je smích povolený, o tom, že fanatismus smích nesnáší. Aristotelova kniha o smíchu byla něčím, co muselo být za každou cenu drženo v nedobytném trezoru klášterní knihovny a v případě potřeby zničeno i za cenu smrti lidí a zničení celého kláštera. V katolické církvi se na sklonku středověku opravdu vedly diskuse o tom, zda se Kristus někdy smál a zda je tedy smích povolen. Protože v bibli nikde není zmínka, že by se Kristus smál – antickým autorům zřejmě ani nepřipadlo na rozum se o tom zmiňovat, protože smích tehdy patřil ke každodennímu životu, – byl smích nakonec označen za nekřesťanský a tedy nepatřičný.
Jenže ani negativní stanovisko církevních autorit nemohlo v čase rodící se renesance touhu lidí po smíchu zastavit. Smích a humor totiž patří neodmyslitelně k životní kvalitě, život bez smíchu ztrácí hodně na své hodnotě.
A člověk si náhle položí otázku, proč fanatici všeobecně smích nenávidí a proti němu všemi silami bojují a neštítí se použít ani násilí. Agresivita je vždy projevem vnitřní nejistoty. Kde se sebevědomý člověk shovívavě usměje, člověk s komplexem méněcennosti zuří.
Je pravda, že humor je dítkem humanismu a osvícenství. Když jsem četl části Historia bohemica od Aenease Silvia Picolominiho, nestačil jsem se divit, kolik humoru v sobě tento humanista (označovaný za nejpohanštějšího ze všech papežů) měl. Byl dítkem své doby, která se smála ráda. Právě proto, že si to právo na zkostnatělých starých strukturách vydobyla. Je zajímavé, že s protestanty, kteří se snažili církev reformovat a přivést zpět ke kořenům, se už člověk zas až tak nezasmál. A všechny protestantské země, snad s výjimkou černého anglického humoru, jsou s humorem tak trochu na štíru.
Islám žádný humanismus ani osvícenství neprodělal. Ani nemohl. Renesance a s ní spojený humanismus totiž vzal svůj počátek v nesmiřitelném boji světské a církevní moci, v boji císařské dynastie Hohenštaufů s papežskou mocí v polovině třináctého století. Politicky sice císaři prohráli, kulturně ale zaseli semínko, které vzklíčilo. V islámském světě, kde byl světský panovník současně vždy i chalífou a tedy světským i církevním panovníkem v jedné osobě, byla situace jiná. Pokud nebyl panovník schizofrenní, byl boj světské a církevní moci vyloučen. A tím i osvobození z náboženského krunýře. O humanismu a osvícení pak už ani nemluvě. Humanismus totiž vrátil člověka na zem. Po staletích, kdy se musel životem protrpět, aby si vysloužil nebe a toužil po mučednictví jako záruce věčného života, mohl život přijmout jako dar boží a mohl si ho užít. To byl naprostý zvrat v myšlení, obrat o sto osmdesát stupňů. A na světě začalo být veseleji. Já sice na Dantově „Božské komedii“ nenacházím nic zas až tak moc vtipného, ale přinejmenším nazval své dílo „komedie“ a troufal se ji dokonce připsat Bohu samotnému. Boccaciův „Dekameron“ pak už komedií je, v tom pravém slova smyslu. (Ne nadarmo jej fanatický Savonarola usilující o návrat do středověku odsoudil a dal spálit.) Lidský vtip se v průběhu čtrnáctého století vymanil z nadvlády ideologů a vystoupil z břehů. Už nikdy se jej nepodařilo do těch břehů dostat zpět.
Toho se imámové bojí nejvíc. Jenže proč? Jestliže se někdy tvrdí, že se islám ještě nevymanil ze středověkého myšlení, může na tom být trochu pravdy. Nedůtklivost, ochota zemřít za ideály náboženství a touha po mučednictví byly skutečně hlavními znaky středověkého myšlení křesťanského člověka. Jenže to nemá nic do činění s tím, že je islám mladším náboženstvím a píše teprve rok 1436 (pokud jsem dobře počítal, za číslo neručím). Je to prostě jen tím, že islámským zemím se vyhnulo hnutí humanismu a následně osvícení, spojené se sekularizací společnosti. Proto se arabský svět nikdy od náboženských stereotypů neoprostil a ani oprostit nemohl. Pro západní společnost, žijící ve světské – tedy sekularizované společnosti už od konce osmnáctého století tedy víc než dvě stě let, je něco takového těžko pochopitelné a samozřejmě je to terčem vtipů.
Muslimové na tento humor reagují víc než podrážděně. Je v tom obraz vnitřní nejistoty, je to komplex méněcennosti, který takto potlačují? Samozřejmě že cítí, že v historickém vývoji ještě neprodělali určitou fázi vývoje, kterou má západní svět už za sebou. Činí je to zranitelnými, a proto se ještě více uzavírají do religiózního krunýře. A ten humoru rozhodně nepřeje. Autorita přirozená se humoru a satiry nebojí, naopak, má ji ráda, protože tato zvyšuje její popularitu. Autorita naordinovaná úředně má z humoru panický strach a snaží se jej za každou cenu potlačit. Protože ví, že je autoritou jen na papíře a že humor namířený proti ní má tuto skutečnost a její slabost ukázat v celé nahotě. Autoritu přirozenou nejde svléci donaha.
Humor má samozřejmě rozdílné podoby. Čemu se směje Němec, tomu se Rakušan nezasměje a naopak. Důležité je ovšem, že se oba zasmát umějí. Německý humor je něco, co mi prostě nevyhovuje. Humor akční, kdy se lidé mohou umlátit smíchy, když někomu spadne na hlavu kýbl s vodou, nebo spadne do potoka. Humor rakouský je velmi podobný tomu českému. Hraje si se slovy, využívá možnosti slovních hříček a mnohosmyslů určitých frází či slov. Ne nadarmo se v rakouské společnosti kabaretistů a humoristů vyskytují nadproporcionálně zastoupená slovanská jména jako Kratky, Kulis či Muliar. Navíc si Rakousko libuje v přídavku černého humoru, že by se i Angličané mohli přijít učit – filmy podle knih Wolfa Haase o zkrachovalém detektivovi Brennerovi jsou tak černé a přitom veselé, že je to až k neuvěření. Rakušané mají totiž odvahu dělat si legraci sami ze sebe. Vědí přesně, kde jsou jejich slabiny a jestliže je nedokážou odstranit, umí se jim aspoň smát. Mají dost sebevědomí, aby se dokázali smát sami sobě a to je úžasná vlastnost. Svědčící nejen o svobodě názoru, ale hlavně o sebevědomí.
Český humor má dlouhou tradici a štiplavý býval hodně často. Ne nadarmo říkal Reinhard Heydrich o Češích, že jsou to smějící se bestie. Jako vyznavatel absolutistického zločinného režimu, sám dosazen do funkce z Berlína, aby vládl násilím, věděl, jak křehká je jeho pozice a smích byl jedem, který ji rozleptával. Smát se bylo opět jednou zakázáno a po Heinrichově smrti a zničení Lidic se smích trestal smrtí na gilotině.
Stejně ho teď chtějí trestat islámští džihadisté. Je jedno, zda byl humor časopisu Charlie Hebdo za hranicí dobrého vkusu – já taky humor rakousko německé dvojice satiriků Stermanna a Grisemanna moc nemusím, ale kvůli tomu jim nepůjdu ustřelit hlavu. Prostě si je nezapnu, stejně tak mohou islamisté časopisy, které se jim nelíbí, prostě nečíst. Toto jednoduché řešení je ale dítětem našeho humanismu a sekularizace s následnou demokracií a ctění názoru jiného. Islám toto období, jak už jsem řekl, neprodělal a má tedy nemalý problém se s humorem na vlastní účet vyrovnat.
Do věci se teď zamíchal turecký premiér Erdogan. Vycítil šanci, že by se mohl stát politickým vůdcem evropských muslimů. Teror sice odsoudil, ještě víc ale odsoudil časopis Charlie Hebdo a takzvanou „islamofobii“ Evropanů. Otázku, odkud tato fobie pramení, si ovšem nepoložil. Prohlásil, že Islám je neodmyslitelnou součástí evropské kultury a Evropané si na to musí zvyknout. V tom si mu dovolím odporovat. Islám je odmyslitelný, je-li neodstranitelný, je to jiný problém. Stačilo by ovšem, aby se naučil smát a bylo by po problémech. Kdyby se dokázal dokonce zasmát sám nad sebou a nad svými někdy skutečně malichernými problémy, bylo by vyhráno. K tomu by ale musel získat patřičné sebevědomí.
Samozřejmě že k tomu vede cesta. Učit se jazyk země, ve které muslimové žijí, chodit poctivě do školy a hodně se učit. Vystudovat, udělat kariéru, aby je lidé obdivovali za jejich práci a ne za jejich náboženské nadšení. Aby byli stejně skvělými lidmi, jako jsou mí přátelé lékaři Fathi původem z Afganistanu, kterého jsem poznal ještě v Popradě jako jednoho z nejlepších mladých lékařů v mé lékařské anabázi, či perští kolegové Mohadjer či Aalai, se kterými jsem měl čest a potěšení pracovat na Stolzalpe. Ani pro jednoho z nich se život netočí okolo jejich náboženství, ale okolo jejich práce a rodiny. Tak jako ten náš.
Pokud to muslimové nedokážou nebo o takový postup nemají zájem, pak jsou skutečně z evropské kultury odmyslitelní, ať si o tom pan Erdogan myslí, co chce. Protože cesta k integraci vede přes humanismus. A ten neklade do centra dění boha ale člověka.