Tento císař je vždy posuzován tak nějak s rozpaky. Pokud je posuzován vůbec. Jeho sláva zůstává ve stínu jeho otce Ferdinanda I. i jeho syna Rudolfa II. Už proto, že vládl jen pouhých 12 let, než ho zkosila choroba, kterou v sobě nosil – syfilis.
Druhá generace Habsburků na českém trůně mi byla vždy poměrně sympatická – ostatně jsem jednomu z členů této generace věnoval svou knihu „Cti otce svého ale miluj ženu svou.“ Působili na mne vždycky jako parta, která neztratila zdravý rozum. A to je v politice velmi důležité a dnes téměř nevídané.
A to, i I když byli politickými náhledy velmi rozdílní. Zatímco Ferdinand Tyrolský zůstal přesvědčeným katolíkem a „pravou víru“ v Tyrolsku upevňoval (přesto toleroval avengelickou víru svého kancléře Františka Turna) , nemladší Karel byl sice katolík, ale velmi tolerantní, který se snažil s protestantskou opozicí ve svých zemích takzvaného „Vnitřního Rakouska“ , tedy Štýrska, Korutan a Kraňska) vyjít politickými prostředky a hledáním kompromisu, což se mu i přes zuřivý odpor jeho manželky v podstatě dařilo, Maximilán byl vždy podezříván ze sympatií k protestantismu a dokonce i z tajné konverze. Že právě takový panovník nedal českým stavům požadovaný toleranční patent, ale neustálými mlhavými sliby hrál tento požadavek do ztracena, poškodilo výrazně jeho důvěryhodnost, přinejmenším v českých zemích. Otázka je, zda mohl jednat jinak.
Maximilán se narodil 31. července 1527 ve Vídni jako prvorozený syn (a druhé dítě) Ferdinanda i. – od roku 1522 vévody rakouského a štýrského, hraběte tyrolského a od roku 1526 krále českého a uherského a jeho manželky Anny Jagellonské. Z tohoto manželství se mělo narodit ještě dalších 13 dětí ( z toho dva další synové), přičemž narození poslední dcery Johanny v roce 1547 stálo její matku královnu Annu život. Není pravda, jak píše pan Bauer ve své knize o českých princeznách, že se dospělosti dožily jen tři z nich, pravdou je, že jen tři z těch dětí byli synové a dospělosti se dožilo až 11 dcer, což byl nemalý problém, co se týká hledání vhodných ženichů a dvě z nich nakonec stejně skončily v klášteře, protože se na ně prostě nedostalo.
Maximilán strávil své dětství převážně na dvoře v Innsbrucku, díky čemuž hovořil celý svůj život německy těžko srozumitelným tyrolským dialektem. Tato životní fáze byla velmi harmonická, je známo, že královna Anna měla na své děti velmi výrazný politický vliv, učila je toleranci a hlavně všechny její děti se mohly těšit mateřské lásce. Otec Ferdinand, i když svou ženu nesmírně miloval, se vyskytoval u rodiny podstatně zřídkavěji. Musíme si uvědomit, že Maximilián přišel na svět ve velmi pohnuté době.
31.října 1517 zveřejnil Martin Luther své teze reformy církve, a následně vzplál náboženský zápas, jaký do té doby neměl obdoby. V letech 1524 – 1525 vzplanula v Německé říši Selská válka, povstání,, které stálo život statisíce lidí. Právě v Tyrolsku trval odpor povstalců pod vedením Michaela Gaismaira ještě několik let. V roce 1526 došlo k velké turecké invazi pod vedením sultána Sulejmana nádherného, který u Moháče porazil uherské vojsko a zabral v následujících letech velké části uherského království. V roce 1526 se Maximilánův otec nechal zvolit králem českým a uherským, což jej na dlouhá desetiletí zapletlo do války v Uhrách proti Turky podporovanému sedmihradskému vévodovi Janu Zápolskému, který také toužil po uherské královské koruně. V roce 1529 stáli Turci poprvé pod vídeňskými hradbami a při zpětném tažení zpustošili Rakousko a Štýrsko. Ve stejném roce padla do tureckých rukou Budapešť. To všechno byly problémy, které musel Maximilánův otec zvládat. Jeho bratr, císař Karel V., totiž poměrům v říši moc nerozuměl (vůbec neměl politický talent svého mladšího bratra Ferdinanda), jako španělský král se často zdržoval mimo říši a úkoly delegoval na Ferdinanda. Toho nechal v roce 1531 zvolit římsko-německým králem, aby dodal jeho mandátu císařova zástupce více lesku. 19.dubna 1529 na říšském sněmu ve Špýru se postavilo 6 vlivných říšských knížat proti vyhlášení říšské klatby na Martina Luthera (protestovali, odtud jejich označení protestanti) a tím se náboženský boj přenesl i do politické roviny. Německá říše se rozdělila na dva stále více znepřátelené tábory.
Dá se předpokládat, že malého Maximilána se pohnutá politická situace příliš nedotkla. Prostředí innsbruckého dvora bylo díky královně Anně velmi tolerantní a svobodomyslné, vychovávatelem Maximilána byl dokonce určitou dobu Lutherův žák Schiefer, jehož výchova zřejmě zanechala v duši chlapce nesmazatelné stopy. I později měl Maximilán ve své blízkosti rád protestantské kněze, jako například kazatele Pfaustera. Ke svým rodičům měl Maximilán očividně láskyplný vztah – dal to najevo,když dal uprostřed svatovítské katedrály v Praze vybudovat nádherný náhrobek, v němž jsou jeho otec a matka pochováni a kde nakonec našel místo svého posledního odpočinku i on sám. Kromě této hrobky ve Svatém Vítu zanechal po sobě ještě jeden architektonický skvost – Stallburg v centru Vídně, kde dnes sídlí Spanische Hofreitschule. Tento renesanční palác si dal Maximilán postavit v době, kdy ještě čekal na nástupnictví a nechtěl s otcem sdílet společnou střechu ve vídeňském Hofburgu.
Jako sedmnáctiletého ho v roce 1544 povolal jeho strýc, císař Karel, do Španělska. Karel V. měl o svém synovci vysoké mínění a povolání Maximilána do Španělska mělo sloužit hned několika věcem. Zaprvé si jej Karel vyhlédl jako budoucího zetě pro svou dceru Marii – byla Maximliánovou prvostupňovou sestřenicí a tímto sňatkem začala neblahá tradice svazků rakouských a španělských Habsburků, která vedla k degeneraci a posléze v roce 1700 k vymření španělské větve rodu. Ke svatbě došlo 13.září 1548 ve Valladolidu. Dále Karlův syn Filip, narozený stejně jako Maximilán v roce 1527 (pozdější Filip II.) neměl bratry, tedy partnery, kteří by mu byli rodem rovni. Filip byl od roku 1543 ženatý s portugalskou princeznou Marií, v roce 1546 ale poprvé ovdověl – což se mu mělo v životě přihodit ještě třikrát. Zatřetí měl Karel o Maximilánovi tak vysoké mínění, že jej pověřil zastupováním své osoby ve Španělsku v době své vlastní nepřítomnosti – Maximilán tedy mohl už v raném věku sbírat panovnické zkušenosti. Kromě toho sbíral i zkušenosti válečné – při triumfálním vítězství v bitvě u Mühlbergu v roce 1547 proti Šmalkaldskému protestantskému spolku stál po boku svého strýce Karla. Při návštěvě Holandska, které patřilo k Říši si někdy mezi lety 1544 – 1546 přivodil nákazu syfilidou. Tato choroba byla profesorem Vlčkem na jeho kosterních pozůstatcích jednoznačně dokázána, kupodivu ale Maximilán nikdy nenakazil svou manželku a proto nebylo chorobou postiženo žádné z jejich početných dětí a neprojevily se u něj žádné neurologické či psychické poruchy, které tato choroba ráda vyvolává. V mládí byl Maximilán totiž náchylný jak k požívání nemírného množství alkoholu jakož i k užívání si krásy žen. Jeho žena Marie ho z obojího vyléčila, zda s jeho souhlasem, je těžké odhadnout.
S jejich vztahem si historici nějak neví rady. Jedni tvrdí, že jejich vztah byl po počátečních problémech láskyplný a argumentují 16 společnými dětmi, jiní tvrdí že Mariin katolický fanatismus zanechával v jejich mezilidském vztahu fatální stopy a plození dětí nemělo s harmonií jejich osobního života nic společného. Marie Maximiliánovi nikdy neodpustila, že cestu ze Španělska do Rakouska nepřežil jejich prvorozený syn Ferdinand, a podle určitých znaků, včetně posledního rozhovoru manželů před Maximilánovou smrtí se dá usuzovat, že ani v manželství mnoho štěstí nezažil.
Maximilánův vztah k otci Ferdinandovi byl minimálně v letech 1552 – 1560 velmi napjatý. Svědčí o tom i skutečnost, že Ferdinand Maximilána držel stranou politického dění, i když jeho mladší bratr Ferdinand byl ve stejné době správcem Českého království a Karel se (neúspěšně) ucházel o ruku anglické královny Alžběty. Ferdinand podezříval svého syna (a právem) ze sympatií k reformnímu náboženskému proudu (Maximilián se například celý svůj život úporně bránil účasti na procesích na svátek Božího těla) věděl, že by něco takového znamenalo katastrofu při boji o nároky o nástupnictví vlády v Říši.
Dochoval se dopis Ferdinanda adresovaný prvorozenému synovi, ve kterém král píše: „Sleduji dění tohoto světa a vidím, jaká různá kacířství a nové sekty získávají převahu a jak vy,moji synové, nezůstanete uchráněni svodům, budete k nim svedeni. A zejména mám starosti o tebe, Maximiliáne, jako jinak nikdo jiný,protože jsem všude viděl a zaznamenal, co ve mně budí velkou nedůvěru, že ty, Maximiliáne, jsi připraven odpadnout od našeho náboženství.“
Ve hře bylo mnoho. V roce 1556 se císař Karel vzdal trůnu. Už několik let předtím se ale jednalo o jeho nástupnictví. V letech 1554 – 1555 odevzdal Karel Španělsko, Neapol a americké kolonie postupně na svého syna Filipa. Zůstávala jen otázka Římské říše, kde měl následovat král Ferdinand. Filip si ale nárokoval nástupnictví po něm. Ferdinand chtěl zabezpečit vládu nad Německem svým potomkům. Potřebná byla dlouhá jednání, přičemž právě náboženská nespolehlivost prvorozeného Maximiliána byla pro Španěly hlavním trumfem. Ferdinand se Španěly pokusil spokojit odstoupením Nizozemí (které se takto definitivně oddělilo od německých provincií), ale Španělům to nestačilo. Nakonec ale poté, co Ferdinand I. hrozil Maximiliánovi vyděděním a postavením druhorozeného Ferdinanda ( který měl ale zase zátěž morgiastického sňatku s augsburskou měšťankou Filipínou Welserovou) na jeho místo, Maximilián povolil. Jelikož marně hledal podporu u protestantských knížat říše pro eventuální vzpouru proti otci, přísahal nakonec slavnostně na bibli v přítomnosti svého otce i obou bratrů, že zůstane věrný katolické církvi. Nato byl zvolen v listopadu 1562 římským králem.
V roce 1564 pak jeho otec zemřel a Maximilián byl 25.7.1564 zvolen římským císařem. Tuto tradici „zvolených římských císařů“ zahájil Ferdinand I. Do té doby se musel zvolený německý král nechat korunovat za císaře papežem. Poslední, kdo to udělal, byl Karel V. Ferdinand neměl vzhledem na panující konflikt mezi Římem a Habsburky naději na korunovaci, vyřešil to tedy politickou reformou, dalším císařem,který se nechal korunovat papežem (vlastně se korunoval sám za jeho přítomnosti) byl až Napoleon I. v roce 1804.
Maximilián vstoupil do dějin (i do českých) jako rozporuplná osoba. Navenek velmi přívětivý a přátelský, člověk krásných a ušlechtilých slov – za kterými ale nenásledovaly skutky. Když byla králi v roce 1575 (tedy rok před jeho smrtí) předložena tzv. „Česká konfese“ ve které se luteránská, novoutrakvistická a bratrská česká šlechta dohodla po mnohaletém vyjednávání na společném vyznání víry, potvrdil Maximilán její platnost – ústně. Slíbil, že písemné potvrzení vydá později. Jen co ale přejel hranice, šíření Konfese zakázal a vydal dva mandáty proti náboženským novotám. (Zejména ostře vystupoval proti kalvínovu učení a čeští bratři stáli tomuto proudu hodně blízko).Pro Maximiliánovu nespolehlivost existuje mnoho výkladů. Mohla to být jeho choroba. Vedle poruch srdečního rytmu a bolestí na prsou (pravděpodobně syfilitická aneurysma aorty) trpěl záchvaty únavy a netečnosti jakož i bolestmi ledvin. Syfilis způsobuje skutečně psychické změny, tabes dorsalis nebo demenci, ta ale u císaře nikdy nenastala. Zemřel nakonec (pouze 48-letý) v roce 1576 v Řezně na akutní břišní příhodu – zřejmě zauzlení střev, jak nám popisuje ve své sice česky psané ale pro mne přesto naprosto nečitelné zprávě tehdejší přední český diplomat Adam z Dietrichšteina.
Je ale možné, že ho prostě zatěžovala jeho přísaha, kterou musel vykonat před svým otcem a bratry. Protestanti brali bibli a slovo boží ještě přísněji než katolíci. Je těžké si představit, že by mohl Maximilián přísahu, kterou složil na bibli, porušit. A tou přísahou se zavázal k ochraně pravého, tedy katolického náboženství. Ať mu to způsobovalo jakákoliv duševní muka, nedokázal se této přísaze a závazkům z ní plynoucí vzepřít. Byl vlastně nešťastnou rozervanou osobností. V politickém, osobním životě, ale i ve svém zdravotním stavu.
Musel nečinně přihlížet španělskému teroru proti protestantům v Nizozemí, které by patřilo jemu, kdyby ho jeho otec nevyměnil za právě Maximiliánovu císařskou korunu. Jeho intervence u Filipa II., přítele z mládí, španělský král prostě ignoroval. Z hlubokým hnusem odsoudil Maximilián Bartolomějskou noc v Paříži v roce 1572, pro francouzské protestanty ale neudělal nic (byli to kalvinisté). I jako vojevůdce se nijak nevyznamenal. Na bojišti mu chyběla rozhodnost, jakýkoliv talent rozumět strategickým úvahám a plánům. Ve válkách s Turky pravidelně selhával a to i tehdy, když měl nad nepřítelem převahu. V roce 1566 nechal v Szigedu na holičkách hrdinného obránce pevnosti Mikuláše Zrinského (švagra Viléma a Petra Voka z Rožmberka –byl ženatý s jejich sestrou Evou) a město po hrdinném odporu padlo a s ním i jeho obránci. Nevyužil ani smrti sultána Sulejmana během tohoto válečného tažení a dále platil Turkům potupný tribut za mír, který stejně nedodržovali.(Podobnost s dohodou mezi Angelou Merkelovou a prezidentem Erdoganem je čistě náhodná).
Maximilián byl naplněn dobrými úmysly, ale stále narážel na hranice politické i hranice svých vlastních schopností a možností. Šlechticům v Rakousku povolil dvěma dekrety z let 1568 a 1571 náboženskou svobodu, ale jen na jejich vlastních statcích, tato svoboda se netýkala měst a když měšťané navštěvovali mše na statcích v okolí jejich měst, hleděl na to s nevolí, protože v tom viděl zneužití své tolerance. Na politickou a náboženskou politiku svých bratří Karla (ve Štýrsku, Korutanech a Kraňsku) a Ferdinanda ( v Tyrolsku a tzv. Předním Rakousku) neměl žádný vliv, tyto země byly z jeho suverenity vyňaty poslední vůli jeho otce císaře Ferdinanda.
Neúspěšný byl i při své snaze získat polskou korunu. Poté, co se polský sejm rozhodl pro volbu dcery krále Zikmunda II. a jejího manžela Štěpána Báthoryho, dokázal ještě svolat říšský sněm do Řezna, aby zde pohnul svá knížata k podpoře tažení proti Polsku, ale během sněmu zemřel.
Aspoň ve smrti prokázal odvahu stát si za svým názorem. Jeho žena jej prosila na kolenou, aby přijal poslední pomazání a vyzpovídal se. Nepohnuly ho ani prosby jeho sestry Anny, kterou zoufalá manželka přivolala na pomoc „Můj kazatel je v nebi,“ odpověděl jim umírající. A dodal: „Odevzdávám se do vůle boží, protože vím, že jsem své povinnosti vůči stvořiteli splnil.“
Můžeme o těchto slovech pochybovat a zejména česká tehdejší společnost měla oprávněné pochyby. Není ale třeba zpochybňovat, že byla pronesena upřímně a že byl císař přesvědčen, že v rámci svých možností udělal pro mír v Evropě maximum. Až budoucnost mu měla dát zapravdu.