GPS
Navigace je samozřejmě výborná věc. Zejména, když jedete do neznámého města nebo z něj vyjíždíte, je to velká pomoc. Pokud ovšem funguje.
Jak mí čtenáři už vědí, mám ke všem elektronickým přístrojům rezervovaný vztah. Odmítám kategoricky mou vinu, ony si začínají. Zatímco klíče v hotelech to už vzdaly a pouštějí mě do pokoje bez většího odporu, ostatní přístroje se ještě stále podílejí na spiknutí techniky. Připomíná mi to motiv Terminátora III, stroje se rozhodly zbavit se nepohodlných lidí. Proč jsem právě první na seznamu, nevím, mohl bych to chápat, jako kompliment- totiž že představuji pro moc elektroniky nad lidstvem svým pasivním odporem nebezpečnou překážku, ovšem může to znamenat, že jsem prostě jen lehká kořist.
S mým prvním GPS přístrojem jsme nakonec našli společnou řeč. Sice se mě napřed několikrát pokusil zabít, jako když mi na Sicílii na Forza d´Agro, kam se jede po serpentinách okolo kopce, v jedné z oněch serpentin náhle zavelel: „odbočte doprava“ kde se šklebila dvousetmetrová propast, ale když poznal, že se tak lehce nachytat nenechám, smířil se s tím, že se mnou bude muset žít.
Byl to naprosto jednoduchý přístroj značky Garmin a ve své jednoduchosti měl pro mě své kouzlo. Jenže po sedmi letech se dostavila únava materiálu a rozlomil se jeho podstavec, který jej držel na palubní desce. Protože se navíc onen úlomek ztratil, pochopil jsem, že snažit se jej zachraňovat, by bylo zbytečné. Oplakal jsem ho a vydal jsem se do Media Marktu koupit jeho nástupce. Prodavači jsem vysvětlil, že chci naprosto jednoduchý přístroj, který má mít pouze jednu jedinou funkci, a sice převést mě z bodu „A“ do bodu „B“ bez zbytečných keců.
Prodavač se zatvářil, že mi rozumí (dnes si myslím, že to jen předstíral) nicméně mi řekl, že tak jednoduché přístroje, jako byl můj nebožtík, se už nevyrábějí. Abych mohl napřed volit zemi, pak město a pak ulici (mě to připadalo logické) to není naprosto „in“ a všechny nové přístroje jsou už mnohem lepší, můžu zadávat, co chci, třeba jen ulici a on už najde, kudy mě tam zavede.
Poprvé jsem jej zapojil, když jsme jeli na dovolenou do Tyrolska. Pochopil jsem tehdy, že to nebude až tak snadné. Když jsem zadal Kirchdorf, objevila se trasa měřící 485 kilometrů. Věděl jsem sice, že Kitzbühel není právě blízko, ale přesto mě ta vzdálenost překvapila. Na mapě, kterou se mi pak nějak podařilo znázornit, jsem zjistil, že mě moje navigace posílá do nějakého Kirchdorfu ve Švýcarsku. No dobrá, zkorigoval jsem údaje a pochopil jsem, že si na toho kluka budu muset dávat pozor.
Měl jsem pravdu. Když jsem jel na vzdělávání do hotelu Stagerbacher v Kaindorfu u Leibnitzu a zadal u mého domu příslušnou adresu, souhlasil, aby mě pak zavedl do Leibnitzu k fyzioterapeutické praxi. Ano, je to místo, kam jsem v poslední době jezdil s jeho pomocí nejčastěji, měl by ale akceptovat, že občas chci jet i někam jinam. Když jsem pak onu adresu k hotelu zadal u oné praxe znova, tvářil se najednou, že o ní nikdy neslyšel. Zřejmě se urazil a já jsem se musel doptat na cestu klasickou cestou – prodavačka květin věděla, kam mám jet.
Mé obavy, že se mnou nehraje čistou hru, se potvrdily a potvrzují se stále skurilnějším způsobem. Když jsme byli na oslavě švagrových padesátin v Bratislavě a potřebovali jsme se přesunout k jinému švagrovi, zadal jsem adresu. GPS sice nejprve protestoval, že o takové ulici nikdy v životě neslyšel, pak ale ukázal mapu Bratislavy se startem i cílem a řekl mi, abych odbočil doprava. Měl jsem k němu důvěru až za most Lafranconi. Zdálo se mi, že bych se „měl držet vpravo“ jenže on tvrdil „držte se vlevo“. Poslechl jsem a byl jsem na dálnici. Až teď jsem si všiml, že odhaduje dobu jízdy na bezmála dvě hodiny a jako cíl, kam mě vede, figuruje maďarský Györ. Tak to mě naštvalo. Manželka se ho pokoušela za jízdy přeprogramovat a dostala z toho takovou kinetózu, že zbytek cesty domů byl napínavý, ale rozhodně ne příjemný a několikrát dokonce přerušovaný. Žena samozřejmě obviňovala mne a já jsem pojal podezření, že se mi ta hloupá mašina začíná míchat do manželského vztahu. A že to se mnou nemyslí dobře.
Následující víkend mi tuto hypotézu potvrdil. Pokud je mezi mými čtenáři technik, ať mi následující příhodu vysvětlí. Vysadil jsem svou ženu v bytě mého syna ve Vídni a spěchal jsem na setkání s člověkem, který mi byl velmi nápomocen při tvorbě mé nové (ještě neopublikované) knihy. Zadal jsem do navigace Wien, Karlsplatz 1, protože je tam podzemní garáž a on poslušně nahlásil, že cíl je vzdálen 2,4 km a že tam budu za deset minut, tedy v jedenáct hodin dvacet minut. Protože setkání bylo domluveno na půl jednou, spokojeně jsem se usmál a vydal se na cestu. Nebylo to úplně bez problémů, protože se za mým parkovacím místem usadil náklaďák a vykládal zboží. Trvalo mi tedy minimálně dvě až tři minuty, než jsem se z takto vzniklé tísně vymotal a mohl se vydat směrem ke Karlsplatzu. Navigace mi radila, abych odbočil doleva. To mě překvapilo. Natolik se už ve Vídni vyznám, že jsem měl neodbytný pocit, že do centra bych měl odbočovat doprava. Podíval jsem se na GPS. Psalo, že cíl je vzdálen 191 km a že tam dorazím ve 12:59 hodin. O jaký cíl se mělo jednat, jsem už nezjišťoval. Dostal jsem záchvat zuřivosti. Té mašiny jsem se určitě nedotkl – měl jsem s mým náklaďákem jiné starosti – a on se tiše přeprogramoval a chtěl mě zavést do….. (ne nebudu neslušný, potom by mi Ježíšek na vánoce nic nepřinesl). Zuříc jsem zastavil a zadal opět Vídeň Karlsplatz. GPS si stálo na svém, že toto vídeňské náměstí je vzdáleno 191 kilometrů. Možná mě tam chtěl vést oklikou přes Budapešť. Vypnul jsem tu bestii a uvažoval, zda ji mám vyhodit z okna. Pak jsem se rozhodl zavolat si pomoc a zavolal jsem synovi, že jsem v koncích. Syn, který zná mé problémy s technikou (i když mi nedokáže vysvětlit, jak k nim dochází a obviňuje mě, že mám nějaké magnetické vyzařování, které ty přístroje nesnášení) slíbil shovívavě pomoc. Jak to má navigace uslyšela, nabídla mi náhle naprosto spontánně na obrazovce Karlsplatz a dokonce i s obrázkem parkoviště. Vůbec jsem nemusel zadávat adresu. Stačilo zmáčknout tu značku a opět byl cíl vzdálen pouhých 2,4 kilometru a deset minut jízdy. Dokonce souhlasil i s tím, abych odbočil na první křižovatce doprava. Dál už se nedělo nic zajímavého. Dorazil jsem do parkoviště a poté na setkání, GPS byl nesmírně zdvořilý – skoro bych řekl, že se mnou mluvil jako s debilem, radil mi každých sto metrů, i když se neměnil směr jízdy.
Ten cíl, kam mě chtěl vést, jsem odhalil před naší dovolenou. Opět jsme jednou zastavili u syna a poté měli pokračovat do Pasova. Zadal jsem Pasov a adresu hotelu, kde jsme měli spát a on pravil, že cíl je vzdálen 191 km. Hned mi to nedocvaklo. Naopak, potěšilo mě to. Předpokládal jsem, že Pasov je od Vídně vzdálen přece jen poněkud dál. Radost mě přešla na první křižovatce. Opět mě posílal jinam, než velela logika a sice, jak jsem poté zjistil – domů do Gössendorfu. Přísahám, že jsem se knoflíku s mými favority, kde domácí adresa skutečně je, ani nedotkl. Zdá se tedy, že jedno, kam chci jet, můj GPS značky Tom Tom, kce vždycky jen domů. Možná má o mě starost, že bych se jinde necítil dobře. Já ale takovou hyperprotektivní výchovu nesnáším! Co kdyby akceptoval, že někdy mířím i jinam, než k mému domu a mé zahrádce?
Tak já nevím. Je ta chyba opravdu ve mně nebo je to ono spiknutí, které tuším, ale nedaří se mi ho dokázat.
A má za těchto okolností cenu kupovat si nový přístroj? Nebude ten nový ještě zákeřnější? Technika, jak víme, se vyvíjí mílovými kroky.