Konec dálnic v Čechách

Tak jsem si naběhl. Je to jen a jen moje vina, protože jsem byl varován. Tedy varován – bylo mi řečeno, abych si na cestu z Prahy do Brna vyčlenil „trošku“ víc času, protože je tam několik stavenišť. Zapomněl jsem nebo nepochopil poselství Karla Schwarzenberga, který pravil, že Češi a Rakušáci jsou jeden národ, který si může dovolit komfort hovořit dvěma různými jazyky. Včetně významu slova „trošku“, což se v Rakousku dá přeložit „ein bisschen“ a nemá to naprosto, ale naprosto nic společného s německým „ein wenig“, což opravdu znamená „trošku“. Češi chápou tento termín očividně už v rakouském tvaru a skrývat se za ním může všechno, od maličkostí až po katastrofy.
Protože jsem byl varován, ponechal jsem si na cestu z Prahy do Olomouce čtyři a půl hodiny (normálně mi trvá něco přes tři – a myslel jsem, že to musí stačit. Přiznávám se, že jsem naivní, možná odrozený či nechápající české poměry.
Už výjezd z Prahy byl šokující. Bydlívám v krásném pensionu Rosa v Hostivaři u milé hostitelky paní Mašátové už léta. Když jsem tam bydlel poprvé, ocenil jsem zejména polohu pensionu (mezitím oceňuji samozřejmě úplně jiné priority) a totiž skutečnost, že po výjezdu z dálnice na odbočce Chodov to trvá slabých pět minut, než můžu na dvoře Pensionu zaparkovat. Jednodušší to už být snad ani nemůže. Letos mne ovšem čekal šok. Už při příjezdu mi náhle ukradli příjezdovou cestu. Zřejmě v rámci zuřícího předvolebního boje – za týden měly být přece v České republice a tím pádem i v Praze komunální volby. Zřejmě tyto stavby prosadila opozice, aby svrhla vládnoucí starosty a poslance místních zastupitelstev, nebo to už ty starosty prostě nebaví a chtějí být odvoleni za každou cenu. Jinak si takovou sebevražednou misi dva týdny před volbami nedokážu představit. Pravda, byl jsem varován dopravní značkou, že po dalším kilometru přijde zákaz vjezdu vozidel v obou směrech, jen mi zapomněli ukázat, kudy to místo objet. Moje navigace naprosto nestíhala, zoufale mne přemlouvala, abych se vrátil, odkud jsem byl právě vypuzen, nakonec jsem se s její pomocí zaběhl až někam do Záběhlic, kde jsem ještě nikdy v životě nebyl a doufám, že už ani nebudu. Nicméně po dvaceti minutách kroužení jsem pension našel a těšil jsem se, že mé utrpení je u konce.
Odjezd byl ovšem mnohem horší než příjezd. Protože jsem osel, který dodržuje značky jako například jednosměrná ulice, zasekl jsem se v beznadějné zácpě. Na cestu od Pensionu k Hostivařskému náměstí, kterou zvládám pěšky za dvě minuty, jsem v autě potřeboval minut 45 (slovy čtyřicet pět). Celý výjezd z Prahy trval něco přes hodinu a má časová rezerva se podstatně scvrkla. A to jsem ještě netušil, co na mě čeká.
Staveniště začínalo v podstatě už v Praze, to se dalo ještě celkem plynule projet. Když jsem pak najel na dálnici o třech pruzích, zajásal jsem, že to mám za sebou. Radoval jsem se celé tři kilometry, pak začínalo další staveniště, opět v délce asi 10 kilometrů. A toto schéma se opakovalo v pravidelných intervalech až po kilometr 164!!!, tedy téměř až do Brna. Zpočátku jsem chápal, že dálnici D1 bylo třeba opravit, jak mi sděloval Smailík na začátku každého stanoviště. Po několika prvních staveništích jsem to už začal považovat za vtip, posléze za špatný vtip, poté za hodně blbý vtip a nakonec jsem pochopil, že tu je někdo přímo perverzní. Z těch 164 kilometrů se ono staveniště rozprostírá určitě v délce nějakých 120 – 130 kilometrů. Někde se dá přejet do protisměru – to je pravý sen, tam se jet dá, na jiných staveništích se dá aspoň jet ve dvou proudech vedle sebe, i když je to někdy hodně těsné. Ale to uznávám, že jsem si na vině sám, kdybych měl místo mého Peugeota 508 nějaký Smart nebo aspoň Fabii, měl bych určitě při jízdě v levém pruhu víc místa a méně nervů a strachem zpocené košile. Jsou ale úseky, kde to dvě vozidla, zejména, pokud je jedno z nich nákladní, vedle sebe prostě nezvládnou. Tam doporučuje dopravní značka takzvanou střídavou jízdu, víceméně tedy redukci na jeden pruh. Tam jsme se zasekli definitivně. Bohužel v době, kdy měli řidiči za sebou více než sto kilometrů jízdy staveništěm, ztuhlou nohu od spojky, bolesti v kříži a nervy v kýblu. Někteří nesmyslně měnili pruhy, jedno auto s naprosto neárijskou posádkou, ale hamburským poznávacím číslem troubilo. Nevím, co tím chtělo dosáhnout, ani hlasité troubení nedokáže ostatní vozidla proměnit ve vzduch, aby mu uvolnily cestu. Ale možná chlapci dělali řidičský průkaz v Istanbulu, kde patří klakson k dobrým zvykům, kdekoliv, kde se následkem dopravní zácpy zpomalí pohyb kolon aut (a to je v Istanbulu skoro všude). Na psychickém klidu a vyrovnanosti ostatních účastníků dopravního provozu (pokud se tak pohyb kolon aut na dálnici D1 s troškou nadsázky dá nazvat) to nepřidalo. Nebudu vás napínat, do Olomouce jsem to v limitu prostě nestihl – zvlášť, když mne na trase mezi Brnem a Olomoucí čekalo ještě dalších šest stavenišť, ačkoliv jen dvě z nich o délce deseti kilometrů a podstatně lépe průjezdná. V podstatě to už bylo jenom takové dodatečné brnkání na mou bolavou a excitovanou duši.
Jak jsem už řekl, v podstatě chápu, že dálnice je třeba někdy i opravovat. S tím, aby se ale opravovaly najednou desítky kilometrů v skoro kompaktním úseku jsem se ale ještě nikdy nesetkal – můj prozatímní rekord, jenž mi ještě dnes naháněl mráz do pohybového aparátu, bylo 35 kilometrů mezi Mnichovem a Augsburgem, které jsem strávil noční jízdou v onom levém úzkém pruhu. Už mě tento zážitek nebude v noci budit, mám nyní zážitek mnohem silnější – chválabohu jsem se nenechal přesvědčit, abych zůstal v Praze do odpoledne a jel až večer, to bych možná skončil na psychiatrii, kam by mě z dálnice odváželi vrtulníkem. Psychický stav řidičů po takové jízdě zřejmě ještě nikdo nezkoumal a já bych ani nedoporučoval, aby to někdo udělal, protože jinak by „dálnici“ Praha Brno museli z bezpečnostních důvodů okamžitě uzavřít. Chuť vraždit stoupala s každým staveništěm. Nejprve příslušného ministra, pak stavbyvedoucího, pak třeba i jen stavební dělníky a nakonec prostě kohokoliv.
Já se poučil, do Prahy z východního směru mne už nikdy nikdo nedostane a do Brna ze západního taky ne. Pokud by se situace měla někdy v příštích letech zlepšit, prosím o příslušné hlášení, pak možná své rozhodnutí znovu přehodnotím. Do té doby pro mne cesta Praha Brno neexistuje, mám jen jedny nervy a ty potřebují několikaletý klid, aby se ze zážitku z minulého čtvrtka vzpamatovaly.Česká dálniční nálepka, kterou jsem si koupil, vede s velkým odstupem v mé letošní soutěži o nejnesmyslnější investici.
Samozřejmě si kladu otázku, proč se někdo rozhodl k takovéto akci. Možná bylo opravdu třeba rychle před blížícími se volbami rozdělit celou dálnici mezi kamarády, kteří mají stavitelské firmy a chtěly vydělat. A možná chtěli vydělat ti úředníci, kteří oněm firmám přidělovali jejich úseky – a těch kamarádů, či manažerů ochotných platit (jedno nevylučuje druhé) bylo prostě moc.
Ale možná je odpovědí i výrok spolupracovnice jedné mé kamarádky slovenského původu, která si stěžovala na katastrofální stav silnic a nedostatečné značení problémů: „Víš, když my tady v Česku nikoho cizího moc nechceme.“
Budu o tom přemýšlet.