Hledání pravdy

Nedávno mě překvapila jedna moje kamarádka, vzdělaná paní, které si vážím a jsem rád, že jsme přátelé, když mínila, že pravda v líčení války na Ukrajině není na ruské ani na ukrajinské straně, ale někde uprostřed. Trochu mi to vyrazilo dech, protože se mi hned zjevila otázka – kde je v tomto případě uprostřed?

               Argumentovala vyprávěním Ukrajinců, kteří ze země emigrovali už v minulých letech a vyprávěli o korupci a kriminalitě, mafiích, ovládajících ekonomický život země. Zmohl jsem se jen na větu, že ani taková skutečnost nemůže opravňovat vraždění lidí.

               Není si třeba ekonomický život na Ukrajině idealizovat. Jako ve všech postkomunistických zemích došlo k masivnímu rozkrádání státního majetku a korupce kvetla všude. Ne nadarmo kdysi řekla Julia Timošenková, že každý, kdo byl jen jednu hodinu činný v ukrajinské ekonomice, může být kdykoliv zavřen pro hospodářskou kriminalitu. Od našich „devadesátek“, kdy byl stát pod shovívavým pohledem pánů Klause a Zemana rozkrádán stejně nestoudným způsobem a novodobí mafiáni se převáželi po městech nesmyslně drahých autech, se ale ukrajinská situace lišila jen kvantitativně. Souhlasili bychom, kdyby k nám v devadesátých letech přijely ruské tanky, aby udělaly „pořádek“? Boj s kriminalitou je úkolem každého jednotlivého státu, na to pomoc ze zahraničí nepotřebuje.

               Ovšem hodně našich lidí, frustrovaných svým neúspěchem v novém společenském uspořádání, hledá alternativní model. Ten jim po celá desetiletí nerušeně nabízely ruské dezinformační weby jako Sputnik a Aeronet nebo štvavý plátek v ruských službách Parlamentní listy. Ruský Putinův pořádek tam byl líčen jako země zaslíbená. Mnoho lidí tento obrázek převzalo, uvěřilo mu, ta víra se stala součástí jejich osobnosti a jejich pocitu sebehodnoty. Je pro ně velmi těžké až nemožné se této víry vzdát – co by bez ní byli? Proto odmítají věřit tomu co vidí a slyší a hledají alternativní „pravdy“, aby si udrželi sebeúctu. Ruská propaganda to ví a hraje na tuto strunu. Ke každém zločinu, který Rusové spáchají, nabízí okamžitě alternativní vysvětlení pro své „věrné“. V Rusku je takových věrných, kteří na takové vysvětlení čekají, přes osmdesát procent, na Slovensku dvacet osm a i v Česku je to ne nepodstatná část populace.

               Pokud zabloudíte na slovenské sociální sítě, ztratíte dech, nebo se vám bude chtít zvracet. Nenávistné komentáře ke každé kritice Putina a Ruska jsou sice zčásti skutečně dílo placených trolů, ale z velké části jsou autentické. Agresivitou se tito lidé brání ztrátě víry v moskevského spasitele. Pokud se někdo cítí být ohrožen, že ztratí víru, nebude ochoten diskutovat a argumentovat. Bude agresivní, bude vyhrožovat, bude sarkastický k „nevědomému stádu“. Pod obrázky zabitých lidí z Buče psali lidé komentáře, jako: „Ať vstanú, lebo si ešte nachladia obličky.“  „Zlí herci, nepochopili, jako majú ležať. To je asi tým, že Američania nevedia po ukrajinsky.“ „Hlupáci, tomuto chcete veriť?“ „Hlúpe ovce!“ atd atd.

               Jak by si tito lidé omluvili tyto sarkasmy, kdyby skutečně prozřeli, nevím. Asi by museli spáchat sebevraždu, kdyby si uvědomili, jakým sprostým způsobem komentovali nezměrné utrpení nevinných lidí v ukrajinských vesnicích a městech. Tito lidé jsou pro hledání pravdy nenávratně ztraceni. I kdyby stříleli Rusové své oběti před jejich očima, nebudou tomu věřit.

               Ruské lži jsou neuvěřitelně hloupé. Tak, že každý, kdo jen trochu přemýšlí, musí pochopit, že to lži jsou. Ovšem Rusové lžou hlavně dovnitř, do vlastní země, kde nemají lidé (těžko je nazývat občany, ruská společnost se nikdy k občanské společnosti nepropracovala) možnost dozvědět se alternativu. Když Rusko samo žádá svolání Rady bezpečnosti ke genocidě v Buči, je to jednoznačně poselství jen dovnitř – a samozřejmě ke svým věrným v někdejších satelitních státech. Objektivně to nemůže nikdo brát vážně. Pro ostatní je ono „hloupé“ ruské lhaní projevem nezměrné arogance. Poselství je následující: „My jsme tak mocní, že si můžeme dovolit lhát i takto hloupě a vy jste POVINNI tomu věřit.“

               Takové hloupé arogantní lhaní zvyšuje velikost ega. Nejen konkrétní osoby, která tu lež pronáší, ale celého národa.

               Hledání pravdy je v současnosti hodně těžké. Když jsem se tímto tématem zabýval v jednom z mých úplně prvních článků v roce 2011 (“Pozdní doba“) tušil jsem sice, jakých rozměrů informační přetlak dosáhne a jak bude moci být zneužit, přesto mě realita nakonec překvapila. Jestliže dříve musel člověk informace namáhavě hledat návštěvou v knihovnách a archívech, dnes jsou na něho chrleny z internetu. Jsou ale pravdivé? – a co je to vlastně pravda? Pravda je v podstatě konsens daný úhlem pohledu – může být tedy rozdílně interpretována. Sám prezident Trump zavedl pro očividné lži termín „alternativní pravda.“ Zní to sice na první pohled perverzně, ale v době digitální skoro reálně. Kolik takových alternativních pravd koluje a šíří se? Ne, neplatí, že na každém šprochu je pravdy trochu. Na většině šprochů není pravdy ani stopa. Hledání kompromisu je ztráta času a je dokonce nebezpečné. Je třeba se rozhodnout. Ne, pravda nemusí být černá nebo bílá. Je mnoho odstínů šedi, ale není třeba hledat vždy uprostřed.

               Joseph Goebbels svého času vedl svou nacistickou propagandu pod heslem „Stokrát opakovaná lež se stává pravdou:“

               Vladimír Putin jde na věc mnohem sofistikovaněji, samozřejmě mu to umožňují nové možnosti komunikace. Jeho heslo je „Sto lží k jedné věci udělají lež i z pravdy.“

Pravda je vždycky jen jedna, je osamělá a lži mají vždycky početní převahu.

               Vychrlením sto alternativ k určité události se vytvoří tlak na to, aby člověk nevěřil ani jednoznačným věcem. Vznikne pochybnost, zejména u obyvatelstva někdejších postkomunistických zemí, které jsou a priori nedůvěřivé vůči oficiálním sdělovacím prostředkům. Lidé jsou zvyklí hledat alternativu a hledat „pravdu někde uprostřed.“ Učí se nevěřit ničemu – a právě v tom okamžiku ruská propaganda vítězí. Je těžké dosáhnout, aby většinová populace uvěřila ruským lžím, na to jsou příliš arogantní a hloupé, je ale možné zasít nedůvěru k opačnému pohledu, a to i kdyby byl hned pravdivý. Je možné dosáhnout toho, že lidé nebudou věřit ničemu. Přesně to mi tehdy řekla má kamarádka. Že už v tom návalu informací nevěří ničemu. To by znamenalo vítězství ruských trolů, které nemůžeme připustit.

Netvrdím, že všechno, co Ukrajina hlásí je pravda. I z její strany běží válečná propaganda, je to součást vojenské strategie. Nemyslím si například, že vyhlášení Bandery národním hrdinou byl od Ukrajiny moudrý čin. A takových vlasů v polévce by se určitě dala najít celá řada. Ale o to dnes nejde. Jde o zabíjení a o lžích o něm.

               Možná by se mohli lidé zamyslet nad tím, zda skutečně říkají pravdu ti, kteří zakazují jakoukoliv nezávislou televizi či noviny, kteří vraždí nepohodlné novináře, a dokonce facebook a Instagram prohlašují za teroristické a nacistické platformy.

               Logika myšlení ruské propagandy je opravdu šokující. Protože byl Hitler zvolen v demokratických volbách, je demokracie podhoubím nacismu a musí být nekompromisně všude zničena. A paní Viktorie Nikiforová, novinářka a scénáristka, hlásá na oficiálních stránkách ruské propagandy, že v Rusku je svoboda slova, jaká je na Západě nemyslitelná. Že Rusko šíří pouze lásku mezi lidmi a má jednou slabinu – že neumí lhát.

               Tomu snad nemůžou uvěřit ani ti nejzaslepenější proruští příznivci – ti si ale raději slova paní Nikiforové nebo Sergejceva či Dugina nepřečtou.

               Ne, pravda nebyla uprostřed mezi Hitlerem a Židem a neexistuje kompromis mezi zabíjením a nezabíjením.

               Aspoň na tom by se měli lidé, kteří se chtějí počítat k civilizované společnosti, shodnout. Rusko tam bohužel nepatří a zřejmě ani patřit nebude.