Tak jsme se zase jednou před Vladimírem posadili na prdel a poklekli na kolena. Tedy posadil se rakouský stát, na kolena šla před ruským prezidentem rakouská ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl. Ona tvrdí, že to byl projev díku za tanec a kdo ji viděl, ví, že bylo za co děkovat. Ona paní ministryně jaksi – jak to říct diplomatickým jazykem – no prostě není fotogenická.
Mně osobně připadla při tomto divadle velmi důležitá úloha, o kterou jsem ovšem ani v nejmenším nestál. Dostal jsem v onu inkriminovanou sobotu službu v nemocnici ve Wagně, která byla díky své vzdálenosti od Gamlitzu, kde se svatba paní ministryně konala, a která obnáší necelých patnáct kilometrů, pověřena bdít nad zdravotním stavem ruského pana prezidenta, jeho kozáků i ostatních svatebních hostů. Což považuji za naprosté selhání rakouského ministerstva vnitra.
Přiznám se, že jsem na tu službu neměl ani v nejmenším chuť. Jednak je sobota vždy nejhorší službou v týdnu – do ambulance dorazí všichni ti, kteří přes týden neměli čas jít k lékaři, běží dialýza a bývá hodně propušťáků i příjmů – rodina si přijíždí pro stařečky, aby je odvezla domů, ale i přiváží do nemocnice staříky, kteří se mladým při výjimečné víkendové návštěvě „nelíbili.“ Navíc měl přijet na návštěvu syn s manželkou, takže by se mi volno hodilo.
Přesto to byla pouhá shoda termínů, že jsem právě ve čtvrtek, tedy dva dny před Putinovou návštěvou, publikoval můj článek o 21. srpnu, kde jsem opět jednou projevil mé chybějící sympatie k jeho osobě. A já se ptám, co dělalo ministerstvo vnitra případně ústav na ochranu ústavy (tak říkáme v Rakousku kontrarozvědce), že mě nestáhlo z té podělané služby a nechalo mě ručit za zdravotní stav velkého Vladimíra. Zřejmě vůbec člověka v tak důležité funkci neprověřovali. A to mám mít k našim bezpečnostním službám důvěru? Je pravda, že jsou trošku rozhádaní. Pan ministr vnitra Kickl poslal do budovy kontrarozvědky přepadovou jednotku Kobru, která zajistila spousty supertajných materiálů, na něž byl pan ministr nebo jeho věrní zvědaví. Současně odvolal ředitele kontrarozvědky. Soud rozhodl, že k tomu nemá pravomoci a tak se pan ředitel vrátil zpět do funkce. Musím přiznat, že mě tato skutečnost uklidnila, snaha ministra vnitra ovládnout i kontrarozvědku vyšla naprázdno, ústavní pojistky v Rakousku tedy ještě fungují. Rakousko se teď ovšem diví, že od toho dne jim žádná zahraniční rozvědka neposkytuje údaje a to ani o potenciálních teroristech. Tak nějak má – zřejmě oprávněný – pocit, že by se mohly dostat do nepovolaných rukou. Ruce pana ministra rozhodně nejsou povolané. O tom teď rozhodl soud, který oznámil, že ona razie byla v rozporu se zákonem a ony zabavené materiály se musí okamžitě vrátit na místo. Teď je na ministerstvu hledají.
Ovšem takový šlendrián je v porovnání s Poláchem jako zodpovědným lékařem za zdravotní stav ruského prezidenta naprostá lapálie. Pan ministr má tedy víc než dost důvodů, aby odstoupil. Ale neodstoupí – dobré mravy se už dávno v politice nenosí.
Jinak byla ovšem starost o zdraví Putina a jeho doprovodu příkladná. Můj primář měl telefonát z okresního úřadu, který mu přikázal, že musí VŠECHNY postele pro pacienty s připojištěním držet prázdné pro doprovod ruského prezidenta. Primář si oprávněně myslel, že takovou blbost nikdo vážně požadovat nemůže a myslel si, že se jedná o callboye z rádia Ö3. Proto zareagoval se smíchem: „Já vím, pane Kulis, ale s takovými fóry choďte na někoho jiného.“ Odpovědí mu byla pobouřená odpověď daného úředníka „Já nejsem žádný Kulis!“ Až pak primář pochopil, že se politici opravdu zbláznili (nebo posrali, zakroužkujte si, co podle vašeho názoru souhlasí). Každopádně nám to nevěřil syn pacientky, kterou jsem musel přijmout a která to připojištění měla. Když jsem mu vysvětlil, že jeho matka musí do devatenácti hodin ležet na posteli v pětilůžkovém pokoji a až pak ji smím přeložit na dvoulůžkový pokoj, (protože Putin) zíral na mně jako kobra na myš. Ale nesežral mě. Zřejmě si pomyslel, že jsem se zbláznil tady a mlčky opustil ambulanci. Zda měl dobrý pocit ponechat matku v rukou blázna, na to jsem se ho nezeptal.
Z důvodu „soukromé“ návštěvy Putina byla dvakrát na půl hodiny zavřená dálnice A9. A to v sobotu, kdy je hlavní proud turistů směřující do Chorvatska a z Chorvatska domů. Původně měl sice Putin přiletět na svatbu vrtulníkem, ale pak někoho napadlo, že Gamlitz je příliš blízko u slovinské hranice a případný sestřel vrtulníku ze slovinské strany by byl možný. A protože zapojení slovinských bezpečnostních sil by už i tak extrémní a těžko zdůvodnitelné náklady na Putinovu bezpečnost zdvojnásobilo, musel přijet z letiště v Grazu autem. A dálnice byla z toho důvodu zavřená. Co bychom pro ctěného hosta neudělali, že? I když to byla čistě soukromá a ne státní návštěva.
S Putinem dorazili i novináři z ruské televize Rossija today. Zatímco rakouští novináři nebyli připuštěni a snažili se pořídit nějaké televizní záběry zpoza policejního kordonu, který místo svatby jistil, ruští filmovali přímo na místě a obrázek pukrlete paní ministryně před nejmocnějším mužem světa vysílala ruská televize stále dokola. Symbolický význam tohoto pádu na kolena nemohl přece nikomu ujít.
Samozřejmě se hned určití rýpalové ptali, proč paní ministryně prezidenta Putina pozvala a vlastního prezidenta Van den Bellena ne. Tuto otázku jsem si nekladl, protože odpověď byla snadná. Paní ministryně je sice oficiálně bezpartajní, ovšem funkci vykonává za FPÖ, tedy za takzvané rakouské Svobodné. Tato strana má nemalý problém s pojetím evropské liberální demokracie a v roce 2016 uzavřela smlouvu o spolupráci se stranou Jednotné Rusko, tedy stranou, kterou kdysi Vladimír Putin zakládal – i když je teď jako „nadstranický“ prezident také bez stranické příslušnosti a stranu vede jeho pravá ruka Medveděv. Rusko napumpovalo do rakouské strany svobodných nemalé peníze a očekávalo samozřejmě protislužbu. Pozvání na akci do společnosti demokratických politiků jí bylo. Byl to určitý průlom, koneckonců Putina od roku 2008 nikdo nikam nezval, byl ze „slušné společnosti“ vyloučen a izolován. Svatba paní ministryně Kneissl ho tedy opět mohla ukázat jako přátelského usměvavého tančícího člověka, jeho hodnoty sympatií i u ruských ale i rakouských občanů stouply.
A to přesto, že kredit Rakouska povážlivě klesl. Ukrajina už označila Rakousko za nedůvěryhodného partnera v zprostředkování dohovorů s Ruskem. Což je o to povážlivější, že Rakousko má právě teď předsednictví EU. Premiér Kurz byl už na Ukrajině u prezidenta Porošenka malér vyžehlit. Je na svého koaličního partnera, tedy FPÖ, odkázaný jako Babiš na komunisty a netroufne si ani na kritiku podobných neuvážených kroků. Ostatně na cestě ze svatby na letiště Putina doprovázel. O čem mluvili, nikdo neví. Jediné štěstí pro Kurze i Kneissl je fakt, že Ukrajinu už všichni odepsali. Ukrajina nikoho nezajímá, ta země se nedokáže dostat z močálů korupce a představuje v Evropě „failed state.“ Z čehož Putin samozřejmě profituje. A proto mnoho Rakušáků jeho návštěvu přivítalo.
Tito podpůrci návštěvy ruského prezidenta se mně ptali, v čem je Putin horší než Trump. Odpovídám, že v ničem, liší se jen výškou svého intelektu a politickými zkušenostmi. (obojí má vyšší) Právě Trump nahání zmatené Evropany Putinovi do jeho otevřené náruče, hledají u něho záchranu před zlým Američanem – oficiálně se tomu říká vyhánění čerta Belzebubem.
Přesto tvrdím, že páni Putin, Trump a Erdogan nemají v jižním Štýrsku co hledat.