Kam směřujeme

Na východ k Rusku nebo na západ, kde má svou dominantní úlohu USA? Pro mě je šokující, že si tuto otázku vůbec musím položit. Před pouhými dvaceti pěti lety, kdy padl komunistický systém ve střední Evropě, naimplantovaný zde stalinistickým Ruskem a udržovaný násilně z Moskvy prostřednictvím svých poslušných nohsledů, jsme měli jasno. Pryč od násilníka na východě, rychle se obejmout se Západem a vstoupit do jeho hospodářských i bezpečnostních struktur. To se nakonec podařilo. Česká i Slovenská republika, na něž se mezitím rozdělilo někdejší Československo, vstoupily do NATO (Češi v roce 1999, Slováci o pět let později) a v roce 2005 pak oba společně do Evropské Unie. Pro mne byla tím věc vyřízená, vlastně jsem se nějakým politickým směřováním našich zemí přestal zabývat. Asi jsem měl, byl bych teď méně šokován.
Při mé poslední návštěvě Slovenska před týdnem mě nejprve po cestě do Popradu šokovala řada billboardů okolo dálnice, silně protiamerických a odmítající jakékoliv americké zbraně na Slovenském území. Pomyslel jsem si, že se jedná očividně o výstřelek několika národních extremistů, přesto mě tak nějak znejistily. Se vstupem do určitého vojenského paktu nejsou svázány pouze výhody ochrany v případě napadení, ale i určité povinnosti. Pamatujeme ještě na diskusi o umisťování amerických raket v Brdech? Ohrožovaly by tyto Českou republiku nebo chránily. Samozřejmě by tu byly na ochranu, jenže by se mohly v případě válečného konfliktu stát cílem nepřátelského útoku. Tedy určité riziko, které mnozí nebyli ochotni nést. Pomiňme skutečnost, že tato nabídka tehdejší české reprezentace příliš smrděla vlezdoprdelnictvím.
Jenže pak jsem se při mé současné návštěvě Slovenska dostal do vícera diskusí (opravdu to nebyla jen jedna, ale víc se stejným nebo podobným obsahem) a s úžasem jsem zjistil, že na Slovensku panuje opravdu – aspoň u podstatné části obyvatelstva – protiamerická nálada, ale nejen to, i nálada proruská a proputinovská. A to jsem skoro spadl ze židle.
Samozřejmě že Američané ještě stále sklízejí ovoce vlády George Bushe a jeho nesmyslného útoku na Irák. Tato druhá válka v zálivu, pro niž se nenašlo žádné zdůvodnění, které by mohl člověk s troškou rozumu v hlavě akceptovat, a kterou vyvolal tento mentálně poněkud omezený vládce na naléhání svých poradců a viceprezidenta Cheneyho, poškodila americký image navždy a nenávratně. Po pádu východního bloku a rozpadu sovětského svazu si opravdu Spojené státy začaly hrát na světového policajta. Převzaly ochotně zodpovědnost za světový pořádek, uvěřily ve svou všemocnost – a začaly dělat chyby. Kniha Francise Fukujamy z roku 1992 „Konec dějin“ měla tuto roli USA legitimizovat. Nebylo z toho nic. Jestliže se policista začne chovat násilně a zasahuje podle vlastního uvážení jednostranně, ztratí své oprávnění tím policistou být. Američané svou roli ochránce světové spravedlnosti a pořádku nezvládli.
Jestliže by první válku v zálivu a osvobození Kuvajtu jakož i útok na Taliban v Afganistanu po teroristickém útoku na „Dvojčata“ v New Yorku světová veřejnost akceptovala, už bombardování Srbska, aby mohl vzniknout hodně sporný stát Kosova, byl hodně rozporný a pro útok na Irák v roce 2003 nebylo a ani se nenašlo žádné zdůvodnění. Následky tohoto nerozvážného činu, pro nějž existovalo jen jediné – ovšem neoficiální – zdůvodnění, že totiž Saddam Husajn uděloval licence na těžbu ropy pouze čínským, ruským a evropským, ne ale americkým společnostem, (čemuž se po oné první válce v zálivu mohli divit opravdu jen Američané), jsou fatální. Nejen zničením Iráku samotného. Státní struktury, jež se držely jen díky Husajnovu teroru, se ihned rozpadly, marné snahy naimplantovat do této uměle vytvořené země (tu zase spáchali Britové po roce 1918, aby měli souvislý most mezi svou kolonií Kuvajtem a svým spravovaným územím v Izraeli a Jordánsku) demokracii žalostně selhaly. Výsledkem je nestabilita, teror, nenávist mezi etnickými a náboženskými skupinami a to vše vyústilo do teroristického hnutí Islámského státu, s nímž si teď nejen Američané, ale celý svět neví rady.
Mnohem horším důsledkem této války ale bylo, že USA ztratily svou legitimitu ve své hře na světového policistu. Důvěra v ně byla otřesena a její obnovení bude trvat celé generace – pokud se vůbec podaří proamerickou důvěru ze začátku devadesátých let obnovit. Vznikly pochybnosti, že Amerika se může chovat stejně násilně kdekoliv na světě, stačí, aby označila některou zemi světa za teroristickou osu zla, či došla k názoru, že tato země nějakým způsobem utlačuje své národnostní menšiny. V této věci docházejí Američané k závěrům hodně rychle a bez skutečně důkladné analýzy, někdy stačí, že prostě potřebují vyprázdnit zbrojní sklady – jako v roce 1999, kdy nazvali bombardování Srbska cynicky „humanitárním bombardováním“. Ano, Američané pracovali na ztrátě důvěry velmi cílevědomě a dlouho, to uznávám. Ale vidět alternativu k nim v putinovském Rusku?
Evropská unie nedokázala nikdy proti mohutnějícímu Rusku najít žádný jednotný koncept. Už proto, že několik hlav států s moskevským diktátorem otevřeně sympatizuje. Viktor Orbán prohlašuje liberální demokracii jako přežitý systém a hlásá potřebu zavedení autoritativního státu k ochraně národního státu (přeloženo do češtiny – fašismus). Róbert Fico a Miloš Zeman vyjadřují taky nepokryté sympatie k současnému ruskému systému. Miloš Zeman neváhal dokonce zajet si na Rhodos pro vyznamenání udělované spolupracovníky KGB. Abychom mu nekřivdili, to vyznamenání nedostal od KGB přímo, kdo ale může za to, že jak současný ruský prezident, tak skoro všichni jeho nejbližší spolupracovníci (pokud nechodili do juda v Petrohradě) v této organizace společně vyrůstali a zasvěcovali se tam do tajů mezinárodní politiky?
Zatímco na úlety prezidenta Zemana je svět už jaksi zvyklý a zvykl hlavně nebrat je vážně, osa Bratislava – Budapešť (tak byla skutečně v rakouských médiích spolupráce mezi Orbánem a Ficem při odporu proti protiruským sankcím nazvána) – z historického hlediska skutečný paradox, znepokojuje mnohem víc.
Nemám přehled o tom, jak se současné dění na Ukrajině a v Rusku ventiluje v slovenských médiích, nicméně jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že Fico není opilý osamělec, jako reprezentant Česka, nýbrž vyjadřuje svou podporou Putinovy politiky skutečně vůli velké části slovenského obyvatelstva (samozřejmě ne celého!!!)
U politiků se dá jejich obdiv k ruskému diktátorovi porozumět, řada z nich by chtěla být jako on a moci vládnout jako on bez omezení parlamentem a nepohodlnými sdělovacími prostředky. To dávají nepokrytě najevo nejen Orbán či Fico ale i třeba Erdogan v Turecku. I prezident Zeman by něco takového rád, po volebním výsledku svých Zemanovců ale pochopil, že to asi nepůjde.
Jak jsem psal, u politiků se to pochopit dá, u obyvatelstva, které zažilo rok 1968, je to pochopitelné méně. Znovu se mi vnucuje myšlenka, která mě trápila už za mého pobytu na Slovensku a kterou jsem už úspěšně potlačil, že Slováci nebrali onu tehdejší okupaci tak tragicky jako Češi. Pro Čechy znamenaly ruské (ale nejen ruské) tanky konec nadějí na demokracii, blahobyt a spolupráci s prosperujícími západními zeměmi. Slováci dostali federaci, o niž předtím dlouho marně usilovali, do čela Československa se dostali poprvé slovenští politici Husák, Biľak a další a koneckonců do slovenského průmyslu proudily investice z centrálních zdrojů i po roce 1970. Slovenští komunisté si netroufali ani proti církvi postupovat tak tvrdě, jak se to dělo v Čechách a na Moravě, ne nadarmo se říkalo, že místní komunističtí funkcionáři měli v kostele rezervovánu první řadu. Prostě to trauma z okupace, z násilné zrady důvěry, kterou tehdejší obyvatelstvo Československa k Sovětskému svazu chovalo, nebylo na Slovensku tak silné.
Možná hraje svou úlohu i historická idea panslovanství, kterou vyznával i Ľudovít Štúr a jejímž mluvčím byl Svetozár Hurban-Vajanský. Ten očekával vysvobození z maďarské nadvlády ne ze západu od Čechů, ale z východu, od velkého ruského impéria, v němž chtěl najít svou jistotu a ochranu ještě na přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy Češi už hledali podporu pro svou svobodu v západní Evropě a v Americe. A koneckonců, přiznejme si, čeština má k ruštině (ale v podstatě ke všem slovanským jazykům) podstatně dál než slovenština, se kterou se dá ve slovanském světě domluvit prakticky všude)
V některých hovorech jsem vycítil, jako by část slovenského obyvatelstva opět chtěla hledat v podpoře Ruska ochranu před „zlými Američany.“ Koneckonců to v mládí slýchali dnes a denně z komunistických novin, rádia a televize a poté, co se Američané v Iráku kompromitovali, ožily očividně tyto stereotypy, které nám tehdy vtloukali do hlavy. Přitom naprosto nevnímají současný ruský expansionismus, budování mohutné armády, intervence na územích cizích států, jako je Gruzie, Moldavsko či Ukrajina. Nevědí nebo nechtějí vědět, že Putin vede soudní procesy proti litevským občanům (tedy občanům Evropské Unie!), kteří nenastoupili do sovětské armády v letech 1988 – 1991, kdy Sovětský svaz sice ještě oficiálně existoval, ale Litva byla v tomto svazku držena už jen střelbou Omonovců, které na ně poslal ještě Gorbačov). Tito jsou pak v Moskvě v nepřítomnosti odsuzováni k trestům vězení za dezerci. Rusko neváhá unést přímo z Tallinu příslušníka estonské rozvědky a soudit ho pak v Rusku. To nejsou jen provokace, to je cílená expanzivní silová politika. Proč to tedy mnozí Slováci nechtějí vnímat? Nebo tak pevně věří, že se ruský medvěd na Ukrajině nažere dost, aby utišil svůj hlad a dal zbytku světa pokoj? To věřili Chamberlein a Daladier o Hitlerovi po záboru Sudet taky. Jak to dopadlo, není třeba zmiňovat, to vědí všichni. Pokud někdo tvrdí, že se nás Ukrajina netýká, musím to – ač nerad- akceptovat. Pokud ale někdo tvrdí, že Putin jedná správně a že Rusové jen uplatňují své historické právo, pak se musím ozvat, a proto píšu i tento článek. Argumentace, že když ti Rusové na Ukrajině nechtějí žít, mají právo jít, neobstojí. Sudetští Němci přece taky nechtěli nic jiného! O legalitě krymského referenda se dá taky s úspěchem pochybovat. Kdyby proběhlo bez účasti ruských vojáků a bylo patřičně připraveno (i se zákonnými lhůtami), pak by se proti jeho výsledku mohlo namítat méně. Takhle krymské rererendum hodně připomínalo hlasování Rakušáků po Anschlussu Německem v roce 1938. Hitler tehdy vtrhl do Rakouska právě, aby lidovému hlasování o připojení Rakouska k Německu zabránil – protože průzkumy ukazovaly, že budou Rakušáci svou většinou hlasovat proti. Po připojení, kdy před každou hlasovací místností stáli dva ordneři SA, souhlasilo s připojením k Rakousku 98 procent obyvatelstva.
„Referendum“ v doněcké a luhanské oblasti je pak úplně zbytečné komentovat, to nesplňovalo ani základní požadavky na demokratické hlasování o budoucnosti země.
Samozřejmě džina z lahve nevypustil Putin, ale paní ministryně Allbrightová (Clinton měl tehdy díky své aféře s Monikou Lewinskou jiné problémy), když se rozhodli bombardováním amerických letadel odtrhnout Kosovo od Srbska. Nedotknutelnost státních hranic, která byla základem poválečné evropské stability, vzala právě tímto činem zasvé. Dokážu pochopit, že pro Slováky, mající nemalé problémy se svou maďarskou menšinou na jihu svého území, byl tento americký čin varováním a že Slováci vnímají americké šlapání v evropském porcelánu mnohem citlivěji než Češi. Ovšem pokud by hledali ochranu svých jižních hranic na východě a pokud by se ruský vliv rozšířil až na Slovensko, pak jej máme přímo u naší východní hranice. Nejen Češi, ale i Rakušáci.
Volání po neutralitě je samozřejmě jen zbožným přáním. Neutralitu může vyhlásit nějaká země, pokud s ní velmoci souhlasí. To se stalo Rakousku v roce 1955. Ovšem i pobaltské republiky v meziválečném období vyhlašovaly neutralitu, neutrální chtěly být i Holandsko a Belgie. Zajímalo to někoho? Být neutrální ve středu Evropy znamená jen jedno – až se na vás někdo vrhne, nepřijde vám nikdo na pomoc, protože k tomu nebude vázán.
A jak pravila jedna má kolegyně: „Keby bylo už naozaj najhoršie, nech ma radšej znásilní voják americký ako ruský.“
Protože jak pravil jednou jeden můj známý po své první návštěvě Ameriky, kde byl s imperialistickým myšlením Američanů poprvé konfrontován: „Američan je v podstatě umytý Rus.“
Ale i to je jeden velký a ne nepodstatný rozdíl.