Pozdní doba 2

NOVÁ EPOCHA LIDSKÝCH DÈJIN– POZDNÍ DOBA   2. část

Jiným problémem je, že s exponenciálním nárůstem informací a vědomostí roste specializace. Tento trend vede znova do izolace. Neexistují a nemohou existovat polyhistoři typu antických filosofů či humanistů šestnáctého století, kteří dokázali jakžtakž držet tempo s vývojem do konce novověku. Teď už to není možné. Tisíce odborníků v jednotlivých podoborech ztrácejí společný prostor na diskusi, v superspeciálních oborech dokáže komunikovat jen několik specialistů, rozptýlených na obrovských prostorách, kterým jako způsob komunikace zůstávají zase jen elektronická média. Jestliže před dvaceti lety vznikaly nové objevy tempem jeden za pět vteřin, dnes je to sedm za vteřinu. A je patrný trend k dalšímu zrychlování. I když je tento vývoj patrný ve všech oborech, nejzřejmější (lépe řečeno nejviditelnější) je zřejmě v medicíně. Už proto, že medicína se v konečném důsledku dotýká každého jedince, téměř každý se jednou stane na její úrovni existenčně závislý. I v medicíně dochází v poslední době k exponenciálnímu vývoji vědy, nových diagnostických a léčebných postupů. Současně se tím ale medicína stává pro lékaře, tedy nositele medicínských informací, stále nepřehlednější. Množí se specializace a podspecializace, někdejší úlohu praktického lékaře jako integrujícího prvku nezvládá dnes už ani všeobecný internista na poli vnitřní medicíny. Etabluje se pomalu obor všeobecného kardiologa, který je zase odkázán na řadu subspecialistů. Jakou šanci má při tomto vývoji pacient, že se se svou chorobou dostane právě k specialistovi, který se jeho onemocněním zabývá? Který jeho neurčité příznaky dokáže správně interpretovat?  Na velkých klinikách se toto číslo pomalu ale neúprosně blíží nule. Obrovské kliniky zabývající se špičkovou medicínou se pro pacienta paradoxně stávají stále nebezpečnějšími. A trend se začíná šířit i na periferii. Paradoxně tak  pro pacienta roste nebezpečí chybné diagnózy a léčebného postupu. Dramatický a nekontrolovatelný nárůst medicínských informací v konečném důsledku pacienta, kterému má sloužit, ohrožuje. Snaha o integraci, zlepšení komunikace a management vedou jen k dalšímu zapojování výpočetní techniky a další dodatečné zátěži. Přičemž výpočetní technika není schopna člověka v rozhodovacím procesu plnohodnotně nahradit. Uzavírá se kruh, v němž se točíme. Tento příklad z medicínského světa je jen malou ukázkou toho, co bude zřejmě provázet celou pozdní dobu. Člověk ve své touze po poznání, vědomostech a slávě, začíná sám sebe přetěžovat. Jestliže generace našich rodičů byla během svého života konfrontována celkem s pěti tisíci předměty, které se musela naučit ovládat, naše generace musí totéž dokázat s dvaceti tisíci. U generace našich dětí se odhaduje, že to bude sto až sto dvacet tisíc. A naši vnukové? Břímě, které si člověk nakládá, přestává být schopen nést. Část z ní může delegovat zpět na technické pomůcky (které dítě dokáže dnes vyřešit třeba i jednoduchou početní úlohu bez pomoci kalkulačky?), takto ale ztrácí svou nezávislost a integritu. Bude se jednat o vůdčí fenomén celé pozdní doby? Počínaje jednotlivým lidským mozkem a konče zničeným životním prostředím? Člověk překonal své hranice, stanovené mu při jeho stvoření. A dere se dál do tohoto neznámého území aniž by přemýšlel, kam se dostane a co jej tam čeká. Možná konečné vítězstvía ovládnutí přírody na naší planetě. Anebo sebezničení.

Proti extrémnímu nárůstu potřeby vzdělání stojí ale klesající připravenost mladé generace se vzdělávat. Jedním z důvodů je, že následkem nadbytku informací trpí schopnost se koncentrovat na konkrétní problém. Pocit, že se člověk musí už orientovat na příští text, negativně ovlivňuje schopnost vnímat právě čtené. A následkem nedostatku koncentrace vzniká pocit bezmocnosti – prostě se nedaří na nic vzpomenoutm co se člověk pokoušel uložit v paměti. A k tomu přichází ještě hospodářský tlak. V internetu a v počítačovém průmyslu všeobecně se nabízí neskutečné množství zábavy, zvláště pak počítačové hry s velkým potenciálem vzniku závislosti. Děti, které do této závislosti sklouznou, nejsou schopny se příští den ve škole koncentrovat na vúuku, protože jsou myšlenkami už při pokračování včerejší hry. Úroveň vzdělanosti klesá, zvláště u citlivé skupiny pubertální mládeže, která se vlastně má pro další vzdělání rozhodnout a připravit. Dalším problémem je, že závislostí na počítačových hrách je postiženo mnohem víc chlapců než děvčat. Výsledkem je změněná proporcemezi vzdělanými chlapci a děvčaty ve prospěch žen. Náš model rodiny, který je ještě určován patriarchálními stereotypy, je pro vztah, v němž je finančně určujícím prvkem rodiny žena, není na takový vývoj připraven. Překonaný model vzdělaného muže jako živitele rodiny a nevzdělané ženy v domácnosti už dosloužil. Nový model, vzdělaná žena jako živitelka rodiny a muž v domácnosti není ale od současné společnosti akceptován. Výsledkem je přebytek vzdělaných žen a nevzdělaných mužů ve věku příznivém pro založení rodiny. Na venkově je tento vývoj ještě dramatičtější, protože lépe vzdělané mladé ženy odcházejí do měst, aby tam hledaly svou šanci, chlapci zůstávají sedět doma – bez ženy a bezpotomstva. Znám obec, kde je poměr žen a mužů ve věku pod třicet let 1:10. Další vesnice budou následovat.

Slovo jako nositel vzdělání pomalu dosluhuje. Následkem snižovanání představivosti je pro naši mládež stále těžší přeměnit slovo v obraz. Je totiž obrazy ve všech formách doslova zaplavena. Neměli bychom zapomenout, že vysvětlující slovo jako metoda vzdělání byla zavedena Janem ˇAmosem Komenským v první polovině sedmnáctého století. Je tím dítě novověku a s jeho koncem i zemře. Ve vzdělávání je třeba hledat nové cesty, například právě obrazy. Naše mládež je na obrazy jako nosiče informací z kin, televizních přístrojů a počítačů zvyklá a tuto připravenost by bylo třeba využít. Plakat za slovem a jeho ztraceným významem nám nepomůže a naší mládeži pak už vůbec ne.

S oslabením a postupným zánikem komunikace souvisí i rostoucí společenská izolace. Ne náhodou dochází k rozpadu rodiny jako základní společenské jednotky právě v této době. A ne náhodou se nachází největší počet osamělých lidí právě ve velkých městských aglomeracích. Základní sociální jednotkou pravěku byla tlupa. Bylo to logické, v lidských dějinách se vždy sdružuje jen tak velký počet lidí, který je schopen se uživit a vychovat potomstvo. Člověk je příliš egoistický a egocentrický, aby dobrovolně činil něco, k čemu není donucen svými základními pudy přežití a rozmnožování (o tom druhém se v moderním světě při pohledu na demografický vývoj dá s úspěchem pochybovat – také jeden z nových prvků společnosti dříve neznámý, známka nástupu nové doby a nových problémů). Nestrpí tedy ve své bezprostřední blízkosti víc lidí, než kolik je nutné, protože to znamená nutnost přizpůsobování a korekce vlastních zájmů. Tedy něco člověku a jeho přirozenosti cizí, vnucené mu jedině společenskou nevhnutelností přežít. Člověk je tvor společenský z donucení, ne svou přirozeností. A je jedno, jaký důvod to byl, zda výhody společného lovu nebo jen soutěžení, potřeba se porovnávat, konfrontace nápadů nebo jen potřeba imponovat anebo jako protiklad hledání ochrany. Jedná se o nutkání, které člověk ani nevnímá.

Od mladší doby kamenné nahrazuje tlupu rodina. Zemědělství přináší více potravin, pohodlnější život, potomstvo dokáže dovést k dospělosti už jen jeden pár lidí – z logických důvodů opačného pohlaví. Takto se formuje na dalších několik tisíc let život v dvojici, v nejmenší možné jednotce, která je schopna přežít a rozmnožovat se. Podíváme-li se na rodinu blíže, vidíme i tady dynamický vývoj. Od velké vícegenerační rodiny se v poslední sobě přechází k prvku malé jednogenerační jednotky, migrace obyvatelstva nabývá na intenzitě. Lidé se stěhují za prací a prosperitou – protože si to už mohou dovolit. Konec dvacátého století pak přináší novou situaci, že k přežití si stačí náhle člověk sám. Rodiny s jedním rodičem přežívají – a vůbec ne špatně. Jedinec, ať už žena či muž, je schopen přežít a dochovat  potomstvo bez cizí pomoci. Logicky se tedy zbavuje partnera, kterému by se musel přizpůsobovat a kvůli němu korigovat své zájmy. Překotnost toho vývoje, běžící ve znamení ženské emancipace, zaskočila navíc muže natolik, že prakticky nejsou schopni se s tmto vývojem vyrovnat. Stávají se slabším a v rodinných vztazích postradatelnějším článkem, který je často odhazován jako nepotřebná zátěž. Také kontakt mezi generacemi, tedy mezi rodiči a dětmi se redukuje. Dítě je poznamenáno víc chaoticky nabízenými informacemi z masmédií než výchovou ze strany rodičů. Pocit osamění, pocit, že mu nikdo nerozumí a poté odmítání kontaktu a izolace jsou logickým následkem. Počet rozvodů a nemanželských dětí roste exponenciálně a nezadržitelně sledujíc tento ekonomický a společenský vývoj, paralelně k tomu slábne vliv tradičních institucí, které měly rodinu ve znaku svého působení, jako například katolické církve. Člověk se ve své touze po nezávislosti s následkem izolace zbavuje zátěže pravidel diktovaných mu tradicí či religiózními organizacemi. Paradoxně tedy v době zvýšené mobility, rychlých dopravních prostředků a komunikačních médií roste počet osamělých osob. V dotazníku, čeho se lidé ve stáří bojí nejvíce,  neuvedla většina dotázaných chorobu nebo bolest, ale izolaci a osamělost. Sociální izolace nabývá hrozivých rozměrů, ale ačkoliv se lidé samoty bojí, vyhledávají ji. Paradox? Ne, jen zase jednou přecenění vlastních schopností. Člověk chce být nezávislý, dokud je skutečně soběstačný. Později je odsouzen k osamělosti, aniž by se tomu mohl bránit. Sociální systém domovů důchodců tento problém nemůže odstranit. Člověk opět jednou překonal své možnosti a v konečném důsledku tím trpí.

Jak vypadá moderní kybernetický člověk podle Konráda Lorenze? Neumí rozeznávat mezi živoucím a neživoucím, váže se na neživé předměty, není schopen empatie, má neurotické nutkání, pozorovat stále stejné objekty, chce být ponechán v klidu a nerušen, používá řeč pouze k manipulaci a ne ke komunikaci a tím redukuje svou slovní zásobu a nakonec se u něj redukuje i libidózní pokrytí povrchu jeho těla.

Pozdní doba je poznamenána i zánikem působení tradičních organizací. Nejzřetelnější je to v působení církví. Právě v západní společnosti, která je předvojem vývoje, je tento pokles nejrazantnější. Paradoxně v tomto ohledu zaostává USA za Evropou, zatímco ve všech ostatních na předchozích řádcích popsaných trendech vývoje Američané Evropany jasně předstihují. V náboženské otázce přece jen působí v americké společnosti více tradice. Nesmíme zapomínat, že Americká společnost, zejména v oblasti Nové Anglie vznikala jako „Město na hoře“, tedy jako snaha prosadit biblické principy, které se v Evropě už tehdy na začátku novověku výrazně oslabovaly, do běžného lidského života. Není třeba zapomínat i na to, že většina americké populace se hlásí k protestantismu, který je modernějším proudem křesťanského náboženství a tím pádem dokáže lépe reagovat na společenské změny moderní společnosti než konzervativní katolicismus. V Evropě nicméně zaniká vliv protestantské víry stejně rychle jako katolické. Tento rozdíl mezi světadíly však není pro vývoj rozhodující. Nápadné je, že katolická církev se vzdává svého universalistického působení a uzavírá se do sebe. Preferuje působení na menší uzavřenou skupinu přesvědčených věřících před ekumenickým působením mezi nevěřícími či vlažnými věřícími a pochybovači. Svatořečení zakladele hnutí „Opus Dei“, snahy o smíření s Piovým bratrstvem, jakož i současné obsazení sboru kardinálů je zřetelným znakem tohoto vývoje. V čase rozvoje sektářství společnosti se i katolická církev začíná projevovat jako sekta a vzdává se svého univerzalistického poselství, jehož nositelem byl svatý Pavel. Ve věčném sváru koncepce Petrovy a Pavlovy se na začátku pozdní doby prosazuje koncepce Petrova. Pavlův universalismus, mnohem náročnější na komunikaci, očividně přesahuje v současných podmínkách schopnosti současné církve. V rámci uzavřené sekty uznávající stejné hodnoty bez zbytečné široké diskuse, je komunikace a konsensus ještě možný. Radikalizace Islámu a jeho fanatických větví je zrcadlovým obrazem téhož vývoje. Islám se svou radikalizací vzdaluje svým vlažným věřícím a nevěřící doslova děsí. Ekumenické působení už není nosným prvkem, nevěřící nejsou objekty misionářské činnosti a obracení na víru, ale nepřáteli určenými k likvidaci a cíli násilných aktů a teroristických činů. Je to tentýž jev uzavírání se do sebe, stávání se sektou jako v katolické církvi. Odlišné prostředky, které jsou k tomu použity, jsou závislé od odlišného stupně ekonomického a společenského vývoje, jakož i tím, že islám jako mladší náboženství zřejmě ještě nevyčerpal své zdroje, jak je zřetelně patrné na „unaveném“ křesťanství. Sektářství v těchto tradičních celosvětových organizacích je pak provázeno vznikem nesčetných nových sekt, některých pacifistických, jiných radikálních, nicméně i toto sektářství nové společnosti není nic jiného něž projev sociální izolovanosti. Mnlhým lidem se líbí, že rituály zanikají a každý člověk tím dostává možnost hledat vlastní kontakt s Bohem. Bez rituálu ale umírá i poselství. Jednotlivci nemohou být nositelé poselství, to dokáže pouze společenství svázané rituály. Vzdání se rituálů není nic jiného jako známka namyšlenosti a přehnaného sebevědomí. Duchovní život se tříští.

Místo universalistického hnutí starověku (prosazovaného státem – ať už římským či čínským císařstvím), středověku naplněného chaosem, válkami a religiózními konflikty a roztříštěností ad absurdum – viz například středověké Německo či Itálie, či novověku s pokračující globalizací myšlení i organizace světa prosazovaného náboženstvím a ekumenickým hnutím mezi jednotlivými světovými náboženstvími, nastupuje roztříštěnost duchovního života. Vývoj spirály není možné přehlédnout. Tradiční náboženství se od sebe opět nenávratně vzdalují a nesčetné nové sekty dále tříští duchovní spektrum lidstva naší doby. Nabízí se opět opakování jednoho výrazu – nedostatečné komunikace. Je za tímto nedostatkem skutečně jen neochota? Anebo narůstající neschopnost komunikace tak jako ve všech jednotlivých prvcích společnosti? Máme-li tendenci zevšeobecňovat, pak je to právě ona neschopnost a ta se logikou věci bude dále prohlubovat. Bude následovat všeobecný konflikt civilizací? Vyloučit  to nelze a může se to dokonce stát znakem pozdní doby. Náboženské konflikty provázely celý středověk a je vpravdě symbolické, že poslední skutečně náboženský koflikt skončil právě roku 1492 dobytím jihošpanělské Grenady. Turci později už nikdy svou expanzi nezdůvodňovali nábožensky, celý novověk byl provázen sbližováním vír a náboženství, a brutální odpor inkvizice na tom nedokázal nic změnit. Rozhodující byl nárůst možnosti komunikace a stále se rozšiřující vzdělání, což byl hlavní znak novověku. Jestliže tedy byl starověk dobou rostoucí komunikace (k čemuž sloužil římský pořádek státní správy, budování cest a pošt, jakož i universalistické řecké umění), středověk pak zánikem komunikace a tím vzniklou dobou chaosu, propadu civilizace a náboženských válek. Jestliže se novověk díky knihtisku, ale nejen jemu projevil znovu nárůstem komunikačních schopností lidstva a vzdor nesmírně ničivým válkám opětným zavedením systému, oslabením náboženských rozporů a spolupráce vedoucích světových náboženství a rozdílných společenských kultur, co přinese pozdní doba se svou opětnou neschopností komunikovat?

Nejzřetelnějším a současně nejtragičtějším prvkem neschopnosti komunikovat je válečná konfrontace. K té už dochází. Od 11.září 2001 je svět víceméně ve válce. A je konfrontován se zcela novou válečnou taktikou. Historie válečnictví je historie vývoje konfliktu mezi bojem zblízka a bojem na dálku. Vždy vítězila střídavě jedna nebo druhá koncepce, od boje dýk proti praku a oštěpu až po mezikontinentální rakety proti sebevražedným teroristům. Starověk v podobě římské armády dovedl boj zblízka pomocí krátkých mečů k dokonalosti a tato vojenská taktika přetrvala staletí. Právě převaha obrněné gótské jízdy u Hadrianopole byla jedním ze znaků hroucení se starého pořádku a jedním z prvních příznaků nástupu nové doby – středověku. Středověk nepřinesl v této koncepci rozhodnutí. Jestliže vítězství obrněné jízdy Viléma Dobyvatele u Hastingsu se zdálo být rozhodující pro vítězství přímého kontaktu a tím pádem bojem zblízka, angličtí lučištníci obrátili u Kresčaku kolo dějin na opačnou stranu. Turečtí sultáni a Husité znovu dokázali výhody defenzivní taktiky a ovládli na dlouhou dobu bitevní pole.

Až novověk vývojem střelných zbraní rozhodl toto dilema zdánlivě definitivně ve prospěch boje na dálku. Krátká epizoda úspěchu tanků na konci první a na začátku druhé světové války nemohla změnit celkovou koncepci střelby na stále větší vzdálenost. Poslední desetiletí jsou poznamenána vývojem balistických raket, schopných zasáhnout jiný kontinent nebo bombardéry, shazujícími svůj ničivý náklad z desetikilometrové výšky  a tím nezasáhnutelnými. Ve vývoji jsou dokonce bezpilotní bombardéry s dálkovým ovládáním. Zdánlivě definitivní triumf boje na dálku tedy korunuje konec novověku.

11.září 2001 ukázal, že tento triumf zdaleka není definitivní a otevřel nové dimenze válek. Sebevražední atentátníci dokázali předvést výhody boje zblízka. Nač je teď Spojeným státům takzvaný raketový deštník na obranu proti mezikontinentálním raketám, když odhodlaný terorista je schopen přinést atomovou bombu do New Yorku v kufru? Následkem této hrozby jsou hysterické reakce amerických ozbrojených sil, které jen odhalují jejich bezmocnost proti nové taktice. Došlo k dalšímu obratu ve válečné taktice. Spirála vývoje dotočila další závit. Ať se nám to líbí nebo ne, tento fakt opět předznamenává změnu epoch lidských dějin.

Současná společnost jakož i země, která tuto společnost nosí a živí, vykazují tedy všechny znaky změny směrování, změny epochy. Jak dlouho bude nové směrování trvat a co lidem přinese, nedokáže dnes zřejmě nikdo odhadnout. Hlavními rysy jsou paradoxní globalizace a současně se vyvíjející společenská izolace jedince, jakož i nárůst schopností lidstva, které poprvé přesahuje schopnosti jedince vývoj sledovat a chápat.

Co tyto hlavní rozpory přinesou nám a našim dětem? Buďme při tvorbě prognóz raději opatrní. Ale stejně nesmyslné je stavět se tomuto vývoji do cesty a snažit se ho zmařit či zpomalit. Historie ukázala jasně nesmyslnost a zpozdilost podobných snah. Vývoj zeměkoule a lidstva jde svou vlastní cestou. Můžeme jej ovlivnit, ale ne určit.

Zobrazil jsem snad ve své krátké úvaze příliš temnou budoucnost? Vždyť ona vůbec temná být nemusí. Cílem tohot článku byla pouze analýza. A ta je možná potřebná, aby se mohlo uskutečnit to nejlepší z toho, co budoucnost lidstvu nabídne..