Znáte to.To je takzvaný „den blbec“, kdy doslova nic nejde, kdy se všechno kazí, kdy máte pocit, že jste ve špatném filmu a rádi byste vystoupili, vypnuli ho, odešli z kina, jenže ono to nejde. Protože v tom špatném filmu hrajete hlavní roli a osud nepovolí.
V podstatě to ráno ani tak špatně nevypadalo. Dokonce jsem i ranní vstávání o půl šesté zvládl překvapivě dobře, při ranní hygieně nebyly žádné problémy, auto naskočilo a odvezlo mě do práce a dokonce i ranní sezení proběhlo v celkem harmonické atmosféře, protože noční služba nebyla zlá a tak nebylo až tak moc co vyprávět. Čili nic mě nevarovalo, co na mě čeká.
Když jsem přišel na vizitu, nepřítomnost sestry mě až tak nepřekvapila, i když podráždila. Znamenalo to, že mi ji už unesli chirurgové, protože oddělení je multidisciplinární, tedy leží zde jak chirurgičtí tak i internističtí pacienti a chirurgové byli prostě rychlejší. Rozhodl jsem se sestřičku zavolat, abych se dozvěděl, jak to uděláme. Zavolal jsem ze sesterského centrálního bodu a vedle mě začal zvonit odložený telefon. Zapomněla si ho na stole. Pochopil jsem tedy, že tudy cesta nevede a šel se podívat, na kterém pokoji svítí zelené světlo jako ukazovatel přítomnosti vizity. Nesvítilo nikde. To zelené světlo se spouští po vstupu do pokoje a sestra je ho povinna aktivovat, aby byla nalezitelná. Neudělala to, zapomněla. To už mě poněkud rozhodilo, rozhodl jsem se ale, že vizitu provedu sám. Koneckonců jsem měl na tomhle oddělení jen tři pacienty. Jeden z nich mi bezmála při vizitě vypadl z postele, ale zachytil jsem ho a uložil provizorně zpět na lůžko, zakázal mu hýbat se, požadavky na další vyšetření jsem do počítače zadal sám a myslel jsem si, že jsem to všechno zvládl.
Vtom mi zavolal náš Gernot (všeuměl zodpovědný za transport pacientů), jestli vím, že mám jednu pacientku i na jiném chirurgickém oddělení. Nevěděl jsem to a tato skutečnost mi už pohnula žlučí. Od kolegů by bylo kolegiální, kdyby mě o takové skutečnosti informovali. Ranní sezení se koná právě za takovým účelem. Ale prodýchal jsem to. Šel jsem tedy na chirurgické oddělení a našel dokonce sestru, ochotnou se mnou na vizitu jít. Tam jsem zjistil, že s pacientkou bude hodně práce. Bylo pro ni objednáno několik krevních konzerv, chybělo ještě několik vyšetření a navíc ji bylo třeba odpoledne propustit domů a tedy pro ni nadiktovat propouštěcí zprávu. Pochopil, jsem, že vzhledem ke skutečnosti, že budu zavřen celý den na endoskopii a čeká na mě deset kolonoskopií a pět gastroskopií, to prostě nestihnu. Zavolal jsem tedy naši turnusarztku, která mi byla přidělena, abych práci delegoval. Nezvedla telefon, protože byl vypnutý. Zavolal jsem na oddělení, na kterém měla být, a požádal sestru, aby milou kolegyni poslala na chirurgii. Když se ani za pět minut neobjevila, šel jsem ji hledat osobně. Právě v klidu odebírala krev, o svém vypnutém telefonu nic nevěděla, ani o tom, že měla přijít na chirurgii za mnou na vizitu. Sestřičky se na mně přátelsky usmívaly, nechtěly prý pani doktorku rušit při práci. Zkousl jsem to, vysvětlil jí, co má dělat a odebral se do endoskopie.
Začínáme vždy kolonoskopiemi, ale teď ležela pacientka v posteli v místnosti vyhrazeném pro gastroskopie. Podivil jsem se, ale sestřička Rosemarie mi vysvětlila, že je to urgentní vyšetření, a že pacientka je z chirurgického oddělení a proto se mě netýká. Uklidnilo mě to jen na velmi krátkou dobu. Vzápětí totiž zavolal chirurg, že nikdo z jeho kolegů teď nemá čas, pacientka ale zřejmě krvácí, protože má černou stolici a její krevní obraz se zhoršil natolik, že potřebuje krevní konzervy a zda bych to vyšetření pro chirurgy neudělal. Co by člověk pro kolegy neudělal! Samozřejmě, že paní měla krvácející vředy v dvanáctníku, zřejmě v důsledku analgetické léčby. Podařilo se mi to krvácení zastavit, ale stálo mě to hodně sil. Poté mi sestřička Petra oznámila, že se necítí dobře, protože jí v noci zemřela švagrová. Mladá žena s nádorem papily Vateriho, tu diagnózu jsem jí našel před dvěma roky já sám. Chtěl jsem poslat plačící sestřičku domů, ale odmítla a řekla, že se pokusí zůstat a pracovat, protože doma by byla sama a chytla by depresi. To jsem chápal. Když se přesvědčila, že jsem to pochopil, informovala mě, že se pokazila jedna ze dvou myček na přístroje (nová a týden předtím zabudovaná a aktivovaná) takže budeme mít prostě málo přístrojů a ona nemá vůbec představu o tom, jak ten program, co na nás čeká, máme zvládnout. Začal jsem ztěžka dýchat.
Nicméně v takových situacích je jen jedna metoda. Prostě pracovat dál. Hned první pacient na kolonoskopii nás překvapil vysokou srdeční frekvencí 127/minutu. Tvrdil, že má strach. Zeptal jsem se ho, zda má strach z pěkných žen (Petra je opravdu velmi hezká žena). Řekl, že ne, ale z toho vyšetření. Píchli jsme mu tedy léky na spaní ale i poté, co spal jako nemluvně, běželo jeho srdce tvrdošíjně rychlostí 127/minutu. Bylo jasné, že něco nehraje, hned poté, co jsem byl s kolonoskopií hotov, dal jsem natočit EKG a zjistil jsem podle očekávání, že pacient má flutter předsíní, tedy něco, co bychom neměli ignorovat. Od spícího muže jsem se nemohl o jeho srdci nic dozvědět, naštěstí je ale dokumentace v počítači, a tam jsem se dozvěděl, že mu před deseti lety diagnostikovali v Grazu hypertrofickou kardiomyopatii a objednali ho do odborné ambulance, kterou ale nikdy nenavštívil. Vinný sklípek ležel prostě na cestě k oné ambulanci a on se za něj očividně nikdy nedostal. Našel jsem opět mou mladou kolegyni, která si už mezitím zapnula telefon, a vysvětlil jí, co všechno s tím pacientem má udělat, než se dostanu k tomu, abych mu mohl udělat echokardiografii a ona se z toho zhroutila. Naštěstí se mi podařilo najít asistenta, schopného mladého kolegu a problém oddelegovat na něho. Vrátil jsem se do endoskopie.
Vtom mi zavolala manželka. Byla na vzdělávání ve Vídni a právě se dozvěděla, že u nás na intenzivce leží kolega pneumolog, kterého ona v Grazu léčí. Prý čeká na mě a chce se mnou hovořit. Tedy rychle jednu koloskopii a než se další pacient převlékl, sprintem na intenzivku. Kolega se velmi potěšil a já jsem rychle pověřil stejného mladého asistenta, který se už měl zabývat oním flutterem předsíní, telefonátem do Grazu. Vysvětlil jsem mu, kterého lékaře má v Grazu v nepřítomnosti mé ženy zavolat a zařídit s ním převzetí nemocného kolegy do Grazu, protože tam na něj stejně právě čekali, jenže mezitím pro zhoršení stavu v noci skončil u nás.
Vrátil jsem se do endoskopie a tam jsem zastihl zoufalou sestřičku Rosemarie. Právě zjistila, že v počítači založila nález k špatnému pacientovi a teď se to už nedalo změnit. Nezbylo mi, než po vyšetření napsat nález pod oním špatným jménem a poté zavolat počítačového technika, vylíčit mu celý problém a požádat ho, aby to uvedl do pořádku. Odpověděl podle očekávání, že on to udělat nemůže, že to nahlásí do centrály a tam to SNAD vyřeší. Samozřejmě budu muset na konci dne zjistit, zda to udělali a zprávu potvrdit.
Vtom jsem dostal zprávu z ambulance, že zavolala má dlouholetá pacientka, která měla přijít do ambulance na vyšetření, že nepřijde, protože se jí ulevilo a tak mou pomoc zas až tak nepotřebuje. To byla první dobrá zpráva za celý den, i když mi samozřejmě narušila program. Nedorazila ale ani jiná pacientka, což mě vzrušilo o něco víc. Jednalo se o 24 letou mladou dámu, která vyšetření nutně potřebovala, protože jsem u ní zjistil Crohnovu chorobu a potřeboval jsem nutně koloskopii na potvrzení diagnózy a zahájení léčby. Už jednou odřekla vyšetření, protože prý byla nachlazená a já jsem pro ni po dlouhém a vzrušeném vyjednávání se staniční sestrou vyjednal rychlý náhradní termín. Tentokrát se ani nenamáhala omluvit. Vděčnosti se tedy nedočkám.
Přesunul jsem se do gastroskopie. Paní Narath jsem měl odebrat vzorky ze žaludku a dvanáctníku. Zavolal jsem kolegyni na oddělení a zeptal jsem se, zda jim neuniklo, že pacienta bere Warfarin a je pořádně předávkovaná. Odpověděla, že neuniklo, že už jí dali protilátku (Vitamín K) ale nemají čas čekat, zda to bude působit, protože paní má jít odpoledne domů a tak abych ty vzorky odebral. Hned poté, co jsme pacientce píchli jen malé množství uspávací látky, přestala dýchat. Takže rychle masku a dýchat s ní, píchnout protilátku a poté, co začala zase dýchat a zrůžověla, druhý pokus. Ovšem bez uspání se paní předvedla jako velká bojovnice. Zpotili jsme se všichni, než se mi podařilo zavést jí gastroskop do žaludku a odebrat ony požadované vzorky. Naštěstí navzdory předávkování warfarinem nekrvácela.
Hned, jak jsem byl hotov, mi zavolala kolegyně z ambulance, že tam má pacientku, která nutně potřebuje gastroskopii, protože zvrací krev. Akutní vyšetření. Pacientka zvracela i během vyšetření, a vůbec ne málo, ne ovšem krev ale stolici. Jedná se o takzvané miserere, příznak uzávěru střeva. Vyšetření jsem okamžitě ukončil, ještě než stačila tu stolici vdechnout. Následovalo vyšetření v CT (počítačové tomografii) a pak dlouhé vyjednávání s chirurgy, že taková pacientka patří jim. Protože jednání byla úspěšná zhruba jako vyjednávání o míru v Sýrii, delegoval jsem případ zpět na onu kolegyni, která mi pacientku poslala, a vrátil se do endoskopie.
Další pacientka si zasloužila můj soucit. Mladá žena se zánětem ve střevě, ale protože hodně štíhlá a vysoká, bylo její střevo tak zamotané, že jsme strávili skoro tři čtvrtě hodiny, než se nám vyšetření podařilo ukončit a odebrat vzorky ze všech jeho částí. Potil jsem krev ve strachu, že bych její střevo mohl perforovat. Neperforoval jsem.
Další pacient si ovšem už můj soucit nezasloužil. Zjistil jsem, že bere Aspirin, aniž se dalo zjistit, proč. Pro zákroky ve střevě to může být dost velký problém, protože i malé dávky aspirinu dokážou vyvolat po endoskopických zákrocích jako je například odstranění polypů, krvácení. On sám taky nevěděl, proč ho bere, ovšem horší bylo, že nevěděl, zda ho bral i v posledních dnech. Když jsem mu vysvětlil, proč je důležité to vědět, začal na mě agresivně křičet, že to přece není jeho povinnost vědět, co bral a co nebral. Tak jsme ho uspali a samozřejmě měl ve střevu velkého plochého polypa, jehož odstranění bylo vysoce rizikové. Protože on můj soucit neměl, rozhodl jsem se přehrát míč zpět na něho. Polypa jsem nechal tam, kde byl a do nálezu napsal, že ho rádi odstraníme, až bude pacient spolehlivě 5 dní bez aspirínu. A že by nebylo od věci, kdyby to střevo pořádně vyčistil, po celou dobu vyšetření jsem se totiž koupal v jeho stolici.
A poté mi zavolala ta stejná kolegyně, které se přece jen podařilo umístit onu předchozí pacientku na chirurgii, že jí v ambulanci krvácí další postarší dáma (ročník 1929) a že potřebuje akutní gastroskopii…. V té chvíli se definitivně zdekompenzovala sestřička Petra.
Poté, co jsem ještě udělal srdeční ultrazvuk u onoho pacienta s poruchami srdečního rytmu (mladý kolega asistent na to zapomněl) zjistil jsem, že propouštěcí zpráva pacientky ležící na chirurgii není ještě hotová, protože se podání krevních konzerv „protáhlo“ a krevní obraz po nich ještě nebyl kontrolován. Prý je krev v laboratoři. Nesnažil jsem se zjistit, proč se podání krevních konzerv tak protáhlo, na to už jsem neměl sílu. Dovlekl jsem se tedy na ono oddělení a našel tam překvapené sestry, které o nějaké krvi v laboratoři neměly tušení. Z čehož jsem i přes už značnou psychickou únavu pochopil, že ji neodebraly. Přinutil jsem se z posledních sil být milý a požádal jsem sestřičky, aby tu krev tedy laskavě odebraly a poté o výsledku informovaly službukonající lékařku. Poté jsem kolegyni zavolal, vysvětlil jí okolnosti a požádal ji, aby se na onen krevní obraz podívala, až bude hotový, o čemž ji sestřičky určitě přes moje prosby určitě zapomenou informovat a pak potvrdila propouštěcí zprávu a poslala onu dámu domů.
Jsou dny jako tento. Naštěstí na to mají Rakušáci pěknou zkratku ADSGV. Což znamená „Auch dieser Scheiß geht vorbei“ Velmi volný a s vynecháním neslušných slov se tato věta dá přeložit jako „I tenhle průser jednou přejde.“
Přešel.
Cesta k mamince, která následovala, mi ten nepovedený den v nemocnici vykompenzovala, Nikde jsem nestál – ani ve Vídni, ani u Mušova a stihl jsem tedy cestu k ní v rekordním čase čtyři a půl hodiny. Takže vidíte – člověk musí jen vydržet.