Že nevíte, kde to je? Dobrá trošku pomůžu. Tyhle hory dostaly díky tvaru svých vrcholků jméno podle oblíbeného místního jídla – noků. Jsou až k vrcholu oblé, málo skalnaté a zelené čili by se jednalo zřejmě o noky špenátové. „Nockerle“, tedy noky z mouky vody, bramborů a vajíček jsou typickým slovanským jídlem a Korutany byly dlouho obydleny slovanským obyvatelstvem, než postupně podlehly germanizačnímu tlaku ze severu a až po hradbu hor Karawanken se naučilo mluvit německy – i když ve specifickém a pro rodilé Němce ne příliš srozumitelném dialektu. Je až nápadné, jak se korutanská kuchyně podobá slovenské – dokonce víc než české. Korutanské „nudeln“, tedy pirohy s různou náplní, jsou neodmyslitelnou součástí místní kuchyně.
Takže už víme, že Nockberge musíme hledat v Korutanech a to na severu země na hranici se Štýrskem a Salcburskem mezi průsmyky Turracherhöhe a Katschberg – obě místa jsou oblíbenými destinacemi pro zimní lyžařskou dovolenou.
Pohoří Nockberge má jednu atrakci a tou je vysokohorská mýtní silnice Nockalmstrasse. Je dlouhá 35 kilometrů, má 52 serpentin a vyveze vás hned dvakrát nad nadmořskou výšku 2000 metrů nad mořem – pro motorkáře je to pravý ráj. Z východu se na ni dostanete z obce Ebene Reichenau, ze západu z obce Innenkrems. My jsme se ubytovali ve vesnici Mitterndorf, místní části střediskové obce Patergassen. Bydleli jsme na statku Leebhof, spravovaném selkou bez sedláka (utekl, protože bylo na statku na jeho vkus příliš mnoho práce), v naprosto klidném až idylickém prostředí za velmi přijatelnou cenu 300 Euro za tři noci. Patergassen leží na východ od Nockberge, museli jsme tedy na Nockalmstrasse za mýto 20,50 Euro (jak pravil mýtný, padesát je pro mě a dvacet pro šéfa) vjet od Ebene Reichenau.
Poprvé dosáhnete dvoutisícovou výšku u chaty Glockenhütte. Jmenuje se tak podle zvonice za chatou, kam si můžete zajít zazvonit. Dá se odtud vyrazit na velmi hezkou túru na Klomnock s výškou 2331 metrů na mořem. Žádný strach, startujete z dvoutisícového základního tábora, převýšení je tedy akceptovatelné. Odtud se dá pokračovat po horském hřebeni na Mallnock 2226 m.n.m. Na jeho vrcholu jsou úžasné výhledy, pro návrat se člověk musí rozhodnout buď pro cestu odkud přišel, tedy přes vrchol Klomnocku, nebo zajít za vrchol kopce a pak okolo skalnatého ostrohu Rote Burg zpět k parkovišti. Zvolili jsme druhou možnost. Horský průvodce Nockberge sliboval bezproblémový návrat po vrstevnici, a přitom nestoudně lhal. Mohlo mě trknout, že když návratová cesta vede přes místo zvané „Hoher Steig“, tedy „Vysoká stezka“, že to nebude po rovině. Nebylo. Museli jsme vyšplhat do průsmyku sto metrů nad naše zaparkované auto a až pak jsme směli zpět k chatě. Procházka se tedy změnila v túru střední obtížnosti (v terminologii bratrů Andrášiovců „veľmi ľahkú“), stále ale ještě pro důchodce zvládnutelnou. Na Mallnock se dá vystoupat i z protilehlé strany – dělá to mnohem víc lidí. Je třeba zajet do Bad Kleinkircheimu, do obecní části Sankt Oswald a pak se buď nechat vyvézt lanovkou Brunnachbahn za 20 euro na horní stanici ve výšce 2039 metrů nebo si to dát pěšky od stanice dolní. Ta je ovšem jen ve výšce 1300 metrů, takže pak dělá převýšení bezmála kilometr.
Druhým místem, kde Nockalmstrasse překonává výšku 2000 metrů nad mořem je Eisentalhöhe – tady se dostanete s autem nebo motorkou dokonce do výšky 2042 metrů.
Odtud se dá poměrně snadno zdolat hlavní vrchol Nockbergů Königstuhl 2336 m.n.m. Není nejvyšší, tím je na korutanské straně Rosennock s 2440 metry a na štýrské straně je to Eisenhut, který má dokonce 2441 metr. Ale Königstuhl platí za hlavní vrchol, možná proto, že je snadno dosažitelný. Buď z už uvedené Eisentalhöhe, nebo od chaty Zechneralm kousek níž a dál na západ. Pro ty, kdo mají rádi větší výzvy, je pak možné vyrazit od Karlsbadu z výšky 1693 m.n.m. Tady se nachází selské tradiční lázně, které je možno za poplatek použít. Rodina Aschbacher provozuje tyto lázně stejně, jak tomu bylo před dvěma sty lety. Žádný elektrický proud, voda teče z Karlsquelle pod domem přímo do vyzděné lázně.
Mimochodem na nejvyšší korutanský Nock, tedy Rosennock, se dá vystoupat od Erlacherhütte, která se nachází v nadmořské výšce 1665 metrů a dá se k ní dojet po další mýtné cestě (tentokrát jen za 4 eura s tomu odpovídající kvalitou vozovky), najíždí se na ní v „granátovém městečku“ Radentheinu.
Část Nockbergů se nachází ve Štýrsku i s nejvyšším kopcem tohoto pohoří Eisenhutem. Na ten se dá vystoupat z průsmyku Turracherhöhe, cesta k průsmyku z korutanské strany má sklon až 20 stupňů. Ovšem tuto prosím nepodcenit, jak se to kdysi stalo mně. Je to z průsmyku pět a půl hodiny a zejména, když tam jdete prvního října a den předtím nasněžilo do výšky kyčlí a na túru vyrazíte v jedenáct dopoledne, může to být pak s návratem za světla hodně těsné. Když jsem při běhu zpět k autu v průsmyku dostal při příkrém stoupání, o které tam není nouze, křeče do lýtek a slunce už zapadalo, měl jsem poprvé v životě skutečně strach. Ale zachránila to tehdy kofola, takže jsem lesní cestu našel těsně předtím, než nastala úplná tma.
O hodně pohodlnější je vyvézt se lanovkou na Kornock a z něj si dát procházku na Riesennock a pak zpět údolím, ve kterém se nacházejí staré stříbrné doly – dolů se člověk může spustit i letní sáňkařskou drahou.
Pravý „high light“ je poměrně nenápadný Tschiernock. Je jen 2088 metrů vysoký, ale je to poslední „Nock“ směrem na jihozápad a je to úžasný vyhlídkový kopec. Od obce Seeboden na Millstätter See se autem dostanete až do výšky 1700 metrů – opět je třeba platit mýto, tentokrát ale jen 8 Euro. Potom po serpentinách po úzké cestě, kde může být problém minout se s protijedoucím vozidlem (ale při troše dobré vůle to vždycky nějak jde) až k Hansbauerhütte nebo k Sommereggerhütte. Rozcestník je dobře označený, od první chaty vede značkovaná cesta přímo na vrchol, v té druhé je podstatně větší nabídka jídel a provoz už i v červnu. Potom je to těch zhruba 350 výškových metrů na vrchol, kde za pěkného počasí zažijete skutečný sen.
Přímo před vámi na západě se tyčí skupina Hohe Tauern s třítisícovými vrcholy Großer Hafner, Hochalmspitze a Angkogel v pozadí s Großglocknerem. Pod nimi se krčí městečko Gmünd s muzeem Porsche, protože zde mezi horami vyráběla tato automobilka svá auta ale i vojenskou techniku v letech 1944 – 1948, kdy se sem stáhla z neustále bombardovaného Stuttgartu.
Na severu na obzoru jsou vidět skalnaté vrcholy Nízkých Taurů a na jihu Julské Alpy z Triglavem a Mangartem. Přímo pod nohami pak máte Millstättersee a je kousek dál Spittal an der Drau. Procházka po hřebeni k Hochpalfenocku (2099 m.n.m) s odbočkou na vyhlídkový kopec přímo nad jezerem je pak pravým požitkem.
Pokud máte chuť vidět, jak dokáže člověk přírodu měnit k obrazu svému, pak doporučuji cestu po další mýtné cestě (20 euro mýto) do Maltatalu. Člověk projede městečkem Gmünd do vesnice Malta a pak po serpentinách a do skály prokopanými tunely až k přehradnímu jezeru ve výšce 2000 m.n.m. s hrází vysokou 200 metrů, které spotřebovala víc než milion kubíků betonu.
Po cestě nahoru jsou semafory, protože řada oněch tunelů je jen jednosměrná. U prvního semaforu se musí čekat až 22 minut. Když jsme k němu dorazili, svítilo tam právě číslo 22 a byli jsme druhé auto v řadě. Okolo jezera se dá jít až k Osnabrückerhütte a kdo toho tam ještě nemá dost, pak obtížným výstupem na Zwischenelendscharte (ti, kdo umí německy rozumí, že už jméno tohoto horského přechodu by mělo varovat).
Kdo touží pokořit třítisícovku, pak má možnost vylézt na Großen Hafner (3076 m.n.m) nebo na Schneewinkelspitze (3016 m.n.m.) Na tyto dva vrcholy vedou značkované chodníky, na Hochalmspitze, zvanou „Královna Taurů“ která je pokořitelná z Gießenerhütte značkovaná cesta nevede. Ovšem i ty dva značkované vrcholy vyžadují kondičku, jde o výškový rozdíl 1900 či 1400 metrů.
Ale člověk nemusí jen běhat po horách. Millstättersee je jedno z nejkrásnějších rakouských jezer a má neuvěřitelně čistou vodu. Jenže samotný Millstatt je zcela v privátních rukách. Představa, že byste se tam mohli projít po břehu jezera po nějaké kolonádě, je naprosto zcestná. Všechno je privátní, pláže jsou soukromé, jen na okraji obce je jedna veřejná pláž. Millstatt vznikl jako klášter v jedenáctém století, klášterní komplex tvoří i dnes jádro městečka.
Klášter dal údajně založit slovanský vévoda Domitian, kterému se v jezeře utopil syn. Jiná legenda vypráví o křesťanském misionáři, který, když přišel do této krajiny, naházel do jezera na tisíc pohanských soch (mille statue), podle tohoto činu mělo jezero dostat své jméno. Legenda je sice už dávno vyvrácena, přesto vyčnívá z jezera symbolicky jedna z těchto soch.
Pokud byste se chtěli ubytovat u jezera, pak raději ne mezi „bohatými a krásnými“ v Millstattu, ale raději v Seebodenu na západě nebo v Döbriachu na východě. Obě tyto obce mají přístup k jezeru, mají veřejné pláže a jsou cenově podstatně přístupnější.
Pokud je někomu voda v jezeře příliš studená, má možnost zajet o pár kilometrů na východ do Bad Kleinkircheimu. Toto městečko v horském průsmyku ve výšce 1000 metrů nad mořem dosáhnete po cestě přes „město granátů“ Radenthein. Korutany byly největším nalezištěm granátů, těžily se zde a vozily se k zpracování do Čech, kde dostaly své jméno „Český granát“. Samozřejmě se do Čech vozily proto, že zde existovala tradice zpracování kamenů nalezených v Česku. Ale i ty korutanské se staly „českými“. V Radentheinu je muzeum „Granatium“, podobnou historku si ale vyslechnete i v muzeu v zámku Porcia ve Spittalu an der Drau.
Bad Kleichkirheim má až dvoje therme, tedy lázně, Sankt Kathrein a Römerbad.
Jsou obě poměrně malé, ale vymasírovat zde údy po horské túře v teplé vodě je velmi příjemné. Bad Kleichkircheim je samozřejmě známý především jako lyžařské středisko. Žije ze slávy svého rodáka Franze Klammera, olympijského vítěze z Innsbrucku v roce 1976. Pochází odtud i další slavný rakouský sjezdový lyžař Armin Assinger, který je momentálně známý spíš jako televizní komentátor – uvádí i rakouského „Milionáře“. Infrastruktura Bad Kleinkircheimu by ale potřebovala dost velkou finanční injekci a modernizaci, je ještě stále z velké části na úrovni slavných sedmdesátých let minulého století. V létě jsou v provozu dvě lanovky, Kaiserburgbahn a už vzpomenutý Brunnachbahn.
V oblasti Nockbergů tedy najde každý něco. Horské túry nejrůznější obtížnosti s úžasnými výhledy, koupání v jezeře či v lázních nebo i trocha kultury ať už v Gmündu nebo ve Spittalu. A ty „nockerle“ si můžete dát v každé restauraci – nejtypičtější jsou „Käsespätzle“ čili noky se sýrem a s opraženou cibulí – to je hodně syté jídlo i po horské túře.
