18. června 1815, tedy přesně před dvěma sty lety se odehrála jedna z nejznámějších (nějak se zdráhám napsat nejslavnějších) bitev světových dějin. Bitva, která se stala synonymem katastrofální zhoubné porážky, z níž už neexistuje zotavení.
Bitva u Waterloo znamenala nejen konec kariéry Napoleona Bonaparteho a konec dvacetiletých francouzských revolučních bojů, ale konec jedné epochy válčení. Měla význam nejen politický ale i strategický, bez ohledu na to, že ani pro jednoho z velitelů, kteří se jí zúčastnili (Napoleon, Wellington či Blücher) nebyla skutečně vrcholným výkonem jejich velitelských schopností.
Že byla bitva pojmenována po vesničce Waterloo jižně od Bruselu je zásluha velitele anglických vojsk Arthura Wesleyho, vévody z Wellingtonu. Gebhard Leberbrecht Blücher, velitel pruské armády, navrhl při setkání s Wellingtonem pro jméno bitvy „La belle Aliance“. Tak se totiž jmenovala hospoda na cestě do Brusselu, kde se po bitvě setkali a kde před bitvou a během ní sídlil Napoleon. Tento název měl i symbolizovat, že francouzského císaře porazila spojená vojska anglická a pruská, tedy jejich Aliance. To nechtěl ješitný vévoda Wellinton v žádném případě dopustit, protože vítězství nad Napoleonem chtěl připisovat pouze sobě a anglickým zbraním, které skutečně nesly největší zátěž této hrozné řeže. Proto hlásil do Londýna, že zvítězil nad Napoleonem u poněkud severněji položené vesnice Waterloo. Jeho hlášení ostatně nebylo první. Wellingtonovu kurýrovi majoru Henrymu Persymu totiž cesta do jen 300 km vzdáleného Londýna trvala více než dva dny. Jestliže převzal Wellingtonovo hlášení 19 června v poledne, dostal se do Londýna až ve večerních hodinách 21. června a tak zpráva o bitvě byla vytištěna v Timesech až 22. června. O mnoho rychlejší byl posel bankéře Rotschilda. Ten přinesl už dvacátého června do Londýna falešnou zprávu o anglické porážce, následkem čehož státní dluhopisy, kterými byla válka financována, ztratily svou cenu. Rotschild je za jeden jediný den dokázal za pakatel skoupit, aby se poté, co se ukázalo, že Angličané u Waterloo zvítězili, stal nejbohatším mužem Británie. Ale to je jiná historie. Persy totiž nesehnal žádnou loď, ochotnou jej přepravit do Anglie (podle oficiální verze panovalo bezvětří, spíš ale panovaly Rotschildovy peníze) a musel se přes Kanál přepravit na člunu s vesly. I to je symbolické. Waterloo představuje konec předprůmyslové éry. Už 17. března 1816 překonal Lamanšský kanál první parník. A při další velké válce tzv. Krymské o čtyřicet let později už byl používán telegraf, který výměnu informací, ale i komunikaci mezi vojenskými jednotkami postavil na zcela jiný základ.
Zajímavé je, jak rozdílně je průběh bitvy a výkony velitelů popisován z pohledu autorů francouzských (Lacour Gayet), anglických (Geoffrey Regan), německých (Klaus Jürgen Bremm) či ruských (Albert Z.Manfred). Ale ani neutrální autoři např. Paolo Cau) se neubrání emocím a stranickosti. Odhlédnouc vůbec od Napoleonových osobních pamětí. (Jmenoval jsem pouze těchto několik autorů, jejichž knihy mám sám v knihovničce, o Waterloo jich psalo ale mnohokrát víc) Je to jen důkaz, že téma Waterloo stále ještě neztratilo svůj emocionální náboj. Lze se mu sotva věnovat věcně. Pokusím se o to.
Waterloo ukončilo určitou etapu vedení válek – útoky v sevřených regimentech. Byla to doba, kdy o výsledku bitvy rozhodovala palba ničivých salv z mušket (kdo viděl film Patriot s Melem Gibsonem v hlavní roli, ví, o čem mluvím). Vojska pochodovala proti sobě v kolonách, prošla dělostřeleckou ničivou palbou nepřítele (nejprve se střílelo koulemi, pak z blízka kanystry plnými kovových úlomků). Když toto vojáci přečkali, museli dojít na dostřel muškety (ta s hladkou hlavní a křesadlovým zámkem měla účinný dostřel maximálně sto metrů) a pak vypálit salvu na nepřítele, aby ho tím demoralizovali. Pokud se to nepodařilo, museli počítat s odvetnou salvou. Nabíjení muškety vyžadovalo přibližně dva tucty hmatů a trvalo dvacet až třicet sekund, tedy voják byl schopen vypálit dvě až tři střely za minutu. Za minutu se samozřejmě sto metrů dá ujít a tím pádem měl voják k dispozici zhruba jen jeden výstřel, než musel přejít k boji na bodák. V pochodové formaci si samozřejmě palba nepřítele vyžadovala obrovské ztráty a po každém zásahu velitelé křičeli „Sevřít řady“, kdy vojáci zmenšili útvar, ale jejich řady zůstaly přes padlé a zraněné kamarády, kteří zůstali ležet na zemi, stejně sevřené a pochodovalo se dál. Teprve zavedení pušek s rychlejší palbou – zadovek, znamenalo konec této taktiky a vojáci přešli do útoků v rojnici. Jejichž záhubu pak opět znamenalo zavedení kulometů.
Jízda byla v bitvách sedmnáctého a osmnáctého století ještě hojně používána, její účinek při útoku na pěchotu závisel ale jen od momentu překvapení. Pokud se jezdcům podařilo pěšáky nepřítele překvapit, neměli tito se svými bodáky a pomalu nabíjenými mušketami proti šavlím jezdců ani tu nejmenší naději. Pokud se ale stačili připravit a vytvořili takzvané karé, tedy čtverec hemžící se několika řadami bodáků, které byly pro jezdce naprosto nepřekonatelné, byla jízda paralyzována, prakticky neškodná a vydaná na pospas ničivým salvám.
Napoleon Bonaparte je považován za vojenského génia a před Francouzi bych radil tomuto názoru neodporovat. Když jsem stál nad jeho hrobem v Invalidovně v Paříži, kam byly jeho pozůstatky převezeny v roce 1840 ze Svaté Heleny, pochopil jsem, že tento muž, který zničil polovinu Evropy a vylidnil Francii natolik, že se už z jeho řádění nikdy nevzpamatovala, je ve své zemi ještě stále nesmírně populární a požívá status hrdiny. K tomu jen několik statistických dat. Ještě v roce 1780 měla Francie víc obyvatel než Německo (23 milionů proti 21) o padesát let později měla 25 milionů, zatímco Německo 35) – prostě chyběli mladí muži, kteří by mohli plodit potomky, tito zemřeli v masakrech na Napoleonových válečných taženích. Při taktice, kterou jsem popsal, to zřejmě nikoho neudivuje. Každé vítězství, i to nejskvělejší, bylo zaplaceno tisíci mrtvými a dalšími tisíci zmrzačenými (protože se tehdy lékaři báli nejvíc ze všeho gangrén, tedy infekce rány, byla prakticky každá prostřelená končetina okamžitě amputována). Můžeme odhlédnout od faktu, že Napoleon vlastně žádný Francouz nebyl. Korsika, kde se narodil, patřila od roku 1300 Janovu. Pak ale v roce 1755 vyhlásila nezávislost, a když si Janované s povstalci nevěděli rady, prodali ostrov jednoduše Francii a francouzská vojska pak v roce 1769 udělala s Korsičany pořádek a ostrov se stal francouzským územím. Mimochodem právě v tom roce 1769 přišel mladý Napoleon na svět. Jeho mateřskou řečí byl italský dialekt,(v němž na gymnáziu psal básně horující pro samostatnost Korsiky). Francouzsky se nikdy pořádně nenaučil a až do konce života mluvil s výrazným cizím přízvukem, což mělo i fatální následky. Zatímco jeho dlouholetý náčelník generálního štábu Louis Alexandre Bérthier mu rozuměl a jeho těžce srozumitelné mumlání převáděl do jasných rozkazů, jeho nástupce Nicolas Jean de Dieu Soult Napoleonovi prostě někdy nerozuměl (netroufl si mu to ale říct) a právě tento člověk byl převodní pákou při Napoleonové posledním tažení do Belgie a k Waterloo. (Bérthier totiž vstoupil do služeb Ludvíka XVIII. a po návratu Napoleona do Francie v březnu 1815 opustil s králem Francii). Navíc ani Napoleon si nevážil Soultova úsudku, což mělo právě u Waterloo katastrofální následky.
Napoleon změnil revolučním způsobem jedinou zbraň, kterou při tehdejším vedení válek změnit mohl – dělostřelectvo. Byl sám důstojníkem dělostřelectva a jeho nasazení děl při potlačení royalistického puče v roce 1795 v ulicích Paříže (ostatní důstojníci se báli, že při dělostřelbě v úzkých uličkách budou na ně padat okolní domy) zahájil svou skvělou kariéru. Zvýšením mobility dělostřelectva a jeho palebné síly vyhrával v prvních letech své vojenské kariéry všechny bitvy. Posledním jeho opravdu skvělým vítězstvím byla ale bitva u Slavkova. Tam skutečně svou překvapivou taktikou, kdy stáhl své vojsko z výšin do údolí a překvapil pak nepřítele centrálním útokem, který roztrhl rusko-rakouskou armádu na dvě části, slavil nejskvělejší vítězství ve svém životě. Později to už tak slavné nebylo. Jeho protivníci byli totiž učenliví a jeho taktiku se naučili používat taky. Dělostřelectvo prožilo ve všech evropských zemích svou renesanci. A Napoleonovi vyrůstali ve všech nepřátelských zemích schopní velitelé, kteří se od něj hodně naučili a neváhali to použít proti němu. Ať už to byl v Rakousku arcivévoda Karel (který u Aspern v roce 1809 uštědřil Napoleonovi jeho vůbec první porážku a otřásl tak jeho pověstí neporazitelného vojevůdce), v Prusku věčně opilý Blücher, které Friedrich Veliký odmítal přijmout mezi své důstojníky, v Rusku jednooký Kutuzov, který nezapomněl na to, jak o oko u Slavkova přišel a konečně i v Británii Wellington, kterému se podařilo vytlačit Francouze z Pyrenejského poloostrova. Napoleon sice i nadále vítězil – u Pruského Jílového v roce 1807 ho před naprostou porážkou zachránil překvapivý útok jeho kavalerie, u Wagramu v roce 1809 využil neschopnosti arcivévody Johanna, jehož vojáci chyběli na levém křídle rakouské armády. U Borodina dokázal ruskou armádu vytlačit z bojiště, ale jen za cenu obrovských ztrát a bez toho, že by ji zničil a učinil neschopnou boje. Vítězství byla stále méně přesvědčivá a mnohem více výsledkem neuvěřitelné morálky francouzských vojáků a jejich nezlomné víry v génia jejich velitele než plodem jeho taktických schopností.
Od Slavkova, kdy stál na vrcholu své moci, si Napoleon zřejmě opravdu přál mír. Nebylo mu ho ale dopřáno. Francie se stala příliš mocnou (viz můj článek o vídeňském kongresu zpřed dvou týdnů) a ostatní státy Evropy nebyly ochotny její sílu tolerovat. Porážka francouzského císařství a zatlačení Francie do jejích předrevolučních hranic se stala programem všech evropských vlád a panovníků. Napoleon musel bojovat dál, ať chtěl nebo nechtěl a bojoval proti stále silnějšímu nepříteli, který mohl snadněji nahrazovat ztracené zdroje, než stále krvácející Francie bojující současně na nesčetných frontách.
V roce 1815 už měla francouzská armáda za sebou zničující ruské tažení a poté porážku v bitvě u Lipska a kapitulaci v roce 1814. Nicméně Napoleon po svém návratu z vyhnanství na ostrově Elba a poté, co jeho nabídky míru rakouskému císaři, kde se odvolával na lásku ke své ženě, dceři císaře Františka I. Marii Louise, zůstaly oslyšeny a začala se proti němu tvořit mocná koalice všech účastníků právě probíhajícího vídeňského kongresu, tedy Británie, Pruska, Rakouska a Ruska, musel ještě jednou mobilizovat. Podařilo se mu dát nesmírným úsilím dohromady vojsko o síle 220 000 mužů, mnozí z nich byli ale nováčci bez vojenských zkušeností, které byly při tehdejším způsobu vedení boje nezbytné. A chyběla i řada osvědčených velitelů. Berthier utekl s Ludvíkem XVIII., Napoleonův švagr Murat, legendární a nesmírně schopný velitel jízdy, přijel sice do Francie a prosil švagra o přijetí, ten mu ale nezapomněl zradu z roku 1814 a nepřijal ho. Byla to chyba, Murat by zřejmě podobné nesmysly jako nový velitel jízdy Ney u Waterloo neudělal.
Napoleon se rozhodl zaútočit. To bylo ze strategického hlediska naprosto správné. Tažení vedl do Belgie – to bylo správné rozhodnutí. Tato někdejší španělská a poté rakouská provincie byla posledních dvacet let pod francouzskou nadvládou a zcela se pofrancouzštila. Belgičané nebyli nijak nadšení rozhodnutím velmocí o svém připojení ke kalvínskému Holandsku (oni sami zůstali katolíky a v roce 1830 se nakonec od Holandska povstáním odtrhli. Nedivím se jim, zatímco kalvínská kuchyně je nepoživatelná – k tomu můj článek „Za všechno může Kalvín – belgická kuchyně je jedna z nejlepších na světě)). Napoleon mohl tedy počítat s podporou místního obyvatelstva. V Belgii se v té době nacházely dvě „okupační“ armády. Anglická pod velením vévody Wellingtona a pruská vedená „maršálem vpřed“ dvaasedmdesátiletým Blücherem. Zničení těchto dvou armád a tím pádem zvýšení své prestiže a rozbití koalice ještě než by skutečně stačila vzniknout, dávalo francouzskému císaři určité naděje na vyjednání přijatelného míru a udržení své koruny.
Celá koalice by byla schopna zmobilizovat proti němu během několika měsíců na milion vojáků. Proti takové spojené síle by neměl nejmenší naději.
Podmínkou ovšem bylo, aby se mu podařilo obě spojenecká vojska v Belgii napadnout a porazit odděleně, v případě spojení Britů a Prusů byla jejich spojená armáda nad jeho síly. To Napoleon samozřejmě věděl a rozhodl se nepřítele překvapit a porazit jednoho po druhém. Plán to byl dobrý, jen ho bylo třeba správně zrealizovat. A tady nastaly potíže, jež měly vést k Napoleonovu pádu. A to přesto, že se jak Wellington, tak Blücher dopouštěli ne právě malých chyb. Blücher podcenil Napoleonovu rychlost a v okamžiku, kdy musel čelit francouzskému útoku u Ligny, chyběla mu celá třetina jeho vojska vedená generálem Bülowem. A Wellingtona překvapila zvěst o Napoleonově příchodu dokonce na plese v Bruselu, kam šel, aby „nebudil paniku“.
Napoleon překročil belgické hranice 14. června a své protivníky rychlostí svého jednání naprosto překvapil. Tak to dělal vždy i v minulosti, mobilita byla jeho velkou silou.
O osudu bitvy u Waterloo se v podstatě rozhodovalo už o dva dny dříve v bitvě u Ligny a Quatre Bras. U Ligny Napoleon napadl pruské vojsko, na křižovatce Quatre Bras měl generál Ney zadržet Brity, aby Prusům nepřišli na pomoc a tuto strategicky důležitou křižovatku dobýt. Napoleon se rozhodl Prusy rozbít čelným centrálním útokem. Jenže padla kosa na kámen. Prušáci se na roky bojů proti Francouzům naučili bojovat a Francouzi naráželi na houževnatý odpor. V tom okamžiku udělal Napoleon první důležitou chybu. Odvelel Neyovi jednotky generála d´Erlona, aby tyto napadly Prusy na jejich pravém křídle a obrátily ho na útěk. Jenže d´Erlon zabloudil a objevil se se svými divizemi za zády útočící francouzské armády. Tam byl k ničemu a zoufale chyběl Neyovi v jeho boji o Quatre Bras. Ney přes veškeré hrdinství v důsledku svých slabých sil nebyl schopen svou bitvu dovést do vítězného konce. U Ligny sice nakonec nejlepší Napoleonova divize – Garda – pruské centrum prorazila a přinutila Prusy k ústupu – nedokázala je ale zničit. Prusové ztratili 16 000 vojáků na mrtvých a zraněných a dalších 8000 se rozuteklo (francouzské ztráty toho dne činily 11 000 vojáků), nebyli ale zničeni, nýbrž v pořádku ustupovali a jejich armáda byla schopna dalšího boje. Což se o dva dny později mělo ukázat jako fatální. Napoleon musel vědět, že toto vítězství nebylo tím, co očekával a že se tažení nebezpečně zkomplikovalo. Nepřipouštěl si to ale. Nedokázal zapochybovat o své neomylnosti. Z neúspěchu obvinil Neye, který údajně nedovolil d´Erlonovi odtáhnout od Quatre Bras na pomoc Napoleonově armádě. Tato verze se úporně udržuje ve všech interpretacích Napoleonových obdivovatelů. Že selhal francouzský generální štáb, se dozvíte pouze ze zdrojů na francouzských pramenech nezávislých. Napoleon se ale přesto, že se jeho plán zkomplikoval, rozhodl pokračovat podle původních záměrů dál. V tom byl stále stejný. Neomylně přesvědčen o své genialitě neprojevil žádnou flexibilitu. O svých plánech nikdy nepochyboval a rozhodl se je dovést do konce za každou cenu. Podle taktiky, když to nevyšlo s Prusy, vyjde to s Brity, se rozhodl vypořádat s Wellingtonovými jednotkami, které se stáhly před Brusel a zaujaly tam poměrně dobře opevněné postavení. Ne nadarmo se Wellingtonovi říkalo „mistr defenzívy“ nebo také „Iron duke“ čili „Železný vévoda“ zatímco Napoleon znal jen jeden způsob boje a to útok. Jestliže Napoleon ale své vojáky znal jménem a oslovoval je „vojáci“, což znamenalo víc, než obvyklé francouzské oslovení „občane“. Wellington své vojáky nazýval „nejhroznějším odpadem“. Napoleona jeho vojáci milovali, Wellingtona ti jeho nenáviděli, ale respektovali, protože jim stejně nic jiného nezbylo.
Napadnout opevněného Wellingtona bez toho, aby věděl, zda jsou Prusové vyřazeni z boje, bylo ovšem riziko, které nemuselo vyjít. Napoleon poslal na pronásledování Prusů třetinu svého vojska pod vedením generála Grouchyho. Právě ten byl po celá desetiletí obviňován, že jeho vinou Francouzi u Waterloo prohráli. Jenže Napoleonovy rozkazy zněly udržovat kontakt s nepřítelem a kontrolovat jeho pohyby. Na takovou misi by stačila jedna kavalerie. Poslat na „sledovací misi“ třetinu své armády byl další nepředložený čin, který se měl zoufale vymstít. Kdyby měl Grouchy úkol Prusy napadnout, využít jejich demoralizace a definitivně porazit, bylo by to něco jiného, na to ale jeho síly určitě nestačily, jen neporušený sbor generála Bülowa byl stejně silný jako jeho vojsko. Grouchy se sice mohl položit mezi Waterloo a Wawre,kam se Prusové stáhli a zabránit tak aspoň na nějakou dobu jejich pochodu na pomoc Britům, tak ale rozkazy, které mu Napoleon dal, nezněly. Nedá se mu tedy přičítat žádná vina. Byl jen málo kreativní, zato ale poslušný – a Napoleon své generály k slepé poslušnosti vychoval.
Soult jej před bitvou upozornil, že Welington výrazně oslabil své levé křídlo a že tedy očekává zleva pomoc, pravděpodobně pruskou. Napoleon jeho námitku odbyl s tím, že Welington je prostě blb. Podceňování nepřítele se ale ještě nikdy nikomu nevyplatilo.
Když tedy vojska Francouzů a Britů (podstatnou část britského vojska tvořili Holanďané a Hanoveřané, bylo tedy velmi nekompatibilní) na sebe narazila, pohyboval se Napoleon na velmi tenkém ledě. Navíc – na rozdíl od Slavkova – si bojiště nezvolil on ale jeho soupeř. Wellington velmi pečlivě zvolil pozici na jih od vesničky Waterloo, která vyhovovala jeho defenzivnímu pojetí boje a nedávala Napoleonovi prakticky žádné možnosti manévrování. Vojáky umístil podle své osvědčené metody na odvrácených svazích kopců, aby tím minimalizoval účinky zničující francouzské dělostřelby. To vše bylo pro Napoleona nevýhodou – a navíc se musel stále bát příchodu pruské armády. Samozřejmě mu mohla pomoci rychlost – Prusové potřebovali určitý čas, aby k Waterloo dorazili. Jenže silný déšť tak rozmočil půdu, že prakticky nebylo možné dostat děla – tedy nejsilnější Napoleonovu zbraň – do správných pozic a bitvu otevřela francouzská palba až v jedenáct hodin. Nemám v tomto krátkém článku prostor jít do detailu, přesto chci zúčtovat s jednou úporně prezentovanou falešnou pověstí.
Prakticky ve všech starších – a samozřejmě ve všech francouzských – pramenech se udává jako příčina Napoleonovy porážky překvapivý útok Prusů na jeho pravé křídlo. Ten útok ale vůbec nebyl překvapivý. Už v jednu hodinu odpoledne pozorovali Francouzi blížící se kolony vojáků a krátce nato už věděli, že se nejedná o Grouchyho jednotky, ale o Blücherovy Prusy. Minimálně v tomto okamžiku musel Napoleon vědět, že se dostává do kleští a měl zavelet k ústupu. On ale věřil v rychlou porážku Welingtona, věřil, že dokáže rozprášit Brity a jejich spojence ještě než Prusové dorazí. Aby jim ztížil postup, poslal proti nim divizi generála Lobaua s VI. armádním sborem o síle 10 000 mužů a dvě divize jízdy. Ty mohly sice postup Prusů zpomalit, ale v žádném případě zadržet.
O půl druhé, tedy půl hodiny poté, co Napoleon zjistil, že se na něj hrnou Prusové, dal rozkaz k útoku, který měl přinést rychlé rozhodnutí. Poslal proti Wellingtonovu levému křídlu (které vévoda ponechal v očekávání pruské podpory skutečně slabé) 20 000 mužů pod vedením nešťastného d´Erlona, který tak žalostně selhal už dva dny předtím u Ligny. D´Erlon nechal své vojáky postupovat místo v úzkých praporních kolonách v širokých divizních útvarech o šířce 200 mužů a hloubce 27 mužů (u praporních by to bylo skoro přesně opačně) a navíc bez podpory dělostřelectva či jízdy a tím je vystavil přímo zničující britské dělostřelecké palbě. Francouzi dokázali sice přes masakr ve svých řadách dosáhnout britských pozic, byli odtud ale okamžitě vyhnáni útokem těžké britské jízdy. Útok, který měl přinést ono vytoužené rychlé rozhodnutí, selhal. Ani teď se ale Napoleon nerozhodl zatroubit k ústupu, který by zachránil aspoň nejpodstatnější část jeho armády. Samozřejmě, politicky by jeho prestiž utrpěla, měl by ale stále ještě bojeschopnou armádu vojáků ochotných jít za ním na smrt.
Místo toho považoval Ney přeskupování britských jednotek v centru za jejich ústup a rozhodl se je napadnout veškerou francouzskou jízdou. Briti ale dokázali včas sestavit obranná karé a útok jízdy se tak zcela minul účinkem. Ney jej přesto ještě čtyřikrát zopakoval, anglická střelba jezdce nejen decimovala, ale prakticky úplně zlikvidovala. Francouzská jízda přestala existovat. Neyovi se ale podařilo přece jen dostat do blízkosti britského centra svá děla a začal muže v červených uniformách ničit palbou z bezprostřední blízkosti. Teď bylo potřeba poslat na podporu jeho útoku pěšáky, nejlépe gardu.(Jiné bojeschopné jednotky už Napoleon stejně neměl k dispozici) Pod jejím útokem by se britské centrum s největší pravděpodobností za daných podmínek zhroutilo. To byla poslední a zřejmě i jedná naděje na francouzské vítězství v této nešťastné bitvě. Napoleon ale Neyovi vojáky neposlal. Stejně jako před dvěma dny u Quotre Bras tak i teď. Zda za tím byla vzájemná nevraživost, nebo se bál, že by mu Ney svým hrdinstvím sebral vavříny vítězství? To se už nedozvíme. Vojáky ale neposlal. Zaváhal a to jej stálo vše.
Chtěl napřed zadržet postupující Prusy. Až když zjistil, že se mu to nepodaří, rozhodl se vsadit vše na jednu kartu a poslal gardu do útoku. Houževnatě se udržuje fáma, že v tomto okamžiku měl Napoleon vítězství na dosah, že měl všechny trumfy v rukou. Napoleonovi ale trumfy docházely stejně rychle, jako hynuli jeho vojáci. Teď se podobal spíše hráči pokeru, který se rozhodl blafovat, i když má prázdnou ruku. A tento blaf měl stát život tisíce jeho nejlepších vojáků, které posílal na jistou smrt. Příhodná chvíle totiž odražením Neyova útoku na britské centrum už pominula. Ke vší bídě zkušená Stará Garda, výkvět francouzské armády, při svém útoku zabloudila. Místo, aby udeřila na poničené a zdemoralizované britské centrum, objevila se náhle před Wellingtonovým pravým křídlem, které zatím hrůzy bitvy prakticky nepoznalo a bylo tedy čerstvé a plně bojeschopné. Welington postavil vojáky do čtyřstupů a aby zvýšil jejich palebnou sílu, nechal střílet vždy dvě řady. Zatímco tyto pak nabíjely, převzaly jejich pozici ty druhé dvě. Tak byli Angličné schopni střílet prakticky v desetisekundových intervalech. To bylo i na Napoleonovy gardisty příliš. Začali pod zničující palbou ustupovat.
Francouzští vojáci nevěřili svým očím. Neporazitelná garda ustupovala. To se rovnalo ztrátě posledních nadějí na vítězství. Pod tlakem Prusů a nyní i Britů, kteří přešli do protiútoku, se francouzský odpor během několika minut zcela rozpadl. Bylo po všem. Jen Garda pochodovala dále v sevřených řadách pod zničující palbou mezi nepřátelskými jednotkami a odmítla se vzdát, i když jí to bylo několikrát nabízeno. Nakonec byla postřílena z bezprostřední blízkosti skoro do posledního muže.
Francouzské císařství bylo na konci své existence (Napoleon abdikoval 22. června) u La belle Aliance se potkali Wellington a Blücher. Blücher nabídl nazvat bojiště podlé této hospody a ješitný Wellington to odmítl. Věci nabraly svůj nový směr, svět po vídeňském kongresu měl upadnout do blahodárné čtyřicetileté biedermaierovské nudy. Kterou už po desetiletích krvavých konfliktů nutně potřeboval.
Francouzi roznesli na špicích svých bodáků po Evropě myšlenky svobody. Myšlenky Rousseaua, Voltaira, Descarta a dalších myslitelů se staly všeobecně známými. V architektuře a módě se prosadil nový vzdušný styl zvaný empire, který nahradil barokní korzety a paruky. Na Slovensku založil jistý Hubert, francouzský voják, který omrzl na ruském tažení a nezvládl dojít až domů do Champagne první továrnu na výrobu šumivých vín mimo území Francouzska. Svět se změnil a ani opatření ministra Metternicha a jím vytvořená svatá aliance konzervativních panovníků už nové myšlenky nedokázala vymýtit, ani je dostat trvale pod kontrolu. V roce 1848 vybuchly znova a zachvátily celou Evropu.
Co se týká strategie, bylo Waterloo vlastně vyvrcholením tradiční taktiky nezměněné od zavedení střelných zbraní na bojiště. Neznamenalo tedy žádnou revoluci, naopak konec jedné dlouhé éry.
I armády pochopily, že se musí reorganizovat a modernizovat. Masakry sevřených regimentů měly patřit minulosti, nové zbraně se orientovaly na zrychlení a zlepšení přesnosti palby, což tradiční postup sevřených jednotek znemožňovalo. Naposledy se o takovýto způsob útoku pokusil generál Lee u Gettysburgu v roce 1863 ve válce Jihu proti Severu. S katastrofálními důsledky. Armáda Jihu ztráty, které při tomto nesmyslném čelném útoku utrpěla, už nikdy nenahradila a spěla ke konečné porážce.
Waterloo tedy nezměnilo rozhodujícím způsobem svět, znamenalo jen konec jednoho diktátora a konec nekonečných válek, pustošících Evropu. Že to byla bitva plná omylů a chybných rozkazů bylo jen symbolickým důkazem konce jedné epochy. Poslední bitvou předprůmyslové éry. Od té doby se lidé už vraždili jen za pomoci nejnovějších průmyslových vynálezů, a i když už nebojovali v sevřených batalionech, efektivita vraždění se díky tomu jen dále výrazně zvýšila.