Německý cestovní průvodce výslovně varuje před tím, aby tu člověk používal vlastní dopravní prostředek. Doslova píše, že použití vlastního vozidla může být kontraproduktivní. Může mít pravdu. Pobřežní cestu spojující přístav Salerno s městy Amalfi , Positano a Sorent postavili díky Nobelovu dynamitu až v devatenáctém století, do té doby bylo spojení mezi těmito městy jen po moří a za špatného počasí žádné.
V podstatě je ta cesta myšlena pro dvě proti sobě jedoucí vozidla a tato by se měla (mimo obce, v nich je to trochu těsnější) minout. Samozřejmě se v čase stavby oné cesty nepočítalo s autobusy, které teď ovšem, plně naložené po zážitcích hladovými turisty, křižují tuto magistrálu v obou směrech. Přesto by to stále nebylo až tak špatné, kdyby ta cesta nebyla s výjimkou nejstrmějších zákrut po celé své délce proparkovaná. Italové stavějí svá auta sice až úplně ke skále, s pravými koly v příkopu (jak se dostanou ven, je a už pro mne i zůstane záhadou) a vystupují tedy pouze ze strany řidiče, přesto i takto zaparkované auto už i tak úzkou silnici podstatně dále zužuje. Aby to ovšem nebylo až tak nudné, přidají se kromě už zmíněných autobusů motorky, předjíždějící auta zprava, zleva a občas i z obou stran současně a navíc je tu řada anglických turistů, učících se jezdit vpravo. Takže je o zábavu postaráno a pro cestování po pobřežní silnici mezi Vietri a Sorrentem potřebujete jednak chuť na dobrodružství a samozřejmě pevné nervy.
Protože mám obojí, rozhodl jsem se tuto cestu absolvovat. Manželka, která je při cestování poněkud citlivější a má pocit úzké cesty i při předjíždění na dálnici, dostala Kinedryl či něco podobného (koupil jsem to v lékárně se slovy: „Abiamo bisogno il farmaco contro la chinetosa.“ a spolehl jsem se, že mi dají skutečně to, co jsem požadoval). Vzhledem k tomu, že mi manželka nenadávala, nevyskakovala z auta, ba dokonce ani nedostávala hysterické záchvaty, když se v protisměru objevil autobus či nás předjely dvě motorky současně, dostala zřejmě skutečně správnou tabletku a v silnější dávce, než je zvykem u nás. Bylo to potřebné.
Samozřejmě, že jsem se na tuto sebevražednou misi nevydal bez patřičné přípravy. Jednak jsem nechal doma mého Peugeota 508, protože jsem usoudil, že se svou velikostí na cesty Amalfi naprosto nehodí (už jednou jsem ho naštval, když jsem ho vzal na dovolenou do Apulie a doufám, že mi ten stress už po dvou letech odpustil). Objednal jsem si tedy internetem auto na letišti v Neapoli a rozhodl jsem se pro malou střední třídu (požadoval jsem Peugeota 208, protože jsem se obával, že by se stoosmička či Fiat 500 manželce zdál přece jen příliš malý). Dostal jsem Lancii a vyřídil jsem si k ní i kompletní pojištění bez spoluúčasti. Kupodivu mi ho dali, považoval jsem to za projev neuvěřitelné důvěry italského pronajímatele k mému řidičskému umění a rozhodl jsem se jej nezklamat.
Pro jízdu je údajně potřebný italský jízdní styl. V Itálii jsem byl už víckrát, natrénováno tedy mám. Zřejmě jsem si onen styl do určité míry osvojil, protože nehodu jsem neměl, spíše jsem měl problém zvyknout si po návratu na rakouské silniční poměry. Tak především – v Itálii neplatí přednost zprava. Jede ten, kdo je rychlejší a je ke křižovatce blíž – rozhodovat mohou i centimetry. Představa, že na kruhovém objezdu jste v bezpečí, protože máte přednost, je naprosto mylná. Oficiálně tomu tak sice je, jinak zde ale platí stejná pravidla jako při přednosti zprava. V případě protijedoucích vozidel není hanbou ukrýt se v jakékoliv mezeře mezi zaparkovanými vozidly, ačkoliv tyto parkují v naprostém zákazu. Dodržovat přikázanou rychlost je velmi nebezpečné, protože by člověk mohl být zezadu prostě odstřelen, v lepším případě si vyslouží troubení a neslušná gesta. Jet devadesátkou na sedmdesátce je zrovna tak přiměřené (samozřejmě musíte počítat s tím, že budete předjížděni, jsou totiž i experti, jako náš řidič hotelového autobusu, kteří dokážou jet na šedesátce 120 kilometrů v hodině a ještě přitom telefonovat s přítelkyní mobilním telefonem – samozřejmě že bez nějaké směšné vymoženosti jako je bluetooth.
Napřed jsem si dal tréninkovou jízdu na costiera cilentata – čili pobřeží národního parku Cilento na jih od Paesty (o tom jindy), která je stejně úzká a točitá jako Amalfitana, ale s méně provozem a bez autobusů. Poté, co jsem to zvládl, rozhodl jsem se ponechat výlet do Amalfi na poslední den naší dovolené (i kdybych tam to auto musel nechat, nic tak strašného by se už nestalo, ten jeden den dovolené bychom přečkali i bez něho). A pak jsme vyrazili. Stálo to za to.
Na Amalfitanu odbočíte z dálnice Salerno – Neapol u Vietri sul Mare. Někdejší centrum výroby místní typické keramiky, s kterou se setkáte všude, nejen ve stáncích se suvenýry, ale i ve výzdobě domů a kostelů a dokonce i na sloupech v křížové chodbě kláštera Santa Chiara v Neapoli. Ostatně hned při vjezdu do Vietri je milá restaurace. Když majitel uslyšel, že se domlouvám s číšnicí lámanou italštinou (kromě nás tam byla pouze velká skupina Angličanů, kteří si tuto námahu samozřejmě nedali) přiklusal k našemu stolu, jen aby mé ženě složil kompliment. Řekl jí, že je „signora belissima“ a v delším projevu (pokud jsem mu dobře rozuměl, protože to už bylo na samé hranici mých znalostí italštiny) nám vysvětlil, že si vždycky přál mít tak krásnou dceru, jako je má manželka (o tolik starší zase nebyl, ale očividně mou ženu věkově hodně podcenil), ale rodili se mu jen samí chlapci. Ovšem tento zážitek jsme měli až na samý závěr našeho výletu a tak pěkně po pořádku.
Po dvou milých vesničkách Maiori a MInori, které jsme ještě v šoku z reality amalfské pobřežní cesty víceméně přehlédli, přišlo Atrani se svou katedrálou, v níž byli voleni a uváděni do funkce dóžata z Amalfi a krása Amalfitány je náhle plasticky před vámi. Vlastně jste právě v jejím centru. Amalfi bylo kdysi velmi bohatým městem, vlastně velmocí. Využilo v devátém století šikovně svou polohu na moři bez spojovacích cest po pevnině, jakož i zápasů mezi Langobardy a Byzantinci a udělalo se pro sebe. Když pak v roce 846 pomohla městská flotila porazit Saracény u Ostie a Amalfi si tak vysloužilo nekonečnou vděčnost papeže (který chtěl samozřejmě navíc naštvat Byzantince) nestálo už nic v cestě, aby se Amalfi stalo první nezávislou mořskou republikou (a tím i jakýmsi předchůdcem Benátek). Občané města volili svého dóžete, a aby si udrželi i nedaleké Atrani, byl tento dóže (protože obyvatelů Atrani bylo méně, neměli šanci prosadit vlastního kandidáta) volen i instalován do funkce v dómu v Atrani. Chytří byli Italové vždycky. Protože město Amalfi prakticky nemá žádnou úrodnou půdu a z pouhých ryb se žít nedá nebo přinejmenším ne dobře, bylo odkázáno na obchod. Muselo si všechny potraviny koupit, a proto muselo vyrábět a exportovat. Což i dělalo. A s úspěchem. Velké bronzové dveře na dómu z desátého století (vyrobené v Byzanci a nejstarší v západní Evropě), jakož i dóm svou krásou sám, svědčí o bohatství, ve kterém se město topilo. Bylo tehdy větší než dnes, protože jeho velkou část pohltilo moře po zemětřesení na začátku čtrnáctého století. Ale už mnohem dřív, přesněji v roce 1073, dobyl město normanský vládce Robert Guiscard a připojil je ke své jihoitalské říši s hlavním městem v nedalekém Salernu a tím byla nejslavnější epocha tohoto kouzelného městečka ukončena. V devatenáctém století žilo z výroby papíru a z poskytování útulku pirátům, než ho ve století dvacátém zachvátil turistický ruch. Káva na Piazza Duomo pod nekonečně vysokými schody vedoucími k monumentálnímu vchodu do dómu chutná opravdu skvěle, dóm sám je barokizován, ale hned vedle je románský kostel s křížovou chodbou ještě v arabském stylu s úzkými oblouky a dvojitými štíhlými sloupy, prostě vrcholná architektura devátého století, v době, kdy se u nás první Přemyslovci učili stavět rotundy z kamene, žili ale ještě v dřevěných palácích.
Dnes je největší luxus v hotelu Luna Convento – hotel s pěti hvězdami v někdejším klášteře nad městem s vlastní příjezdovou cestou. Kolik tam stojí noc nevím a vlastně ani vědět nemusím, co by už člověk dělal celý týden nebo dva v tak malém hnízdě, jako je Amalfi.
Ceny v obchodech byly ale poměrně nízké, dokonce nižší než v supermarketu v Pontecaiano Faiano, kde jsme bydleli. A tak jsme nakoupili pár lahví vína Greco di Tuffo, vyhlášené značky kraje Kampánie jakož i legendární Limoncello, citrónový likér, který dělá Amalfi Amalfi.
My jsme vyrazili po serpentinách do o tři sta padesát metrů výše položeného Ravella. Kupodivu jsme tam i dorazili, i když to nebylo úplně bez problémů – zejména, když jsem přehlédl semafor v místě, kde se opravdu mohlo jezdit jen jednosměrně (zřejmě jsem měl právě štěstí a zelenou, protože mne nikdo z cesty nesestřelil.) Ravello bylo kdysi také samostatnou republikou, v roce 1086 se stalo dokonce biskupstvím, v sedmnáctém století se ale po jedné epidemii moru vylidnilo a jako takové město duchů bylo pak ve století devatenáctém objeveno romantiky. Richard Wágner zde našel námět na svého Parcifala, Verdi na Otella atd atd. Ravello je prostě „Citta della musica“. Jeviště stojí na umělé plošině nad mořem a představení zde musí být s kulisou moře a o tři sta metrů níže položeného pobřeží úžasná.
Divadlo se nachází ve Villa Rufolo, paláci, který si kdysi hodně dávno ve třináctém století dal postavit bankéř neapolské královské rodiny Anjou Matteo Rufolo, s rajskou nádhernou zahradou – mé srdce zahradníka plesalo – ale nejen tady. Druhou vilou v Ravellu je totiž Villa a Cimbrone s Terasou věčnosti. Vyhlídková terasa tři sta metrů nad mořem lemovaná sochami je nezapomenutelná. Ne každý má odvahu se na ni postavit. Japonka, která mne s manželkou vyfotila, naši nabídku na protislužbu při pohledu do propasti s díky odmítla. Anglický milionář William Beckett koupil ruinu tohoto paláce v roce 1904 a dal ji zrekonstruovat – dodnes jsou mu všichni za to vděční, o čemž svědčí i pamětní deska u vchodu do vily. Nádherná zahrada ale svědčí o citlivé ruce anglického milovníka zahrádkářství, jak už Angličané jsou. Má duše zahrádkáře opět plesala, vlastně se mi odtamtud ani nechtělo (odhlédnouc od faktu, že jsem si za 7 Euro vstupného chtěl té zahrady a terasy užít), ale vyhnala nás nakonec žízeň a hlad. Velké pivo jsme sehnali až na Piazza Duomo, v restauracích nabízeli uličníci jen malé pivo, což v Itálii znamená 0,2 litru. Kolik bychom jich asi po namáhavém dni museli vypít a co bychom za to zaplatili?
Cesta vedla dále do Positana, údajně nejkrásnějšího městečka na pobřeží Amalfi. Positano visí v podstatě na skále nad mořem a cesty ve městě jsou schodiště. Existuje jen jedna cesta, po které na jedné straně do městečka vjedete a po nespočitatelných serpentinách na druhé straně vyjedete – tentokrát dodržují jednosměrný provoz i Italové a to je co říct. Zřejmě to má svůj důvod. Já jsem ztratil nervy a zaparkoval hned na prvním místě, které se nabídlo. Až potom jsem zjistil, že jsem ještě dobře dvě stě metrů nad mořskou hladinou a návrat pro auto se pak rovnal horskému výstupu – a to za teplot nad třicet stupňů Celsia. A přitom hned u centra je velké parkoviště -dokonce dvě, to jsem ale zjistil až po sestupu po strmém schodišti k Duomu a k positanské pláži – ano Positano má skutečně vlastní pláž, jako jediné město na Amalfitáně, ne nadarmo si je zvolil za své letní sídlo Joachim Murat, manžel Napoleonovy sestry Karolíny, jenž byl svým švagrem v roce 1808 povýšen na Neapolského krále pod jménem Gicacchino I. Dnes je z jeho paláce luxusní hotel. Murat skončil špatně. Poté, co se přidal ke švagrovi Napoleonovi po jeho návratu z Elby, byl v říjnu 1815 stanným právem odsouzen a zastřelen. S Positanem to právě naopak dopadlo moc dobře – objevil ho turistický ruch.
Pili jsme espresso nad positanskou pláží, poslouchali hudbu a sledovali okolní bohatou zeleň i lidské hemžení. Jak konstatovala má žena – čistá romantika, místo jako vytvořené pro zamilované a novomanžele. Není divu, že právě na positanské pláži podlehla Diana Lane italskému svůdníkovi Marcellovi ve filmu „Pod toskánským sluncem“. Manželka mínila, že by zřejmě podlehla taky. Takže pánové, nepouštějte manželky na dovolenou do Positana samy. Nemuselo by se to vyplatit.
Sorrento jako poslední místo Amalfitany prý člověk může vynechat. Neudělali jsme to. Bylo to dobře, mnohé jsme pochopili. Sorrento už vlastně na Amalfitáně neleží. Aby se k němu člověk probojoval, musí přes poloostrov na druhou stranu a je už vlastně na Costiera sorrentana, tedy na pobřeží sorrentském. Přesto se jaksi samozřejmě počítá k Amalfitáně. Proč? Pokud pojedete s cestovní kanceláří na Amalfitánu, nabídnou vám několik přenocování na pobřeží Amalfi. Vsadím se, že tam spát nebudete, není tam totiž kde – nocovat budete v Sorrentu. Nikde, opravdu nikde v mém životě jsem ještě neviděl tolik hotelů v jednom městě pohromadě. Zopakoval jsem chybu z Positana a zaparkoval v první podzemní garáží, která se nabídla. Bylo to u městské radnice, domníval jsem se tedy, že jsem v centru. To ano, v centru nového města, do historického centra to bylo ale dva kilometry. Na této cestě jsme minuli desítky hotelů – po dvacátém jsem přestal počítat. Všechny se čtyřmi, některé s pěti hvězdami, před všemi zastavovaly autobusy a vyplivovaly desítky a stovky poznání chtivých důchodců. Po městě pak běhaly skupiny za deštníky nejrůznějších barev, prostě blázinec. Jakoby tu ještě stále strašil duch nejznámějšího sorrentského rodáka, renesančního básníka Torquatta Tassa, který se z nejistoty, zda je jeho vrcholné dílo „La Gerusalemme liberata“ opravdu dobré, zbláznil. Podobně bláznivé byly i ceny na hlavní nákupní ulici. Obchodů tam bylo spousta, krásného zboží taky, ale přání mé ženy nakoupit neobvykle pěkné šatičky pro vnučku za obvyklou cenu bylo samozřejmě naprosto naivní. Přesto nakonec italské dětské módě neodolala.
Což o to, Sorrent sám je pěkný, vysoko nad mořem na strmé skále, z níž musíte slézt do přístavu, odkud vyplouvají lodě do Positana, Amalfi, Neapole a na Capri či na Ischiii. Staří Řekové, kteří město založili, se spokojili s malým přístavem přikrčeným pod skalou, od níž vede do města historická řecká brána, sice mnohokrát opravovaná a přestavovaná a nad níž je teď postaveno několik poschodí bytů, ale přece jen pořád původní – Italové mají totiž jednu úžasnou vlastnost – co už jednou stojí, se nebourá, je to škoda a moc práce. Ale o tom jindy.
Když se nám podařilo opustit Sorrent a prokličkovat se večerními městy Gragnano a Castellamare k dálnici (večer je čas, kdy jsou všichni – opravdu všichni Italové ve svých autech a přes horentní ceny benzínu, přesahující na některých pumpách i dvě eura se přesouvají z místa na místo. Zda k tomu mají důvod, či to dělají jen tak pro radost a vyplavení adrenalinu do krve, to jsem nezjistil) měl jsem toho tak právě dost.
Naštěstí následovala ještě večeře ve Vietri se svým galantním majitelem. Takže kdo máte chuť na romantiku, akční dovolenou a pevné nervy, nemůžu nic jiného, než pobřeží Amalfi vřele doporučit.