Posledního února tohoto  roku hovořila Angela Merkelová pro německou televizi. Mimo jiné se opřela do svého koaličního partnera SPD, který žádal, aby němečtí občané nemohli dostávat nižší sociální příspěvky než uprchlíci. Označila tento požadavek za „malost“ A k tomu se vyjádřila k současné situaci v Řecku: „Pokud Evropa nedokáže problém uprchlíků vyřešit, pak to už není MOJE EVROPA.“

Myslím, že v té jediné větě odhalila mnohem víc, než sama chtěla. Odhalila, že považuje EU za svůj majetek, za něco, co ona vybudovala, čemu dala své hodnoty, kterými tato Unie má žít. Že to tak není, nehodlá pochopit ani tváří tvář své úplné izolaci v rámci Evropy a stále zřejmější izolaci i ve SVÉM NĚMECKU.

Skoro každému politikovi se to stane  – skoro proti tomu ani není obrana. Pokud je znovu zvolen, tedy pokud vyhraje volby v čase, kdy je v úřadě, podlehne představě o své vlastní genialitě. Takové volby jsou pro něj potvrzením, že dělá vše dobře a redukují jeho připravenost korigovat svůj kurz na absolutní minimum.

Angela Markelová byla po celé desetiletí nejmocnější ženou světa. (Ostatní velmoci ovládali muži Putin, Obama či  Si Ťi-pching). V Evropské Unii hrála díky ekonomické dominantní síle Německa rozhodující úlohu, ve dvouspřeží s Nikolasem Sarkozym rozhodovali skutečně prakticky o všem. A paní Merkelová si na svou všemocnost zvykla. Když pozvala utečence ze Sýrie do Německa, věřila opravdu tomu, že se k tomu pozvání připojí celá Evropská Unie. Zřejmě se domnívala, že je její slovo zákonem, že ona je hlasem Evropy. Přičemž jí není třeba upírat, že jednala v souladu se svým svědomím pastorovy dcery a v dobrém úmyslu pomoci strádajícím. Že se tak nestalo, že se evropští politici k jejímu mínění nepřipojili, bylo pro ni šokem,ze kterého se ještě stále nevzpamatovala a tento omyl bude znamenat i konec její politické kariéry. Jenže s jakými následky pro Německo a pro Evropskou Unii? Evropa  – a zejména Německo – se totiž pod vlnou utečenců hroutí a za to bude muset paní Angela také převzít politickou zodpovědnost. I když se tomu křečovitě brání. Že vstoupí do dějin jako hrobařka projektu společné Evropy, to ji zřejmě nenapadlo a nevěří tomu ještě ani dnes.

Rakousko uzavřelo své jižní hranice (následovalo jen příkladu Maďarska, které bylo svého času za tento svůj čin přísně káráno – a stejné kritice se teď nevyhnulo ani Rakousko.) Největší kritika přišla z Německa. Kritika naprosto schizofrenická. Na jedné straně prý uzavření hranic (což znamená kontrolu každého jednotlivce, který na tuto hranici přijde a přezkoumání jeho nároku na politický azyl – tedy činnost, kterou měla EU vykonávat od samého začátku a ne až po příchodu milionu ilegálních imigrantů) odporuje lidským právům. Na druhé straně musí Rakousko přestat se svou „Durchwinkenpolitik“ – tedy s politikou, že utečence, kteří na hranici oznámí, že chtějí dále do Německa, do toho Německa odveze autobusy. To prý taky není přípustné. Ostatně Němci vracejí denně několik stovek přišelců zpět do Rakouska (prý podle Dublinské dohody, které Merkelová svého času svévolně pozastavila platnost. Podle představy německého ministra vnitra Thomase de Maiziéra by tedy měli všichni uprchlíci zůstávat v Rakousku, než si z nich Němci vyberou, kdo může dál. Že se Rakousko tomuto diktátu vzepřelo, vzalo Merkelové dech. Není to tak dávno, když žertovala na účet rakouského premiéra Faymana („Faymann přichází na setkání se mnou bez vlastního názoru a odchází s mým názorem“).  A teď se jí její věrný Werner vzepřel. I jemu jde totiž o politické přežití.

Že Rakousko uspořádalo konferenci pro západní Balkán bez toho, aby na ni pozvalo Řecko, byla samozřejmě drzost, bylo ale jasné, proč to udělalo. Za přítomnosti Řecka by nemohlo k žádné dohodě dojít. Takto uzavřely všechny země na „balkánské cestě“, jako první Makedonie,  své hranice pro všechny, kteří NEPŘICHÁZEJÍ ZE ZEMÍ ZMÍTANÝCH VÁLKOU. Syřané a Iráčané mohou dále, ostatní včetně Afgánců ne. A v Řecku vzniká humanitární katastrofa. Makedonci to pozorují zřejmě s podobným zadostiučiněním jako Turci, Řekové si u nich hodně nadrobili, když po vzniku samostatné Makedonie nedovolili, aby se tato takto jmenovala a do OSN musel být nový stát přijat pod nesmyslným jménem „Bývalá jugoslávská republika Makedonie“. Makedonci tuto křivdu nezapomněli a zadržují uprchlíky na makedonsko-řecké hranici s o to větším nasazením .

Samozřejmě se bude situace v Řecku zhoršovat, dokud nezačne Turecko přijímat uprchlíky zpět. A Turecko to nedělá. ( I když právě včera přijalo zpět 270 uprchlíků z Tuniska, Alžíru a Maroka, kteří odmítli požádat o azyl v Řecku). Nedělá to přesto, že Merkelová padla před Erdoganem na kolena a pomohla mu v jeho předvolební kampani vyhrát volby a pokračovat v destrukci turecké demokracie. Turečtí policisté sice hlídají pobřeží více než dříve a pokud zde narazí na uprchlíky, vracejí je zpět do tábora, ale jak jeden z uprchlíků přiznal „Třikrát nás turecká policie zastavila, ale pak jsme našli velmi dobrého pašeráka a ten turecké policisty přelstil“.

Cestou tedy nejsou policejní kontroly, ale zpětné přijímání uprchlíků. Kdyby bylo takto vráceno jen prvních pár tisíc, bylo by s celým obchodem s pašováním lidí amen. K tomu ale Merkelová Erdogana očividně nepřemluvila – znamenalo by to totiž, že by evropské a hlavně řecké vojenské lodě mohly přistávat v tureckých přístavech. (Lodě NATO, jehož je Turecko členem – pro Turky strašná představa!)Pro Turky, kteří Řeky historicky nenávidí, něco takového nepřipadá v úvahu a očividně se stejně tajně radují z toho, jak se Řecko momentálně pod tíhou utečenců hroutí. Merkelová narazila v Turecku na hranice své moci, poznala, co znamená bezmocnost a ještě se z toho pocitu nevzpamatovala.

Ministr obrany Rakouska s krásným rakouským jménem Doskozil vzkázal Němcům v odpovědi na jejich kritiku, že si  mohou brát utečence přímo v Řecku a převážet je do Německa. Vlaky nebo letadly, jak je jim libo. Merkelové a de Maizérovi se vztekem zarazil dech – komentáře na německém státním kanálu ARD byly přímo nenávistné.  Jak si to ten malý Rakušák vůbec mohl dovolit?

Nejenom mohl,musel. V Rakousku je stále těžší zastavit agitaci populistů ze strany Svobodných (FPÖ). Její předseda Hans Christian Strache usiluje o kancléřský úřad. Mimo jiné je jeho plánem vystoupení z Evropské Unie, zrušení parlamentní demokracie a vládnutí prostřednictvím lidových hlasování (takto vládl v Libyi po celá desetiletí Kadáfí, jehož syn byl ostatně dobrým přítelem Stracheho předchůdce ve vedení strany Jörga Haidera). Strache hraje plně s kartou utečenců a získává další a další hlasy. Hlasy lidí, kteří k liberální demokracii ztratili důvěru a volají po politice „silné ruky“. Tedy demokracie ano, ale s mantinely. Že se jedná o naprostý nesmysl, protože ty mantinely určí onen silný muž podle svých představ a potřeb a především s ohledem, na to, aby zůstal u moci navěky, to těm lidem nedochází. Demokracie v Rakousku je v bezprostředním ohrožení. Není vyloučeno, že tato zem bude brzy následovat Maďarsko a Polsko.

I to je politika Angely Merkelové. Díky ní si Viktor Urbán upevnil svou pozici v Maďarsku a jen díky ní vyhrál Kaczynsky volby v Polsku. Stačilo probudit staré animozity vůči Němcům a Merkelové plán na rozdělení utečenců do všech evropských zemí (který je stejně utopií) označit za německý diktát.  A demokracie v Polsku dostala smrtelnou ránu. Němci jsou ochotni obětovat i základní principy fungování Evropy, tedy principy liberální demokracie, jen aby se zbavili přistěhovalců, kteří pani Angelu “špatně pochopili”. Vedle Turecka, které vede otevřenou válku proti vlastním občanům, prohlásilo za “bezpečné země” i Maroko, Alžírsko a Tunisko, přičemž demokracie a lidská práva fungují jakž takž jen v poslední z těchto tří zemí. Ale všechno jedno, oportunismus pedevším. Jak má fungovat státní útvar zvaný Evropaká Unie, když popírá základní principy své existence?

Samozřejmě má Evropa i jiné problémy, které ji ničí. Výstup Británie z EU se už zřejmě nedá odvrátit a referendum o setrvání Britů v EU vyvolá zřejmě dominový efekt. Příliš dlouho hráli předsedové národních vlád s kartou ochránců svého lidu proti zlému Bruselu. Cameron je zářivým příkladem. Po celé roky upevňoval svou vnitropolitickou pozici v Británii nekompromisní kritikou Bruselu. Hrozil vystoupením Británie, i když si byl vědom, co by to pro Británii znamenalo (odchod bank z Londýna do Frankfurtu a přesun řady koncernů pryč z Británie je už ve stádiu příprav). Řada jeho reformních návrhů byla logická a rozumná a byla to EU, která je krátkozrace odmítala – zejména otázka sociálních dávek, která do Británie, ale i do Německa přivedla statisíce lidí, především z Rumunska a Bulharska, kteří nepřišli s úmyslem v oněch zemích pracovat, ale jen pobírat sociální dávky, mnohem vyšší než v jejich domovinách. ostatně člověk pracující v zemi EU, jehož děti ale žijí doma, dostává přídavky na děti ve výšce země, kde pracuje a ne země, kde jeho děti žijí – já v tom logiku nevidím, ale EU na tom po celé roky trvala. Teď na poslední chvíli Britům jejich návrhy na změny přiznala. Jenže už je pozdě. Diskuze o setrvání v EU se vede v Británii na emocionální a ne na racionální úrovni a navíc jde i o vnitropolitické boje. Starosta Londýna  Boris Johnson odmítl Cameronovu politiku a vyzval Brity k vystoupení z EU. Jeho motivace je jasná. V případě, že Britové řeknou EU své „no“, bude to znamenat politickou smrt Camerona – a Johnson je jeho nejpravděpodobnějším nástupcem. Milému Boriisovi nejde o Londýn ani o Británii, ale o křeslo premiéra.

Pokud by Britové z EU vystoupili, nebyla by to zřejmě ještě žádná tragédie – stejně v ní byli vždy cizím tělesem. Jenže Brexit vyvolá zákonitě dominový efekt, o vystoupení začnou uvažovat i další státy. Višegrádská čtyřka je už do značné míry separovala a nezůstane jediná. Česko, Ma´darsko a Polsko nejsou v Eurozóně, takže by zřejmě jejich výstup nebyl až tak bolestný, problémem by byli zřejmě jedině Slováci. Ovšem Euro je platidlem i v Černé Hoře, která členem EU není, takže by se zřejmě dalo zvládnout i toto.  Evropská Unie s velkou pravděpodobností odchod Británie dlouho nepřežije. A až vzniknou opět národní státy, pyšnící se svou suverenitou, budou samozřejmě mnohem víc náchylné na vznik diktatur než v rámci EU. I když i tady Evropská Unie žalostně selhala, když nedokázala za celou dlouhou dobu zbavit moci Viktora Orbána. Teď už nezmůže nic. Protože každý ze států Unie může podat veto proti sankcím namířených proti jakémukoliv jinému státu EU, dohodli se už Orbán s Kazcynským na setkání v Zakopaném na vzájemném krytí – EU je naprosto bezmocná proti pošlapávání demokracie v obou zemích, pokud budou tyto spolupracovat. Až zase Evropou povedou pevné hranice, vzplane nacionalismus novou silou. Dokud je jižní slovenská hranice v rámci EU jen formální, nemají Slováci s svou maďarskou menšinou skutečný problém. Až tudy povede hranice skutečná, hlídaná a neprostupná, problémem se stanou. A každý diktátor, když se mu začne hroutit ekonomika, potřebuje válku, aby se u moci udržel.

Katalánci, Skotové, Flámové a Valoni budou chtít své státy. Vedle hranic současných vzniknou tedy hranice nové, nejisté a plné napětí. A za to vše ponese jednou před soudem dějin vinu německá premiérka, která uvěřila ve svou všemocnost.

Byla to totiž Angela Merkelová, která sama a bez jakékoliv konzultace s ostatními premiéry zemí EU pozvala utečence do Evropy. Ve své zaslepenosti vlastní mocí skutečně hovořila nejen za Německo ( i tam bylo třeba aby konzultovala minimálně svého koaličního partnera, než pronesla osudnou větu) ale za Evropu. Za JEJÍ Evropu. Která není a nikdy nebyla její.

Leave a Reply

Your email address will not be published.

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.