(Za článkem je seznam středisek s cenami na rok 2017.)
Tak tedy za kolik?
Můžu hned odpovědět, že za moc. Lyžování se stává rok od roku dražší a dražší záležitostí, nárůst cen překonává jednoznačně výšku inflace a nárůst příjmů už vůbec, především co se týká nižší příjmové třídy. Lyžování se stává z národního rakouského sportu komfortem, a odborníci se diví, jak se zužuje základna výkonnostního lyžařského sportu a že skoro polovina rakouských dětí NEUMÍ LYŽOVAT!!!
Nepředstavitelné.
Opravdu nepředstavitelné? Může si prodavačka ze Sparu nebo dělník z Magny vůbec dovolenou na lyžích dovolit? I kdyby se mu podařilo sehnat levné ubytování nebo dokonce bydlel u známých či příbuzných?
Když jsem přijel do Rakouska a poprvé šel lyžovat na Kreischberg – kopec, na který jsem viděl z okna mého služebního bytu či z pacientských pokojů v nemocnici, stál denní lístek 290 šilinků. To bylo v roce 1996 a mně se to zdálo dost drahé. V přepočtu to bylo 21 Eur, tedy abych byl přesný 21,04 Eur. Od té doby uplynulo 20 let a lístek stojí víc než dvojnásobek, přesně 43,50 Eura za celodenní lístek. Ne, stoprocentní inflaci taky navzdory zavedení Eura nemáme, ceny stouply za tu dobu maximálně o třicet procent. Tedy kromě zimních požitků na sjezdovkách.
Důsledky jsou samozřejmě bolestivé. Velká část populace si nemůže zimní dovolenou vůbec dovolit. A to, i když přímo v regionu bydí. Kde má vzít prodavačka ze Sparu, vydělávající nějakých tisíc euro měsíčně na lyžování s rodinou, jestliže by to na rodinu s dvěma dětmi vyšlo na 150 euro za den?
Takže nelyžuje a svým dětem ten požitek musí odepřít. S pocitem křivdy a osobního selhání, protože ona jako dítě ještě lyžovat mohla, její rodiče jí to mohli zajistit. Znovu je to onen fenomén, o němž jsem už psal – ti, kdo nepatří k elitám současné společnosti, jsou stále více vylučování a odstrkování od požitků této společnosti, prostě nejsou pozváni ke stolu. Nemají na to.
Všimněte si na listině cen denních lístků, který přikládám, nápadného spádu východ – západ. Čím víc je lyžařské středisko na západ, tím je dražší. Samozřejmě Kitzbühl je Kitzbühl. Jedna je to obrovské středisko a jednak je to středisko prominentů a jinak než cenou se dnešní primadony od obyčejného lidu odříznout nemohou. Ale i obyčejný Warth, nijak velké zastrčené středisko ve Vorarlbergu dosáhlo ceny 50 eur, což považuji za naprosto přehnané. Ještě že jsem tam byl už před řadou let, kdy se to ještě dalo. Je to tím, že západní střediska počítají s movitými hosty z Německa a Švýcarska, zatímco východní střediska s méně bohatými hosty z Čech, Maďarska, Slovenska atd. Čili, jinými slovy, vůbec nepočítají s vlastní domácí klientelou. A to je jádro maléru.
Samozřejmě argumentují, že museli mnoho investovat do infrastruktury, což je částečně pravda. Díky stoupajícím teplotám se sníh stěhuje do stále větších výšek a spodní části sjezdovek se bez umělého sněhu neobejdou (někdy ani ty horní). Jestliže byla minulého roku sněhová situace ve Schladmingu ( na kopci 160 cm, dole 20 cm) tak něco není v pořádku. Když nahoře sněžilo, dole pršelo. Takže bez zasněžování, sněhových děl a přehrad na zachytávání vody se dnes lyžařské středisko, které chce přežít, neobejde. Navíc se argumentuje tím, že se střediska spojují do větších a tím pádem musí stoupnout i cena. Zda je toto opravdu potřebné si dovolím zpochybnit. Jestliže se lyžařské středisko chlubí, že má 300 kilometrů sjezdovek, koho už to zajímá? – a kdo dokáže tolik kilometrů na lyžích zvládnout?
Situace je ovšem taková, jaká je. Střediska ti dají na výběr – ber nebo zůstaň doma. Bohužel je stále víc těch, kteří zůstávají doma, ne proto, že by chtěli, ale proto, že musí. Dokonce stále více rodičů odhlašuje děti i ze školních lyžařských kurzů – nemohou si je kvůli stoupajícím cenám prostě dovolit.
A někdejší lyžařská velmoc Rakousko by dnes bez Marcela Hirschera nebyla schopna vyhrát ani jeden závod světového poháru.
Z lidového sportu, ba dokonce z každodenní aktivity, se stal luxus, vyhrazený jen pro ty, kteří na to mají. Znám spoustu mých známých, kteří si prostě koupili lyže na tůry a vyrážejí do kopců, kde platit nemusí – i když většině z nich nejde o peníze, ale o klid a adrenalin při sjezdech hlubokým sněhem z vrcholů kopců. Zejména, pokud se za nimi valí lavina, je toho adrenalinu víc než dost.
Já mám jednak na vyplavování adrenalinu práci v nemocnici a manželku (to ona tvrdí, že je za můj adrenalin zodpovědná a nedá si vymluvit, že ho mám v práci víc než dost a doma už další nepotřebuji), a jednak moje dvakrát operované koleno jízdu ve vysokém sněhu nesnáší a hrubě mi nadává. Jsem tedy odkázán na upravené sjezdovky.
Naštěstí nepatřím k těm, kteří doufají, že když si zvolí Hofera a Stracheho, tak ti lyžařským střediskům poručí, aby ceny snížily. Ale věřím, že je stále více takových, kteří už nevidí jinou naději, než zásah státu a státem regulované ceny. Zda si na něco takového politici hlásající konec svobodného trhu troufnou, je třeba vyčkat. A už si opravdu nepamatuji, jak to bylo za komunistů – kolik tehdy vlastně stál lístek na Petrových kamenech, kde se ovšem na jednu jízdu čekalo skoro hodinu? V lyžařských střediscích patřících státu mohly být ceny lístků samozřejmě určovány centrálně.
Tady se zatím snaží hotely kompenzovat stoupající ceny lístků zmražením cen za ubytování – za cenu toho, že snižují platy personálu. Výsledkem je, že přes rekordní nezaměstnanost, na jakou Rakousko vůbec není zvyklé, startují mnohé hotely a horské chaty do sezóny bez personálu. Zejména vyučení kuchaři jsou nedostatkové zboží, chtějí totiž za svou práci peníze. Drzost, že?
Dovolím si přiložit seznam lyžařských středisek, tedy namátkou těch, které znám protože jsem tam byl, nebo tam lyžovali mí známí, eventuálně jsem je navštívil v létě, kdy se tam sice nelyžovalo, ale přece jen jsem si o nich mohl udělat určitý obrázek. Proto je většina z nich ve Štýrsku a Korutanech, protože tam to mám nejblíž. Ale to snad nebude vadit, protože i z Čech je do těchto středisek nejblíž, takže jsou asi nejčastěji navštěvovány. K tomu jen tolik:
Stuhleck na Semeringu je sice nejblíž, ale je zejména o víkendech příšerně přelidněný (celá Vídeň a Bratislava a polovina jižní Moravy dají dohromady něco přes dva miliony návštěvníků a to je na tamější dvě lanovky opravdu příliš) a cena 41,50 za těch několik málo vleků, které tam stojí k dispozici, je prostě nehorázná. Pokud můžu doporučit, pak pěkný je Tauplitz/Bad Mitterndorf, tady je poměr ceny k nabídce asi vůbec nejvýhodnější. Je to relativně slušně velké středisko a cenově ještě na hranici čtyřiceti eur. Mile mě překvapilo, že v Obertauern nezdvihli nijak podstatně cenu, stejně jako v Katschbergu/Einecku, což byla má nejčastější střediska, která jsem během mého působení na Stolzalpe navštěvoval a která mám opravdu rád. Kreischberg, o němž jsem už na mé webové stránce psal a který jsem měl přímo pod nosem, nemá ani polovinu sjezdovek v porovnání s Katschbergem a zhruba čtvrtinu v porovnání s Obertauern a je jen o padesát centů levnější, čili naprosto předražený. To je dáno maďarskou klientelou která tam jezdí každý rok a jsou to kmenoví zákazníci, kteří nejezdí nikam jinam a platí tedy jakoukoliv cenu. Například korutanský Nassfeld, neporovnatelně větší, než Kreischberg, je dokonce o padesát centů levnější. Ten má zřejmě vůbec nejlepší poměr ceny a nabídky aspoň pokud můžu posoudit. A za návštěvu stojí.
Ale teď konkrétně:
Štýrsko:
Stuhleck/Semmering 41,50
Kreischberg 43,50
Lachtal 40,00
Grebenzen 34,00
Präbichl 37,00
Turacherhöhe 44,50
Schladming 46,50
Tauplitz/Bad Mitterndorf 40,00
Salzburg
Katchberg/Eineck 44,00
Obertauern 44,00
Hochkönig 49,50
Zell am See/Schniten 50,00
Kitzsteilhorn 50,00
Bad Gastein 50,50
Flachau 50,00
Zauchensee 50,00
Korutany
Nassfeld 43,00
Bad Kleinkirchheim 46,00
Klipitztörl 34,00
Tyrolsko
Kitzbühl 53,00
Saalbach/Hinterglem 52,00
Hintertuxx 44,00
Ischgl 48,00
Vorarlberg
St.Anton 52,00
Lech-Zürs 52,00
Warth 50,00