Tak tedy jsme se dočkali – 31. ledna opouští Británie po nekonečných tahanicích Evropskou Unii – kam vlastně stejně nikdy nepatřila. Opouští společenství evropských národů z vlastní vůle. Ono podivné referendum z roku 2016, manipulované spoustou lží ze strany separatistů typu Farrage, který toužil po troše slávy, oportunistů typu Borise Johnsona, kterému šlo jen o jeho vlastní kariéru, Američanů vedených Donaldem Trumpem, který už měl v oku novou americkou kolonii na druhé straně Atlantiku nebo Putinových Rusů, toužících po rozpadu Evropské Unie, aby obnovili svou moc ve střední Evropě, nedalo ještě jasnou odpověď, co Britové vlastně chtějí. Výsledek hlasování byl velmi těsný, mladá generace, která byla v evropských strukturách lépe integrována a od níž se očekávalo, že je proti odchodu Britů z EU, nepřišla k hlasování. Skotové a Severní Irové se tak jako tak vyslovili jasnou většinou proti výstupu z Unie stejně jako například Londýn.
Volby do dolní komory britského parlamentu v prosinci 2019 daly už jasnou odpověď, Britové chtějí ven. (přesněji Angličané, kteří tvoří ve Spojeném království 84 procent obyvatelstva, nesouhlas Skotů a Severních Irů tedy nemůže nic změnit). Jednak hrála určitě podstatnou roli únava z nekonečného handrkování, ale i to, že Britové už překonali strach ze svého rozhodnutí. Teď už dali Borisovi Johnsonovi, nezávisle na tom, co si o něm myslí, (moc dobrého si o něm nikdo moc myslet nemůže) jasný a silný mandát, aby je z EU vyvedl. Našli tedy konečně svou skutečnou identitu – identitu izolacionalismu.
Farrage se loučil s EU licoměrným projevem, v němž tvrdil, že miluje Evropu, ale nenávidí EU. Přál by si, aby z EU vystoupily další země, jako například Polsko. Bude zklamán. Brusel by možná sám neměl nic proti tomu, kdyby země Višegrádu, jejichž politické reprezentace rozkrádají dotace a jejich politické systémy se stále více odchylují od nosného principu EU, tedy liberální demokracie, řekly sbohem. Jenže ty se nebudou chtít vzdát miliard, které do jejich ekonomik Brusel pumpuje. Farrageova představa o mírové spolupráci suverénních národů je stejná lež, jako ta pravicových radikálů, usilujících o zavedení fašistických diktatur ve svých zemích. Na to mám jen jednu otázku – kdy už v evropských dějinách něco takového fungovalo? Národy jsou jako děti. Když na ně nedáváš pozor, hned se poperou.
Lamanšský kanál mezi Británií a Evropou hrál vždycky velmi podstatnou roli. Byl dost široký na to, aby Brity chránil před invazemi a umožňoval jim vařit si vlastní polívčičku, aniž to někomu skutečně vadilo, ale dostatečně úzký, aby mohli události na pevnině ovlivňovat. Což jim vyhovovalo už od okamžiku, kdy v roce 410 opustily ostrov poslední římské legie a Británie se tím zbavila cizího globalizačního vlivu – kterému se stejně nikdy nepodřídila a mohla jít svou vlastní cestou.
Například se jí podařilo jako první zemi na světě začít budovat demokracii. Začalo to omezením královské absolutní moci Magnou chartou libertatum v roce 1215, ke skutečné demokracii vedla ale ještě dlouhá cesta plná porážek a ztrát, zejména za vlády Tudorovců sice Angličané věděli, že nějaká práva mají, ale neodvažovali se to panovníkům připomenout, protože na ty, kteří to připomněli, se vždycky „něco“našlo, aby mohli být „demokratickou cestou“ popraveni. Teprve občanská válka proti Stuartovcům, ať už proti Karlovi I. nebo poté „Slavná revoluce“ 1688 proti Jakubovi II., se považuje za skutečný zrod moderní parlamentní demokracie.
Je pozoruhodné, že si Britové přesto ponechali královskou rodinu, aby je reprezentovala. Možná při tom hrál podstatnou roli jejich tradicionalismus, ale možná i strach z rozhodování lidu – právě proto, že povahu lidu Britové dobře znají a s jeho rozhodováním mají nejdelší zkušenosti. Tím si ušetřili v čele státu kreatury typu Miloše Zemana nebo Donalda Trumpa či Erdogana. V Británii rozhoduje o reprezentaci státu stále ještě Bůh a ne lid. Nebo, jak říkal můj otec, je tam panovník „z vůle Boží“ a ne ze „zvůle lidu“.
Hlavním soupeřem Británie byla logicky vždycky Francie, nacházející se na opačné straně kanálu. Už proto, že anglická vládnoucí dynastie byla od roku 1066 francouzského (normanského) původu a na anglickém dvoře se hovořilo francouzsky. Angličtinu jako „jazyk prostého lidu“ dal vytvořit až Eduard I. – z prostého důvodu: s místními obchodníky, neovládajícími francouzštinu, ale jen onen míchaný germánsko-francouzský dialekt, bylo třeba uzavírat obchody. Metoda se osvědčila, i když výsledkem vytvoření angličtiny, tedy spojení nespojitelného (germánštiny s francouzštinou) bylo vzdání se gramatiky (protože to opravu nešlo) a přímo strašidelný vývoj výslovnosti, (v tom je překonávají už snad jen Dánové), který ještě dnes vede k tomu, že lidé píší dopisy se slovníkem v ruce a existují mistrovství ve spellingu, tedy hláskování. Vytvořil se úspěšný hospodářský model, podporovaný průchodnými hranicemi společenských vrstev mezi měšťany a šlechtou. Jestliže totiž ve Francii byla tato hranice naprosto neprostupná, a kdo se narodil jako neurozený, jako neurozený i zemřel (což vedlo nakonec k výbuchu neskutečně brutálního násilí ve Francouzské revoluci) v Anglii se mohl stát příslušníkem nižší šlechty každý, kdo se domohl majetku a překročil určitou hranici placené daně. Na druhé straně v rodinách lordů dědil titul jen prvorozený a všichni ostatní synové se stávali příslušníky nižší šlechty, kde se setkávali se svými někdejšími dodavateli sukna, vína či potravin. Zřejmě i proto mají Angličané stále ještě poměrně pozitivní vztah k placení daní. Když Margaret Tchatcherová zavedla daň z hlavy, zmizel obratem milion Skotů – Angličané zůstali nadále na svých místech a platili, i když nadšení z toho nebyli.
Dlouho měli ve sporu s Francouzi Angličané navrch, v době největšího rozmachu své kontinentální moci v roce 1430 ovládali většinu Francie. Pak přišla Johanka z Arku a Francouzi převzali komando – bylo jich taky nepoměrně víc. V roce 1558 ztratili Angličané poslední výspu na pevnině, město Calais a na začátku devatenáctého století je před Napoleonovou invazí zachránil jen admirál Nelson u Trafalgáru. Od tohoto památného roku 1805 se Angličané rozhodli spoléhat sami na sebe a na své loďstvo (Premiér Pitt prý tehdy sbalil mapu Evropy a řekl svým ministrům –„odneste to, tohle už nás nemusí zajímat“). Výsledkem bylo vybudování impozantní koloniální moci.
Teprve společný strach ze sjednoceného Německa udělal z někdejších smrtelných nepřátel přátele podle hesla „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. To opět přivedlo Brity na kontinent – v roce 1914 zachránili Francii před válečným kolapsem, v roce 1940 už to dopadlo mnohem hůř, ale minimálně se o pomoc kolabujícímu spojenci pokusili.
Po druhé světové válce sledovali Britové dále s nedůvěrou snahu Německa zaintegrovat se do Evropy jako rovnocenný partner. Jestliže Britové byli členy takzvaného Bruselského paktu z 17.3.1948 (Británie, Francie, Nizozemí, Belgie a Lucembursko), byli už méně nadšení, když bylo toto společenství v roce 1954 pařížskými dohodami rozšířeno o Německo a Itálii – tedy někdejší nepřátele v poslední velké válce. Proto zůstali stranou, když se v roce 1957 vytvořilo římskými smlouvami Evropské hospodářské společenství – toto mělo šest členů vedle Francie a Německa ještě státy Beneluxu a Itálii. Zatímco si konečně přes Rýn podávali ruce odvěcí nepřátelé Francouzi a Němci – což byla zásluha především dvou mimořádných osobností na obou stranách Konráda Adenauera a Charlese de Gaulla – Britové nepochopili a zůstali mimo.
De Gaulle věděl očividně velmi dobře, proč dvakrát vetoval přistoupení Velké Británie k tomuto společenství – v letech 1963 a 1967. Britové si museli počkat až na smrt francouzského generála a prezidenta – zakladatele páté francouzské republiky v roce 1970 a k 1.1.1973 k Unii konečně přistoupili. Aby hned začali dělat potíže.
Problémy britské ekonomiky byly obrovské. Britové byli zvyklí na své koloniální impérium, kam vyváželi své zboží bez ohledu na jeho kvalitu a diktovali jeho ceny, a odkud dováželi suroviny rovněž za cenu, kterou si nadiktovali. V šedesátých letech došlo k dekolonizaci a tím pádem tato výhoda odpadla a britská ekonomika se ukázala jako naprosto neschopná konkurence na volném trhu. Po vstupu do evropského hospodářského společenství se tyto nevýhody projevily v plné míře, Britové ale nebyli ochotni vzdát se sociálních výhod.
Musela přijít brutální vláda Margaret Tchacherové, která za své vlády po roce 1979 zreformovala britskou ekonomiku i za cenu vylidnění celých regionů, odkud se bez státních dotací odstěhovala velká část obyvatelstva. Britové byli od začátku plátci do EU, stále ale vyjednávali o rabatu a o rabatu z rabatu, prostě Británie byla stálým tématem jednání EU, kde se angličtina stala oficiálním jednacím jazykem. Určitá arogance se Britům nedala upřít. Pocit určité nadřazenosti je jim vlastní. Nikde nenajdete tolik soch vojáků a generálů jako v Londýně, Britové rádi slaví svá vítězství, většinou nad Indy a Afričany. V Británii jsou na vás nesmírně milí, pokud tam přijdete jako turista – aby vám ukázali svou civilizovanost. Zcela jinak to vypadá v jejich někdejších koloniích – na Maltě jsem byl několikrát konfrontován s neuvěřitelnou britskou arogancí. Vzpomínám si na historku, kterou nám líčil někdejší ministr zahraničních věcí Německa Hans-Dietrich Gentscher. Na setkání ministrů zahraničních věcí se hovořilo samozřejmě anglicky, jen francouzský ministr měl privilegium, že mohl hovořit francouzsky. Nový mladý britský ministr, který francouzsky neuměl, se přitom rozčílil a zvolal: „Nemůže ten člověk hovořit jazykem, kterému rozumí každý civilizovaný člověk?“ Francouzský ministr se nenechal vyvést z míry. Usmál se a pravil „Samozřejmě mohu hovořit jazykem, kterému rozumí každý civilizovaný člověk“. A zbytek svého příspěvku pronesl v plynné němčině.
Britové se nikdy nestali členy Unie tělem i duší, vždycky tam byli jen tak „víceméně“ nikdy například nepřistoupili k Schengenskému prostoru a nikdy ani neuvažovali o přijetí Eura, čili společné evropské měny, bez ohledu na to, jakými turbulencemi jejich libra procházela.
Tchacherová uvedla britskou ekonomiku na úroveň, schopnou v Evropské unii obstát. Na začátku její vlády bylo ve Velké Británii 17 automobilek, neschopných prodat jediný svůj výrobek v zahraničí. Žily ze státních dotací. Tchacherová je všechny buď zrušila nebo prodala zahraničním investorům a přivedla do Británie Mazdu či Mercedes. Prostým Britům se tím ovšem nezačalo dařit lépe.
Problémů, v nichž si nechtěli nechat pomoci, bylo a je hned několik.
- Školství, které je převážně privátní a tedy spojeno se značnými náklady. Mladí lidé studují většinou na kredit, za půjčené peníze, které musí po promoci celá desetiletí splácet. Samozřejmě na tom vydělávají především banky, proto není zájem tento systém změnit. Ve společnosti, kde o společenském vzestupu rozhoduje především vzdělání, se náhle celé statisíce ne-li miliony Britů ocitly na vedlejší koleji. Přímo neuvěřitelný počet analfabetů vedl například k londýnským nepokojům v roce 2011.
- Zdravotnictví. Snaha labouristů po válce zestátnit zdravotní systém měla fatální následky. Jednak únik talentovaných lékařů do USA, jednak problémy s financováním prostřednictvím pojišťoven a dále systém nemocnic, v kterých byli mladí Britové ochotni pracovat jen do absolvování kvalifikace. Museli je nahradit zahraniční lékaři, především z někdejších kolonií – z Indie, Pákistánu apod. Později po roce 1990 pak Češi či Poláci. Omezování přístupu k speciálním zákrokům jako dialýze či operaci kyčlí vedla k tomu, že se Britové nechávali léčit v jiných zemích, protože v zemi chyběl a chybí kvalifikovaný personál. Jistá ortopedická klinika v Kolíně žije velmi dobře pouze z Britů, kteří si tam jezdí vyměňovat kyčle. S tím teď bude samozřejmě konec.
- Infrastruktura a její zanedbání, zejména na venkově. Stačí zajet do Londýna a vidět, jak se tu umývají okna na čtvrtém poschodí z chodníku houbou na vysoké lati, protože to jinak nejde, nebo když člověk vidí elektrické rozvody. Nehovoříc o fasádách domů z hořlavých materiálů, které by v každém jiné evropské zemi musely být strženy. Stejně je to s odstraňování odpadu nebo s cestami na venkově, které mají daleko k evropským standardům.
- Přehnaná tolerance, čili „politic correctness“, která je součástí britské kultury a která dovolí lékařkám operovat v šátku z ulice, nebo chirurgům, aby v poledne přerušili operaci a šli se modlit, protože by to jinak mohlo urazit jejich náboženské cítění.
- Rostoucí chudoba, přesněji řečeno rostoucí rozdíl mezi bohatými a chudými. Londýnská burza, jakožto centrum „finančního průmyslu“ (bože, jak to slovo nenávidím) produkuje miliardáře, kteří investují své vydělané (ukradené?) peníze do imobilií, což má jako důsledek neskutečný nárůst cen nájmů. V Londýně je naprosto normální, že si byt děli několik rodin (jako byly a ještě jsou v Rusku takzvané „komunálky“) protože ani když oba partneři vydělávají, není to dost na zaplacení nájmu. A byt se v Londýně koupit prostě nedá. Pokud se takový na trhu objeví, okamžitě ho koupí někdo z Londýnské burzy a ten přeplatí kohokoliv.
Všechny tyto problémy budily a budí nespokojenost a vládnoucí skupina potřebovala někoho, na koho by tyto problémy mohla svést. EU byla optimálním cílem, nemohla se ani moc bránit. A tak byly vinny mizérií jednotlivých Angličanů platby do rozpočtu EU do Bruselu a polské stavební firmy, které byly schopny zakázky vyřídit rychleji, levněji a kvalitněji než firmy britské zaměstnávající především dělníky z Asie. Kupodivu vadili Angličanům pracovití Poláci a Češi víc než Pákistánci, modlící se v poledne během operace v jejich nemocnicích. Na ty byli zvyklí a ti nezpochybňovali britský pocit nadřazenosti. Na tuto strunu hrál tehdejší premiér David Cameron příliš dlouho (aby odvedl nevůli obyvatelstva od vlastní osoby) a když pak obrátil, bylo pozdě, působil pak svou agitací za setrvání v EU nevěrohodně.
Minimálně umožnily diskuse o Brexitu vládnoucí vrstvě odložit řešení nebo přinejmenším diskusi o těchto palčivých problémech. To ale neznamená, že je tento odklad vyřešil.
Co se stalo, stalo se. Ono se toho ani v Británii ani v Evropě po odchodu Britů zas tolik nezmění, zřejmě si toho ani pořádně nevšimneme. Kontroly při vstupu do Spojeného království byly stejně vždycky, nějaké zboží možná trochu podraží. Nebezpečí je jen v tom, že žijeme v době narůstajícího protekcionalismu, kdy Donald Trump považuje dovozní cla za skvělý prostředek hospodářského boje a Boris Johnson by si mohl jeho taktiku odkoukat. Ostatně stejně hrozí, že se Velká Británie stane hospodářskou kolonií USA. Trump už takové hospodářské smlouvy (nadiktované Američany podle jejich přestav) nabídl a on není zvyklý vyjednávat a poslouchat protiargumenty.
Jenže pro Brity může být právě problém to, že se nic moc nezmění. Protože především dělníci v Londýně ale i v Manchesteru či v Liverpoolu, kteří hlasovali převážně za vystoupení, očekávají dramatické zlepšení své životní situace, když už nebudou muset „živit EU.“ K tomu nedojde. Až těmto lidem dojde, že byli podvedeni, budou francouzské „Žluté vesty“ jen chabým odvarem toho, co se může dít v ulicích britským měst.
Možná je dobře, že se nás to už nebude týkat. Stačí, že se nás týká stále narůstající chaos v nereformovatelné Francii.