Došel jsem k názoru, že můj přítel Vladimír je mimozemšťan. Přišel jsem na to po třicetileté známosti, naše přátelství má své kořeny v době základní vojenské služby. Zatím úspěšně své mimořádné schopnosti tajil, mlžil. Na Breithornu ve Švýcarsku dokonce zahrál oběhový kolaps při výstupu na vrchol, aby mne přesvědčil, že má i lidské slabosti. Nemá. Abych svou hypotézu mimozemského původu mého přítele doložil, krátký výčet jeho aktivit posledního víkendu. Předešlu, že Vladimír je sice v porovnání se mnou mladík (je o pět měsíců a deset dní mladší) ale přece jen ročník 59 a mimo jiné už i dědeček. Ale popořádku: V pátek seděl a zpíval s našimi společnými přáteli do čtyř do rána (já jsem to vzdal v jednu). Ráno v sedm vstal, všechny probudil (tedy zdaleka ne všechny, část byla neprobuditelná), poté nás naložil do auta a odvezl do Zakopaného. Odtud jsme vyrazili na horskou túru na Giewont, bratru tři hodiny na vrchol a dvě a půl hodiny dolů. Poté nás odvezl domů do Velké Lomnice, a zatímco jsme si lízali rány, od šel hrát do Kežmarku hokej. Vrátil se někdy v deset večer a prozpíval noc až do dvou (jen poslední písnička se protáhla na víc než dvě hodiny, protože těch posledních bylo nakonec přes dvacet – dost špatně se mi při tom usínalo). Ráno vstal v šest, pobudil nás, naložil do auta a odvezl na Lysou Poľanu, Odtud následovala devítihodinová túra na Popradské pleso – o podrobnostech se ještě zmíním. Poté jsme společně odjeli do lázní ve Vrbově, kde jsme strávili příjemné dvě hodiny do deváté večerní. Následně se postaral o svou nemalou domácnost a vydržel do půlnoci sedět s posledními vytrvalci, kteří na to ještě měli sílu, aby v pondělí v šest vstal a odjel do práce. Po práci pak šel na volejbal ne se dívat ale hrát! Jestliže si někdo myslí, že je popsaná aktivita v silách normálního padesátčtyřletého muže, má možnost mi to sdělit. Moje žena projevuje vždy celkem neskrývané obavy o můj život, když se s Vladimírem vydávám na horskou turistiku. Vodu na mlýn ji nahnala moje poslední výprava do Vysokých Tater, o níž jsem psal před dvěma roky – ona se Svetozárem na Javorinskú Širokú, po které mne fyzioterapeuti ze Stolzalpe skládali šest měsíců dohromady jako puzzle. Byli úspěšní a já jsem byl letos znovu připraven na zopakování experimentu a nemohly mne odradit ani opakované poznámky, zda to mám ve svém věku a při mé hypotéce na dům zapotřebí a co si vlastně chci dokazovat. Svetozár byl někde na setkání mimo oblasti Spiše a tak organizaci převzal můj přítel Vladimír. Mou ženu tato skutečnost v žádném případě neuklidnila. Já to viděl pozitivně.
V sobotu jsme se tedy rozhodli pokořit polský posvátný kopec Giewont. Akce „Geronti na Giewont“ zněla jako hodně dobré heslo, které přímo volalo po naplnění. Koneckonců většina z přítomných vysokohorských turistů už je prarodiči, včetně mne a Vladimíra. Počasí bylo úžasné, pán bůh nás měl prostě rád. Za obvyklých okolností je na Giewont fronta, na řetězech se čeká až čtyři hodiny. Poláků je prostě hodně, okolo čtyřiceti milionů a na Giewont musí za života zřejmě každý, stejně jako Arab do Mekky nebo Maďar na Kreischberg. Obávám se, že tam leze i těch dalších dvacet milionů žijících v diaspoře. Ovšem koncem října je už po sezóně, dovolené se nekonzumují a nikdo nemohl počítat s tím, že bude 27.října, den po rakouském státním svátku a den před českým tak krásné letní počasí – někdy není to globální oteplování zas až tak špatné. Nečekali jsme nikde, na řetězech byl plynulý provoz, sluníčko nás hřálo a na vrcholu pod obrovským křížem na nás čekaly endorfiny – tedy hormony štěstí. Líp to prostě dopadnout nemohlo. Sice jsem během první půlhodiny stoupání dostal tlak na prsou spojený s krátkým dechem, diagnostikoval si neomylně anginu pectoris případně malý infarkt, což mi vyhnalo pot na čelo, pak mi ale Vladimír povzbudivě poklepal na rameno a já jsem pochopil, že je to zase jenom moje páteř a samozřejmě i hypochondrismus a vrchol jsem zdolal už bez jakýchkoliv zdravotních těžkostí a dokonce ve velmi slušném čase půl hodiny pod limit. Patřičně jsme to oslavili a propadli pýše. Jenom tak si dokážu vysvětlit fakt, že když Vladimír na druhý den navrhl „poriadnu túru“ – Giewont byl koneckonců jen rozcvička, a pravil, že bychom mohli udělat přechod Tater ze severu na jih, totiž od Morského oka na pleso Popradské přes Rysy, ihned jsem nekriticky souhlasil. Je známo, nebo tak aspoň vypráví nepodložená legenda, že právě z polské strany zdolal vrchol Rysů v roce 1911 Vladimír Iljič Lenin, v důsledku čehož tam lezla mládež komunistického Československa rok co rok a nekontrolovatelně se opíjela v Campingu FIS (jenž dnes už neexistuje). Co dokázal Vladimír Iljič, dokážeme přece taky ne? Zejména když nás povede přítel Vladimír Ne-Iljič, v něhož mám na rozdíl od vůdce proletariátu absolutní důvěru. A tak jsme si na toto rozhodnutí vypili, zazpívali a vyrazili. Start nebyl bez problémů. Odjezd byl stanoven na osmou hodinu a ani o minutu později. Vypočítaná délka trasy byla devět a půl hodiny, a protože nám v noci na neděli zákeřně přestavili čas na zimní, dalo se očekávat brzké stmívání. To ovšem nepochopili všichni. Když jsem deset minut po osmé objevil Jirku Skalníka, jak právě začal snídat, oznámil jsem mu tvrdě, že se odjíždí bez něj. Odpověděl, že to půjde ztěžka, protože on je řidič. Měl pravdu. Odjezd se tedy zpozdil o půl hodiny a mně se pohnula žluč. Podruhé se mi pohnula u vstupu k mořskému oku. Poláci tam vybírají vstupné 4 zloté. Současný kurs zlotého je okolo 4,20 za Euro, slečna u vstupu po nás ale nekompromisně požadovala 1,50 Eura. Stvrzenku nám ale vydala na 4 zloté, čili padesát centů měla do vlastní kapsy. Při davech turistů docela slušný byznys. Neměli jsme čas se s ní hádat, museli jsme spěchat, abychom smazali půlhodinový časový deficit. Na Mořské oko je to podle směrovek 2 hodiny 20 minut, my jsme to zdolali za hodinu padesát, čímž jsme se dostali do plánu. Pak nám jej ihned rozvrátila polská nevěsta, která se rozhodla nechat fotografovat u Mořského oka. Moc krásná holka, nemohli jsme z ní spustit oči a naše výprava se rozpadla, protože dva členové se odtamtud nedokázali odpoutat a jeden se s nevěstou dokonce i fotografoval. My jsme to vzali přes Cziarny stav pod Rysami na cestu Vladimíra Iljiče. On člověk nějak počítá s tím, že v horách je to obvykle do kopce, ovšem proč tolik? Normálně by mne to muselo trknout, kdybych se podíval do mapy. Jestliže se slabý centimetr na mapě má lézt podle časového plánu tři a půl hodiny, je na tom něco podezřelého. Bylo. A my se samozřejmě ve včerejší euforii nepodívali. Napřed se leze jen strmě, později kolmo. Po řetězech. Jestliže můj přítel mimozemšťan Vladimír byl mínění, že ty řetězy by tam ani nemusely být, já jsem byl vděčný za každý jejich centimetr. Místy to tam jde skutečně prakticky kolmo a skála je kluzká. Asi sto metrů pod vrcholem mi začaly docházet síly a trval jsem na bivaku, svačině a kofole, abych si doplnil zásoby energie aspoň ve svalech – játra mi byla vcelku u p…., stejně měla po včerejší večerní zodpovědné přípravě na túru jiné starosti. Kofola mne jako obvykle zachránila, je to pro horskou turistiku naprosto zázračný nápoj, má energii, kofein a není sladká, aby se člověku lepila huba. Pak mi to najednou došlo. Kde byl vlastně Pán Bůh, když Vladimír Iljič lezl na Rysy? Bez řetězů, bez kofoly a bez mého přítele Vladimíra? Minimálně stokrát měl tehdy příležitost nechat jej spadnout a svět by si ušetřil hodně zlého. Zase jednou zaspal, příležitost, jakou přece nemůže nikdo se zdravým úsudkem nechat nevyužitou. Stvořitel tehdy očividně nebyl doma.
Na vrcholu nás přivítala vichřice. Jestliže jsem se těšil na to, jak si tam na kameni poležím na sluníčku, pak jsem na tento plán rychle zapomněl. A nejen proto, že nás tlačil čas. Vichřice námi lomcovala, dokud jsme se před n neskryli na chatě „Pod sedlom Váhy“, obecně známou jako „Chata pod Rysmi.“ Bylo tam krásně. Nefoukalo a zjistil jsem, že tam je poslední ostrůvek naší někdejší federace. Před chatou stojí zastávka ČSAD – tedy československé autobusové dopravy, která slibovala odvézt nás od chaty buď na vrchol Rysů, nebo k Popradskému plesu. Ovšem premáva len v pracovné dni a my tam byli v neděli. Takže jsme nezažili příjezd autobusu k chatě. Stálo by to za snímek. V chatě pak další překvapení. Napřed jsem text u české vlajky „Použitý riad vracajte naspäť do okienka“ považoval za provokaci, až po chvíli (mozek nebyl správně okysličen a měl jsem za sebou dvě hodiny na řetězech) mi došlo, že ta vlaječka je ještě vlajka československá. Číšník mluvil taky česky, možná to byl turista, který neměl na zaplacení a tak si svůj oběd musel odpracovat. Rozhodl jsem se pro zelnou polévku. Český číšník používal kompromisní výraz kapustová polévka, což byl samozřejmě nesmysl, ale dosáhl tím, že mu slovenský kuchař rozuměl. Buď je to kapustnica nebo zelná polévka podle národností, nicméně bylo zřejmé, že si Češi a Slováci dokážou i dvacet tři let po rozpadu federace rozumět. Aspoň tedy v nadmořské výšce 2200 metrů. Ovšem ať už zelná nebo kapustová, nebylo to správné rozhodnutí. Získala v mém zažívacím traktu vlastní dynamiku a podle mých odhadů překročila několikanásobně nejvyšší povolenou rychlost. V podstatě to ale nebylo tak úplně špatné. Můj návrat z Rysů do doliny se tím výrazně urychlil, což vzhledem k rychle postupujícímu stmívání nebylo úplně špatné. Kdo mohl počítat s tím, že slunce bude zapadat už v 16:35, vždyť to se ani snad nesluší. Každopádně jsem dosáhl asfaltky na Popradském plese v 16:55, tedy pět minut předtím, než v lese zavládla absolutní tma. Minutu nato mne zelí z polévky zase opustilo přirozenou cestou. Tedy jeho podstatná část, další zbytky mne opouštěly v krátkých intervalech ještě dalších 24 hodin. Po asfaltové cestě se dalo jít i za tmy a tam na nás čekal odvoz. Až tam jsem zjistil překvapivou věc – nebolel mne ani jeden kloub. Levé, v roce 2002 operované koleno sice remcalo, ale v rámci povolených hranic a ostatní klouby, které při túře se Svetozárem, jež byla srovnatelná s naší cestou po stopách Vladimíra Iljiče Lenina, půl roku stávkovaly, byly úplně v klidu. Nevěřím, že jsem za poslední dva roky až tak ozdravěl. Má v tom prsty Vladimír. Nevím, jak to dokázal, ale je to určitě jeho zásluha. Mít přítele mimozemšťana je přece jen výhoda. Zejména když nad vámi drží ochrannou ruku. Narok s ním jdu do hor zase. Pokud mne bude provázet, nemusí se moje žena bát, že by náš dluh na dům musela splácet sama.