Kam směřuje rakouský kancléř Kurz?

               Tahle otázka se nabízí stále vtíravěji. A přiznám se, že se mi občas tají dech, když se snažím jeho kroky domyslet. Zbývá snad jen naděje, že jsou to kroky na sbírání hlasů na facebooku a ne změna politického směrování země. Ale směr, který on a jeho věrní za nadšeného potlesku svých voličů udávají, je stále podezřelejší. Kurz si svým vzhledem a vstupováním (navzdory poněkud předimenzovaným ušním boltcům) získal pověst ideálního zetě a milují ho převážně ženy v zralém a ještě zralejším věku (Herečka Christiane Hörbinger (82) označila ve svém videu každého, kdo pana Kurze nevolí, v podstatě za idiota). Pro Česko je samozřejmě zajímavé, kdo vládne v sousední zemi, zejména když v poslední době nacházejí páni Babiš a Kurz stále častěji a snadněji společnou řeč.

               Kurz je v evropské politice nápadný už svým věkem. Narodil se 27.srpna 1986 a od útlého mládí se politicky angažoval. Vysokou školu (studoval v letech 2005–2011 právo) nedokončil, protože ho do svého víru vtáhla vysoká politika. Dokázal se v ní pohybovat jako ryba ve vodě a v průběhu let vyrostl v největšího dravce. Od roku 2003 působil v JVP (Junge Volkspartei), dorostu rakouských lidovců, v roce 2008 se stal předsedou vídeňské organizace a o rok později celorakouské organizace. Tato organizace v ÖVP, straně zemských patriarchů, v podstatě nikoho nezajímala. To bylo například i důvodem, proč velká část těchto mladých členů (jednou z podmínek členství je věk 15 – 35 let) rezignovala, ze strany v roce 2012 vystoupila a založila pod vedením někdejšího nadějného lidoveckého kádru Matthiase Strolze novou stranu NEOS. Kurz ale takto ve stínu nezájmu „velkých“ politiků vybudoval svou síť věrných, kteří měli tvořit rozhodující sílu při jeho vnitrostranickém puči v roce 2017. Z jeho nejbližších spolupracovníků z tohoto období se rekrutuje většina jeho ministrů (Gernot Blümel, Karl Nehammer, Karoline Edtstadler). Funkci předsedy mládežnické organizace odevzdal svému následníkovi Stefanovi Schröllovi až poté, co se v roce 2017 stal předsedou lidové strany.

               V roce 2011 ve věku pouhých 25 let se stal státním sekretářem pro integraci a tím členem rakouské vlády. V roce 2013 pak ministrem pro evropské záležitosti, integraci a zahraniční politiku. Politický čich pro podstatná témata se mu nikdy nedal upřít, už jako sekretář si získal sympatie tím, že se začal zabývat nejpalčivějšími problémy nedostatečné (nebo zcela chybějící) integrace turecké menšiny ve Vídni. Například zavedením předškolního povinného roku ve školkách k osvojení němčiny (ve Vídni už byly třídy, kde ani jedno dítě při vstupu do první třídy neovládalo němčinu). Ale i odporem vůči nestoudnému chování tureckého prezidenta Erdogana, který v roce 2014 uspořádal v hokejové hale ve Vídni předvolební mítink pro 13 500 jásajících fanoušků. Kurz přivedl Erdogana k nepříčetnosti, když mu v osobním rozhovoru následně řekl, že něco takového se ve Vídni už nikdy opakovat nebude. Erdogan údajně po cestě k letadlu pěnil vztekem, že ho ten „klouček postavil do latě“. A Kurz své slovo – k úlevě všech Vídeňáků – dodržel, když před referendem, kterým se Erdogan v roce 2017 v Turecku nechal zvolit doživotním sultánem, další vystoupení tureckému prezidentovi nedovolil. To vedlo k roztržce a osobní nenávisti. Sice jako odpověď organizují turecké tajné služby násilné demonstrace ve Vídni, ale Kurzovi tento krok zvýšil popularitu. Přiznám se, že i v mých očích zaslouženě. Aspoň v tomto bodu. Jeho hodina udeřila v roce 2015 v čase uprchlické krize.

               Kurz jako jeden z prvních pochopil neúnosnost situace, která při vlně milionů migrantů nastala a volal po řešeních. To ještě v době, kdy byla Evropa nastavena na tón „vítačů“. Sklidil za to ostrou kritiku, aby mu později dali všichni tiše zapravdu. Kurz podržel Orbána při jeho stavbě plotu na maďarské hranici, ale vyslovil se za okamžité uzavření takzvané balkánské cesty. „Konference západobalkánských států“ v únoru 2016 ve Vídni (kam nepozval Řecko a vysloužil si za to věčnou nenávist řeckého premiéra Alexise Tsiprase) veda skutečně k uzavření této cesty. Rozhádat se s evropskými politiky nedělalo Kurzovi nikdy problémy, pokud mu to mohlo přinést hlasy doma. Koncem roku 2015 prosadil za vedoucího projektu analýzy muslimských školek ve Vídni Ednana Aslana a výsledky jeho studie ministerstvo ještě patřičně upravilo, aby vyzněly ještě negativněji (jako by to bylo třeba, už i tak tam panovaly dost katastrofální poměry!)

               To vše mu přineslo takovou osobní popularitu, že se rozhodl k vnitrostranickému puči a uchopení moci. ÖVP působila jako „juniorpartner“ ve vládě velké koalice se sociálními demokraty. V čele strany stál Reinhold Mitterlehner, slušný člověk bez praktické moci, protože lidová strana fungovala (nebo spíš nefungovala) jako střešní organizace různých zájmových spolků, od zemských sdružení, přes komory zaměstnanců i zaměstnavatelů až po svaz důchodců a sobecké zájmy jednotlivých těchto organizací, které všechny chtěly mít své lidi v parlamentu i na výnosných místech státní správy, stranu prakticky paralyzovaly. Nebylo tajemstvím, že zemští hejtmani jako Erwin Pröll v Dolním Rakousku nebo Josef Pühringer v Rakousku horním měli ve straně mnohem víc moci než Mitterlehner sám. Předsedou vlády byl sociální demokrat Christan Kern. Obě strany ve vládě se ale staraly hlavně o vlastní preference a návrhy protistrany, jakkoliv smysluplné, byly v obavě z růstu popularity soupeře koaličním partnerem okamžitě blokovány.

               A pak, když se konečně zdálo, že koaliční partneři našli společnou řeš a Kern s Mitterlehnerem to i potvrdili, vystoupil ministr vnitra Wolfgang Sobotka se zničující kritikou této spolupráce. Bylo to jasné vypovězení poslušnosti Mitterlehnerovi a za tím stál Kurz. Šokovaní sociální demokraté se nezmohli na žádnou akci. Osamocený Mitterlehner rychle kapituloval a abdikoval. Narychlo svolané krizové setkání všech stranických bossů vedlo logicky ke jmenování Kurze, kterého si staří pánové už delší dobu oprašovali jako novou populární tvář strany, novým předsedou. Jenže ten si dal podmínky, při kterých starým pánům tuhla krev v žilách. Rozbití starých struktur, jeho osobní vliv na sestavení volební listiny do nastávajících předčasných voleb, dokonce změna symbolu barvy strany z černé na tyrkysovou. Staré vedení strany nemělo jinou možnost než se skřípěním zubů souhlasit a vzdát se tak vlastní moci. Nevychovali si totiž žádnou alternativu, a tak teď žádnou neměli. Vnitrostranický puč se podařil dokonale. Kurz se obklopil svými spolupracovníky z doby působení v mládežnické organizaci, a s novými tvářemi slíbil nový politický styl a vyhrál triumfálně volby v říjnu 2017.

               Při volbě svého koaličního partnera ukázal znovu, jak mu nezáleží na mezinárodním mínění. Spojil se s FPÖ, stranou svobodných, která se nikdy nedokázala oprostit od svých nacistických kořenů (vznikla v roce 1955, ze „Svazu nezávislých“ VdU, ve kterém se sdružovali především bývalí nacisté, kteří nebyli po válce připuštěni k volbám). To mělo mimo jiné za důsledek i změnu politického kurzu ze západu na východ. Ostatně už Kurz v pozici ministra zahraničí navrhl koncem roku 2015 zrušení rakouských velvyslanectví v Litvě, Lotyšsku a Estonsku a jejich nahrazení velvyslanectvím v Bělorusku – prokázal tedy toleranci k diktátorským režimům. Že byla FPÖ jako všechny EU-nepřátelské strany placena z Moskvy, bylo veřejným tajemstvím čili přiblížení Putinovu režimu bylo logickým následkem. Symbolem tohoto přiblížení byla Putinova osobní účast na svatbě rakouské ministryně zahraničních věcí Karin Kneissl v štýrském Gamlitzu 18.8.2018. (Měl jsem v ten den službu v tamější spádové nemocnici ve Wagně a bděl tedy nad zdravotním stavem vážených hostů – neptejte se mě, zda rád.) Ono tam uzavřené manželství je už sice dávno rozvedeno a skončilo nevybíravým právním sporem mezi manželi, ale paní Kneissl byla za taneček s ruským prezidentem odměněna místem v dozorčí radě Rosneftu – ostatně už od roku 2020 je činná jako autorka příspěvků pro Rossia today.

               Kurz k výstřelkům svého koaličního partnera konsekventně mlčel (neozval se ani, když čelný politik této strany z Dolního Rakouska vlastnil zpěvník, v němž se vyzývalo k zplynování šestého milionu Židů). Dokonce i když ministr vnitra Herbert Kickl nechal udělat razii v budově kontrarozvědky a nechal odtud odnést materiálny, které se pan záhadně „ztratily“ a tím nenapravitelně poničily pověst rakouských tajných služeb, kancléř neprotestoval. Ale přesto se právě Kickl měl stát překážkou pro další spolupráci. Ministerstvo vnitra bylo odjakživa černé, tedy patřilo lidovcům a následkem toho byli takoví i okresní šéfové policejních sborů. Kickl začal ministerstvo přebarvovat na „modro“. (Modrá barva je symbolická barva „Svobodných“ jako připomínka chrpy, oblíbeného květu německého kancléře Bismarcka). To vzbudilo v Kurzově straně velkou nevůli. Jenže Kickl nebyl naneštěstí zkorumpovaný, nic na něho neměli.

               A pak se náhle objevilo video z Ibizy, ve kterém Kicklův stranický šéf Strache sliboval falešné neteři ruského oligarchy prodej poloviny Rakouska za zajištění politického vlivu a odkoupení rakouských novin (šlo o nejvlivnější noviny Kronen Zeitung). Kurz žádal po ministrovi Kicklovi vyšetření chování jeho stranického šéfa, ten byl ale ochoten vyšetřovat pouze, kdo to video zhotovil. Když Kickl odmítl rezignovat, Kurz ho z vlády odvolal. Poté odešli všichni modří ministři a rekonstruované vládě z odborníků blízkým ÖVP vyslovil parlament 27.května 2019 nedůvěru. To byla první velká Kurzova politická porážka. Jenže jeho strana dokázala vyhrát v říjnu 2019 volby a neublížila jí ani takzvaná schrederová aféra:

               Krátce po zveřejnění videa z Ibizy nechal vedoucí Kurzovy kanceláře zničit několik pevných disků z počítačů ministerstva. Na tom byl nebylo nic neobvyklého, kdyby to neudělal pod falešným jménem a nezapomněl za službu zaplatit. Protože ale udal správné telefonní číslo, nebylo nesnadné neplatícího zákazníka najít. Co bylo na zničených discích, se samozřejmě už nikdy nedozvíme.

               Kurzu uzavřel po volbách novu koalici se zelenými. Pak přišel Kovid. Ten není ale hlavním problémem kancléře Kurze a politické rakouské scény. Tyto si dovolím prezentovat v krátkém seznamu:

1. Provalilo se, že z nového stylu, který Kurz při nástupu do funkce sliboval, nezůstalo nic. Z analýzy SMS, které si vyměňoval jak se svým vice Strachem, tak s ředitelem rakouské agentury ÖBAG Thomasem Schmidem, která spravuje všechny státní podíly v akciových společnostech, je jasné, že se posty obsazují na základě loajality a stranické knížky stejně jako v minulosti. Jen přišla nová, ještě nenažranější mladá parta, která se o ně podělila.
2. V rámci vyšetřování aféry Ibiza parlamentním výborem blokuje ÖVP, co se dá. Výbor stále ještě nemá celý záznam z Ibizy, zápis přišel kompletně začerněný, kde se mohlo jednat o Kurze a jeho partu. Do jasného střetu zájmů se přitom dostal předseda parlamentu Sobotka, který je současně i předsedou této vyšetřovací komise. I když ve vlastním zájmu blokuje jednání komise, jak se jen dá, odmítá kvůli onomu střetu zájmu (je sám obviněný) odstoupit. Sobotka je jediný z někdejší černé partaje, který zůstal v Kurzově týmu. Pro jeho zásluhy při onom puči v roce 2017 se ho ale Kurz nemůže zbavit.
3. Státní zastupitelství pro vyšetřování korupce provedlo domovní prohlídku u ministra financí Blümela a zabavilo jeho mobilní telefon a laptop. Sice tvrdil, že žádný privátní laptop nevlastní, potom s ním ale přišla manželka z procházky. Asi potřeboval vyvenčit. Ze SMS pana ministra se oddělení pro stíhání korupce dozvědělo víc, než si jen přálo. Blümel ale neodstoupil a Kurz ho podržel – zřejmě toho kamarád ví taky příliš mnoho. Zato se připravuje zákon, který by protikorupčnímu oddělení v budoucnosti zakázal zabavovat důkazní materiál. Budou o telefony nebo počítače či dokumenty moci obviněného „požádat“. Pokud odmítne, ponese za to „politickou zodpovědnost.“ Šéf antikorupčního státního zastupitelství dodal jen hořce, že posledním paragrafem tohoto zákona by mělo být jeho oddělení prostě zrušeno, protože nebude moci vyšetřit vůbec nic.
4. Tyrkysová ÖVP se dostala do dosti probemlatick0ho vztahu s katolickou církví. Ze SMS, které si vyměňovali kancléř Kurz s šéfem oné agentury ÖBAG se odhalilo, jaký má Kurz vztah k této organizaci, která naháněla vždy jeho straně nejvíc voličů. Když se Schmid chválil, jak představitel biskupské konference na setkání s ním nejdříve zbledl, pak zčervenal a pak se celý třásl, odpověděl mu Kurz. „Výborně. Jen tak dál. Šlápni na plyn!“ Mezitím se byl Kurz u biskupů osobně omluvit, zda se dá ale poškozený vztah napravit, je otázka, důvěru už sotva získá, jedno, jak často bude chodit do kostela.
5. Kurz celé roky kryl záda Orbánovi. Bylo to pochopitelné, když Orbán stavěl na ochranu EU plot na svých hranicích. Méně pochopitelné to bylo, když vyvlastňoval rakouské sedláky, kteří si v Maďarsku pronajali půdu nebo když likvidoval opoziční tisk či když před volbami zobrazoval předsedu své vlastní evropské strany Junkera se Sörösem s upířími zuby. Orbánovo porušování právní státnosti a demokracie v Maďarsku našlo u Kurze vždycky zastání. A když letos konečně došlo k hlasování o principech fungováni evropské lidové strany, které dělaly další setrvání Orbánovy FIDESZ v této straně nemožným, hlasovali proti vedle samotných maďarských poslanců už jen Kurzovi tyrkysoví poslanci proti těmto zásadám. Pro byl jen jediný ještě černý poslanec staré školy Othmar Karas, dlouholetý vedoucí parlamentního klubu ÖVP v Bruselu, který ale už musel tuto funkci odevzdat Kurzově důvěrnici Karolíně Edtstadler.
6. Teď se z nedostatku migrantů stejně jako ostatní populisté zaměřil na EU jako viníka za všechny problémy. Naposledy když se dost nesmyslně pustil do kritiky nakupování vakcín. Rakousko na tom sporu nemohlo nic získat, šlo jasně jen o získávání hlasů doma. Že se ke Kurzovi připojil i Andrej Babiš, který by jinak dodatečné očkovací dávky dostal, bylo politováníhodné nedorozumění. Kurz prostě nemohl počítat s tím, že má tak hloupého spojence. Jako odškodné poslal do Česka 30 000 vakcín, množství, které nebolí, ale utiší špatné svědomí.
7. A teď se začal silně sázet za vakcínu Sputnik. Nebude klást odpor, chce ji dokonce v Rakousku vyrábět. Jestliže ještě před týdnem trval na tom, že vakcína musí být nejprve schválena agenturou EMA, teď už si dokáže představit, že by ji schválila jen rakouská agentura na schvalování léčiv. Je to jen dalším znamením příklonu rakouského kancléře na východ k tamějším nedemokratickým režimům.

Oč mu tedy jde? Samozřejmě, vládnout jako Putin nebo aspoň jako Orbán, když už ne jako Erdogan, je snem každého politika, který to s demokracií nemyslí tak úplně vážně. A to jistě je Kurzův případ. Svým chováním postupně ztratil důvěru západoevropských politiků a on potřebuje obdiv. Rakousko je mu příliš malé, chce hrát podstatnou roli na mezinárodní scéně – jako kdysi Bruno Kreisky – snad mi Bruno toto přirovnání odpustí. A tady se mu nabízí Višegrádská čtyřka. Užší spolupráci s ní požadoval už svého času vícekancléř Strache, placený z Moskvy. Všechny tyto čtyři státy mají nemalé problémy se zachováním demokracie, i když každá jiným způsobem. Od vítězství iliberální demokracie podobné ruskému typu v Maďarsku, přes likvidaci nezávislosti justice a sdělovacích prostředků v Polsku, přes provázanost politické špičky s organizovaným zločinem, jako tomu bylo donedávna na Slovensku až po degradaci státu na obslužní servis pro soukromý byznys oligarchy Babiše v Česku. Všechny tyto státy mají velký problém, aby je někdo v Bruselu bral vážně – paní Čaputová to sama nezachrání. Jako postkomunistické země jsou stejně sledovány stále s určitou nedůvěrou a svým rostoucím příklonem k Rusku (s výjimkou Polska) se stávají stále více trojským koněm ruské expanzivní politiky. Dělat této skupině mluvčího je pro Kurze lákavá představa. Jeho ego by tím narostlo a kdyby zastupoval pět zemí, musela by ho zase brát vážně i Angela Merklová, která mu při poslední návštěvě odmítla udělit audienci. To muselo hodně bolet. Ale když se s ním nechce obejmout Merkelová ani Macron, jsou tu přece Babiš, Orbán nebo dokonce Putin! Podezřívám ho, že zůstal rozmazleným děckem, které se snadno urazí a chce to pak „všem ukázat“. A báťuška Vladimír má pro chlapce a jeho slabosti pochopení.

               Je samozřejmě možné, že Kurz chce použít taktiku lavírování mezi Bruselem a Moskvou a dostat od obou stran něco. Tak kdysi hospodářsky i politicky vyrostla Malta, zda je stejná taktika možná i dnes, nikdo zřejmě nezodpoví. A hlavně, zda je Kurz dost šikovný, aby něco takového dokázal.

               Politický kurs kancléře Kurze se ale dá už celkem jasně vysledovat. Je to směr na východ a směr opouštějící demokratické principy fungování státu. Způsob vlády kamaráda Viktora je přece tak svůdný!!!

Jediný problém raskouského kancléře – až zařízne svého třetího koaličního partnera, kde najde dalšího?

               Začínám se bát budoucnosti.