Milán
Milán je trochu jiná Itálie. Normální Milánčan sice nestíhá stejně jako Říman či Neapolčan, ale na rozdíl od nich je to na něm vidět. Kleje v autě v dopravní zácpě, troubí, vzteká se a jeho heslem je „veloce, veloce,“ tedy „rychle, rychle.“ Ne že by mu to pomohlo, je všude pozdě stejně jako jeho jižní kolegové, ale zcela jinak to prožívá.
Samozřejmě že milánská děvčata jsou povinna stejně jako všechny ostatní Italky „fare la bella figura“, tedy dobře vypadat, ale zatímco Římanka na svých vysokých podpatcích kráčí, milánská „bella“ na nich běhá.
Milán je s 1,3 milionu obyvatel o něco málo větší než Praha a má skvěle rozbudovanou síť metra. Přesto se dopoledne především mezi osmou a devátou potýká s beznadějně ucpanými ulicemi plnými nervózních a spěchajících Italů, vyrazit o tomto čase autem do milánských ulic se pro nezkušeného rovná pokusu o sebevraždu. Zcela jiná situace je v sobotu nebo v neděli, kdy jsou ulice skoro prázdné, Miláňané vyrazili na svá venkovská sídla. Na příjezd do města doporučuji tedy vřele sobotu nebo neděli, nám se to opravdu vyplatilo.
Metro je, jak jsem už psal, velmi dobře rozbudované, ale pozor. Italové jsou mistři ve vytváření chaosu. Když se pak zhroutí automaty na lístky, naženou lidi prostě do metra tím, že otevřou koridory a řeknou, že protože nefunguje prodej lístků, můžou hosté cestovat zadarmo. Háček je v tom, že se bez lístku z metra nedostanete a musíte si pak koupit lístek na výstup a ten stojí místo 1,50 celých 5 euro. Takže jim na tenhle trik neskočte (nám se to stalo). Nejlepší je si hned koupit jednodenní nebo dvoudenní lístek (třídenní a delší bohužel neexistují), pak má člověk aspoň načas vystaráno a není odkázán na rozmary prodejních automatů.
Pravý Miláňan je na své měst patřičně hrdý a považuje ho za kulturní centrum celé Itálie. Řím je ještě se skřípěním zubů ochoten uznat za hlavní město, Turín považuje za přerostlou vesnici s továrnou na auta a z celého jihu Itálie by udělal přírodní rezervaci. To že Savojští králové připojili k svému království i Neapol se Sicílií je v očích Miláňana neodpustitelným zločinem, zejména, když tyto snahy vzešly z Turína. (Mimochodem ministerský předseda Cavour to vůbec neměl v úmyslu a když Garribaldiho na Sicílii s jeho tisícem červených košil poslal, doufal, že ho tam Siciliáni zabijí a on bude mít od nepohodlného revolucionáře pokoj). Je proto dobrým zvykem se v Galerii Vittorio Emanuelle třikrát vytočit patou na býčkovi v erbu Turína, který je tam na podlaze zobrazen – tedy pokud se do Milána hodláte někdy vrátit. U nás to fungovalo.
Je třeba objektivně přiznat, že Milán má být na co hrdý, ať už se to týká jeho historie či současnosti. Někdejší Mediolanum bylo dokonce určitou dobu hlavním městem Římské říše, ve čtvrtém století se pak pod vedením biskupa Ambrože (337 – 393), který je místním svatým a patronem města, vyvinulo v jedno z nejvýznamnějších center křesťanství. Pikantní je nejen to, že Ambrož pocházel z dnešního Německa (narodil se v Trieru), ale když byl zvolen milánským biskupem, nebyl ještě ani pokřtěn. Protože byl vzdělaný úředník, podařilo se mu převzít rozpadající se správu města a stabilizovat politickou situaci. Kostel Sant´Ambrogio si zaslouží skutečně jeho jméno. Jednak to byl svatý Ambrož osobně, který stavbu tohoto kostela v letech 379 – 386 inicioval a vedl, jednak je v něm i pochován.
Po pádu Římské říše upadl Milán na určitou dobu do bezvýznamnosti. Před něj se dostala rezidenční města Ostrogótů a Langobardů Ravenna, Verona či Pavia. Ale v jedenáctém století už Milán stál v čele ligy severoitalských komun, usilujících o nezávislost na císařské moci. 1027 se dal císař Konrád, naštvaný na blízkou Pavii, ještě korunovat italským králem právě v Miláně.
K otevřenému střetu s císařem – tentokrát s nově zvoleným Friedrichem Barbarossou došlo v roce 1154. Milán dobyl blízké Como a Lodi a v roce 1152 vzal městu Lodi právo trhu. Patriciové tohoto města si šli stěžovat k císaři a tento poručil dekretem milánským, aby toto rozhodnutí zrušili. A ti si dovolili před očima císařského vyslance jeho dekret hodit na zem a rozšlapat jeho pečeť. Větší urážku císař ani zažít nemohl a následkem musela být logicky válka. Milán se vzdal, dostal slib beztrestnosti a Barbarossa se nechal korunovat italským králem v blízké Pavii. Ovšem Milán zlobil dál. V roce 1158 museli vyslanci Barbarossy utéct tajně z města, protože na ně obyvatelstvo házelo kamení, když se snažili ovlivnit volbu městských konzulů podle císařských představ. Barbarossa se vydal v roce 1160 do Itálie znova a tentokrát to myslel vážně. Nenapravitelné buřiče nechtěl jen potrestat, ale zničit. Do Itálie táhly pod císařským velením i pomocné české oddíly knížete Vladislava II. který se právě za tuto pomoc měl stát druhým českým králem. Obléhání města trvalo přes dva roky. Češi si před hradbami Milána vysloužili pověst lidojedů – aby zastrašili obránce města, vytvořili z těsta figurky v podobě dětí a tyto pak opékali nad ohni na dohled milánských hradeb. Čechům se dokonce podařilo vniknout do města, ale protože jim Němci nepřišli včas na pomoc, museli z města zase rychle utíkat, než jim zavřou bránu – pán z Pardubic to stihl jen tak tak, polovina koně zůstala ve městě, tu půlku, kterou si z města odnesl, mají Pardubice v městském znaku dodnes.
Město bylo nakonec dobyto, pokořeno, jeho hradby zbořeny, obyvatelstvo vyhnáno a Barbarossa, si myslel, že má vystaráno. Neměl. Milán povstal z popela a při čtvrtém Barbarossově italském tažení utrpěl císař 29 května 1176 v bitvě u Legnana katastrofální porážku, z níž se už nevzpamatoval. Nakonec musel s odbojnými městy uzavřít v roce 1183 mír v Kostnici, kdy víceméně uznal jejich svébytnost a oni jeho formální svrchovanost.
Severní Itálie se v třináctém století rozdělila na dva tábory – na guelfy, kteří se opírali o moc papeže a ghibelliny, podporující moc císaře. Milán zůstal vedoucím prvkem guelfského tábora, oporou ghibellinů byla blízká Cremona. Protože má dnes Milán 1 300 000 obyvatel a Cremona 70 000, je celkem zřejmé, kdo v tom zápase vyhrál.
Ještě jednou ale se musel Milán bát o svou existenci. V boji mezi císařem Friedrichem II. vnukem Barbarossy a papeži stál Milán tradičně na papežské straně a vlastně kvůli tomuto městu vyobcoval papež Řehoř císaře z církve. V roce 1237 utrpěl ale spolek lombardských měst pod vedením Milána katastrofální porážku u Cortenuova, dokonce vlajkový vůz Miláňanů „caroccio“ se dostal do císařské moci a císař jej věnoval Římanům, kde pak byl vezen v slavnostním průvodu. Milán byl připraven kapitulovat, císař se ale ukázal jako neoblomný a chtěl město zničit důkladněji než jeho dědeček. Milánčané si pomysleli, že horší to už stejně být nemůže, zavřeli se za svými hradbami a čekali, jak to dopadne. Dopadlo to pro ně dobře. Císař utrpěl v roce 1248 rozhodnou porážku u Parmy a o dva roky později zemřel. Štaufové, smrtelní nepřátelé Milána i papežů, vymřeli v roce 1268, a vzestupu Milána už nic nestálo v cestě. V roce 1295 zde převzal vládu Matteo I. Visconti. Když jej občané v roce 1302 z města vyhnali, změnil stranu, stal se zapřisáhlým ghibellinem a nechal se od císaře Jindřicha VII. (dědečka našeho Karla IV.) dosadit zpět. Od té chvíle už rodina Visconti určovala dějiny města, jejich erb s hadem polykajícím pohana uvidíte ve městě skoro všude. Gian Galeazzo II. Visconti se v roce 1395 domohl vévodského titulu který pak potvrdil král Zikmund během koncilu v Kostnici jeho synovi Filipovi Mariovi. V roce 1386 dal pokyn k stavbě milánského dómu, jednoho z největších chrámů v Evropě. Podle představ vévody se měli do kostela vejít všichni obyvatelé Milána, kterých bylo tehdy 30 000. Než byla stavba o několik století později dokončena, bylo Milánčanů už podstatně víc, takže tento úmysl nevyšel. Dóm je ale dodnes dominantou města s nádhernou gotickou fasádou a temným skoro strach nahánějícím vnitřkem. Gigantické sloupy nesoucí klenbu kostela nejsou nic pro klaustrofoby.
Jenže právě na vrcholu moci se nad rodinou Visconti začaly stahovat mraky. Filip Maria totiž neměl syna, jen dceru Biancu Marii. Aby zabezpečil budoucnost svého vévodství, provdal ji za svého nejschopnějšího generála Francesca Sforzu a nevadil mu ani jeho nemanželský původ. Sforza bojoval úspěšně za Milán proti Benátkám a za Benátky proti Milánu, bojoval v papežském žoldu, aby papeže pak vypudil z Emilie Romagny, byl prostě schopen všeho a to bylo nejlepší doporučení.
Byla to správá volba. Po smrti Filipa Marii v roce 1447 musel jeho nástupce bojovat hned na třech frontách. Přímo v Miláně se odpůrci viscontiovské diktatury pokusili provolat takzvanou „Amboziánskou republiku“, v podrobených okolních městech se probudily snahy po nezávislosti a slabosti Milána hodlal využít jeho nejsilnější protivník (v podstatě poslední, který v severní Itálii zbyl) – Benátky. Rozpad Milánského impéria by Serenissimě přišel víc než vhod. Francesco Sforza se ukázal jako muž na svém místě. Demokraty v Miláně zničil jedním úderem, rychle potlačil snahy o samosprávu v okolních komunách. Tvrdším oříškem byly Benátky. Jejich snaha o zničení Milána vedla k čtyřleté válce, která skončila mírem z Lodi 9. dubna 1454. Tímto mírem si Benátky a Milán rozdělily definitivně své mocenské oblasti a konečně mohl zavládnout mír a prosperita.
V Miláně tedy mohla začít éra Sforza, éra nejslavnější. Francesco Sforza dal na kraji města postavit monumentální pevnost Castello Sforzesco, spíš na ochranu před vlastními občany než před vnějším nepřítelem.
Ta pevnost stojí i dnes za návštěvu, jako klenot tam přechovávají Michelangelovu pietu, kterou starý umírající umělec už nedokázal dokončit. Michelangelova kariéra tedy pietou začala (tu stvořil jako mladý umělec pro chrám svatého Petra v Římě) a touto pietou skončila. Francescův starší syn Galeazzo Maria byl zavražděn v milánském dómu, moc převzal jeho bratr Ludovico, zvaný pro tmavou barvu kůže „Il Moro“ tedy Maur. Kdo ví, s kým ho Bianca Marie měla. Nicméně Ludovico dal svého synovce Giana Galeazza (syna Galleaza Marii) uvěznit a v roce 1494 otrávit. Pak už byla jeho moc nad městem nezpochybnitelná. Od roku 1482 působil ve městě Leonardo da Vinci. Strávil v Miláně pod ochranou Ludovica mnoho let, vlastně většinu svého tvůrčího života. Zanechal zde po sobě obraz Ludovicovy milenky Cecilie Gallerani „Dáma s hranostajem“ i mýty opředenou „Poslední večeři“ v chrámu Santa Maria delle Gracie.
Kniha Dana Browna „Da Vinciho kód“ vyvolala naprostou hysterii. Dnes se tedy dá freska navštívit jen po předchozí rezervaci. Pokud budete mít vytrvalost a štěstí, podaří se vám možná přes internet ukořistit lístek za 12 Euro. Jinak vám nezbude, než si koupil lístek spojený s tříhodinovou prohlídkou Milána za 68 Euro. Nám nic jiného nezbylo, signorina Donatella, jejíž angličtina se podobala kulometné palbě a neustálý silný déšť z toho udělaly vyčerpávající, i když nezapomenutelný zážitek. Na Leonarda budete narážet v Miláně na každém kroku. Kromě oné „Poslední večeře“ v Santa Maria delle Gracie je to jeho socha na náměstí Scala nebo muzeum v Galerii Vitorio Emanuelle, věnované jeho výzkumům a projektům. I když právě největší z jeho projektů, vlastně důvod, proč vlastně do Milána přišel – obrovská jízdní socha Francesca Sforzy – se neuskutečnila. Údajně dal Ludovico Sforza z bronzu určeného pro onu sochu odlít děla pro nastávající boj s Francouzi.
Bohatství Milána totiž začalo lákat mocné tehdejšího světa. První pokus francouzského krále Karla VIII. se ještě podařilo odvrátit. Jeho nástupce Ludvík XII. už ale Milán dobyl a Ludovico zemřel v jeho zajetí. (Babička Ludvíka XII. Valentia Visconti byla sestra Filipa Marii a proto si francoiuzský král dělal na bohatou Lombardii nárok) Ludovicovi synové se ještě několikrát s dočasným úspěchem pokoušeli udržet na vévodcovském trůnu, nakonec ale připadl Milán císaři Karlovi V. a poté Španělsku. Sforzovci ale nevymřeli, jedna členka jejich rodu Francesca Riario-Sforza si letos v dubnu na zámku v Murau brala syna našeho knížete Karla Schwarzenberga Johanna, zvaného Aki.
V roce 1708 se města zmocnily v rámci války o španělské dědictví rakouské jednotky a v mírových jednáních roku 1714 připadla Lombardie Rakousku. Z této éry pochází legendami opředený operní dům „La Scala“. Operní gigant se šesti balkóny byl slavnostně otevřen v roce 1778, mimochodem operou Milošem Formanem ve filmu Amadeus zdehonestovaného Antonia Salieriho „Europa riconosciuta“. La Scala má i vlastní muzeum, takže pokud se nedostanete ke vstupence na operu (pokud se na vás usměje štěstí, zaplatíte za lístek s „poněkud omezeným výhledem na jeviště“ jen něco málo přes 100 Eur) můžete navštívit přes den muzeum La Scaly s návštěvou hlediště. Poněkud podivné jméno operního domu znamenající „Schodiště“ pochází ze skutečnosti, že na onom místě, kde měl vzniknout tento gigantický operní dům stával kostel „Santa Maria della Scala“ tedy „Svatá Marie na schodech.“
V roce 1860 byl Milán připojen k Italskému království. V podstatě by milánští proti tomu nic neměli, jen kdyby toto sjednocení nevzešlo z nenáviděného Turína – ale o tom jsem už psal.
Milán je město kultury a město módy. V Galerii Vittorio Emanuelle II. jsou usídleny místní módní značky Frateli Prada, Versace a nejslavnějším Milánčanem je samozřejmě „the new king of Milan“ Giorgio Armani. Ten má blízko Janovské brány i vlastní muzeum.
Pokud nechcete nakupovat za nekřesťanské peníze v městském centru (přímo u katedrály se nachází obchodní dům La Rinascente plný luxusních značek s vyhlídkovou terasou v horním patře, z níž toho ale moc neuvidíte, protože je z bezpečnostních důvodů obklopena vysokými skleněnými panely, můžete zde ale poobědvat – čtyři ravelloni za 16 Euro)pak jsou v Miláně i oblasti, kde se dá nakoupit vkusné a elegantní zboží za přijatelné ceny. Je to zejména Corso Buenos Aires mezi zastávkami metra Porta Venezia a Lima, anebo oblast mezi Porta Genova a Sant Agostino. Pro mládež pak může být zajímavá oblast okolo zastávky Lambrate, kde se usadili mladí moderní disajnéři. A pokud máte čas, chuť, vytrvalé nohy (je to přece jen dál od metra) a pevné nervy, můžete to zkusit v Salvagente na Via Bronzetti 16, kde je výprodej známých značek a kde můžete koupit Prada nebo Versace za méně než polovinu původní ceny (i když ani potom to není zrovna levné).
Vzdělání možná nehraje v Milán až tak důležitou úlohu jako například v Pavii, peníze jsou zde důležitější. Přesto má Milán svou universitu, nacházející se v kuriózní budově postavené ve směsce nejrůznějších stylů – prostě v Itálii se nic nebourá – byla by to škoda.
O to víc trpěl Milán tím, že za druhé světové války bylo zničeno 45 procent stavební substance města. Nápisy „US“ (Uscita sicurenza) tedy východ z protileteckých krytů najdete na některých domech i dnes. Mrtvola partyzány popraveného Benitta Musollliniho byla vystavena právě v Miláně na Piazzeta Loreto. Většímu zničení města zejména pak dómu údajně zabránil vyjednáváním se spojenci milánský arcibiskup Alfredo Ildefonso Schuster, vyhlášený v roce 1996 za blahoslaveného. Byl to trošku sporný akt, Schuster stál velmi blízko fašistickému režimu a do poslední chvíle se snažil zachránit Mussoliniho život – přimět ho ke kapitulaci. Právě sliby, že Musoliniho ke kapitulaci přemluví, zabránil útoku spojenců na Milán, hlavní město takzvané „Italské sociální republiky“ kde vládl Musollini pod německou kuratelou od roku 1943.
A Milán – to je samozřejmě fotbal. Bez něj Ital žít nemůže. Calcio je kult a když se hraje „Série A“ neseženete v žádném baru volné místo, protože vše je rezervováno. (Jinak výběr piv je v Miláně překvapivě velký, dostal jsem zde i Pilsner Urquel ve skvělé kvalitě.) Milán má kluby až dva a tím i dva nesmiřitelné spolky fanoušků. Jak „AC“ tak „Inter“ jsou ale v současnosti velmi duševně nalomení tím, že italské lize už několik let kraluje soupeř z „přerostlé vesnice s automobilovým průmyslem“ Juventus Turín. Jak krásný triumf to pro ně byl, když v roce 2003 porazil AC Milan právě Juventus ve finále Ligy mistrů. To bylo to osudné finále, v němž nemohl hrát kapitán Juventusu Pavel Nedvěd, protože v semifinále proti Realu Madrid krátce před koncem zápasu dostal druhou žlutou kartu.
Milán je trochu jiná Itálie. Milán určitě stojí za návštěvu. Milánčany se naučíte mít rádi právě pro jejich slabosti a předsudky. Milán je drahé město a žít v něm je hodně namáhavé. Je to město pro úspěšné, člověk, který zde chce přežít, se musí umět ohánět. Možná právě to žene severoitalskou metropoli dál vpřed.
Dovolím si v příštích týdnech představit formou podobného historického cestopisu další severoitalská města. Milán je tedy první z této série.