Když jsme město Florencii opustili v roce 1469, vypadalo už dost podobně svému dnešnímu vzhledu. Rozhodující ale ještě chybělo. Nejen velký vládní komplex paláce Pitti se zahradou „Giardino Boboli“ na levém břehu Arna. Medičejští v této době moc vykonávali, vychutnávali, ale neměli ještě potřebu ji veřejně demonstrovat. V tomto ohledu byl Lorenzo pravým vnukem Cosima staršího. Také „Fortezza bassa“ nedaleko dnešního hlavního nádraží tu ještě nestála. Medičejští necítili žádnou potřebu se bát nenávisti či závisti davu. Ale to nejdůležitější, co městu ještě chybělo, byly jeho kulturní poklady, které dělají Florencii Florencií. Ještě žádný David před „Palazzo vecchio“, žádná Pieta v Dómu, žádná jezdecká socha Cosima I. a žádná Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“ či sochy v „Loggia dei Lanzi“ (která ostatně ještě stále neměla toto jméno). A chybělo, skoro symbolicky i „Palazzo Uffizi“, kde jsou největší poklady florentské kultury dnes vystaveny. Santa Maria Novella čekala ještě na své fresky a Santa Croce nejen na svou fasádu (na tu měla čekat ještě skoro čtyři sta let) ale i na náhrobky slavných Florenťanů ve svém nitru.
Že se Florencie vyvinula v hlavní kulturní město Itálie, vděčíme jednomu muži, totiž Lorenzovi, který dostal přízvisko „Nádherný“. Něco takového bylo možné jen se štěstím a možná i božím řízením.
V roce 1478 došla totiž papeži se vzmáhající se Florencií trpělivost a rozhodl se pro zorganizování zločinu, který měl na stolec svatého Petra uvrhnout už věčný stín. Sixtus IV. se měl tak zapsat jako první do řady zločinců na papežském trůnu, po něm následovali Inocenc VIII, Alexandr VI. Borgia či Julius II. dela Rovere, kteří si svým konáním doslova vynutili potřebu reformace a dali do rukou lidí, jako byl Martin Luther, rozhodující argumenty.
Papež poslal do Florencie vrahy, kteří měli zavraždit jak Lorenza, tak i jeho bratra Giuliana. Předem jim dal absoluci za jejich zločin, jedno, jak ho provedou. Ve městě se spojili s rodinou Pazzi, která doufala v povstání lidu po smrti „diktátorů“ a v převzetí moci. Plánováno bylo oba bratry zavraždit, až budou hostům prezentovat umělecké dílny. Jenže Giuliano, který se zotavoval ze zranění, nepřišel. Vrazi se rozhodli pro plán „B“, medicejští bratři měli být zavražděni v dómu během mše a to při přijímání, až budou klečet a budou tak naprosto bezbranní. To bylo ale i profesionálnímu vrahovi Giovanimu Battistovi Monteseccovi, poslanému papežem, příliš. V kostele a během přijímání vraždit odmítl. Narychlo byli tedy na jeho místo naverbováni dva kněží, kteří byli ochotni vraždu provést. Jejich nezkušenost při zacházení s dýkami se měla spiklencům vymstít. Zatímco Giuliano byl zavražděn celkem devatenácti bodnými ranami. Lorenza zranili atentátníci na šíji jen lehce. Dokázal se jim ubránit a uniknout přes sakristii z kostela. Giulianovým vrahům, kteří chtěli neschopnost kněží napravit, se postavil do cesty Lorenzův přítel Francesco Nori. Položil za přítele život, zdržel ale vrahy natolik, že Lorenzo dokázal uniknout.
Spiklenci běželi přesto ihned na radnici, aby oznámili smrt obou medicejských a vyzvali gonfaloniera, čili starostu, aby jim předal moc. Jenže gonfaloniere byl logicky zvolen z přízně medicejských. Pod záminkou zdržel spiklence v jedné z místnosti a poslal ihned posly do kostela, aby zjistili situaci. Když zjistil, že Lorenzo žije, dal své hosty pověsit z oken radnice. Vzápětí se ve městě strhl lov na atentátníky, jen díky zakročení samotného Lorenza bylo zabito jen osmdesát lidí.
Papež pokračoval ve své nenávistné kampani, zkonfiskoval medicejské jmění v Římě, ale to vše nemohlo zadržet vzestup velkého Lorenza a hlavně jeho umělecké školy, již financoval a umělce vyvážel do celé Itálie, kteří tak dělali Florencii nejlepší reklamu. Vrcholné obrazy, které uvidíte v galerii Uffizi, pocházejí z velké části právě z doby jeho vlády. Je úžasné porovnávat díla největších umělců vrcholné renesance. Z jednoho místa je možno vidět Zvěstování pany Marie od Sandra Botticelliho a Leonarda da Vinciho, ale Uffizi, to nejsou ani zdaleka jen tito dva umělci.
Návštěvník zde může obdivovat obrazy od Rafaela, Perugina, Tiziana a mnohých dalších, je zde dokonce obraz od malířky té doby, tedy ženy, což byla věc naprosto neobvyklá. „Judith a Holofernes“ od Artemisie Gentileschi je pěkně krvavá záležitost, umělkyně byla totiž v útlém mládí brutálně znásilněna a téma násilí pronásledovalo ji i její tvorbu po celý její život.
Madona od Michelangela už oznamuje příchod nové doby, nového uměleckého směru manýrismu. Uffizi, čili palác úředníků, je největší koncentrací obrazů vrcholné renesance na světě. „Primavera“ a „Zrození Venuše“ Sandra Botticelliho měly ovšem velké štěstí, že se dochovaly dodnes, vlastně štěstí jsme měli my, kteří je chodíme obdivovat.
Štěstí měly ostatně i v roce 1933, kdy italská mafie nechala na dvoře Uffizi explodovat nákladní auto naložené výbušninami. Vedle pěti mrtvých si vyžádal tento atentát nenapravitelné umělecké škody. Řada děl byla zničena nebo poškozena, mnoho z nich nemohlo být zrekonstruováno.
Větší nebezpečí pro Primaveru či pro Venuši ale číhalo bezprostředně po Lorenzově smrti,
Na konci Lorenzova života totiž začal ve městě působit kazatel Girolamo Savonarola. Pozval ho sem vlastně Lorenzo sám a Savonarola byl jeho zpovědníkem. Lorenza stále více trápilo svědomí a bál se odchodu na onen svět. Nebyl si jistý, zda při všech rozsudcích smrti, které vydal, byl skutečně spravedlivý, jeho početné milenky, které tento nepříliš hezký ale mocný a šarmantní muž měl, protože jeho bigotní katolická manželka z rodu Orsini se jen velmi zdrženlivě podílela na nevázaném životě města na Arnu, mu zatěžovaly svědomí. Dal tedy Savonarolovi, který kázal pokání, volnou ruku. Přesto se od kněze rozhřešení ve chvíli své smrti nedočkal. Savonarola od něj totiž žádal, aby se vzdal za sebe i za své potomky vlády nad městem a na tuto žádost se Lorenzo jen mlčky obrátil ke zdi.
Lorenzo zemřel 1492 a o dva roky později vypuklo ve městě povstání, při němž byl jeho syn Pietro z města s celou rodinou vyhnán. Město ovládl Savonarola a zavedl zde režim podobný islámskému státu. Mimo jiné to znamenalo ničení kulturních památek. Každý obraz, na němž jen trochu nahé kůže měl být spálen, i „nemravné“ knihy jako Dekameron Giovanniho Boccacia, patřily do plamenů. Na „Piazza della Signoria“ byla navršena deset metrů vysoká hromada uměleckých předmětů a knih, za níž nabízel jistý benátský kupec 22 000 dukátů. Nepomohlo to. Umělecká díla shořela, jen se štěstím a díky odvaze určitých lidí ušly zničení obrazy Sandra Botticelliho.
Po čtyřech letech měli občané Florencie Savonarolova teroru dost. Byl oběšen a jeho mrtvola veřejně spálena, místo jeho popravy na Piazza dela Signoria připomíná dnes kamenná deska na dlažbě nedaleko Neptunovy fontány. Město se ale i po Savonarolově smrti nadále úporně bránilo návratu Medicejských. Ti se ale mezitím domohli velkého vlivu. Znakem smíření Lorenza s papežem Sixtem bylo vyjmenování jeho syna Giovanniho kardinálem a ten se stal v roce 1513 papežem Lvem X. Po něm následoval na papežském trůnu i jeho bratranec, syn zavražděného Giuliana Giulio jako papež Klement VII. Medičejští dobyli Urbino, kde se stali vévody a Kateřina Medicejská, dcera urbinského vévody Lorenza, se v roce 1533 stala budoucí francouzskou královnou svatbou s následníkem francouzského královského trůnu Jindřichem II. A měla o čtyřicet let později vstoupit do dějin jako organizátorka bartolomějské noci v Paříži v roce 1572. Medicejští se stali členy společnosti suverénů, králů a knížat, už nebyli bankéřskou rodinou a nebyli ani ochotni tolerovat existenci florentské republiky a to ani v té podobě, jak fungovala pod vládou jejich předků Cosima a Lorenza.
Medicejští se vrátili do města v roce 1530 s pomocí vojska císaře Karla V. Papež Klement VII. se hrdě hlásil ke svému vlastnímu synovi Alessandrovi (do té doby vydávali papežové své syny za synovce – odtud termín nepotismus – nepos znamená synovec) a prosadil ho za toskánského vévodu. Zpustlík se ale ze svého titulu netěšil dlouho, už v roce 1537 byl zavražděn. Uvolnil tak místo členu vedlejší větve rodu Cosimovi I. který se měl stát prvním velkovévodou toskánským. Jeho bronzová jezdecká socha od Giambologni zdobí „Piazza dela Signoria“.
Jeho vnučka Marie se měla stát opět francouzskou královnou svatbou s Jindřichem IV. a po jeho smrti pak dlouho vládnout jménem svého neschopného syna Ludvíka XIII. V „San Lorenzu“ si noví vévodové přibudovali knížecí kapli, kam se nechali velkovévodové pochovávat, sice v blízkosti ale přece jen odděleně od svých velkých předchůdců, kteří byli přece „jen“ občanského původu. Protože správa nového státního celku vyžadovala mnoho úřednictva, nechal Cosimo postavit pro své úřednictvo nový palác – projekt řídili slavní architekti té doby Vassari a Buontalenti a vznikl palác Uffizi, který zná každý návštěvník Florencie, protože byl v osmnáctém století přeměněn na galerii.
Z doby nástupu Cosima I. pochází i Neptunova fontána na „Piazza della Signoria“, dílo Bartolomea Ammanatise – do Toskánska tímto dílem nahlédlo (ale opravdu jen nahlédlo) baroko. Florentští přezdívají této dominantě náměstí „Il Biancone“, tedy „Velký bílý“.
Po prožitých zkušenostech se už Medicejští nespoléhali na lásku lidu, ale postavili si pevnost, jako útočiště pro případ nepokojů a vzpour. Jmenuje se „Fortezza di Basso“, a nachází se hned vedle hlavního florentského nádraží. Jen se člověk nesmí nechat strhnout touhou běžet do centra města, pevnost je totiž na opačné straně.
Medicejští už dávno nesídlili v skromném paláci Medici Riccardi, přesídlili do paláce Pitti na druhém břehu Arna, kde byli dostatečně vzdáleni od hluku městské luzy. Za palácem jsou nádherné zahrady „Giardini di Boboli“ s pevnůstkou „Forte di Belvedere“. (Člověk nikdy neví, že?)
Dnes je v paláci Pitti přímo úžasná obrazárna, asi jedna z nejvelkolepějších pinakoték Itálie, zejména pak díla Raffaela Santiho (1483 – 1520). Prakticky v každém sále je nejméně jeden obraz tohoto božího dítěte, které dokázalo za 37 let svého života vytvořit nespočet obrazů.
Rafael maloval totiž lehce a jeho umění bylo velmi žádáno. K závisti jeho konkurenta Michelangela, který hnán svým géniem mnohem víc děl začal, než dokončil. Originál jeho Davida se nachází v „Museo Academico“, kde jsou i jeho nedokončené sochy. Desítky rozpracovaných, ale nedokončených kamenů v různém stádiu opracování. Samozřejmě je „Museo academico“ normálně přeplněno turisty. Měl jsem ale jednou před mnoha lety obrovské štěstí, že určitá firma zarezervovala muzeum po ukončení otvíracích hodin pro účastníky ultrazvukového kongresu, kterého jsem se ve Florencii zúčastnil. Kupodivu přijalo tuto nabídku jen poměrně málo lidí. A tak jsem mohl stát před Davidem napřed se skupinkou japonských lékařů a pak úplně sám – okamžik, na který se nezapomíná.
Medicejští vymřeli v roce 1737 velkovévodou Giovannim Gastonem. Za to, že můžeme obdivovat medicejské umělecké sbírky, vděčíme jeho sestře Anně Marii Ludovice, která celé umělecké sbírky rodiny, které zdědila po svém bratrovi, odkázala městu Florencii a tím založila do budoucna slávu města, které lidé právě pro jeho umělecké poklady, které podle její závěti město nesmí opustit, masově navštěvují.
Moc v Toskánsku jako uvolněném císařském lénu převzali Habsburkové, přesněji František Lotrinský, který byl přinucen vzdát se svého lotrinského vévodství, aby Francouzi uznali nároky jeho manželky Marie Terezie na vládu v habsburských dědičných zemích a jako odškodné dostal právě Toskánsko. Je třeba říct, že země z jeho vlády profitovala. Zavedl reformy, z nichž země žije ještě dnes, stejně obratně si vedl i jeho syn Leopold, pozdější císař Leopold II.
Habsburkové museli Toskánsko opustit po prohrané bitvě u Solferina vo roce 1859, na krátkou dobu 1865 – 1871 se stala Florencie dokonce hlavním městem Itálie, než musela tuto funkci odevzdat Římu. Hlavním městem kultury ale zůstala dodnes.
